Střípky ze života církve v roce 2019
Arcibiskup Mons. Charles D. Balvo, apoštolský nuncius
 |
 |
 |
 |
Píseň Rorate Caeli
Národní pouť do Říma: Byl to nezapomenutelný zážitek
Pozvánka na koncert do Olomouce ke cti sv. Anežky České, 1. listopadu 2019
Zástupy lidí začnou proudit koncem října ke hřbitovům, aby uctily památku svých zesnulých příbuzných
Poslední rozloučení se zemřelým by mělo být důstojné aneb když hřbitovy září
Konference o mládeži na téma Digitální evangelizace - 5.- 6.prosince 2019
S učitelem do muzea i do kostela
V neděli 6.10. proběhne sčítání účastníků katolických bohoslužeb
Ve Štramberku žehnali sochu sv. Václava
Svatováclavský
chorál a česká hymna se nesly Národním sadem na kopci Kotouč ve
Štramberku v den české státnosti 28. září. Zazněly z úst více než sto
padesáti účastníků tradiční Svatováclavské horové pouti. Obnovenou sochu
sv. Václava při ní požehnal místní farář P. Vladimír Zelina.
Původní sochu zničily padající stromy při vichřici v únoru letošního
roku. "První odhady ukazovaly, že půltunová socha, z níž zbylo po pádu z
vysokého podstavce torzo, zřejmě nepůjde opravit, a replika by přišla na
několik set tisíc korun," uvádí Petr Buzek, starosta Orla jednoty
Štramberk, která v roce 1932 stavbu pomníku společně s orelskou župou a
katolickými spolky ve Štramberku iniciovala. Přesto místní hledali
cestu, jak sochu obnovit. Sochař Jan Kozel z Bystřice pod Hostýnem,
který je autorem i její předchozí obnovy z 90. let, se rozhodl, že se
pokusí sochu znovu opravit. Členové Orla pak vyhlásili veřejnou sbírku.
Dílo se podařilo a po půl roce a jednom dni byla socha umístěna zpět na
podstavec.
Pamětní pohlednice
Sv. Václav ten den shlížel na poutníky nejen z Moravskoslezského kraje,
ale i ze Zlínského, Jihomoravského a Jihočeského. Ti se k němu vydali po
mši svaté v štramberském kostele sv. Jana Nepomuckého. Zde je předseda
Orla Petr Buzek seznámil s historií sochy a po čtení z evangelia a
krátké promluvě P. Zelina sochu požehnal. Při této příležitosti byly
vydány pamětní pohlednice, rozdávaly se koláče a samozřejmě štramberské
uši. "Sochař Jan Kozel se omluvil, ale všechny poutníky nechal
pozdravit. Ti mu na oplátku zaslali poděkování skrze společný potlesk,"
dodává předseda Orla.
Jana Praisová, KT
Bělský les v Ostravě má křížovou cestu
Cena Senior roku 2019 zná své vítěze
V kategorii Nejlepší klub roku 2019 získalo první místo
Společenství vdov a
vdovců ze Zlína pomáhající těm, které zasáhla smrt životního
partnera a ocitli se tak v těžké situaci.
Jeho členové se vzájemně motivují a společně se učí v životě hledat i
nějaké pozitivní věci. Vedení spolku, jehož předsedkyní je Mgr. Alenka
Panáková, nejenže připravuje pro vdovy a vdovce spoustu aktivit,
přednášek, ale také nabízí osobní přístup a pomoc či radu ve chvílích,
kdy člověk ztrácí chuť do života a prožívá smutek.
Fotografie
Host v pořadu ČR2 - Alenka Panáková, předsedkyně
Společenství vdov a vdovců. Moderuje sestra Angelika
Podpořme tu nejkvalitnější a naši televizi v ČR - TV Noe
Laudato si - výzva na den 1. září 2019
Probíhá oslava 1100 let sv. Ludmily - akce, které lze navštívit
Slavnost Nanebevzetí Panny Marie oslavíme ve čtvrtek 15. srpna
"Neposkvrněná,
vždy panenská Matka Boží Maria byla po dokončení běhu pozemského života
s tělem i duší vzata do nebeské slávy", říká dogma o nanebevzetí Panny
Marie, vyhlášené roku 1950 papežem Piem XII. Křesťané v tuto skutečnost
věřili dlouho před oficiálním vyhlášením dogmatu.
Maria je ze všech lidí Bohu nejblíže, a proto jí právem náleží výsadní
místo vedle zmrtvýchvstalého a oslaveného Krista. Přítomnost jejího těla
i duše v nebi je předobrazem přítomnosti církve ve společenství
Nejsvětější Trojice a cíle našeho pozemského putování. Ukazuje také v
novém světle důstojnost lidského těla, které jednou bude mít účast na
věčné slávě duše.
V církvi se slavnost Nanebevzetí Panny Marie slaví každoročně 15. srpna,
v řadě zemí jako zasvěcený svátek. Velké oslavy se konají především na
mariánských poutních místech, u nás například na Svatém Hostýně nebo na
Svaté Hoře.
Televize Noe vás chce v den této slavnosti pozvat nejen na
mši sv., přenášenou od 12:15 z kaple Telepace, ale i ke sledování
speciálního prázdninového vysílání Živě s Noe ve čtvrtek 15. 8.
od 11:00.
Panna Maria byla po dokončení své pozemské pouti vzata s tělem i duší do
nebe. Její setkání se Synem v nebeské slávě, ale i cíl vlastního života
si připomínáme každoročně 15. srpna. Buďte při tom s námi.
KT - Zuzana Černá
Zelená úsporám při modlitbě sv. růžence
Moji
milí
Zavádí se zvyk, spíše zlozvyk, že se při růženci tajemství neopakují.
Když se vysloví jen při prvním Zdrávasu a pak už ne, ušetří se 9 krát
3,2 sekundy - tedy 28,8 sekundy při každém desátku, tím pádem 144 sekund
- tedy necelé dvě a půl minuty na jednom růženci.
A každý, kdo tam není zrovna na začátku desátku anebo ho něco v té
chvíli vyrušilo, po celý desátek neví, kde je.
Ale čas jsou peníze! Je to v tomto případě opravdu tak?
Jan Peňáz
Tradiční závěrečný koncert Letní školy barokní hudby (Czech Ensemble Baroque), sobota 10. srpna 2019 v 19:00, bazilika na Svatém Hostýně, vstupenky v obvyklých předprodejích a hodinu před koncertem
Rozhovor publikovaný v Reflexu, který určitě stojí za pozorné přečtení
Významný
teolog, profesor, katolický duchovní CTIRAD VÁCLAV POSPÍŠIL (61) je
proslulý svým sarkasmem, vtipem, neortodoxním přístupem k světu i k
Bohu. Miluje fotbal, uznává Winstona Churchilla, za své osobní "světce"
považuje Miladu Horákovou, parašutisty Gabčíka a Kubiše nebo faráře
Josefa Štemberku, který šel dobrovolně s lidickými muži na smrt. Jaký
byl podle něj Jan Hus, TGM anebo co si myslí o Andreji Babišovi a
demonstracích proti němu?
Na konci našeho telefonátu mi požehnal: Ať vám to sluší a vašim rivalkám
rostou oslí uši.
- Pane profesore, říkají o vás, že jste jeden z největších českých
teologů moderních dějin. Jste tedy ten správný muž na otázku, kdo je
Bůh?
Tak co do objemu v pasu asi jedním z největších budu. Pro mne je Bůh
především dárce svobody a důstojnosti, má rád dobrou legraci. Není s Ním
nuda. Nikdy nenechá člověka ve štychu. Vždycky má čím překvapit. Zkrátka
a dobře, teolog do ženský a do Boha prostě nevidí. Teoložka by to
genderově převrátila, i když mé kolegyně tvrdí, že jako chlap jsem velmi
průhledný.
- Přijdou nevěřící do nebe?
Určitě, ale nikoli automaticky. Jediným kritériem spásy nebo nespásy je
to, zda jsme byli milosrdní a pomáhali hladovým, žíznivým, nemocným,
uvězněným, zarmouceným. Taky jde o to, abychom dokázali přemáhat zlo
odpuštěním.
- Co je v nebi?
Jak to mám vědět? Já tam, prosím, nebyl. Pavel říká, že ani oko
nevidělo, ani ucho neslyšelo, co Bůh připravil svým věrným. Mám ale
jistotu, že ani ve smrti mě nenechá na holičkách. Můj Bůh má jednu
slabinu, je hodně ješitný, a proto nesnese, aby byl někdo velkorysejší
než on. Vím, že ospravedlňuje, že je odpuštění samo, zatímco ten rohatý
je žalobce.
- A co je ten rohatý, co je peklo?
Ďábel z obrázků s rohy a kopyty neexistuje. Působnost strašného zla a
vnitřní ponoukání k tomu nedobrému zakoušíme všichni, takže z tohoto
hlediska se s ním sám v sobě setkal každý.
- Víte, vždycky mě zaráželo, že se zločinci, zabijáci, mafiáni modlí.
Bůh si ťuká na čelo?
Podle mne jsou takoví "zbožní" zločinci spíše výjimkou. Modlit se a
chodit do kostela nelze nikomu zakázat. Lidé mimo církev už by jednou
provždy měli pochopit, že církevní lidi nejsou a ani nemohou být
dokonalí. Podívejte se na tu sebranku kolem Ježíše: děvky, zloději,
podvodníci, násilní vzbouřenci. No a my křesťané jsme hříšníci, kteří se
snaží z toho bahna vybřednout. Právě Ježíšovi odpůrci byli navenek
dokonalí, vycizelovaní, ale lidsky to hodně smrdělo.
- Se zlem jste se potkával, když jste chodil za vězni do Ruzyně, že?
Přednášel jsem jim o Bohu a Kristu. Zejména pro manželkovrahy ze
žárlivosti jsem měl hluboké pochopení. Někteří tam chodili jen proto,
aby si vylepšili kádrový posudek a měli šanci na zkrácení trestu. Byli
tam ale i takoví, kteří se opravdu chtěli změnit. Velké na křesťanství
je to, že nad nikým neláme hůl. Možná že ti "zbožní" lumpové jednou
dojdou proměny smýšlení. Možná. No, a když i takoví lotři mohou dojít
spásy, pak bychom si neměli zoufat ani my, docela všední hříšníci.
Zkrátka a dobře: padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina, jak zní
geniální replika z Limonádového Joea. Církev totiž stojí na fascinující
trpělivosti Boží s hříšníkem.
- Přece jen položím tisíckrát opakovanou otázku: jak je možné, že Bůh
dal lidem svobodu páchat hrůzy v podobě genocid, holocaustu, vraždění
dětí?
