Poutě na Hostýn včera a ještě dříve
Pozvánka na noční pouť v roce 2022 ze Svatého Kopečka na Svatý Hostýn a Železný poutník v roce 2019 a 2015
Běžná pouť ve 40. létech, tak jak byla prožita panem Františkem z Luhačovic
Vzpomínka na jednu hostýnskou pouť za totality
Ponájprf na Svatém Hostýně (vykládá bernatský pútnik)
Svatojánský hlas 6-8/2020 - zpravodaj farnosti Frýdek
Vzpomínku na hostýnské poutě poslala nejstarší občanka města
Cesta z Hostýna na Hostyn (Texas) a zase zpět
Příběh z nedávné minulosti zaslaný do Listů svatohostýnských, pro jeho délku ale je zveřejněn jen zde
Na Hostýnek podle Huberta Havránka
Provolání k poutníkům z roku 1910
Ostraváci na Hostýně v roce 1910
Jak se chovati na pouti podle knihy "Poutník Mariánský" z roku 1880
Pouť smíření z Holešova na Svatý Hostýn
připomene
v sobotu 14. května 2022 památku umučeného holešovského faráře Jana
Sarkandra.
Letos bude obětovaná míru pro Ukrajinu. Věřící vyrazí zhruba na 15
kilometrů dlouhou trasu po ranním požehnání v holešovském kostele. Jako
každoročně se pouť uskuteční v historizujícím stylu s muzikou a
valašských a hanáckých krojích, sdělila dnes ČTK mluvčí holešovské
radnice Hana Helsnerová. Poutě se budou mít možnost zájemci zúčastnit
pošesté.
Krojované procesí převezme podle Lenky Karhanové, starostky
spolupořádající jednoty Orel Holešov, po požehnání v 8:00 v kostele
Nanebevzetí Panny Marie v Holešově z rukou holešovského děkana ostatky
svatého Jana Sarkandra a za hudebního doprovodu se vydá na putování.
„Cesta povede tradiční trasou se zastávkami u kapliček a zvonic přes
Dobrotice, Jankovice, Chomýž, Brusné, Slavkov. Ostatky ponesou postupně
čtyři duchovní, kteří na závěr poutě budou v 15:00 sloužit v bazilice na
Svatém Hostýně mši svatou,“ uvedla Karhanová.
K Sarkandrovi se váže legenda z roku 1620, kdy Moravu plenili polští
kozáci, lisovčíci. Podle ní z městských bran Holešova tehdy vyšlo
procesí v čele s Janem Sarkandrem, který přemluvil Poláky a svou
náboženskou autoritou útok zastavil. Sarkander byl po odvrácení útoku
kozáků obviněn, že o něm předem věděl. Byl vyslýchán a poté umučen v
Olomouci.
Program poutě:
8:00 zahájení poutě
u kostela Nanebevzetí Panny Marie v Holešově - morový mariánský sloup a
pak pěší pouť se zastaveními po trase:
8:15 - 8:30 Holešov - nám. sv Anny,
8:45 - 9:00 zámecký park - poutní zastavení sv. Jana Sarkandra,
9:05 - 9:20 Dobrotice - kaple,
10:00 - 10:30 Jankovice - sousoší sv. Anny,
10:45 - 11:00 Chomýž - kaple,
11:30 - 11:45 Brusné - kaple, připojení se poutníků z Bystřice pod
Hostýnem a Velkého Ořechova
12:40 - 13:15 Slavkov pod Hostýnem - kaple na stráni,
14:15 - 14:30 Svatý Hostýn - Vodní kaple
15.00 Svatý Hostýn - bazilika Nanebevzetí Panny Marie, mše svatá
Pouť je možné absolvovat na etapy, či jen její část a připojit se v
průběhu trasy.
Svatojánský hlas 6-8/2020 - zpravodaj farnosti Frýdek
K prázdninovým měsícům mnohdy patří i poutě. Lidé si tak už mnoho
staletí skrze putování připomínají cestu pozemského života, získávají
novou posilu ve víře a vyprošují si mnohé milosti. Covid čas sice trochu
omezil naše zahraniční možnosti, ale na mnohá krásná a milostiplná místa
nemusíme jezdit daleko. Která z nich by doporučili naši farníci?
Poutním místem „srdcovkouˮ v ČR je pro mě Hostýn. Je i počátkem mého
kráčení po cestě víry. Bydlela jsem v městečku pod Hostýnem, a když jsem
měla jednou těžké období, všichni mi říkali: Zajdi si na Hostýn! A tak
jsem jednoho krásného dne vzala děcka a vydali jsme se pěšky nahoru.
Pořád jsem přemýšlela nad tím, jak se mám modlit a co mám říct.
Na kopci, po vstupu do baziliky, bylo již vše jinak. Vnitřek mě
uchvátil. Neměla jsem žádné myšlenky na modlitby a jediné, na co jsem se
zmohla, bylo: Marie, neopouštěj mě! Poté už jsem tam chodívala častěji a
mrzelo mě, když jsme se odstěhovali. Od té doby mě neustále provází,
protože jsme se přestěhovali do Frýdku, kde je taky bazilika Panny
Marie, takže mě neopustila a ani mou rodinu. Panno Marie, děkuji ti za
to!
Erika Gottwaldová
Oblíbených poutních míst mám několik u nás i v cizině a na každém
jsem prožila chvilky, kdy jsem vnímala nejen krásu místa, ale i sílu
modlitby těch, kteří tam byli přede mnou. V Lurdech zapůsobil Duch svatý
na mého muže tak, že našel ztracenou cestu k Bohu, a to byl pro mne
velký dar. Nejčastěji chodím na Svatý Hostýn, kde jsem byla nyní s celou
svou rodinou, když se uvolnila karanténa, za což děkuji. Každá cesta na
poutní místa, ať už u nás nebo v cizině, ve mně zanechá sváteční pocit
klidu a dodá víru, naději i lásku do dalších všedních dnů.
Anna Hrochová
Železný poutník v roce 2019
V
roce 2019 se konal již 22. ročník pochodu. (23. ročník v roce 2020 byl
zrušen kvůli pandemickým opatřením vlády.) Jeho zakladatelem a vůdčí
osobností je P. Marian Jiří Husek OPraem. Při prvním ročníku v roce 1997
šlo pochod celkem patnáct účastníků. O půlnoci došli do Prosenic, které
se nacházejí v polovině trasy a zazvonili na faře, kde jim otevřel kněz
P. Jiří Koníček.
O konání pochodu nevěděl a účastníky pohostil čajem a sušenkami. A tak
se Prosenice staly občerstvovací stanicí.
Poutníků v dalších ročnících postupně přibývalo, až se pro ně fara stala
malá a občerstvení se podávalo v klubovně hasičské zbrojnice. Nakonec se
místem občerstvení a odpočinku stal jednací sál obecního úřadu v
Prosenicích. A právě první polovinu pochodu „žene“ účastníky vidina na
posezení v teple při čaji, kávě, chlebu, koláči a dalším občerstvením v
Prosenicích. Během dvou hodin sem v několika vlnách dorazí množství
poutníků, čítající v posledních letech kolem 400 účastníků a v roce 2019
jich bylo již 581.
Předtím však ještě poutníci navštíví místní kostel sv. Jana Křtitele a
Antonína Paduánského, aby spočinuli chvíli při modlitbě, zamyšlení a
ztišení. Po odpočinku někteří poutníci navštíví v areálu obecního úřadu
místní Muzeum Prosenice a prohlédnou si zajímavé expozice z historie
této obce. Poté vyrážejí do tmy ověšeni reflexními prvky, svítíce si na
cestu baterkami a blikačkami.
