Co psaly Listy svatohostýnské před 20 a více léty

Určeno pro opravdové čtenáře, kterým nevadí dlouhé texty. Některé z nich ani nebyly v Listech zveřejněny pro svoji délku.

 

Strýc Osef z Hostýnka

Stalo se dobrů tradiců, že né enom práců živý je člověk, ale takej duševnů potěchů. Zvlášť dyž tych vrásek a stříbrných vlasů přibývá. Ohlédňa se zpátky, dokázali sme postaviť paneláky, školy, fabriky, v obchodoch máme plno všelijakého zboží a snaď prý idem skoro do tej Evropy.
Celý tem kosmický kolotoč už sa točí, že ho ani nezahaltujem. Ale múdří ludé pravija, že je to enem relatívné. Tož víte, sám sa o tých věcoch pozamýšlám a rozpomínám. Skusil sem to tam, kde hledali čerpať svoju duševní sílu a posilu maměnka a tatíček ke každodenní práci - na Svatém Hostýnku.
Všecko aj tam sa změnilo. Už sa nechodí v procesí pěšky.Vlak vás doveze až do Bystřice. potom možete jeť kerým chcete autobusem až na kopec. A ten vzdůšek, kerý vás tam ofůkne, ten néní zkažený jakýmsi smogem. Věřte, že aj muzikanti u kostela hrajů. Taků slávu sem nečekál.
Příďa si do kostela, abych svoje hříchy smyl, jak říkala a nařídila mně moja stará, díval sem sa u kerej zpovědnice je meněj robek, lebo z praxe vím, že chlapi tých hříchů pozemských tolik nemajů a já budu prvej čistý.
Tož co bylo dál, vám prozradiť nemožu a pan farář takejné. Potem byla mša svatá. Ale taků sem dlůho neviděl. Chlapi s robkama zpívali, klečali, aj ruky sme si podávali. Tak to na mňa všecko působilo, že aj slza mně z očí tékla. Tak jak tu tí ludé společně stáli, nemohli by udělať nic špatného, myslím si, že by dělali enom dobré pro ty druhé. Bylo by šak dobré dovésť ich tu věcej a hlavně tých, keří nás překvapujů týma špatnosťma. Dyž sem celů tu pohodu viděl a Panenka Marija Hostýnská je mně svědkem - musím sa tu vracať, aby ně bylo lepší.
Ven sem už vyšél jako iný člověk. Zavčas sem si lehnul do trávy pod strom a znovu sem o všeckém rozmýšlál. Příšél sem na to, že nejsů věci pozemské to hlavní. Strýc Talanů z Olomůca říkával, že všecí jednůc úmřů, enem on né. Včíl už říkává, že všecí jednů úmřů a on možná také. Ta ludová můdrosť a humor je věc jedna, ale pravda Boží přeca enom existuje. Kdosi nad nama přeca enom vládne. Proto sem sa rozhodl, že vám ty svoje rozumy musím do Hostýnského časopisu napsať.
Ale že už tento rok bude brzo končiť a mňa ta pisatelská múza napadla na poslední chvílu, tož přeju vám, cérky a ogaři, pútníci Hostýnští, pokoj luďom dobréj vůle! Brchajme sa, ať nás všecky Panenka Marija Hostýnská ochraňuje, aj se mnů a navesno nashledanů.
Váš strýc Ozef  

 

Platí i pro dnešní dobu

Pohlédneš-li milý čtenáři na vedlejší obrázek zda neuznáš - věru krásný a důmyslný obrázek. Je to perokresba ikonografa P. Antonína Jemelky, nejen skvostná, nýbrž i plná hlubokých myšlenek.

Svatohostýnská Panna Maria s Ježíškem! Nepřipomíná ti známé zjevení svatého Jana
„A ukázalo se veliké znamení na nebi žena oděná (ozářená) sluncem a měsíc pod jejíma nohama a na hlavě její koruna z dvanácti hvězd“!

Vznešená královna vznáší se nad svým vyvoleným stánkem, Hostýnkem. Ježíšek metá z ručky blesky, které však jdou mimo posvátné místo, zato matka Páně sesílá z otevřené pravice své paprsky milosti, které padají na její svatyni a osvětlují mysli a rozněcují srdce svatohostýnských poutníků.
Panna Maria se vznáší mezi nebem (hvězdy) a zemí (Svatý Hostýn) jako prostřednice všech milostí.