Aby to člověk pochopil, musí mít správný obraz Boha. Ten křesťanský není
všemocný diktátor. Pamatujete si dobu komunismu? Totalita likviduje sebe
samu tím, že se tváří jako všemohoucí božstvo. To pak ale odpovídá za
všechny nezdary a průšvihy, a proto ji lidé nakonec zašlapají do země.
Bůh Otec ale nemiluje nade vše sebe, nýbrž Syna, jemuž daruje vše, tedy
i svou svobodu. Smyslem toho všeho není náš spokojený život tady, nýbrž
naše dozrání pro něco většího, co silně analogicky označujeme plnost
spásy, nebe. Právě tahle naděje dává člověku sílu vítězit nad sebou, nad
diktaturami, nad vším, co zotročuje, a postavit se tomu. Nemít tuhle
naději značně znesnadňuje žít důstojně a opravdu lidsky i tváří v tvář
parchantům, kteří jsou právě u moci.
- Jako vědec se zabýváte i postavou Jana Husa. Řekl jste, že pozice
pronásledovaného byla pro něj štěstím, že měl inkviziční mentalitu,
kdekomu vyhrožoval hranicí. Slovy zmíněného klasika, byl "padouch, či
hrdina"?
Byl fakt pevně věřící, dokázal si stát za svým přesvědčením až do
tragické smrti. Byl a až do smrti zůstal katolickým knězem. Jeho
proslovy u příležitosti promocí jeho žáků prozrazují, že měl notný smysl
pro humor. A byl opravdu Čech. Tohle si zasluhuje úctu. Možná mohl být
sociálně odpovědnější, méně emotivní. Jenomže mohu mu to vyčítat? Kde je
malér, aby v něm Pospíšil neměl prsty?! Hus určitě nebyl padouch.
Padouch určitě nebyl ani Žižka. Dobrý historik ví, že soudit se nedá,
snad pochopit
- Vy máte slabost i pro Jana Žižku?
Slabost je silný výraz. V Budějovicích je Žižkův pomník s nápisem asi
tohoto znění: Lidový, revoluční Tábor – náš program. Jakmile jsem si
toho všiml, spontánně jsem k takovému Žižkovi pocítil odpor. Komunisti
husitství, Husovi a Žižkovi neskutečně ublížili. Každopádně to byli
paradoxně oni, kdo nejvíce přispěli k tomu, že si Husa a Žižku dodnes
připomínáme.
- Jaká je podle vás role Husa v národních dějinách?
Především je třeba si uvědomit, že při vzniku samostatného
Československa Jan Hus sehrál spolu s Komenským zásadní roli. Když
Masaryk v zahraničí hovořil o Českém království, nikdo o něm nic
nevěděl. Jakmile ale vyslovil jména Jana Husa a Jana Amose Komenského,
každý vzdělanější člověk už zareagoval. Druhý Hus tedy má určitý ozvuk.
Úplně jiné je to s prvním, skutečným Husem. Byl v první řadě muž
autentické víry, člověk vzpírající se dobové zkaženosti, člověk
nekonformní a dosti nepohodlný. Takový by byl i dneska, takže mnohý, kdo
se jím oháněl, by se asi divil, kdyby historický Hus přišel mezi nás.
- S trochou nadsázky: je nějaká současná osobnost, k níž byste ho
přirovnal?
Na tuhle otázku asi nedokážu odpovědět. Možná bych se vrátil do
minulosti a připomněl mé osobní "světce" paní Horákovou, generála Píku,
kněze Toufara a Štemberku. Fascinují mne také Gabčík a Kubiš, kteří dali
život za druhé. Tam, kde je plnost sebe darování, nemá smysl uvažovat o
nějakém nedostatku dobra, tedy hříchu.
- Další osobností, které se věnujete, je TGM. Napsal jste k stému výročí
republiky knihu, v níž se zabýváte i aktuálností jeho poselství. V čem
ho vidíte? Tatíček na piedestalu?
Každá přemrštěná glorifikace je nakonec karikatura, a tak se od ní
osvobozujeme smíchem. Nechci vnímat T. G. Masaryka jako českého V. I.
Lenina. Masarykova velká lidskost a také statečnost vycházely z jeho
živého vztahu k Bohu, z jeho velké naděje na posmrtný život. Kdyby v
sobě neměl tenhle vnitřní pramen síly, jenom stěží by v pětašedesáti s
chatrným zdravím šel do exilu bojovat za budoucí samostatnost. Bylo to
donkichotské, bláznivé, s asi pětiprocentní šancí na úspěch. Byl
nepohodlný nejenom za Rakouska, ale i za první republiky a vydržel to.
- Mimochodem, byl byste pro obnovení mariánského sloupu na Staroměstském
náměstí zbouraného v roce 1918?
Mariánský sloup asi žádnému katolíkovi na Staroměstském náměstí vadit
nebude. Nevadil by ani prvnímu Husovi, protože byl ctitelem Matky Páně.
Vůbec nelze vyloučit, že historický Hus s jeho emotivní povahou by dnes
patřil spíše mezi horlivé bojovníky za sloup než mezi jeho odpůrce.
Jenomže právě způsob, jakým se tato záležitost prosazuje, vyvolává v
mnoha duchovních i věřících rozpaky. Nechceme, aby sloup byl vnímán jako
projev katolické politické arogance.
- Když se díváte na stoleté dějiny "Masarykova" státu, co byste o nás
řekl? Kdo jsme a kam kráčíme?
Ty dějiny vůbec nejsou špatné. Je tam hodně hrdinů, dobrých lidí, vidím
tam velkou schopnost ubránit se ideologickému blbismu humorem. Za
světové války jsme byli pořád na stejné straně, i když zpočátku
prohrávala. Tohle některé národy, jež se rády vypínají, tvrdit s čistým
svědomím nemohou. I v našich národních dějinách je patrný střet dobra a
zla. Vyhnání bývalých německých spoluobčanů bylo provedeno nemravným
způsobem. Nerespektování lidských práv Němců se pak nevyhnutelně
promítlo v nerespektování lidských práv odpůrců totalitního režimu.
- A kam směřujeme?
Nejsem prorok, nevím. Jeden poslanec mi kdysi řekl, že slabinou tohoto
systému je, že vlastně nikam nesměřuje. Jako bychom byli lidmi bez
nějakého přesahu, často bez ideálu. V pozadí našeho každodenního života
lze vytušit tíseň, strach z budoucnosti, obavy z ekologických katastrof.
Obchází také hrůza z nástupu nových forem totality, digitální totality,
z níž už nebude úniku. Maně se mi vybavuje Apokalypsa, v níž se hovoří o
bestii a o čísle, které bude muset mít každý člověk.
- Co by měl dělat v takové situaci teolog?
Asi by neměl být prorokem průšvihu, to není žádné umění. Mnohem
užitečnější je vypovídat lidem o naději a o skutečné svobodě. Proto
chovám velkou úctu k Churchillovi, který v době beznaděje dokázal
strhnout národ a probudit v něm naději. Právě proto také Británie válku
nakonec vyhrála. A pozor, Churchill byl křesťan a taky tak trochu
regulérní zednář. Stejně jako za komunismu i nyní je pro mne Otec, Syn a
Duch svatý posledním kořenem mé svobody a důstojnosti. Naděje na věčný
život spolu s nimi roztíná pouta, jež se mi pořád leckdo a lecjakým
způsobem snaží nasadit. Na mém pohřbu by asi měli zahrát: "Ani pán, ani
kňaz, čo by ma dal na reťaz …"
- Jak se má vůbec dnešní církev podle vás angažovat v politickém životě
země? Narážím na Tomáše Halíka, který přirovnal křesťanství zastoupené
Dominikem Dukou za "ozdobný oleandr moci".
Katolický křesťan má v politickém životě svobodu. Jeho svědomí by ho
mělo varovat před různými kryptodiktátory a nositeli nelidských
ideologií, proto také mí studenti musí opakovat následující bonmot:
"Potkáš-li spasitele, kopni ho do ..." Dominik Duka byl vězněn pro svou
víru, je to člověk statečný a zasluhuje si plnou úctu. Má plné právo na
své názory. Já ho mám upřímně rád, protože jsem s ním byl v podzemní
církvi, tak trochu v jednom bojovém šiku. To ale neznamená, že s ním
vždy a ve všem souzním. Vyříkáme si to chlapsky mezi čtyřma očima.
Kopeme ale za stejné mužstvo. Každý fotbalista vám řekne, že manšaft se
má hádat v kabině, nikoli na hřišti, protože pak určitě nevyhraje.
- Přirovnáváte církev k fotbalu?
Samozřejmě, s církví je to jako s fotbalem: papež je předseda FIFA,
primasové místních církví jsou jako předsedové národních svazů. Fotbal
ale nejsou jenom funkcionáři, kteří by bez hráčů, trenérů, sponzorů,
majitelů klubů, a hlavně diváků nebyli nic. Člověk si může sám kopat do
míče, ale bez fotbalového hnutí (církve) si pořádný mač nezahraje.
Hlavní je hrát fér. Kéž by česká katolická církev hrála tak krásně jako
Barcelona. Možná by stačilo, kdyby hrála alespoň jako letos Slavia,
kterou od útlých let nosím v srdci. Představte si, že v době hilsneriády
Masaryk přednášel mimo univerzitní půdu za velkého přispění klubu
Slavie.
Beneš dokonce za Slavii kopal na hřišti.
- Katolické církvi se stále vyčítá, že byla oporou habsburského trůnu.
Jenže trůn tu už sto let není. Proč část společnosti církev dráždí
dodnes?
No v první řadě je třeba říci, že oporou trůnu byl taky Palacký a až do
roku 1914 svým způsobem dokonce i Masaryk. Většina lidí u nás chtěla
původně jazykovou spravedlnost, uznání práv Českého království v rámci
nadnárodní monarchie. Něco jiného byla opravdu hloupá rakouská politika,
jež se zahraničněpoliticky dostala do vleku Německa a která stavěla na
pangermanismu. Tohle zahubilo Rakousko. Není mi známo, že by čeští
katoličtí duchovní podporovali pangermanismus. Katolický duchovní sice
nevystupoval proti císaři, koneckonců jako naprostá většina Čechů v té
době, ale zároveň si vážil svého jazyka, pěstoval často českou
literaturu, byl prostě vlastenec. A proč církev irituje? Z mnoha důvodů.