Před nimi je druhá, těžší část cesty. Čeká je hodně únavy z pochodu a
nevyspání, meditace při chůzi noční krajinou a krása z putování,
modlitba i píseň a hřejivý pocit ze společenství lidí naladěných na
stejnou vlnu. Akce má duchovní náboj. A ti, co jdou poprvé, jsou také
plni očekávání.
Jsou i tací, kteří chodí pravidelně již řadu let. Věkový průměr
účastníků se pohybuje přibližně od 12 do 70 let. Základním předpokladem
pro zvládnutí pochodu je pohodlná obuv, neboť se jde po asfaltových
cestách. Kdo již nemůže jít, toho „záchranné“ osobní auto Maltézské
pomoci – Centra Olomouc naloží a doveze do cíle na Svatém Hostýně.
Poutníci pocházejí z různých míst Moravy, například z Olomouce, Zlína,
Ostravy a také z Čech, Polska, Německa a Slovenska. Ze Znojma, Brna a
Ostravy přiváží účastníky zájezdové autobusy. Ze zdejšího regionu se
pochodu účastní poutníci například z Přerova, Dluhonic, Rokytnice u
Přerova, Tršic, Oseka nad Bečvou a Prosenic.
Když dojdou na Svatý Hostýn, odeberou se do Jurkovičova poutního domu,
kde dostanou teplý čaj. Ti, co sem dorazí brzy, ulehnou na podlahu, kde
na kobercích a karimatkách dospí do rána. Pak se přesunou do kostela,
kde odevzdají perličku či fazoli, kterou sem přenesli ze Sv. Kopečka. Na
památku na absolvovaný pochod obdrží vkusný diplom. V 7:15 Otec P.
Marian Jiří Husek OPraem pro poutníky odslouží mši svatou v Bazilice
Nanebevzetí Panny Marie, udělí poutníkům požehnání na cestu a rozloučí
se s nimi. Účastníci se pak vydají do svých domovů, prožívajíce hřejivý
pocit vnitřního sebeuspokojení.
Milan Pospíšilík, Prosenice
Zakončení Železného poutníka v roce 2015 na Svatém Hostýně
Vzpomínka na jednu hostýnskou pouť za totality
Na Svatý Hostýn se putovalo i za totality. Soudruhům se to samozřejmě
nelíbilo, vadili jim zvláště mladí lidé - třeba na půlnoční mši svaté na
konci roku, kdy kostel doslova praskal ve švech. Ostře sledovány byly
zvláště skupinky mladých lidí a dětí, které doprovázel nějaký kněz. Mezi
mladými se mladý kněz ztratil, horší to bylo se skupinkou ministrantů.
Jednou se rozhodl ne už nejmladší kněz, že pojede s ministranty na Svatý
Hostýn, i přes varování svého nadřízeného, že riskuje ztrátu státního
souhlasu. Kněz důvěřoval ochraně Panny Marie. Pouze chlapcům řekl, že ho
nesmějí oslovovat "velebný pane". Jistě by byl nejraději, kdyby se
prostě oslovení vyhnuli, ale to se zase zdálo těžké chlapcům. Nakonec
jeden z nich navrhl oslovovat kněze "soudruhu". Ten tím sice nebyl
nadšen, zato kluci ano. Vyhovovalo to asi jejich smyslu pro spiklenectví
a touze po dobrodružství.
Po mši svaté chtěl kněz koupit chlapcům nějaké památky z pouti. Bylo
obecně známo, že mezi prodavači ve stáncích mohou být někteří pomocníky
StB. Když prodavač viděl skupinu chlapců a poblíž dospělého, který
vybírá více růženců, oslovil jednoho chlapce: "To je pravda váš velebný
pán, že?" Myslím, že kněz se v té chvíli viděl v duchu již bez souhlasu,
ale kluk se spikleneckou pohotovostí odpověděl: "Kdepak, to je náš
soudruh vedoucí."
Z hlediska 8. přikázání to sice zcela čisté nebylo, ale chlapec se v té
chvíli určitě cítil jako bojovník za ohrožení práva Církve. Možná si
potom soudruzi lámali hlavy, jak mohli být tak málo bdělí a ostražití,
že dopustili, aby s mládeží pracovali vedoucí kroužků či vychovatelé,
kteří jim kupují růžence.
J. J., Holešov
Vyprávění z Trojanovic
Naši staříček aji tatíček byli zpěváky. Nezpívali v opeře ani s R. A.
Dvorským, ani s Waldemarem Matúšku, ale doprovázali súsedy na poslední
cestě. Chvílu sa zpívalo, chvílu zase sa modlili a věřte, nebylo toho
málo. Půldruhé hodiny do kostela, půl hodiny na hřbitov.
Najvěc si zazpivali, když vedli procesí na pútě. Od vesna až do jeseně
sa dycky udělaly aspoň štyry pútě, a to museli zorganizovať. V zimě sa
potom vzpomínalo na všelijaké zážitky. Jednúc nám staříček vyprávjali
takúto příhodu.
Stálo sa jednúc, že jedné mladé selce umřela maminka. Za nějakú dobu po
pohřbu sa selce začala ve snách zjavjať. Dyž sa to parúrazy opakovalo,
dodala si odvahy a zoptala sa jí, co by si přála. Ta odpověděla:
"Vykonaj, cérečko, púť za spásu moji dúše." V súsední dědině sa právě
chystali na púť do Zášové, tak sa k nim přidala. Na cestu si upekla
koláčů, kuřa a pár klobas a vzala aj nějaké to pití. Však to bylo enem
na dva dni. Druhý deň sa vracala s pocitem, že splnila maminčino přání.
Maminka sa jí zase zjavila pravjac: "Vítám ťa, cérečko, z krmaša". Cérka
sa zamyslela a poznala, v čem byla chyba.
Na druhý měsíc šlo procesije na Svatý Hostýnek. Selka sa vypravila zas.
Se skrovným jídlem a pitím, cestú rozjímajuc a zpívajuc, pomodlila sa u
Panenky Marie. Vyšla z kostela, obešla všecky búdy, nakúpila děťom
zábavky a pamlsky, sobě šatku atlasku, chlapovi fajku porcelanku a s
dobrým pocitem šla domů. V noci sají zase zjavila maminka pravjac:
"Vítám ťa, cérečko, z jarmarku". Selka sa poradila s pánem farářem a ten
jí poučil, co k dobré púti patří.
V září sa vypravila do Frýdku. O chlebě a vodě, chvílami putovala boso.
Vykonala si sv. zpověď, šla ke stolu Páně, potom na křížovú cestu, ba aj
do Hájku na svatú vodu si zašla a vracala sa domů. Přemýšlala, co asi
řeknú maminka. Maminka sa jí zase zjavila a pravila: "Vítám ťa, cérečko,
ze svatej púti. Pán Bůh ti žehnaj. Vyslobodila sa mňa z očistca." Potom
zmizela a vjac sa neukázala.
Vyprávjali staříček Jan Šrubař, zpěvák z Trojanovic.
Převzato z měsíčníku Okno do života ostravsko-opavské diecéze
Strýc Osef z Hostýnka
Stalo se dobrů tradiců, že né enom práců živý je člověk, ale takej
duševnů potěchů. Zvlášť dyž tych vrásek a stříbrných vlasů přibývá.
Ohlédňa se zpátky, dokázali sme postaviť paneláky, školy, fabriky, v
obchodoch máme plno všelijakého zboží a snaď prý idem skoro do tej
Evropy.