Její mravní poselství není po chuti. Její lidská stránka je nevyhnutelně
nedokonalá. Politický katolicismus, a hlavně tisk v posledních
desetiletích Rakouska a částečně i za první a druhé republiky iritují
nejen nekatolíky, ale i dnešního soudného katolíka. Chci tím říci, že
leckdy si katolíci za tu averzi mohou i sami. A nezapomínejme na sice
spravedlivé, ale nepopulární restituce. Od husitských dob je sepětí
kléru a peněz v našich zemích vnímáno velmi nelibě. Církve však hrají ve
společnosti určitou roli, která se netýká jen věřících. To bylo dobře
patrné v době totality, kdy také podzemní církev přispěla k jejímu pádu.
- V podzemní církvi jste byl i vy, už jste to zmínil. Připomeňte nám ten
čas.
Byl jsem mladý. Nesmírně mne oslovili kněží, kteří prošli kriminály a
žili ve svobodě, za což byli perzekvováni. Malér, rošťárna, tomu se
prostě nedalo odolat. Moje studium teologie bylo tehdy sérií
kriminálních skutků, moje svěcení byl kriminální čin, moje tajná primice
o půlnoci v kostelíčku v Bezdědicích poblíž Hostomic pod Brdy byl
kriminální čin. Jsem teolog a kněz kriminálník! Do vězení jsem se
nedostal, ale chybělo málo. Už jsem byl obviněný spolu s řadou
tehdejších bratří a sester. Hospodin nastavil vše tak, aby naše
rozhodnutí bylo velmi čisté. Neměli jsme výhled na nic jiného než na
existenci na okraji společnosti a často i oficiální církve. Měli jsme
ale Ducha a ideál. Někdy na mě dnešní církve působí tak, jako by jim
chyběla odvaha, Duch, což vše se maskuje přemrštěnou ceremonialitou.
- Máte nějaké hodně ošklivé vzpomínky?
Mám a nemám. To hnusné se člověk snaží vytěsnit. Odpouštět je nutné,
abych se osvobodil. Podotknu jenom jednu věc. Když jsem se dostal v
červnu 1990 na studia do Říma, jeden profesor mi po několika měsících
řekl: "Čeho se pořád bojíš, proč jsi tak stísněný?" Ta atmosféra
pronásledování, kdy jste nevěděli, kdo na vás donáší, kdy rozkopnou
dveře a udělají domovní prohlídku, jestli do vás někdo nestrčí v metru a
vy pak jakoby spácháte sebevraždu, jak mi jednou naznačil jeden
vyslýchající, tahle atmosféra se nedala setřást ze dne na den.
- Pamatuji si náš rozhovor před třinácti lety, byl jste tehdy pohoršený,
že Miroslav Kalousek coby šéf lidovců byl pro vládu s ČSSD tolerovanou
KSČM. Nestalo se. Teď ano. Po třiceti letech od pádu totality komunisté
spoluvládnou, premiér je registrovaný ve svazcích StB a části
společnosti je to fuk. Stále vás to hněvá?
Lásko, mně ubývá sil, a tak na hněv nemám energii, ale budiž mi dovoleno
konstatovat, že mne to irituje, což je akademická náhražka za docela
jiné slovo. Štve mě ale také to, že politika pravicových stran v
minulosti nebyla vždy důvěryhodná. Lidé zvolili Babiše díky tomu, že
přesně vystihl, co chtějí. Nepřejí si například odejít z Unie, ale také
nechtějí předčasně euro, protože by to znamenalo pokles životní úrovně.
Další věcí je jednoznačný postoj k uprchlické krizi. Většina našich lidí
má sociální cítění, a proto rádi pomohou, ale mají obavy z nových,
nepřizpůsobivých spoluobčanů. Panu Babišovi nahrávali také jeho odpůrci,
kteří se někdy tvářili jako "nadlidé" s patentem na rozum a těmi, kdo
mají jiný názor, pohrdali. Nu a "podlidé" si ve volbách vyšlápli na
"nadlidi". Lidé také většinou nechtějí premiéra, jenž by jenom
papouškoval, co přijde z Bruselu. Fenomén "Babiš" tak není pouze vinou
onoho člověka. Je to něco jako oligarchoidní nádor, v němž se projevuje
spousta nezdravého v celém našem politickém životě.
- Jak vnímáte současnou vlnu protestů proti němu?
Veřejné protesty jsou legitimní, nicméně zásadní proměnu samy
nepřinesou. Každý občan i politik by se měl zamyslet sám nad sebou,
konkrétně nad tím, čím on sám "přispěl" k tomu, že věci dospěly až sem.
Je to jediná šance na nápravu. Jednou někdo Matce Tereze řekl, že její
práce je jenom kapka, která zemi nezavlaží. Ona se usmála a pravila:
"Tak se přidejte a budeme dvě kapky, pak další, až zaprší a země se
zazelená."
- Máte ze současné politické situace obavy? Nemáte strach z pokusu o
restauraci starých pořádků v moderním hávu?
Demokracie není ráj na zemi. Jestliže lidé mají právo manifestovat a
nikdo je nerozhání, nejsou za to vězněni, pak demokracie funguje. Mám
obavy spíše z toho, že směřujeme ke společnosti, kde už si nebudu moci
koupit rohlík, aniž by to velký bratr nevěděl. Komunistický marasmus se
vrátit nemůže, dějiny jsou neopakovatelné. Opravdu lituji lidi z Číny,
protože musí snášet nepřístojnosti jak kapitalismu, tak komunistické
totality, a to je podle mě trochu moc.
- Připomněl jste obavy, jež v lidech vyvolala uprchlická krize. Jsou
přehnané?
Strach z imigrantů, kteří odmítají přijmout naše hodnoty, a to je
zásadní, je pochopitelný. Vietnamce mám rád, pracují, přijmou náš způsob
života, a to i s možností kšeftovat a trochu překračovat zákony, což k
demokracii patří. Mám moc přátel mezi veselými a hodně pracovitými
Ukrajinci. Znám vzdělané Rusy, kteří se u nás cítí dobře, protože
nesnášejí to, co panuje v jejich vlasti. Nejsme xenofobové! Obava je
před etnikem či etniky, jež k nám chtějí zanášet svou kulturu a nakonec
zlikvidovat samotnou demokracii, kterou by pak nahradila diktatura
koránu. Tyhle obavy jsou pochopitelné a neměly by být démonizovány.
- Vy osobně máte jasno v přijímání/odmítání imigrace z muslimských zemí?
Nemám. Pere se ve mně ideál pomoci tomu, kdo je v nouzi, se zkušeností,
jež mi většinou uštědřila dosti ostré políčky právě za to pomáhání. Mezi
uprchlíky jsou potřební, ale také zneuživatelé sociální pomoci. Chápu
ty, kteří se přílivu muslimů brání. Chápu však také velmi dobře ty,
kteří lidsky chtějí pomáhat. Ani jedni nejsou démoni nebo ďáblové. A
pozor: není islám jako islám. Islám má tisíc tváří. Problém je salafický
a wahhábovský islám, naprosto netolerantní, plný nenávisti nejenom vůči
Západu, křesťanům a židům, ale také vůči jiným formám islámu. A my
neumíme jasně rozeznat, který příchozí je akceptovatelný muslim a který
je radikalizovaný, a proto také potenciálně nebezpečný.
- Jste známý svými vtipnými požehnáními. Máte nějaké i pro čtenáře
Reflexu?
Všem bych přál, aby nalezli zakotvení ve veliké naději, jež přemáhá
tento svět. Manitou ať se na vás směje a všem našim nepřátelům nakopá do
... A prosím všechny o shovívavost k tomu, co jsem tady nakecal.
CTIRAD VÁCLAV POSPÍŠIL je významný český římskokatolický teolog,
profesor systematické teologie, přednáší na zdejších teologických
fakultách. Věnuje se i překladu teologických dokumentů a studií z
románských jazyků. Je spoluzakladatelem České christologické a
mariologické akademie. Roku 1977 vstoupil do tajně fungujícího
františkánského řádu, přijal jméno Václav a po tajných studiích teologie
přijal tajně kněžské svěcení. Napsal celou řadu knih a studií. Do jeho
odborného zaměření patří mj. christologie, teologie a přírodní vědy
(Zápolení o pravdu, lidskou naději a důstojnost; Průkopníci a jejich
odpůrci), teologická problematika spjatá s postavou M. Jana Husa
(Husovská dilemata) či T. G. Masaryka (Masaryk iritující a fascinující).
04.07.2019 Reflex - TEXT JANA BENDOVÁ
V Ostravě má vzniknout nová křížová cesta
Zástupci médií se na Velehradě setkali se čtenáři, posluchači a diváky
Při pouti médií v rukou křesťanů, která se na Velehradě uskutečnila v
předvečer Světového dne modliteb za sdělovací prostředky, tedy v sobotu
1. června 2019, se redaktoři více než desítky sdělovacích prostředků
setkali mezi sebou, ale také s těmi, pro které své zprávy tvoří.
Hlavní celebrant mše svaté, ostravsko-opavský pomocný biskup Martin
David, ve svém kázání vyšel z letošního poselství papeže Františka ke
Světovému dni modliteb za sdělovací prostředky a ztotožnil tři úkoly
médií se třemi úlohami Ducha svatého. „Duch svatý především připomíná
Ježíšovo učení. Stejně tak ho mají připomínat a aktualizovat pro dnešní
dobu i média. Duch dále sjednocuje církev, a také sdělovací prostředky
mají sjednocovat, a to v lásce, ne proti někomu nebo něčemu. A konečně
je Duch Posvětitel, a podobně mají i média být nástrojem v posvěcování
církve,“ shrnul.
Ještě předtím si několik set lidí shromážděných v poutní bazilice
vyslechlo prezentaci jednotlivých médií: od těch největších, jako je
Radio Proglas, TV Noe nebo Katolický týdeník, přes časopisy pro děti a
mládež Nezbeda, Tarsicius a IN! I mládežnického webu Signály.cz po další
tiskoviny: Immaculatu, Světlo, Milujte se!, Rodinný život nebo
Šalamounky. „Každé z těchto médií se v něčem liší, cíl ale máme
společný: evangelizovat,“ uvedla moderátorka prezentace, šéfredaktorka
KT Kateřina Koubová.
Celodenní program zahájilo ráno pěší putování ze Starého Města, lidé si
dále mohli vybírat z několika workshopů a strávit čas tancem, tvůrčím
psaním nebo fotografováním pod vedením členů společenství Člověk a Víra,
anebo si vyslechnout přednášku salesiána P. Libora Všetuly o „výchově
on-line dětí“. Na závěr vedle baziliky vystoupily se svým pásmem o
bylinkách děti z třebíčského sboru Slunko a biskup David všem účastníkům
udělil požehnání.
Jiří Gračka
Ohlédnutí za letošní poutí na Velehradě
Možná se právě netrpělivě díváte do kalendáře, kdy už přijde vytoužená
dovolená nebo čas letních práznin a červen je pro vás takovým odrazovým
můstkem do léta. My jsme jeho začátek oslavili již druhou poutí médií na
Velehradě hned první červnový den. Byla příjemně slunečná sobota a mnozí
z vás přijali naše pozvání na pouť, přidali se k pěším poutníků nebo
přijeli rovnou na Velehrad abychom se po roce mohli opět nejen slyšet,
ale i vidět. Děti oslavily svůj dětský den ve společnosti Radka Habáně a
dalších moderátorů při různých vtipných soutěžích. Někteří šťastlivci
mohli mít neopakovatelný zážitek ze spanilé jízdy otce Martina na
koloběžce před bazilikou. Jiní vytvořili během různých workshopů
nezapomenutelné snímky, šperky, placky nebo taneční kreace. Zvídaví
rodiče a další zájemci si pozorně vyposlechli přednášku salesiána P.
Libora Všetuly, aby naplněni novými vědomostmi zrenovovali svůj přístup
k dětem a internetu.Svůj dojem z přednášky mohli doladit v místní
cukrárně. Mediální pracovníci všech zůčastněných médií prožili řadu
přátelských setkání jak s Vámi, posluchači, diváky či čtenáři a členy
klubu, tak spolu navzájem a obohatili se různými zkušenostmi ze své
práce pro Vás.
Radio Proglas
Několik fotogalérií pořízených z fotografií asi desítky fotografů na pouti médií na Velehradě
Poutní místa jsou nevyčerpatelnými zdroji milostí, objevte jejich sílu
Zajímavé počtení o tom, jaký by měl být nuncius, mnohé platí i pro nás, obyčejné laiky
V katedrále v Olomouci bylo První sv. přijímání, snad to pro děti nebylo současně taky poslední sv. přijímání
To byl František kardinál Tomášek
V
letošním roce slavíme 120 let od narození tohoto významného rodáka ze
Studénky. Při této příležitosti je o něm ve zdejším zámku až do konce
října otevřena výstava.
Připomínkové oslavy na kardinála Tomáška byly zahájeny 1. května slavnou
bohoslužbou, kterou v místním kostele sv. Bartoloměje sloužil pražský
arcibiskup kardinál Dominik Duka spolu s pomocnými biskupy Antonínem
Baslerem z Olomouce a Martinem Davidem z Ostravy.
Za svého působení ve vysoké církevní funkci se kardinál František
Tomášek stále hlasitěji ozýval proti komunistickému útlaku a
pronásledování církve a věřících a stal se jedním ze symbolů
protikomunistického odporu. Jeho vysoké morální postoje vyzdvihl v
promluvě kardinál Dominik Duka, který se s kardinálem Tomáškem osobně
znal. Připomněl jeho památnou větu při mši svaté ve svatovítské
katedrále v osudových listopadových dnech roku 1989: „Já a celá církev
stojím na straně národa.“ Arcibiskup Duka zdůraznil, že kardinál Tomášek
byl člověkem, který nikdy nerezignoval a nešel pod svou morálku, i když
to neměl jednoduché. Byl neustále odposloucháván a sledován. Musel být
kvůli tomu pořád ve střehu, doma musel důležité dokumenty kvůli
prohlídkám schovávat, musel se hlídat, co kdy může říci. Přesto si
dokázal udržet kontakt s běžnými lidmi. Kdo mu poslal dopis, tomu
odpověděl, neměl na to žádnou agendu, vše psal sám.
Návštěvníci výstavy mají možnost se seznámit s životem kardinála Tomáška
ve formě panelových textů a fotografií. Poprvé jsou zveřejněny artefakty
spojené s jeho osobností, a to předměty umělecko historické, osobní,
čestné doktoráty, preciosa, archiválie, pektorály, dary z naší vlasti,
ale i z celého světa i osobní korespondence. Výstava je zpřístupněna
zdarma.
Josef Pala
Oslavme 13. narozeniny TV Noe v Loretě v Boru u Tachova 11. května 2019
Otevřené brány zahájí koncert v kroměřížském kostele sv. Mořice
Otevřené brány opět pomohou zpřístupnit církevní objekty
Po Vzkříšení už je nám zase do smíchu
Člověče, nediv se aneb uvedení nezasvěcených do katolického prostředí
Zasedací pořádek v katolických kostelích a jeho zvláštnosti
Pravidlo 1.
Přední lavice zejí zpravidla prázdnotou.
Největší počet věřících sedává vždy v zadních lavicích kostela,
evidentně proto, aby na ně nemohlo být vztaženo Ježíšovo varovné slovo o
farizejích z Mt 23,3: "...mají rádi přední místa v synagogách." Další se
zřejmě shlédli v jediné postavě celníka -.klaďáka z evangelií (viz Lk
18,9-14). Hermeticky ucpávají prostor kolem hlavního vchodu a na výzvy
celebranta, že vpředu je místa dost, zásadné nereagují. Zvláště
vyhledávaná místa jsou pak za sloupy, v postranních kaplích a na kůru za
varhanami, zřejmě v duchu hesla z desatera mladého strážce hranic:
"Vidět, ale nebýt viděn!"
Výjímka z pravidla č.l.:
První lavice nezeje prázdnotou, jelikož v ní trůní:
a) místní vzorová rodinka s dětmi
b) kostelnice se zvonečkem
c) potenciální světice farnosti: většinou se předmodlívá přede mší
svatou, po ní i při ní, neváhá pronášet s knězem i slova proměňování.
Další poznávací atributy: galerie svatých obrázků rozložená okolo
Kancionálu, zpestřená roztodivnými devocionáliemi všeho druhu.
Pravidlo 2.:
Zbylé lavice jsou obsazovány dle následujícího pořádku: V každé z nich
se zpočátku usadí pouze jeden člověk a to tak, aby byl pokud možno co
nejvíce vzdálen od ostatních věřících.
Výhody z toho vyplývají nejméně tři:
a) při pozdravení pokoje není nutno podávat nikomu ruku
b) bratři a sestry v Kristu nemohou člověka rušit v individuálním
zažívání mše svaté
c) ve vymírajících farnostech působí opticky kostel jako zcela zaplněný.
Pravidlo 3.:
Na okraji lavice sedí obvykle osoba zvaná "špuntovka", takže střed
lavice zůstává volný.
Při zdvořilém požádání o průchod dotyčná rozhodné nevystoupí z lavice a
už vůbec ji nepřimějete, aby si poposedla blíže ke středu; zásadně se
nechá všemi oblézat a náročný sportovní výkon svých bližních doprovází
významným pozdvihováním obočí ke klenbě kostela, pohoršeným vzdycháním a
mumláním, které může zdánlivé připomínat glosolálíi.
Pravidlo 4.:
Na vyšívané polštářky zvané "podprdelníčky" zásadné nesedat, neboť v
sobě ukrývají "časovanou minu":
Po příchodu paní X.Y., která již na tomto místě sedává cca 80 let,
budete muset s ostudou "vyletět", jelikož každý slušný člověk přece ví,
že to je JEJÍ místo.
Výjímky z pravidla č. 4:
Vyletět ovšem můžete klidné i z místa bez podprdelníčku, v podstatě
odkudkoli, i z míst, která nejsou nikterak označena. Platí zde Murphyho
zákon prázdných kostelů: Pravděpodobnost, že jste někomu zasedli jeho
místo, je nepřímo úměrná průměrnému počtu návštěvníků daného kostela.
Jinými slovy, tato pravděpodobnost je tím větší, čím méně lidí chodí v
daném kostele na bohoslužby.
Praktická doporučení pro náhodné návštěvníky: Do cizích kostelů raději
nechoďte. A když už není zbytí, zdržujte se raději po celou dobu
bohoslužeb vzadu za lavicemi; nějaká místní babička se může klidné
objevit až po svatém přijímání. Jenom dávejte dobrý pozor, abyste
nepřekáželi v jedné z následujících kritických zón:
a) u kropenky se svěcenou vodou
b) u kasičky na potřeby kostela a na Charitu
c) u stolku s časopisem Světlo, Katolickým týdeníkem a jinou osvětovou
literaturou
d) u stolku s obětními dary
e) u sochy Matky Boží sedmibolestné, u P. Marie Lurdské, u Božského
Srdce Páně, u svatého Josefa, Antoníčka, Terezičky, Tadeáška, případně u
dalších lokálních přímluvných favoritů.
U nástěnek s duchovními texty nebo s rozpisem aktivit farnosti stát
můžete, většinou je nikdo nečte.
Pravidlo
5.
Lavice jsou většinou konstruovány tak, aby v nich nedalo pohodlné ani
sedět, ani klečet.
Má to dva skryté důvody:
a) věřící si tak odpykává něco z časných trestů za své hříchy
b) při delších homiliích nelze usebraně podřimovat.
Vysvětlující komentář církevního historika:
Tradice praví, že kostelní lavice byly vynalezeny a povinné zavedeny do
kostelů již za dob prvotní církve, a to jako bezpečnostní opatření kvůli
snížení úrazovosti při bohoslužbách. Stalo se tak poté, kdy při
vyčerpávajícím kázání apoštola Pavla v Troadé jistý mladík usnul a
vypadl z okna, takže ho svatý Pavel musel křísit z mrtvých. Ze strany
vedení církve vzešla tehdy obava, že průměrný pan farář by si možná tak
dobře neporadil, a tak byly zkonstruovány a plošně zavedeny první
zoufale neanatomické kostelní lavice (zhruba takové, jaké je známe
dnes).
Pravděpodobnější varianta pozdějšího data přičítá vznik podoby dnešních
lavic době vrcholného rozmachu španělské inkvizice v 16. století: Při
emotivně náročných plamenných barokních kázáních a při nádherných
mnohahodinových pompézních církevních bohoslužbách v latině dokázaly
pouze ostré výčnělky lavic udržet prosté věřící v bdělém stavu a ve
stále vzrůstajícím eschatologickém napětí.
ZÁVĚR:
Reforma v uspořádání sakrálních interiérů
Z výše uvedených zákonitostí lze vyvodit pro církev třetího tisíciletí
některá zásadní opatření:
a) přední lavice zrušit a posílit jimi zadní voje
b) střední části lavic vypustit úplné
c) ideálním bohoslužebným prostorem budoucnosti by mohla být tudíž
KLOUBOVÁ TRAMVAJI!!
Autor příspěvku předkládá k uvážení, zda by nebylo vhodné projednat
tento návrh v plenárních sněmovních kroužcích ve všech diecézích Čech a
Moravy.