Celý tem kosmický kolotoč už sa točí, že ho ani nezahaltujem. Ale múdří
ludé pravija, že je to enem relatívné. Tož víte, sám sa o tých věcoch
pozamýšlám a rozpomínám. Skusil sem to tam, kde hledali čerpať svoju
duševní sílu a posilu maměnka a tatíček ke každodenní práci - na Svatém
Hostýnku.
Všecko aj tam sa změnilo. Už sa nechodí v procesí pěšky.Vlak vás doveze
až do Bystřice. potom možete jeť kerým chcete autobusem až na kopec. A
ten vzdůšek, kerý vás tam ofůkne, ten néní zkažený jakýmsi smogem.
Věřte, že aj muzikanti u kostela hrajů. Taků slávu sem nečekál.
Příďa si do kostela, abych svoje hříchy smyl, jak říkala a nařídila mně
moja stará, díval sem sa u kerej zpovědnice je meněj robek, lebo z praxe
vím, že chlapi tých hříchů pozemských tolik nemajů a já budu prvej
čistý.
Tož co bylo dál, vám prozradiť nemožu a pan farář takejné. Potem byla
mša svatá. Ale taků sem dlůho neviděl. Chlapi s robkama zpívali,
klečali, aj ruky sme si podávali. Tak to na mňa všecko působilo, že aj
slza mně z očí tékla. Tak jak tu tí ludé společně stáli, nemohli by
udělať nic špatného, myslím si, že by dělali enom dobré pro ty druhé.
Bylo by šak dobré dovésť ich tu věcej a hlavně tých, keří nás překvapujů
týma špatnosťma. Dyž sem celů tu pohodu viděl a Panenka Marija Hostýnská
je mně svědkem - musím sa tu vracať, aby ně bylo lepší.
Ven sem už vyšél jako iný člověk. Zavčas sem si lehnul do trávy pod
strom a znovu sem o všeckém rozmýšlál. Příšél sem na to, že nejsů věci
pozemské to hlavní. Strýc Talanů z Olomůca říkával, že všecí jednůc
úmřů, enem on né. Včíl už říkává, že všecí jednů úmřů a on možná také.
Ta ludová můdrosť a humor je věc jedna, ale pravda Boží přeca enom
existuje. Kdosi nad nama přeca enom vládne. Proto sem sa rozhodl, že vám
ty svoje rozumy musím do Hostýnského časopisu napsať.
Ale že už tento rok bude brzo končiť a mňa ta pisatelská múza napadla na
poslední chvílu, tož přeju vám, cérky a ogaři, pútníci Hostýnští, pokoj
luďom dobréj vůle! Brchajme sa, ať nás všecky Panenka Marija Hostýnská
ochraňuje, aj se mnů a navesno nashledanů.
Váš strýc Ozef
Vzpomínku na hostýnské poutě poslala nejstarší občanka města
I přes velkou zimu či vedra putují lidé z celého okolí na svatou horu
Hostýn. Někdo tam jde jen tak, někdo jako turista, jiný zase za
historií, ale většina věřících jde k P. Marii s nějakou prosbou, jiný
zase s poděkováním za uzdravení svého blízkého. Všichni díky hostýnské
legendě víme, že nás zachránila před běsnícími Tatary a také pevně
věříme, že i teď nad námi drží svou ochrannou ruku.
Na to, co bylo na hostýnských poutích nejkrásnější, vzpomínám často i
teď, když už mám 105 roků. Nejvíce však vzpomínám na procesí. To se
scházeli lidé snad ze všech dědin a měst, ale nejvíce z Nedašova.
Pokaždé se na nádraží v den poutí objevil dlouhý vlak, ze kterého
nejdřív vyšel bubeník a pak všichni ostatní. Každý člen kapely nosíval
široké bílé gatě s blůzou a bílými papučemi. Když se zformovali a
připravili na průvod, už je v Nádražní ulici čekala řada lidí s dětmi,
aby je uvítali. Poté se průvod vydal za zvuků písně „Chválu vzdejme,
Moravané, nejsvětější Matce Páně“ na náměstí.
Chci
vám také vypovědět krásnou příhodu, která se mi při příležitosti jedné
poutě stala. K mému údivu u mě den před poutí za soumraku zazvonily
čtyři babičky z Nedašova, které přijely, aby si další den včas získaly
volné místo k sezení na mši. Požádaly mě, abych jim poradila, kde by zde
mohly přenocovat. Byly velice překvapeny, když jsem jim nocleh nabídla
sama. Volnou ložnici. S povděkem přijaly a po posezení na verandě a
dlouhém povídání o Nedašově jsme šly spát.
Velké zděšení mě postihlo následujícího rána, když jsem vstala o něco
dříve, abych pohostila svou návštěvu koláči a čerstvou kávou. Zjistila
jsem, že postele jsou prázdné. Prošla jsem dům a šla na verandu podívat
se, zda nejsou ještě v dohledu, a zkontrolovat, jestli si něco
nezapomněly. Nic až na jedno. Stokorunovou bankovku na stolku. Znovu
jsem nemohla popadnout dech. Jakmile jsem se vzpamatovala, vzala jsem
peníze a odnesla je do kostela, abych přispěla do zvonečku.
Nikdy na tuhle zvláštní příhodu nezapomenu a jen doufám, že si babičky
užily pouť i mši a že se šťastně, a hlavně ve zdraví vrátily domů do
Nedašova.
Anna Máchová
Z redakční pošty Zpravodaje města Bystřice p. Host. č.1-2 2018
Cesta z Hostýna na Hostyn a zase zpět
Není Hostýn jako Hostyn. O tom se v létě 2012 přesvědčili manželé
Jaroslava a Josef Čáslavovi z Bystřice pod Hostýnem. Poutníci, kteří pod
jedním Hostýnem žijí a ke druhému dorazili při své cestě do USA. Hostyn
je totiž malý kopec na jihovýchodě státu Texas. „Stojí na něm kostelík s
přesnou kopií obrazu Panny Marie Svatohostýnské i popis pověsti o
Tatarech,“ potvrdil přímou spojitost s naším Sv. Hostýnem Josef Čáslava.
„Byl to velmi silný zážitek,“ shodují se oba manželé.
Oblast oficiálně nazývaná Český Texas se nachází v pomyslném
trojúhelníku mezi městy Houston na východě, Austin na severozápadě a San
Antonio na jihozápadě. Stát Texas leží převážně na rovině, ovšem jsou
zde i nějaké menší kopce. Na jednom z nich, s překrásným výhledem do
okolí, stojí kostel, vodní kaple, křížová cesta. To je Hostyn, zasvěcený
Panně Marii. Malá kopie památného moravského poutního místa, které si v
těchto dnech připomíná 100 let od korunovace sochy P. Marie. „Kostel na
Hostyne je již třetí v pořadí a je ze 70. let. Stojí zde i replika toho
prvního, dřevěného kostelíka,“ dodala Jaroslava Čáslavová.
Krajané se k odkazu a historii svých českých a moravských předků stále
hlásí a snaží se ji uchovávat. Centrum českého kulturního dědictví v
Texasu je velká nezisková organizace, která pracuje na bázi
dobrovolnictví. Mnoho exponátů, od drobných předmětů po celé sbírky,
pochází z darů. Ve městě La Grange je v kulturním centru velká knihovna
s česky psanou literaturou, je zde i spousta zajímavých ročenek či
kronik, ve kterých si lidé často hledají svůj původ. V Texaském muzeu
české hudby jsou nejen nahrávky, ale i zajímavé informace ze
současnosti. „Jaké bylo naše překvapení, když jsme v muzeu našli fotku
cimbálové muziky souboru Malá Rusava z Bystřice pod Hostýnem!“
komentovali jeden z mnoha zážitků Čáslavovi.
Centrum českého kulturního dědictví také vydává časopis Náš český život,
který je ale celý v angličtině. Přesto i při letmém nahlédnutí do
zveřejněného seznamu členů, donátorů, patronů, dobrodinců a přátel
centra najdete namátkou tato povědomá jména: Nesrsta, Kocurek, Konarik,
Kovar, Liska, Behal, Cernosek, Krivanek, Svatek, Janik, Gajdos, Vrazel,
Havlik, Janda, Konvicka, Kosarek, Bartos, Vesely, Bily, Zrubek, Vanicek,
Sulak, Schovajsa či Svrcek. A tak není divu, že duší celého Českého
centra v Texasu jsou manželé s krásným českým jménem Hrnčířovi, tady
ovšem známí jako Mrs. A Mr. Hrncir. Pracují zde bez nároku na mzdu,
stejně jako všichni ostatní, kteří se společně snaží propagovat vlast
svých předků.
Mezi krajany v Texasu jsou i další velmi úspěšní a vážení lidé. „Soudce
Ed Janecka nás provedl po budově soudu v Columbusu. Našel si na nás čas
alespoň pár minut, aby nás česky pozdravil a prohodil s námi pár slov,“
vzpomíná Josef Čáslava. Jeho žena zase s úsměvem líčí, jak si pochutnala
na českých buchtách z koloniálu Hruska, kde k radosti všech pečou různé
„kolache“. A když Čáslavovi zabrousili do německé osady Weimar (Výmar),
potkali se v místním kostele s panem farářem Bilym, co se před 80ti lety
narodil v Praze. Ovšem v té texaské. A samozřejmě mluvil česky.
Čáslavovi navštívili i Dallas, osmé největší město USA, viděli řeku
Mississippi či Mexický záliv. Fotoalbum jim připomíná cestu, na kterou
se nedá jen tak zapomenout. Proto jsme se jich na závěr povídání
zeptali:
Na který okamžik z cesty po Texasu nikdy nezapomenete?
Jaroslava: Jak jsme první den přijeli do města Columbus na setkání s
krajany Haluskovými. V jejich domě visela česká vlajka a vítali nás tak
srdečně, že jsme se opravdu cítili jako doma, i když jsme byli tisíce
mil daleko.
Josef: Psal jsem si celou dobu poznámky a všechno jsme fotili, protože
nechci zapomenout na nic z toho, co jsme zažili. Ale že někdy budu stát
na místě, kde zastřelili prezidenta Kennedyho, to mě ani ve snu
nenapadlo. Na to se prostě nedá zapomenout.
Příběh českých emigrantů
Velká vlna českých a moravských emigrantů dorazila z Hamburku do přístavu Galveston na jihu Texasu už po roce 1860. Odtud vedla železnice do měst La Grange a Columbus, kterými protéká velká řeka Colorado. Příznivé podmínky pro farmaření byly hlavním důvodem, proč se Češi a Moravané právě v této oblasti usadili. Nejprve pracovali na německých farmách, protože v této části Texasu bylo i hodně emigrantů z Německa. Až vydělali peníze, koupili si vlastní pozemky. A jejich rodiny na nich mnohdy farmaří dodnes. Lidé si své nově zakládané osady začali pojmenovávat podle svých rodných vesnic nebo míst jim blízkých, která byli nuceni kvůli bídě opustit. Oblast dnes nese označení Czech Texas a najdete tady názvy jako Hostyn, Praha, Hovezi, Dubina či Komensky. Čeština je zde třetím nejpoužívanějším jazykem, po angličtině a španělštině (je to blízko mexických hranic). Česky mluví už několikátá generace emigrantů, často mají jazyk jen naposlouchaný od svých rodičů či prarodičů, protože ve školách se nikde nevyučuje.. Hůře je na tom němčina, protože po II. světové válce přestali němečtí emigranti doma mluvit německy. Svou původní národní příslušnost vnímali po Hitlerově řádění v Evropě jako nějaké stigma, a začali mluvit jen anglicky.
Několik ilustračních odkazů:
http://www.fayettecountyhistory.org/communities2.htm#hostyn
http://www.fayettecountyhistory.org/hostyn_catholic_church.htm
http://www.fayettecountyhistory.org/hostyn_catholic_cemetery.htm
Zpravodaj města Bystřice p. Host.
Pěší výstupy na Svatý Hostýn
Většina poutníků svatohostýnských přijíždí vlakem, autem či
autobusem. K dosažení vrcholu posvátné hory využívají ponejvíce
autobusů. Dříve této vymoženosti nebylo a většina poutníků putovala
pěkně po svých.... I dnes je pěší cesta z Bystřice pod Hostýnem
zajímavá, zkusme si ji popsat.
Z bystřického nádraží ČD se k východisku cesty na Svatý Hostýn dostaneme
po cestě podél trati směrem na Valašské Meziříčí. Po cestě dojedeme až
ke hřbitovu. Na parkovišti u hřbitova měl za totality vyrůst památník
ateizmu, jako protiklad k svatohostýnské tradici.
Moderní obřadní síň ing. arch. Pastrnka navazuje na hřbitov, jeden z
nejpěknějších na Moravě. Svůj věčný sen zde sní mnoho slavných
osobností, jako např. Hanuš Schwaiger, František Ondrúšek, František
Táborský a jiní.
S "civilním" hřbitovem sousedí bezprostředně hřbitov "Laudonský". Jsou
na něm pochováni příslušníci tohoto rodu, žijící dlouhá léta v
bystřickém zámku. Této části hřbitova vévodí kaple s Schwaigrovým
Laudonským triptychem. Mimochodem, postavy na fresce mají skutečnou
podobu příslušníků rodu.
A ještě jedné věci si mohou poutníci všimnout. Na hřbitově, ale nejen na
něm, mohou spatřit zajímavé keře a stromy. Bystřice pod Hostýnem kdysi
měla agilní okrašlovací spolek. Jeho členům nebylo lhostejné, jak město
vypadá.
Půjdeme-li po hostýnské silnici dál, uvidíme asi po stu metrech
starobylou boží muku. Je nejstarší v okolí. Pochází z roku 1680, kdy ji
nechal postavit zdejší farář Tobiáš Schwach, rodák z Fryštáku, jako vděk
za uchránění Svatého Hostýna před zpustošením a obsazením Turky v roce
1680, kteří při obléhání Vídně dělali nájezdy na jižní a východní
Moravu. Tato památka je chráněna památkovou péčí. Obrázky na Boží muce
zobrazují čtyři zastavení křížové cesty: Ježíš na hoře Olivetské, Ježíš
bičován, Ježíš padá pod křížem a Ježíš ukřižován. Po další chůzi
přijdeme k Černému potoku. Za můstkem se dáme vlevo a po místní
asfaltové komunikaci stoupáme vzhůru. Pod lesem nás vlevo zaujme areál,
jemuž vévodí valašská dřevěnice s věžičkou. Jdeme kolem evangelického
střediska "Sola gratia". Nebojme se ekumenismu a navštivme toto místo. V
areálu najdeme krásné budovy, staré košaté stromy a milé lidi. Budeme
okouzleni výhledem na Bystřici. Až se dostatečně nasytíme tohoto
pohledu, vrátíme se na cestu a budeme spěchat vzhůru. Projdeme částí
Lázně. V minulosti se zde léčilo především čerstvým vzduchem a žinčicí.