(Charismatická společenství by jej zatím mohla alespoň rok promodlovat,
aby to nebyla jen "člověčina").
Aktivní a uvědomělí laici při bohoslužbách
Uvedení do problematiky:
Už Koncil pravil, že nestačí, aby se při bohoslužbách zachovávaly zákony
jejich platného konání, ale "aby se jich věřící zúčastňovali uvědoměle,
aktivně a s duchovním užitkem". S většinou katolické menšiny u nás sice
slova konstituce O posvátné liturgii ani "nehnula", jenomže našlo-li se
pár spravedlivých v Sodomě, najdou se uvědomělí aktivní laici i v našich
podřimujících farnostech. Podívejme se dnes zblízka na několik druhů
těchto příkladných jedinců, lépe řečeno, osob s osobitým osobním
povoláním, které jsou ozdobou, chloubou a hybateli každé katolické
farnosti:
Bratr
Vstavač aneb laický ceremoniář
Jedná se o nediskutovatelnou i když neformální autoritu farního
společenství obdařenou výraznou dávkou osobní statečnosti a autonomie.
Nezřídka se tato služba překrývá s funkcí kostelníka. Bratr Vstavač se
obvykle vyznačuje latentní znalostí liturgických předpisů nebo alespoň
jejich místní varianty v podobě tradic zděděných po předcích. Ve
společenství proto zastává službu laického ceremoniáře. Jde o službu
neplacenou a dotyčný jedinec se do ní jmenuje aktivně a uvědoměle sám.
Z toho vyplývá jeho specifické místo ve společenství Božího lidu: při
méně obvyklých a tudíž choulostivých slavnostech liturgického roku jako
jsou Vánoce, Velikonoce apod. jediný bratr Vstavač s jistotou ví nebo
spíše intuitivně vycítí, kdy se má vstávat a kdy sedět, případně klečet.
Zvláště pro náhodně příchozí nebo tzv. jednoročáky je jeho služba
nepostradatelná.
Rovněž jste-li v některé farnosti hostem, měli byste se snažit dle
katolického kostelního bontonu urychleně identifikovat místního bratra
Vstavače a veškerá liturgická gesta vykonávat takříkajíc pod jeho
taktovkou.
Sestra Klekánice
evidentně nejzbožnější žena farnosti bývá prodchnuta silnou mariánskou
nebo jinou partikulární úctou. Její rolí je dávat všem dobrý příklad a
tím pozvedat duchovní úroveň farnosti. Většinou diriguje farní obec ke
zvýšení výkonů ve vnějších gestech zbožnosti, tzn. určuje, kdy se má
klečet. Pro tuto službu mívá výrazné charisma: tam, kde se může stát či
sedět, sestra Klekánice si raději klekne, čímž dá průchod své niterné
zbožnosti, a tím zve ostatní naprosto nenásilně k následování. Ráda
takto příkladně pokleká ve frontě na svaté přijímání, ale její služba se
tím rozhodně nevyčerpává; i při závěrečném požehnání, kdy kněz vyzve
stojící shromáždění slovy: "skloňte se před Bohem a přijměte požehnání",
sestra klekánice padá bez váhání a bez prodlení na kolena, čímž strhává
váhavé věřící, kteří si nejsou zcela jisti, co se právě patří.
Výjimkou zpravidla bývají závěrečné sloky mešních písní nebo jiné
příležitostné zpěvy na závěr (Svatý Václave, Tisíckrát pozdravujeme
tebe, Sbohem má radosti apod.), při nichž Klekánice nutí lidi stát a
vytrvat až do poslední strofy, a poté ještě zakleknout k "Pochválena a
pozdravena" a následné domodlovací sekvenci, zatímco pan farář s
ministranty je už dávno v sakristii (ne-li na další mši svaté).
Dojde-li někdy ke kolizi rolí s bratrem Vstavačem, vítězí sestra
Klekánice, a to pro svou nespornou morální převahu.
Sestra Viktorka
zahajuje při absenci varhaníka ve všedních dnech společný zpěv. Mnohdy
bývá terčem kritiky reptavého lidu Božího, jelikož nasadila příliš
vysoko nebo příliš nízko, protože to moc žene, anebo naopak natahuje...
zkrátka potenciální mučednice společenství.
Pokud však sestra Viktorka náhodou chybí, všichni rázem docení její
význam i velikost její oběti pro obecné blaho dobrovolníků k jejímu
zastoupení bývá jak šafránu. V takové situaci zůstane "černý Petr"
začínání zpěvu zřejmě panu faráři.
Varhaníci
Kromě profesionálů, kterýmžto nelze zpravidla zhola nic vytknout, ale
jimiž se naše kostelní kůry zase až tak nehemží, tvoří základnu
hudebního doprovodu liturgie vesměs dobrovolníci. Rekrutují se z řad
úplných samouků či někdejších absolventů "lidušky", přeučivších se
obětavě z klavíru nebo samohrajek "Casio" na krotitele kůrových píšťal.
Dělí se zhruba na dvě kategorie:
1. Varhaník sprinter:
Je přesvědčen, že má-li unylý kostelní zpěv "utáhnout", musí být alespoň
o takt před věřícími. Proto začíná svižně a nekompromisně uhání vpřed.
Problém spočívá v tom, že svůj náskok rád zvětšuje (což lze vysvětlit i
tím, že skrze hřmění varhan k němu chabý zpěv zdola vůbec nedolehne).
Dochází pak k zajímavému úkazu, kdy peloton věřících trpělivě zdolává
ordinárium svým léty vyzkoušeným a ničím nenarušitelným tempem, zatímco
se z nich postupně vydělují hudebně nadanější jedinci, kteří se , snaží
držet krok s varhaníkem. Nutno podotknout, že některým se to daří jen za
cenu použití pochybné metody "přískoků": vyrovnávají svůj skluz tím, že
přeskakují některá slova i celé pasáže modliteb nebo písní. (Z pelotonu
samozřejmě vypadávají rovněž zarytí individualisté, kteří mají vždycky
své tempo jak na modlitby tak i na zpěv ale to je kapitola sama pro
sebe).
V každém případě je konečným výsledkem úplně nová, dosud neslýchaná
polyfonní skladba, připomínající vzdáleně kánon. Pěvci bývají příjemně
překvapeni, když se někdy na konci písně všichni zase sejdou.
2. Varhaník brzdič:
Hraje s přesvědčením, že čím pomaleji, tím velebněji. Sází na jistotu,
nepotřebuje si dodávat sebevědomí tím, že by exhiboval rychlou hrou
(notabene když jí většinou ani není schopen). Favoritem rytmuchtivé
mládeže sice bývá zřídkakdy, zato u dříve narozených sbírá nezasloužené
body, protože při jeho produkci se rozhodně nikdo neztratí ani
nezadýchá.
Obě kategorie varhaníků se svorně vyžívají ve chvílích po svatém
přijímání nebo na závěr mše svaté, kdy je možno spustit improvizaci. Pod
přívalem múzy znásobené posvátností chvíle i prostoru jsou pak schopni
vyprodukovat na tř tóny stupnice C-dur takové kreace, že by se za . ně
nemusel stydět ani sám veliký Johann Sebastian!
Trvalí jáhni
Ženatý trvalý jáhen je v našich farnostem zatím ještě "vzácným ptákem",
jehož výskyt je ze strany kléru víceméně trpěn. Bývá připouštěn ke čtení
evangelia, podávání svatého přijímání a propouštění věřících na závěr
bohoslužby slovy: "Jděte ve jménu Páně" (pokud ovšem celebrující kněz
nezapomene, že má vedle sebe jáhna, a neodříká si to sám).
Je-li z domova manželkou řádně vycepován, může mu být svěřena i
purifikace bohoslužebných nádob. A pokud má nad sebou skutečně
velkorysého administrátora, může být jeho zapojení ve farnosti podstatně
širší: bývá využíván k různým nepopulárním službám jako je vyučování
náboženství a veškeré přípravy (zvláště přípravy nevěřících na přijetí
svátostí všeho druhu). V ideálním případě smí i pohřbívat, případně
kázat v krematoriu.
Prof. Tomáš Marný z Bludovic, v.r.
Převzato z magazínu Effatha
Církev se směje
Františkánský páter sedí ještě s jedním cestujícím v kupé. Je parné
léto, v celém vagónu je horko jako v peci. Pánovi dává zabrat jeho
oblek, páterovi jeho tlustá kutna.
Pán vstane, sundá sako a odváže vázanku. Potom se obrátí k františkánovi
a řekne škodolibě: „Podívejte, tohle nemůžete udělat !“
Potom vstane také páter, vyjde ze dveří a po malé chvíli se vrátí –
kalhoty přes ruku. „Podívejte,“ řekne, pánovi, „a tohle nemůžete zase
vy.“
Po první světové válce si nějaký voják vděčně vzpomene na řádovou
sestru, která se o něj v lazaretě obětavě starala. Rozhodne se, že jí
udělá radost a navštíví ji. Koupí nějaké květiny a vydá se na cestu ke
klášteru, jehož jméno si zapamatoval.
Na vrátnici se informuje na řečenou sestru. Vrátná mu vysvětluje:
„Sestra Agáta se mezitím stala ctihodnou matkou, ale určitě bude mít z
vaší návštěvy radost.“
Mužovi to nejprve vezme řeč. Potom ze sebe vypraví: „Kdybych to věděl,
byl bych tomu malému také něco přinesl.“
Také jednotlivé řády poslaly zástupce do Betléma, aby vzdaly hold dítěti
v jeslích. Dominikán položí své dary se slovy: „Pane, přináším zlato
vědy.“
Benediktýn řekne: „Zde je kadidlo našich modliteb.“
Františkán povídá: „Tady je, Pane, myrha naší chudoby.“
Mezitím si vezme jezuita stranou svatého Josefa a šeptá mu: „A až půjde
do školy, dejte ho k nám do internátu. My už z něj něco uděláme…“
Čerpáno ze samizdatu: „Církev se směje“
Pozvánka pro zvoníky a milovníky zvonů a to nejenom z Arcidiecéze pražské
Malé příběhy a rady do života
Andělé kolem nás
„Babi, ty věříš, že jsou andělé?“
„Jistě.“
„A už jsi nějakého viděla?“
„Já anděly vidím často.“
„To nemyslíš vážně?“
„Myslím, a dokonce čím jsem starší, tím víc je potkávám.“
„Prosím tě, a kde?“
„Andělé nemusí vždy mít křídla, může to být dobrý člověk, kterého
potkáš, často to bývá starší paní, třeba sousedka, o které víš, že je
moc hodná, může to být dítě v kočárku, které se na tebe usměje.“
„Mohu i já být andělem?“
„Budeš-li na sobě pracovat a budeš-li žít v souladu se svým svědomím,
začne se třeba o tobě říkat, že jsi anděl. Lidé tě budou rádi potkávat,
budou šťastni ve tvé společnosti, budou se k tobě obracet o radu, prostě
staneš se někým, kdo jim bude pomáhat žít.“
„Může se hodný anděl změnit ve zlého?“
„Nestává se to často, ale někdy k takové proměně dojít může.“
„Jak to?“
„Pokud se v lidském srdci něco poláme a porouchá, takový člověk pak
začne sebe litovat, druhým závidět, či dokonce nenávidět jiné. Jeho
krásné andělské oči se změní v pichlavé, baziliščí, jeho klidná řeč se
stane přerývanou, zadrhující, zlostnou, hysterickou. Místo andělské se
objeví vypočítavá a ziskuchtivá tvář.