Přejdeme silnici na Hostýn a kolem bývalého hotelu Stračinský (později
zvláštní školy internátní, dnes bezútěšně chátrajícího, se dostaneme na
konec obytné zástavby. Po levé ruce nám zůstane zajímavé stavení
bývalého hostince "Ranč".
Vystoupíme-li o něco výše, uvidíme po pravé straně veliký lom. Dnes se
zde těží jen velmi málo, protože nejsou povoleny odstřely. Lesní cesta
nás zavede nad lom. Mezi bujnou vegetací se postupně cesta ztratí a nás
vede dál jen pěšina přímo po spádnici. Vrchol se zdá na dosah, ale máme
se ještě hodně co zapotit. Asi po 250 metrech se dostaneme na cestu,
které se říká "stará hostýnská" nebo "císařská". Dne 1. září 1897 po ní
přivezli na Svatý Hostýn císaře Františka Josefa I., který se v
bystřickém okolí zúčastnil vojenských manévrů.
Přeskočíme vodoteč, svádějící přepad vody z Vodní kaple, a po krátké
chůzi se dostaneme k obrázku Panny Marie Nanebevzaté v železném
podstavci (v současné době je obraz poničen vandaly). Je náhradou za
sochu sv. Antonína, kázajícího rybám. Socha byla často terčem vandalů, a
proto byla přemístěna po opravě před "kaplanku" na Svatém Hostýně.
Opravu sochy provedl bystřický sochař Jan Kozel.
Ale vraťme se k obrazu. Železný podstavec zhotovil dnes již zemřelý
sochař a restaurátor Bořivoj Krejčí z Prahy, obraz namalovala jeho žena,
malířka Bedřiška Znojemská, která k tomuto kraji přilnula a často zde
vystavuje.
Od obrazu Panny Marie můžeme stoupat přímo vzhůru (srdcaři pozor!) nebo
delší cestou opíšeme ve svahu oblouk. Cesta je zde dobře vidět, protože
les, který vytyčovala, byl před nedávnem vykácen. Tato cesta nás již
dovede ke spodnímu napajedlu pod Vodní kaplí. O poschodí výše již stojí
první krámky. Na lavicích si můžeme odpočinout, napít se příjemně
chladné vody, omýt si obličej a začneme soustřeďovat své myšlenky. V
nejvyšším patře postojíme v rozjímání před Vodní kaplí.
Dále stoupáme po schodech. V ohbí schodů uvidíme po levé ruce známou
sochu Krista sochaře Čeňka Vosmika (Já jsem cesta...). Repliku této
sochy můžeme vidět v pražské svatovítské katedrále.
Po překročení cesty, přetínající schody, se dostaneme mezi stánky. Konec
naší cesty uzavírá bazilika. Na konci schodů se dostaneme do prostoru
před nádhernými bronzovými dveřmi s reliéfy světců a světic sochaře
Španiela. Vpravo vidíme areál Matice svatohostýnské s ubytovacími a
stravovacími prostorami. Zleva slyšíme jemný svist vrtule větrné
elektrárny a za ní tušíme rozhlednu.
Kolem vrcholu se jako koruna vine Jurkovičova a Koehlerova křížová
cesta. Tu si společně s dalšími památkami a zajímavostmi prohlédneme po
mši svaté. Po takové pouti budeme jistě dlouho vzpomínat nejen na
setkání s Pannou Marií, ale také na krásy krajiny, kterou jsme
proputovali. Budeme jistě osvěženi na duchu i na těle. Jasně si
uvědomíme, že oběť eucharistická spolu s obětí tělesnou by měly být
cílem každé pouti.
Pavel Malének
Jinou cestou
Příjemným počinem pro milovníky turistiky a vycházek do přírody je
opětovně zpřístupněná polní cesta vedoucí za vlakovým nádražím
(odbočující před vstupem do Slobodovy ulice) podél Okrasných školek pana
Horáka až na Hostýn.
Tato cesta vede přes louky pod Bedlinou, protíná silnici do Slavkova a
pokračuje krajem Bedliny přes louky Lázně kolem babyky. I když babyka už
na tomto místě řadu let nestojí, zachoval se zde poutač s nápisem
"Babyka se dívá do kraje, jako by mu šátečkem mávala". Cesta dál vede
kolem chat nad Slavkovem k císařské cestě až na Hostýn.
Tato cesta bývala dříve hojně využívána svatohostýnskými poutníky do
doby, než byla uzavřena kvůli začlenění do areálu bývalého státního
statku. Polní cesta byla dříve lemována vrbami, které zde rostly podél
potůčku tekoucího vedle cesty a rozdělujícího srážkovou vodu z pod
Bedliny na dvě části - ke Končinám a do ulice Pod Bedlinou. Likvidace
mezí a potůčku se odrazila nyní na zátopových stavech při silných
deštích.
V turistické mapě Hostýnských a Vizovických vrchů z roku 1975 byla modře
značena turistická stezka Františka Táborského vedoucí od Černého potoka
(v místě dnešní lávky) přes louky kolem zmíněné babyky vzhůru do kopce
na Hostýn. U babyky se na tuto stezku napojovala i uvedená polní cesta
vedoucí od vlakového nádraží. Taktéž v úseku Bedlina - Lázně byla cesta
součástí žlutě značené turistické cesty vedoucí od nádraží ČD přes Chlum
a Lázně do Chvalčova, která byla rovněž zrušena a v dnešních mapách se
již neobjevuje. Co na to odpoví naši turisté zabývající se značením
turistických cest?
Antonín Mužný
Babyka by se mohla znovu dívat do kraje
V Bystřici jistě není občana, který by neznal místo na stráni pod
Hostýnem nazývané "u babyky". Dříve tam babyka stávala a František
Táborský o ní psal jako o "nádherné babyce, koruně rozrostlé a košaté.
Stojí osamělá, ta zdravá a silná stařenka. Ale stařenku představuje jen
mohutnost jejího kmene a jejích větví, jinak je to parádnice a dívá se
čile do kraje, jako by mu šátečkem mávala."
Dnes už tam nestojí. Ještě asi před dvaceti lety tam byl zbytek pařezu,
který dosvědčoval její mohutnost. Na místě staré babyky dnes roste
skupina stromů, v jejichž stínu si rád odpočine na lavičce každý
kolemjdoucí. A co to tam dnes vlastně všechno roste? Především jsou to
dvě třešně, z nichž jedna je silně poškozená a z větší části už suchá.
Dále tam vidíme keřovitý hloh, jilm a - babyku!
Roste tam, asi potomek té "Táborského" babyky. Není moc nápadná, zaniká
mezi ostatními dřevinami, hlavně hlohem. Její uvolnění by mohlo být
trochu problematické. Nebylo by obtížné ji osamostatnit a ostatní stromy
odstranit. Planá třešeň není nijak vzácná, hlohových keřů je nedaleko od
babyky víc než dost. Otázkou zůstává, co s jilmem? Ten je dnes v Evropě
napadán chorobou a jeho výskyt je na ústupu. Patří mezi ohrožené
dřeviny, takže každého zdravého jilmu bychom si měli vážit.
Vzájemné soužití obou stromů, babyky a jilmu, bude muset asi rozhodnout
sama příroda. I kdyby to nakonec vyhrál jilm, pojmenování "u babyky"
zůstane kouzelnému místu na stráni asi i v budoucnu. Přestože většina
kolemjdoucích ani netuší, že babyka na tomto místě už opět roste.
jep
Na Hostýnek podle Huberta Havránka
Ó Hostýne, skvělá nádhero vlasti mé!