„A je možné, že si to člověk uvědomí a změní se zpátky na anděla?“
„Možné to je, záleží jen na něm, jestli se chce změnit. Nejde to hned,
zloba, zášť, závist je vlastně nemoc a její léčení nějakou dobu trvá.
První krok ke změně k lepšímu takový člověk udělá už tím, že si svou
situaci uvědomí a že se chce zlepšit.“
„Taková změna vyžaduje asi silnou vůli, že?“
„Víš, v té situaci člověku hodně pomůže upřímná modlitba.“
„Tak to je vlastně prosté, že?“
„Je, a není. Velké věci často bývají prosté, ale právě proto je lidé
přehlédnou.“
„Babi, tak my se pomodlíme, aby lidé v životě viděli důležité věci a aby
bylo mezi námi hodně andělů, ano?“
Vlahým podvečerem ze dvou úst se tiše nesla modlitba Anděle boží,
strážce můj.
Bludný kořen
Mám ráda Karla Čapka. Obdivuji jeho dílo, ale ještě víc si vážím jeho
lidských vlastností jako je moudrost a prozíravost. Vybavují se mi jeho
slova: „Člověk ještě není dost dokonalý ani dost slušný, aby měl právo
žít na něčem tak krásném, jako je Země.“ Jak aktuální pro současnost!
Možná, že člověk v džungli vztahů překročil bludný kořen a chodí v
kruhu. Uniká mu jeho střed, má laxní přístup ke všemu, co je za kruhem,
ve kterém se ocitl. Snad i strach z nového, neznámého, jej nutí
setrvávat ve svých zvyklostech. Počítač, mobil, televize, stres v práci,
spánek. Druhý den opět spěch, hluk, pracovní povinnosti, počítač, mobil,
televize. Následující den je stejný. Vyjít si do přírody? Proč ne? Na
uších sluchátka, v nich plno divných zvuků doprovázených bubny. Jestli
bylo nebe bezoblačné, nebo se na něm proháněly bílé mráčky, neví. Jestli
vzduch voněl čerstvé pokosenou trávou, jestli motýli na ni usedali, aby
vypili poslední kapky nektaru, jestli nám včely proletěly kolem uší,
jestli skřivan vysoko nad námi pěl svou čarokrásnou píseň, neví. Takový
člověk projde divuplnou zahradou přírody a nic z ní nevidí, neslyší,
necítí. Jak mu má příroda pomoci se zklidnit, když on sám se tomu brání?
Příroda sama je Bůh, říká Spinoza. Ale je na člověku, zda chce toho Boha
přijmout.
Čas dozrávání
Pomalu, pomalinku ze zrna vloženého do půdy se stává malý zelený
výhonek, šťastně volající do všech stran – už jsem tady! Je mu jedno,
jestli svítí slunce, nebo chladný vítr žene dešťové mraky, zda ho
obklopuje černá tma, či mléčný závoj mlhy. Je šťastný tím, že je, stejně
jako každé malé dítě.
Teprve život učí malého človíčka, jako tu malou vyklíčenou rostlinku,
poznávat své okolí a chránit se před nepříznivými vlivy z vnějšku.
Pomalu, pomalounku roste rostlina, vyvine se stéblo, na jehož konci
jednou vznikne klas. Neexistuje žádný kouzelný proutek čaroděje Času,
který by tento proces urychlil, aby to bylo tak, že jeden den zaseji a
druhý den sklidím. Vytrvalosti a pokoře nás učí život, nic se nedá
uspěchat, všechno má své kouzlo, své tajemno, své poznání, bolest,
strach, někdy i plíživou nejistotu, že svůj úkol nezvládneme. Pak ale
zvítězí důvěra v sebe, v život, který nás miluje, a proto nás vede
těžkými zkouškami, aby nám jednou mohl odevzdat své vysvědčení –
prospěl, nebo dokonce prospěl s vyznamenáním.
Na stéblu ze zrna vzešlého se rozhoupe zlatý klas plný nových zrn. A
život jde dál a to je moc dobře.
Velkou nespravedlností by však bylo nevzpomenout toho, co nám pomáhá
projít dobou našeho dozrávání. Bude-li stát stéblo obilí samo ve stráni,
jistě ho jednou zlomí běsnící vítr. Nevzdá se, ale jeho schýlené či
zlomené stéblo vydá klas, jehož zrna budou dozrávat na zemi. Nepřízní
podmínek nedozrají, ale shnijí v blátě. Pokud ale bude zrno zaseto spolu
s jinými zrny, bude rostlina ze všech stran podepřená, vydrží stát rovně
i v okamžicích nepohody, jen se prohne, ale opět narovná, dál se bude
tyčit k nebi a zlaté životodárné slunce ji odmění těžkým zlatým klasem.
Neocenitelná je síla opravdového přátelství. A kdo je přítel? Přece ten,
kdo se dotkne tvého srdce.
Dotek stáří
Pokud nás život zařadil mezi dříve narozené, je dobré stanovit si určitá
pravidla. Předně, na každý den si naplánovat nějakou náplň, například:
zítra budu odpovídat na dopisy, nebo budu prát či žehlit, navštívím
známé, nechám si upravit vlasy, půjdu si koupit něco hezkého na sebe a
podobně.
Samozřejmě, budeme se snažit, pokud to půjde, vykonat to, co jsme si
předsevzali. Budeme mít pocit, že den měl smysl, že dokážeme splnit to,
co si určíme.
Neměli bychom také zapomínat na své koníčky – pletení, háčkování,
vyšívání pro ženy, pro muže třeba péče o zahrádku, kutilství, sport a
podobně. Zaměřit se na takovou činnost, na jakou stačíme a která nám
udělá radost.
Říká se, že zahálka je matka hříchu. Nejen to, domnívám se že netečnost
a pohodlnost by rozhodně neměla mít ve stáří místo, nevzejde z toho nic
dobrého. Může se objevit pocit sebelítosti, který se bude stupňovat do
té míry, že nás svou velikostí přeroste, začne nás utlačovat a ničit tak
dlouho, dokud se mu to nepodaří.
Rovněž není dobré se uzavírat do sebe, stranit se lidí, stejně jako je
nevhodné zaměřit se na několikahodinové pobyty s přáteli u piva, často v
zakouřené místnosti. Vhodná je zlatá střední cesta, vymezit si čas pro
přátelé, ale pamatovat i na chvíle samoty strávené s knížkou, nebo
rozjímáním či meditací.
Velmi se přimlouvám i za pohyb, pokud to náš zdravotní stav dovolí,
pohyb je život.
Pro klidné stáří je i důležité odpustit sám sobě, nic si nevyčítat,
jednali jsme tak, jak jsme to považovali za správné. Moudrost přichází
často až s věkem. Každým okamžikem se můžeme změnit a být lepší. Nic nám
v tom nebrání.
V našem duchovním růstu nám pomáhá i modlitba. Šťastni jsou ti, kteří to
vědí a využívají tohoto spojení s Bohem. Přináší klid do chaosu, jenž je
kolem nás, učí nás pokoře a víře, že je o nás dobře postaráno.
Možná tohle pochopit je právě náš úkol v tomto životě.
Se svolením Mgr. Ireny Kopecké, básnířky a spisovatelky
Na Svatém Kopečku bude znít opět italština
http://italskedny.incontro.cz/
Před
sto lety se pro desítky rakouských Italů – především žen, dětí a starců
– stal neplánovaným domovem Svatý Kopeček a okolní obce. Jejich osudy
nyní připomenou „Italské dny“ 3. až 6. května 2019 v Olomouci a na
Svatém Kopečku. Program nabídne výstavu, koncert, besedy, prezentace
nových publikací, promítání dokumentů a také odhalení pamětní desky
těmto válečným uprchlíkům.
V hlavní den oslav, v sobotu 4. května, se na Svatém Kopečku představí
italská kultura, a to formou prezentace italských produktů. Návštěvníci
si také budou moci vyzkoušet konverzaci v italštině a ověřit si znalosti
o italské kultuře formou kvízu. Restaurace a pizzerie U Kristýna
(Olomouc, Wurmova 6) zase připravila speciální nabídku italských pokrmů,
platí od 30. dubna do 6. května.
Sobotní program začíná mší svatou v katedrále sv. Václava v Olomouci (v
rámci pouti ke sv. Janu Sarkandrovi), odpoledne bude odhalena a
požehnána pamětní deska italským vystěhovalcům.
Na pátek je plánována projekce dětského animovaného filmu „Naši
Italové“.
Pozvání na oslavu přijal italský historik Gianluigi Fait, který zde
představí knižní novinku – v Itálii vydaný mnohasetstránkový vojenský
deník lékaře Fiorio Vittoria, který v období první světové války působil
i v Olomouci. Kniha je doplněna fotografiemi olomoucké provenience.
Zváni jsou také zástupci města Tridentu a Rovereta a historických spolků
Laboratorio di storia di Rovereto a Il Sommolago.
Italové byli evakuováni z okolí jihotyrolského Tridentu rok po vyhlášení
první světové války. Před odchodem z domova počítali s tím, že odjíždějí
jen na krátkou dobu, nakonec ale na Svatém Kopečku, v Olomouci a
okolních obcích zůstali téměř čtyři roky. Jejich útrapy kromě válečné
bídy ztěžovala také epidemie spály a později černých neštovic.
Italští uprchlíci byli z velké části odkázáni na pomoc místních
obyvatel, charitativních institucí a státních úřadů. Zatímco v Itálii se
dodnes na pomoc našich předků s vděčností vzpomíná, významnou úlohu tu
hraje například emeritní tridentský arcibiskup Luigi Bressan, v našem
kraji toto téma bude připomenuto poprvé.