Pamětníku svatý slávy nemíjivé!
Jasná hvězdo, co září posvátnou Slovanům plane!
Důstojné vztyčuješ témě k bytům nebes,
odtamtud blažené čerpaje výtoky;
v té své bláze nebeským pohlížíš po zemích okem!
Fr. Sušil
Tak vzpomínám na ty krásné pouti, kterými od června začíná Hostýnu
sezóna slávy. Hostýn vévodí celé západní Moravě. - Vypínaje se přímo z
roviny, nejvyšší mezi okolními vrchy, pohlíží svým zářícím okem, jak se
nám jeví jasný kostel, trůnící na jeho vrcholu, do širé, neobhledné
roviny Hané. Připomíná celé Moravě svou dávnou minulost, a jako by ji
chránil ostražitým zrakem před nepřítelem, neustávajícím bojovati proti
dědictví, které nám zanechali věrozvěstové velehradští. Dokud se zraky
dobrých Moravanů budou s důvěrou obraceti k Hostýnu, dotud zůstanou
věrni své víře, kterou dovedou obhájiti.
Není pouť jakou pouť. Myslím, že jen pouť Moravanů na Hostýn může
nadchnouti člověka pravým enthusiasmem pro víru a její vyznání, a to
proto, že zde, vysoko nad všedním světem, odpoutá se duše snáze od všeho
zbytečného rozptýlení a soustředění se ve svém niterném citovém žití.
Musí, chtěj nechtěj, dáti citům průchod.
Kdo jednou viděl velkolepou pouť na Hostýně, poznal, že mohutnější
manifestace úcty mariánské nelze si představiti. A taková pouť hostýnská
zanechá po celý život hluboký dojem a hřejivé vzpomínky v každé duši
vůbec, která se přirozenému cítění úmyslně a skepticky nevzpírá a
nevymyká.
Na pouť na Hostýnek jsme se těšívali dlouho napřed, a když byla z
kazatelny ohlášena, nastaly čilé putovní přípravy, záležející v opatření
pohodlných botek, dobré hole a pravého, nefalšovaného poutnického
deštníku. Každý poutník, i ten nejmenší, musil míti hůl, a s tou holí
bývala často svízel. Byla vyhlédnuta mezi jejími družkami ze zásoby
přednosty domácnosti, vyzkoušena na pevnost a pružnost a vyřaděna k
pohotovosti. Neštítil se malý poutník sáhnouti i na majetek děda,
potřebného kmeta. Ve chvíli tklivého loučení, kdy podrobnosti ucházejí
pozornosti, byla ruče vsunuta v záňadří a hledělo se co nejdříve zmizeti
za nejbližší roh. Tam byla podrobena zručné amputaci; - nějaký nůž,
aspoň kudličku za 2 krejcary, musel přec míti každý pořádný jinoch od
šesti let výše - a hůlečka vypadala tak roztomile, tak mimoděk vnucovala
přirovnání s pomenším suchým krejčíkem v dlouhých šosech; teprve po
pouti přišel za ni výprask od tatínka. Také ten pouťový deštník byl
zvláštností. Dnešních antukasů by schoval pod sebe pět; drátky měl
chudák do -ó-, nahoře pevně svázané tkaničkou, barvou hrál do
zelenavěfialova. Dolejší konec se časem omlel na půl centimetru. Proto
byl spodek celý takový ušňupaný s několikerou záplatou, celkem byl
deštníček pěkně čapatý, usedlý a svým ztrápeně vytáhlým krkem jako by
úpěl s výčitkou: "Co jsem já už vystál na světě!"
V sedm hodin vyšlo procesí. Šlo se na dva dni. K páté hodině odpoledne
byli jsme na kopci. Na zádech nůši ve fěrtochu s živobytím, podpaždí
deštník, na krku růženec a v ruce dlouhý "štuptychl" volně splývající,
tak vypadaly naše matičky a babičky, poutnice. Šla nás vždy dlouhá řada
podle stáří, s korouhvemi. Zvony nám velebně vyzváněly, hudba hrála
mohutně a pan farář nás doprovázel. Bylo viděti, jak byli spoluobčané
dojati, i plakali, když se procesí ubíralo ze vsi, vzkazovali Panence
Marii pozdravy. za vsí se pan farář rozloučil, nemohl pro slzy mluviti,
a dál šel jen pan kaplan, kostelník a ministranti. Pak se pomalu šinul
volným krokem dlouhý vlak lidu cestou mezi vysokým, zeleným obilím.
Ještě dlouho zaléhaly za námi hned silnější, hned slábnoucí vlny zvonů,
jak to válící se žito v žírných lánech, až umlkly docela a my teprve
nyní jsme si uvědomili, že jsme jako loď, plující od přístavu rodné vsi
širým mořem zeleně. Hlavním pořadatelem byl starší bratr. Míval černý,
delší kabát, přes rameno tašku s modlitbami a na příspěvky a brejle na
špičce nosu; to jinak nešlo. Musel přehlédnout procesí a do kancionálu
musel hledět skrz brejle. Tím se ovšem nijak nelišil od všech ostatních
starších bratrů, byli všichni jeden jako druhý a poznal jsi je na hony.
Jeho vysoký hlas rozléhal se nad hlavami až do předních řad s typickým
sklouzáním poslední slabiky při každém verši.
Cesta ubíhala poeticky. Příroda voněla pohodou, slunečko jásalo s námi a
jasná hvězda Hostýna oslnivě svítila, povzbuzujíc mysl a povznášejíc
ducha k výšinám - Excelsior! Zastavili jsme se v Břestě na snídani a v
Hlinsku na obědě, pojedli ze zásob, odpočinuli si a pak jsme se vydali
na nejdelší kus cesty přes Bystřici na Hostýnek. Vítaly nás všude
přívětivě zvony; bylo to tak milé, jako by nás znaly, však také že znaly
své každoroční poutníčky, a za Bystřicí jsme již byli v ovzduší
hostýnské nálady. na sto kvílivých kolovrátků hrálo nám do nohou a šlo
se to vesele kupředu až k patě hory. Tam ještě malý oddech, koláč, hrnek
studené kávy a pak chutě do kopce. Teď došlo vlastně na tu hůl, která
byla nyní vydatnou oporou rozviklaným nohám. Dorazili jsme ke studánce -
ta vytryskla ze země, když křesťané od Tatarů obklíčeni trpěli žízní.
Hezoučká kaplička a poutníků kolem ní jako včel v roji; myli se tu a
plnili si lahve. ještě poslední "pastrohón", jak říkali strmě se
zvedající špičce nad kapličkou (nyní vedou odtud široké pohodlné schody
až ke kostelu; sbírali na ně dlouho, také naše městečko má svůj schod) a
již jsme hleděli tváří v tvář velebné svatyni hostýnské, která
rozhlaholila své vítězné zvony v dojemných akordech, prorážejících
jásavé zvuky naší mohutné hudby k vzájemnému pozdravu.