Jiří Gračka, 4. dubna 2019
Kristus - Oráč, zhudebněná báseň v prostředí Jurkovičovy křížové cesty (sestavila Miroslava Štěrbová)
Kostelníkem tři čtvrtě století
Pavel
Burian je v chrámu Nejsvětější Trojice v Kopřivné u Hanušovic
kostelníkem už 73 let Kopřivná – V neděli vždy otočí klíčem v zámku
prastarých dveří. Vyjde na věž, rozezní zvon, pak rozsvítí svíčky a
připraví oblečení.
Tak to dělá každý týden už sedmdesát tři let. Pavel Burian je
kostelníkem v chrámu Nejsvětější Trojice v Kopřivné u Hanušovic.
Kostelníkem je Pavel Burian od roku 1945, kdy po válce přišel do vesnice
obývané sudetskými Němci. "Já ti sám nevím," odpovídá na otázku, jak se
k této službě dostal. "Z českých dětí, které chodily do kostela, jsem tu
byl nejdřív. Ostatní kluky ministrování moc nezajímalo. Němci k nám dali
klíče, protože jsme kostelu bydleli nejblíž. A tak to už zůstalo,"
popisuje, jak se jako dvanáctiletý kluk stal správcem kostela.
ŽELEZNÁ PRAVIDELNOST
Práce Pavla Buriana není na první pohled složitá, její náročnost tkví v
pravidelnosti. V neděli o tři čtvrtě na jedenáct vyjde na věž, kde
zazvoní.
Poté odemkne kostel, připraví věci k bohoslužbě, zapálí svíčky na
oltářích. To už se do chrámu na kopci nad vesnici scházejí další věřící.
Po mši odchází jako poslední, když kostel zamyká. Službu mu v poslední
době ztěžují problémy s nohou. Ve svých pětaosmdesáti letech je ostatně
nejstarším obyvatelem Kopřivné.
"Za ty roky, co to dělám, je to pořád stejné. Akorát dřív chodilo do
kostela víc lidí. Po válce jich bylo kolem čtyřiceti," vzpomíná obětavý
muž. Nyní se k bohoslužbám schází někdy deset věřících, jindy třeba jen
tři.
Za svůj život zažil Pavel Burian v Kopřivné několik kněží. Nejvíc
vzpomíná na Ignáce Lakomého, který zde působil čtyři desetiletí. "Byl
menší postavy. Měl péráka, a když přijel, musel ho převalit, aby z něho
slezl. Do kostela tehdy zatékalo. Už za týden dovezl na motorce plechy a
sám to spravoval.
Pak sehnal osmdesát tisíc.
Střechu udělal sám celou.
Když potřeboval peníze na rýny, šel dělat k zedníkům, aby na ně
vydělal," líčí Pavel Burian.
Se svou ženou vzpomíná na oblíbeného faráře jako na nezmara. Kněz byl
přitom mimořádně skromný. "Když dělal fasádu kolem celého kostela, ráno
koupil chleba, mléko a šel. Šťávu vůbec nechtěl, říkal, ze má rád vodu.
Já mu tam nosila škvarky nebo sádlo. Když byl starší, dával to jídlo na
faře cikánům, aby neměli hlad. Takového člověka nenajdete," vzpomíná s
nostalgií na oblíbeného kněze žena Pavla Buriana Růžena.
MONSTRANCE SCHOVANÁ MEZI KABÁTY
Když návštěvník vstoupí do kostela v Kopřivné, může si připadat jako v
některé z proslulých olomouckých bazilik. Díky bohaté malířské a
sochařské výzdobě se o kopřivenském chrámu hovoří jako o perle severní
Moravy. Jednou z dominant liturgického prostoru bývala výstavní
monstrance. Čtyřibývala cet let ji Burianovi doma schovávali mezi
kabáty.
"Do kostela jsem ji nosil, jen když byly velké svátky. Jinak mi pan
farář řekl, že ji musím někde schovat, aby ji nikdo neukradl. Má velkou
cenu.
Vzali si ji do Olomouce, asi před dvěma lety byla na výstavě ve
Francii," poznamenává Pavel Burian.
I ve svých pětaosmdesáti letech kostelníkem zůstává a chce jím být,
dokud to bude možné. "Někoho z vás to ale čeká," uzavírá.
Olomoucký deník, 18.3.2019, Petr Krňávek
Nastalo období přípravy na Velikonoce
Razítko na střed světa v Olomouci, sídlu arcibiskupství
Na olomouckém nádraží vždy zkontroluju, jestli tlupě rozjásaných
Hanáků nedošly bochte, které tam jedna folklorní bytost rozdává chase,
zatímco jiná ze džbánu rozlévá asi pivo, což je víc hanácké než víno.
Nejvíce hanácká je ale slivovice. Ženci mávají nebezpečně nad hlavou
kosami, takže už jsou asi napití a v další fázi začnou padat začepené
hlavy žen. Na to nádražní sgrafito olomouckého Němce Wilhelma Zlamala,
který nebyl odsunut, protože měl českou ženu, hledím, co jsem na světě.
To byl vstupní vjem moravský, když člověk vystoupil z vlaku, který ho
přivezl z Prahy, a hned se ponořil do toho jiného světa, mně nějak
intuitivně bližšího a srdečnějšího: však su také Hanák, z Prostějova,
kam jsme pak pokračovali a kde naši byli doma.
To je dávno, ale některé věci z hlavy nedostanete, třeba že pozdě večer,
když jsme nastupovali zase na noční rychlík do Prahy, bývalo nádraží
plné ruských uniforem, takových těch šedých filcových plášťů až pod
kolena, na hlavě obrovské dekly a místo kufrů papírem omotané a motouzem
svázané balíky okupačního lupu. Jinou oblíbenou kořistí byly lustry s
cingrlátky, jejichž zvoněním se naplnila celá večerní hala, když se
oficíři a jejich báryšni chystali nastoupit na noční vlak do Moskvy.
Rodiny okupačního vojska zabraly v Olomouci celé sídliště, které si brzy
nezadalo s Chanovem, vzpomínám si, jak moji moravští příbuzní žasli nad
tím, že Rusáci polepovali skla oken novinami, jak byli z domova zvyklí,
a já žasl, když jsem to opravdu na kraji Olomouce viděl. Asie v srdci
Moravy… Tak se to mongolským barbarům přece jen povedlo, celou zemi také
do své bažiny zavléct. A já na to dětskýma očima hleděl a byly pro mě ty
stíny na nádraží něčím jako přízraky z jiného světa, ale přitom mi jich
bylo i nějak líto a pojil mě s nimi společný osud, cesta, která pro ně i
pro mě začínala. Já jel na západ do nehostinných Sudet, oni na východ,
kamsi do stepního mrazu, kde všechno končí ve východní nicotě.
Ale jinak byla Olomouc slavnostní město. Věřím, že každý, kdo se tam
objeví, to cítí. Tu výjimečnou a vznešenou chrámovitost, i když omšelou
a prachem pokrytou, spíše zapomenutou a plebejsky upadlou. Aj, byla
slavná, ta Olomouc, to po Praze druhé město království, klenot moravský,
Juliův vrch, Juliomons, prý opravdu, ale věřte tomu, samotným Juliem
Ceasarem založená civitas. Na vršku, kde je kostel sv. Michala, měl
Caesar postavit jakousi turris Julia čili Juliovu věž, jak tomu věřili
humanističtí učenci a patrioti. Olomouc by mohla být naše jediné římské
město, přičemž antika na Hané se projevovala až do nedávných časů těmi
jihem nasáklými kroji, v nichž dominovala sytá červeň, ta posvátná barva
Byzance. A zatímco venkov a dědiny v okolí byly slovanské a českou
moravštinou hovořící, takže sedláci jezdili do Holomóca na trh, pyšný
střed města byl německý Olmütz, s buršáky a střeleckými spolky a
honorací a početným klérem. Židé byli z Olomouce vyhnáni už v půlce 15.
století po kázaní pošahaného mnicha Jana Kapistránského, který oděn jen
v hrubou houni horlil tam, kde je dneska ulice Sokolská, a pak se tam
mohli vrátit až po roce 1848, ale nikdy jich tam nebylo, na rozdíl od
Prostějova, kam se právě z Olomouce přistěhovali, víc než pár stovek.
Ale to už je všechno pryč.
Tož nebudu tu opakovat ty staré známé věci s krvavó pavlačí, s
Přemyslovcema, kteří tu tak špatně dopadli, nebo to s biskupama a pak
arcibiskupama, kteří byli tak mocní a bohatí, že pražský primas byl
proti nim chudé příbuzné, takže si kópili třeba teho Tiziana, jak na něm
ten šohaj Apollon nechá skalpovat po celým těle teho kozla Marsyasa. Teď
to visí v Kroměřižu, to byl takové jejich Castel Gandolfo, kam se
arcibiskupové jezdili kochat v létě růžema a jinó okrasnó travinó. A
taky tady abdikoval Ferdinand Dobrotivý, a když poklepával na ramena
osmnáctiletému synovci Franzi Josefovi, pronesl ta dojemná slova "Gott
segne dich, sei brav, es ist gern geschehen". Čili "Bůh ti žehnej, buď
hodný, rádo se stalo…" Dokonalejší požehnání a radu si těžko představit:
buď hodný… Tím tedy a dalšími věcmi vstoupila Olomouc do dějin
evropských, ale třeba tím, že tu byl tři roky (1794–1997) v pevnosti
držen markýz de La Fayette, který předtím vybojoval samostatnost
Spojeným státům, tak i do dějin světových.
Ale hlavně je Olomouc dokonalé středoevropské město, možná všech
středoevropských měst vzor. Když bychom do něj zapíchli kružítko, tak by
se kružnice mohla skoro dotknout Prahy, Vídně, Bratislavy, kousek větší
kružnice pak Krakova, Budapešti, Drážďan a Mnichova. Olomouc je tedy
dokonalé město středu, polohou, rozlohou, ale snad i mentalitou.
Středoevropský byl i osud židovského obyvatelstva už ve středověku a
poválečné vyhnání Němců. Po novém uspořádání státu byla Olomouc na
několik desítek let degradována na pouhé okresní město... Nastal úpadek,
který si město nezasloužilo. Od začátku 90. let se přece jen zvedá,
kostely se narychlo opravily, když tu v roce 1995 byl Jan Pavel II. – a
svatořečil místního mučedníka Jana Sarkandera…
Čím vlastně Olomouc je? Ospalým guberniálním Zapadákovem, nebo městem
akademiků? A má si troufnout na něco víc, nebo ne? Jako třeba s tím
Středoevropským fórem Olomouc (SEFO), jehož plány jsou dávno vyhlášené,
projekt a díra v zemi přichystané, ale pořád je na tom místě, kde mělo
už v roce 2014 stát, jen ta díra a ohrada polepená plakáty. Autorem
výtvarného řešení budovy je jeden z nejvýraznějších českých architektů,
Jan Šépka. Základem má být pětice robustních betonových "domů", které
sice brutálně, ale zřetelně navazují na gotické domy, jež stály na tomto
místě a byly zbořeny na konci šedesátých let. Jsou to jakési jejich
fantomy či náhrobní kameny, pod kterými to ovšem má žít. V projektu se
počítá s výstavními a konferenčními sály, s knihovnou, knihkupectvím, s
komorním divadlem a kinosálem. Samozřejmě s kavárnou a takovými věcmi.