A širokým portálem přijala svatyně oddanou čeleď Matky Svatohostýnské ve
svých zdech, v nichž se rozléhala s příchodem hudby, mísící se do
velebného chorálu stříbrných píšťal varhan, strhující píseň poutníků -
canticus canticorus "Tisíckrát pozdravujeme Tebe!". Oko nezůstalo suché
při těch ohlušujících zvucích majestátní hry a nadšeného zpěvu, jímž se
zdálo, že puká rozložitá klenba kostela. To prochvělo každou duši k
pokornému doznání své nicoty před vznešeností Matky Boží, jejíž skvělý
reliéf ve hvězdné glorioře a v třpytu bleskových šípů díval se tak mile,
živě na své věrné dítky. Nedozněla ještě naše píseň a již v patách další
a další procesí bez konce plnila širé prostory svatyně, vždy za
vstupních, celým chrámem otřásajících fanfár a zpěvu písně mariánské a
pořád bylo místa dosti. Byli jsme jako u vidění. Vše se hemžilo, rojilo,
tetelilo proudícími hlavami, ten lomoz všech možných písní, vždy nové
obrazy pestrých krojových skupin slováckých, zlatem "mekotající"
překrásné prapory s pestrými fábory, sta korouhví a ověnčených křížů,
ani pomyšlení, aby se byl kdo z toho dostal ven; proud lidu zmítal s
námi v rozvlněných náporech, vznášeli jsme se v bezmoci, stále dopředu k
zábradlí a dále za oltář, do sakristie, do postranní kaple, vytlačili
nás vzhůru na oratoř a hle, ještě jakási dvířka; - povolila - chodbička,
i tam vpěchoval dav jednu utištěnou duši; záclonka, drobná verandička,
vzdušná, se stříškou...
"Matičko Vambeřecká, deť su na kazatelnici!" křižuje se matička, "jak
včel ven?" Však nepropustný zástup ucpal chodbičku; nezbývá než si
sednout, skrčit se v povýšeném zajetí hodinu, dvě? "Deť be mě ledi
pomlovile: "Ehe, Kočéřečena, vylezlo to až na kazatelnicu!" Snad se jí
podaří dostat se časem dolů, aspoň na noc. Před oltářem vítací proslovy
družiček, litanie, modlitby a zase zpěvy až dlouho do noci. Již si každý
také hledá koutek někde za oltářem k nočnímu poloodpočinku a ještě potom
při svíčkách v hloučcích konají poutnice své pobožnosti tišeji, tišeji -
až k půlnoci zmlkají unavené hlasy.
A venku k večeru jak by máku nasel. Tolik krojů v pestrých chumáčcích,
vějířovitě rozložených suknic a strakatých fěrtochů Slovaček; vysedají,
rozbalují, přičesávají se, ovazují červené šátky; šohaji s kosírky a s
rukávci a střapatými, žlutými, červenými, modrými bambulemi za
živůtcích; hudby hrají u svých, hrají a zpívají se nyní písně k
obveselení, písně slovácké, bujné, jadrné, o závod, která hudba s
kterou, jedna přes druhou, břinčivé zvuky činelů, hromy bubnů, vřískavé
melodie trub a klarinetů otřásají vzduchem, celý vrchol chrlí sopkou k
nebesům výbuchy jásotu a nadšení k oslavě Matky Svatohostýnské. - Však
není v tom jásotu nějaké nekázně. Ten jásot plyne z upřímného zápalu
prostomyslného venkovského srdce pro hold vzletné úcty mariánské, z
jakéhosi mystického opojení duše. Zde na kopci, vysoko nad světem, kde
se tak volně dýše, zde se ta zanícená srdce otvírají k neudržitelnému
projevu vnitřního povznesení. Myslíte, že ta Matka Vítězná nepřijímala
ty spontánní projevy oddanosti s láskou a libým uznáním? Vždyť ty hvězdy
nebeské samy s jasným měsícem svítily jim na noty a třásly se radostí.
Ráno hned časně bylo zpovídání. Zde i ti, jichž svědomí bylo po létu
ohlušeno v proudu života, přistupují, aby vyrovnali Bohu starý dluh.
Potom sv. přijímání a venku snídaně. Nyní je čas, aby se každý volně
rozhlédl po kopci. Někteří konají v hloučcích křížovou cestu. Hostýnská
křížová cesta je známým, vysoce cenným dílem; každé zastavení má svůj
zvláštní typ kapličky, oltáříčků umělecky vyřešených, s reliéfy nebo
mosaikou. Vůkol překrásné lesy jehličnaté, hovořící svatým šelestem, a
dolů k západu jedinečná vyhlídka do širé Hané s četnými bílými
vesničkami a městy, vše jako na šachovnici. Tam je ticho a svatý mír při
pohledu, ale pilno v práci na polích, kdy znavené zraky stáčejí se k
Hostýnu, čerpajíce tam odtud útěchu a posilu. Pár kroků cesty od kostela
vyčnívá nad vrcholy stromů rozkošná rozhledna.
Odtud je teprve pohled volně otevřen. Toť svěřenství Hostýna. Oko
sklouzá z kopců do údolí. Orientujeme se na kruhu s vyznačenými místy,
poznáváme dědinky, města, vrchy, říčky, posíláme jim pozdrav a cítíme,
že naši z rodných vísek hledí toužebně k nám. Kdysi tu ukazovali s
tajemnou úctou podpis císaře Františka Josefa, který odtud pozoroval
manévry. Zatím doleji pod kostelem kupují pouti; perníková srdce budou
mluviti za dosud ostýchavá srdce, která se tu shlédla poprvé. S ruměncem
v líci a plachým zákmitem štěstí v mluvícím oku přijme dívka ten amulet
lásky, které Matka Boží požehná; pro drobotinu doma, která dnes od rána
nastokrát dychtivě pozírala na bělostnou hvězdu hostýnskou na obzoru,
koníčka s dragounem nebo panenku, pro ostatní po obrázku se zlatými
prolamovanými kraječkami a každému po perníkovém růženci na krk - to
bude pozdrav z Hostýna těm, kterým se nedostalo toho štěstí navštíviti
letos nejkrásnější misto Moravy a vzdáti hold Královně vyznavačů; však
se vystřídají napřesrok.
V deset hodin byla sloužena slavná mše sv. s asistencí v průvodu celého
orchestru. Z našeho městečka jediní nesli sem po každé všecky hudební
nástroje i basu. Ze zapadlých vesnic kopaničárských viděli a slyšeli tu
poprvé, co je - missa solemnis - a cítili blízkost výšin nebeských,
tušili rozkoš nadpozemské blaženosti. Měli jsme u nás dobře secvičený
sbor pana kapelníka Kašpera, na jehož produkci těšili se mnozí po celý
rok, a také proto z mnohých vesnic odkládali pouť, aby se sešla s naší.
Čím více se blížila mše ke konci, tím bylo teskněji v duši. Okamžiky
plynuly rychle v minulost a nastalo bolestné loučení s tímto svatým
místem, které nás k sobě navždy připoutalo. Teď i ty písně na
rozloučenou byly tak dojemně naladěny a svíraly srdce. Zarosené zraky
ohlížely se co chvíle, stále přitahovány divným poutem k tomuto místu
útěchy, už jen slabounké harfové tóny vzdálených varhan jak vox
caelistis - hlas nebeský - doprovázely naše váznoucí kroky, až se
rozplynuly v němé harmonii, a s posledním pohledem na svatyni jako by
bílá ruka mávala něžně na shledanou.
Hubert Havránek - z knihy "Duše Hané"
Provolání
Veledůstojní páni a též pp. starší bratři vůdcové průvodů na Svatý
Hostýn se uctivě žádají, aby se vždy průvod u vodní kapličky seřadil a
tak za zpěvu písní do chrámu Páně vešel, používaje výstupu po levé
straně schodiště, jakož aby se vždy předem processí u Duchovní správy na
Svatém Hostýně včas ohlásili, má-li se mu zvoniti a v ústrety jíti.
Zároveň se uctivě žádá, aby se vůdcové průvodu zapsali do knihy v
sakristii vyložené s udáním osady a počtu svých poutníků.
Hlasy svatohostýnské č.8 rok 1910
Ponájprf na Svatém Hostýně (vykládá bernatský pútnik)
Bylo to na podzim v r. 1881 dyž sa tuším z celej Moravy a okoličních
krajú pořádala velká púť na Svatý Hostýn. Atoš baj z naší dědiny byla
vypravená velká procesij, zebralo sa nás tuším půl dědiny. Šel s námi
bai náš panáček, šak je už chudák nebožčík, (za 3 leta nato šlak ho
trefil a potem zakrátko umřel), kostelnik a baj mistranti v komžách a
celá banda našich muzikantůf šla též s námi. Bylo to tedy zhonuf na
výpravu tej púti. Každý chtěl sobě napécť na cestu co nájvěc tych
buchet, šak prý baj ve gvelbě pochyběly kvasnice.
Moja nebožička mama, Pán Bůh ji daj nebe, vzala mňa též sebú na tú púť,
bylo mi tedy cosi přes 11 let, ale šlo to, třeba že tedy ešče něbylo od
nás žádnej železnice. Atoš smy vyšli s procesijú od nás v sobotu ráno
(3. září 1881). Nás slabší, keři smy sobě nětrúfali dojit pěšky na kus
cesty odvézIi na vozach a potem smy všeci šli pěšky, edem náš panáček
jel na bryčce ež do Bystřice, protože byl na nohy darební. Šlo sa nám
hrubě dobře a byl pěkný sluněční děň.
První zastáfka byla v Kelči, v placu na rohu v tej hospodě smy obédvali.
Po obědě smy šli zasej dálej ež do Všechovic, tam nám v kostele dal náš
panáček sv. požehnání ná dalejší cestu, ež smy k večeru došli do
Bystřice. Tam smy šli nájprv do kostela a obešli smy kolo oltářa, hdě sa
mezi nás vplichtil jakýsi pobuda a vytahoval našímu jednému pútníkovi s
kapce peníze. To tež zahlédnul náš muzikant kapelnik a praščil ho svoju
trúbu eš sa mu při tem hodně pokřivila, šak hdo ho ešče znátě, vitě, že
byl to kurážný chlap. Po kostele šli smy povečeřat a hledat sobě
noclech. Bylo kunšt sa něhde protlačit, lebo tam bylo už telej lidstfa.
My smy sobě našli nocleh v jednej hospodě, tuším na kolni.
Tam sem ponajprf viděl moravské Slováky v tých bílých halenách s tými
dlúhými a úzkými kasankami a Slovačky v tých vysokých krabatých botách s
velkými truhlicami buchet na řbetě. Na noclehu spali smy dobře, dyť smy,
gor my mladi, byli cestu edem zhumplovaní. Horší bylo ale ráno, jak smy
stanuli. Déšf sa edem: lél a taková mhla, že něbylo na párůf grokuf před
sebe viděf, ale šli smy přecaj na vrch na Svatý Hostýn. Hdě člověk
pohleděl, sama procesij, povědalo sa tedy, že tam bylo na 100.000
lidich. A tak zhumplovani a tak celi durch und durch přemokli dostali
smy sa na kopec, ale edem ledva k hospodě a stuocat mi moja mama
ukazovala ten Hostýnský kostel, kerý ledva bylo pro samu mhlu vidět.
Dalej smy sa už němohli dostať pro sam tisk, něto aby smy sa mohli do
kostela dostať, kery byl už dávno nabitý a tak z naši procesije žádný sa
uš do kostela nědostal - ešče bylo ščestí, že smy sebu něněsli žádnu
tihlu alebo písek, jak ta někeří nosivaju.
Povědalo sa, jak smy u tej hospody stáli, že jedna tětka myslela pro tu
velkú mhlu, že stojí u kostela a za řeči "Ty můj drahý kostelíčku"
pozoptúlala zdi hospody. Myslim, že ji to Pán Bůh též g dobrému
připočet, dyž ta mhla byla telká a chudera tětka už stará. Šak vjec smy
temu říkaňu na tej púti žádný nědali, ale myslím, že aspoň to trápeni
cestú eš na vrch nám Pán Bůh nězapomeně na věčnosti odplatiť.
Hlasy Jičínsko-Příborské 7. 2. 1931.
Ostraváci na Hostýně - ze záznamů o poutích
Kolem třetí hodiny tu byli ctitelé Matky Svatohostýnské z Moravské
Ostravy, kteří přijeli zvláštním vlakem. Poněvadž se o Ostravě tolik
mluví , dali jsme si na Ostravské zvláště pozor. Přede vším měli
Ostravští štěstí; nebo jen vešli do svatyně, a zatmělo se, zablesklo a
už se lilo. V Mor Ostravě jsou zvláštní poměry, už proto, že mezi
obyvatelstvem, zvláště mezi horníky a hutníky jsou zastoupeny tři
národy, Češi, Němci a Poláci. Odtud všecky ohlášky kostelní čili tak
zvaný informátor děje se ve třech jazycích. Všichni v městě i v okolí
naříkají na tamější poměry sociální.
Než dp. Leop. Bureš, čilý vůdce pouti, dovedl se znamenitě zastávati
Ostravanů, alespoň lepších. Však i Ostravané sami to dobře dovedou. Je
nás na šest set, pravila jedna poutnice v sakristii. Když jsme začali v
r. 1889 bylo nás čtrnáct, potom to stoupalo každým rokem, že jsme si
najali i zvláštní vlak; vloni nás bylo přes tři sta a letos je nás tedy
už na šest set; tak to jde v před. A hned se k ní přidružila druhá,
která přinášela balík velkých oltářních svící, řkouc; ne, Ostrava není
tak zlá.
A vskutku soudíme-li podle poutníků, jichž po odečtení těch, kdo byli z
okolí, jistě bylo na čtyři sta, má Moravská Ostrava také silný dobrý
živel.
Poněvadž v neděli a v pondělí skoro ustavičně pršelo, musili býti
poutníci Ostravští ponejvíce v kostele a vydrželi to. To se toho můžete
pomodlit, řekl kdosi; načež odpověděli: Však toho také potřebujeme.
Skoro všichni byli u sv. zpovědi. V neděli odpoledne měli křížovou cestu
a večer světelný průvod v kostele. V pondělí ráno měli jako jiní
poutníci společné sv. přijímání .a pak kázání; před polednem pak výklad
historie a výzdoby Svatého Hostýna. Mnozí koupili si popis svatyně a
přihlásili se za odběratele Hlasů svatohostýnských. Po polednách
odcházeli, a to se srdcem pohnutým.
Tak oslavili Ostravští u Matky Svatohostýnské spolu slavnost sv. Prokopa
(4. července) patrona horníků, jejž v Mor. Ostravě slavně oslavují. V
dolech a továrnách se nepracuje a na náměstí jsou služby Boží.
Milý, svatý Prokope, čiň, ať darmo nekope
v zemi kovkop ubohý zbav ho smutné mátohy,
zažeň všecky satany, děsné lidstva katany.
Hlasy svatohostýnské č.8 rok 1910
Jak se chovati na pouti podle knihy "Poutník Mariánský"
Kniha vyšla v roce 1880 v Opavě a obsahuje dále poutní písně a
motlitby. Následují otisky prvních čtyř stran s důtklivým připomenutím
poutníkům.
Text je psaný švabachem.
 |
 |
 |
 |