Na piazzettě by podle plánů stála slavná socha Aleše Veselého Kaddish –
Modlitba za zemřelého z roku 1968. Jedna z nejpůsobivějších plastik
českého poválečného umění už léta čeká na vhodné místo.
Ta socha, která se rozpřahuje jako obří kostra ptáka, má už v Olomouci
tři sta let svého partnera, sloup Nejsvětější trojice na Horním náměstí,
můj soukromý střed střední Evropy. Vypadá jako obří pečetidlo nebo
nebeské razítko, které právě přištemplovalo na dlažbu výnos o odkladu
konce světa. Když koncem května 1758 přitáhli k Olomouci Prušáci, byl
sloup právě čtyři roky konsekrován, tedy slavnostně zasvěcen, u čehož
byla i Marie Terezie se svým Františkem Lotrinským. Zlatem zářící vrchol
sloupu s Nejsvětější trojicí se Prusům nabízel jako ideální terč pro
zaměřovače jejich děl, které rozmístili na svazích severně od města,
které měli jako na talíři. Prušáci během června vypálili na město celkem
dvacet pět tisíc střel, a i když mířili především na pevnosti, několik
koulí poškodilo i sloup. I vypravila se prý k obléhatelům městská
delegace, zda by byli tak laskavi a mířili nějak jinam než na sloup,
který stavěli a sochami zdobili skoro čtyřicet let a stál dohromady sto
tisíc zlatých, což byly ohromné peníze, klidně miliarda. A naštěstí
kápli na inteligentního lampasáka, generála Jamese Keitha, který byl v
pruských službách, ale původem to byl Skot, takže měl pro takové
argumenty pochopení. I vydal nařízení, aby se na sloup nestřílelo, což
bylo dodrženo. Na památku byla do sloupu vsazená pozlacená dělová koule,
tu když prý mladá žena uvidí, může otěhotnět, což je většinou pravda.
Prušáci to pak stejně zabalili, protože 30. června 1758 jim u Domašova
nad Bystřicí, což je už ve Slezsku, generál Laudon rozprášil mohutný
zásobovací konvoj čili trén, který vezl potraviny a další nezbytné věci,
třeba ty koule. Výsledkem bylo, že Fridrichovi II. nezbylo než obléhání
zanechat a se skřípáním zubů odtáhnout… A to bylo pro naši vlast asi
spíš štěstí, neboť padla-li by Olomouc, měli by Prusové před sebou Vídeň
jak na míse. A bůhví, zda by třeba pak Morava nebyla odtržena od Čech, i
když by si to možná někteří Moraváci přáli a někteří dosud přejí.
Jiří Peňás, echoprime.cz, 27.2.2019
Na stránkách Katol. týdeníku a ČBK proběhla diskuze o tom, jestli my křesťané máme smysl pro humor
Historická návštěva papeže Františka na Arabském poloostrově
Svatý Otec už je v SAE
Svatý Otec má odvahu, modleme se za něho
2. únor - Světový den zasvěcených osob, na svátek Uvedení Páně do chrámu (lidově Hromnice)
Papež v Panamě: Mládí není čekárna
„Nejste Boží budoucnost, ale přítomnost,“ povzbuzoval papež František
při mši svaté v Panama City, kam přijelo na 700 tisíc mladých lidí ze
150 zemí včetně dvou set českých poutníků. Tím vyvrcholil 34. Světový
den mládeže.
Svatý otec v Panamě mladé lidi vyzval k tomu, ať žijí naplno a dnes a ať
nevytvářejí nějakou „zábavnější“, „více cool“ nebo „paralelní církev“.
„Naopak! Chceme si uvědomit ustavičnou novost a mladost a otevřít se
novým Letnicím,“ apeloval František. V jazyce sociálních sítí také
označil Pannu Marii jako největší „influencerku“ dějin, tedy toho, kdo
má ohromný vliv.
Svatý otec přiblížil Panamu jako zemi plnou „vřelosti a barev“ a také
jako „most mezi oceány a místem setkání“. Světové setkání mládeže, které
skončilo v neděli, se neslo v duchu Mariina souhlasu: „Jsem služebnice
Páně, staň se mi podle tvého slova“ (Lk 1,38).
„Mám radost, že téma bylo ryze mariánské. Je důležité, aby se naši mladí
utvrzovali ve víře pod vedením a ochrannou rukou Panny Marie, aby
neztroskotali,“ uvedl královéhradecký biskup Jan Vokál, který doprovázel
na 180 českých a 230 slovenských poutníků. Ty nadchlo vřelé přijetí i
počasí. „U vás mrzlo, ale já jsem se probouzela do letních dnů. Místní
farníci nás přijali s otevřenou náručí. A přestože neumíme španělsky,
rozuměli jsme si skvěle. Na něco stačily ruce a nohy, jindy Google
překladač,“ popsala pro KT Ladislava Blažková, mluvčí Ligy vozíčkářů.
Poutníci byli ubytováni převážně v rodinách a farnostech, ale 50 z nich
též v synagoze Kol Shearith. Při organizaci podali totiž pomocnou ruku i
místní židé a muslimové. V Panamě žije 3,4 milionu lidí a 89 % z nich je
katolíků.
„Odnáším si vzpomínky na vstřícnost a srdečnost. Každou skupinu vždy
bouřlivě přivítali, museli jsme projít uličkou slávy a následovalo velké
objímání, tleskání a zpěv,“ popsal biskup Pavel Posád přípravné dny v
diecézích, kde byli Češi spolu s Brazilci, Ekvádorci a Salvadorci. Na
Světových dnech byl sám už posedmé. „Někdy nám chybí živost v liturgii,
kterou tady mladí lidé vidí. Ale nemůžeme chtít tu španělskou živelnost
přenést k nám, nebylo by to autentické,“ vysvětlil biskup.
Papež se letos poprvé vydal mezi mladé kriminálníky do vězení, kde
některé i vyzpovídal. Setkal se i s biskupy a davy věřících a ve
zrekonstruované katedrále posvětil oltář. A navštívil i 18 nemocných
AIDS. K setkání se na dálku modlitbou i akcemi připojili také věřící z
českých diecézí.
Tereza Zavadilová
Fotografie a video z apoštolské cesty Svatého Otce v Panamě ze stránek Svatého stolce
Program papeže Františka na SDM v Panamě
Připomenutí tří církevních svátků v první polovině měsíce února
DEN ZASVĚCENÉHO ŽIVOTA
Církevní svátek Uvedení Páně do chrámu (2. února) - lidově Hromnice (dříve
"Obětování Páně" či "Očišťování Panny Marie") připomíná, že v tento den
přinesli Marie a Josef Ježíše do chrámu, aby jej zasvětili Bohu (viz
Lukášovo evangelium 2,22-38). Přitom došlo k setkání se starcem Simeonem,
který nazval Ježíše "světlem k osvícení pohanů". Toto byl zřejmě popud k
tradici svěcení svící. Průvod se svícemi byl zaveden pravděpodobně jako
protiváha pohanské slavnosti "amburbale"; připomíná se již v 7. století.
Svátek je podobenstvím ochoty zasvětit vlastní život vyšším ideálům.
Svátek Uvedení Páně do chrámu byl poprvé oficiálně slaven jako "Den
zasvěceného života" v roce 1998. Již několik desetiletí se řeholnice a
řeholníci setkávají s papežem a se svými biskupy, aby dali najevo svou
ochotu a připravenost ke službě Bohu a místní církvi. V naší vlasti má Den
zasvěceného života tradici již od r. 1990, kdy se řehole představily po
"vyjití z podzemí" ještě před první návštěvou papeže Jana Pavla II.
PANNA MARIA LURDSKÁ
11. února
roku 1858 se v Lurdech ve Francii zjevila Panna Maria 14leté venkovance
Bernadetě Sourbirous. O čtyři dny později tu pak vytryskl pramen, jehož
voda doposud uzdravuje nemocné poutníky.
V péči o nemocné hraje významnou roli také církev, navštěvovat nemocné
je také jedním ze sedmi skutků tělesného milosrdenství.
Papež František vydal poselství k 27. Světovému dni nemocných, který se
každoročně připomíná 11. února na památku Panny Marie Lurdské a který se
v letošním roce bude slavnostně připomínat v indické Kalkatě.
SV.
VALENTIN
14. února připadá památka sv. Valentina, který je považován za
patrona zamilovaných. Valentin z Terni byl biskupem, který zemřel
mučednickou smrtí ve 3. století. V křesťanské tradici je chápán jako
patron mládeže a šťastného sňatku. Zvyk milovanému člověku v tento den
něco darovat, se odvozuje ze životopisu tohoto světce. Valentin měl
obdarovávat mladé páry pestrými kyticemi ze své zahrady. Římským mužům
přitom údajně radil zůstat raději doma u své ženy než táhnout do války.
14. února 269 byl proto za císaře Klaudia popraven.
Z Anglie pochází
starobylý zvyk zasílání anonymních milostných dopisů v den jeho svátku. V
Americe se zase vyvinul obyčej "voleb Valentina a Valentiny" roku. Dalším
z pěkných zvyků, které památku sv. Valentina provázejí, je obdarovávání
dívek a žen květinami, které jsou výrazem vzájemné úcty a lásky. Zajímavé
je, že již ve starém Římě se 14.2. slavil den bohyně Juno a pastýřského
boha Luperca, kteří byli považováni za ochránce manželství a rodiny. V
"loterii lásky" nacházeli mladí lidé rozhodnutím losu své protějšky.
14. únor je nejen památkou sv. Valentina, ale podle liturgického kalendáře
slaví církev tento den také památku sv. Cyrila a Metoděje - slovanských
věrozvěstů a spolupatronů Evropy. To, že se neslaví u nás, je dáno roční
dobou, počasím. Kvůli tradici poutí jsou v našich zemích oslavy přesunuty
na 5. červenec. V Římě slaví každoročně památku sv. Cyrila a Metoděje
příslušníci slovanských národů společně s římskými věřícími.
Podle
tiskového servisu ČBK