K svatyni, která září světlem dobroty a lásky své Nebeské paní, vedou široké schody na znamení, že všichni mají přístup k této milostivé Matce. Po obou stranách schodů jsou kvetoucí pětilisté růže, jedna značí stále květy lásky Panny Marie k nám, druhá květy naší věrné lásky k Panně Marii.
Nad svatyní jsou sice mraky, ale nepatrné, rozptýlené a bílé, tudíž neškodné. To jsou kříže a strasti naše, jež nám Matka Boží pomáhá nést. Takže nám nejen neškodí, nýbrž jsou i k užitku.

Převzato z „Hlasů svatohostýnských“, roč. 31, č. 1 (leden 1935)

 

 

 

Jak jsme putovali na Svatý Hostýn na poutě Proglasu

11. května 1997, sedmá neděle velikonoční. Zdánlivě obyčejné datum. Zdánlivě obyčejná neděle.
A přece našli se takoví, kterým právě na téhle neděli mimořádně záleželo. Předem objednávali hezké počasí, s několikadenním předstihem vyhlazovali ze svých tváří vrásky a ze svých nálad pečlivě vybírali tu úplně nejlepší, která by se k tomu hodila. Starostlivě se probírali šatníkem, jen aby jim to v neděli obzvlášť slušelo a v sobotu večer šli spát raději dříve než obvykle, to aby se zrána probudili s úsměvem na rtech a celý den pak mohli rozdávat ze své rozjařenosti, radosti a pohody.
Nač všechny ty sváteční přípravy a komu vlastně ona 7. velikonoční neděle patřila? Odpověď je jednoduchá, letošního 11. května jsme totiž mysleli nejen na všechny maminky, které slavily svůj svátek. Na toto datum připadl rovněž Den modliteb za sdělovací prostředky. A protože svojí pozorností se rozhodla podpořit tento den také naše první křesťanská rozhlasová stanice, zrodil se nápad uspořádat Pouť Radia Proglas na Svatém Hostýně.
Na tu letošní, celkově již druhou v pořadí, zavítalo na osm tisíc příznivců a přátel “proglasácké” rodiny a vůbec všech, kteří se na vysílání Radia Proglas podílejí.
11. květen byl tedy dnem D jak pro ty, kteří na Svatý Hostýn přijeli z malé i větší dálky, aby na vlastní oči uviděli své rozhlasové oblíbence. Tak také, a možná především, pro ty, které posluchači znají díky rádiovým vlnám. Právě ti druzí se museli činit, seč jím síly stačily, aby své věrné nezklamali. Vždyť ono vystoupit z milosrdného úkrytu rozhlasové bedničky a odhalit tak svou pravou tvář, to není jen tak. Velmi často totiž hlasy, které slýcháte nést se éterem, vzbuzují o dotyčných představy úplně odlišné od jejich skutečné podoby.
Jednoho vidíte jako modrookého vysokého blondýna a on je z něj pak docela obyčejný muž střední postavy s prořídlými kaštanovými vlasy, jiného si spojujete s představou chlapa jako hora, přičemž se nakonec ukáže, že jde o drobného střízlíka.
To všechno však naštěstí zdaleka nebylo hlavním důvodem, pro který jsme na Svatý Hostýn putovali. Tím podstatným byla touha vzájemně se setkat a společně se modlit za zdárné pokračování započatého díla i za všechny, kterým přináší radost a pokoj.
Zdá se, že ani tentokrát nikdo své cesty nelitoval, jak o tom ostatně svědčí slova alespoň některých svatohostýnských poutníků. Jejich slavnostnímu naladění přálo i sluníčko. Zářilo oné neděle jak na tvářích většiny přítomných, tak také na modravé obloze, která po několika předchozích dnech skoncovala s pláčem a láskyplně objímala krajinu svými hřejivými paprsky.
Kateřina Ličková, Radio Proglas

 

Jdeme na pouť

Bylo to v červenci 1985. Na posvátný Velehrad proudily zástupy poutníků. Na pódiu před bazilikou byla sloužena mše svatá za účasti kardinála Agostina Casaroliho, který osobně zastupoval Svatého otce. Papeži Janu Pavlovi II. nebyl ze strany naší vlády dovolen vstup do země. Poslal proto svého zástupce, vatikánského státního tajemníka, který pak přečetl poselství Svatého otce. Je dost pamětníků, kteří vědí, jaká to byla doba a jak celá velehradská pout' vyzněla coby manifestace víry a odporu proti totalitě. Oslavovali jsme tehdy 1100 let od blažené smrti sv. Metoděje. Ani ateistická vláda si nedovolila neoslavovat toto výročí.
A proč o tom píši dnes? Při poutích na Svatý Hostýn nemůžete nevidět pódium poblíž baziliky. O velkých poutích se na něm sloužívají mše svaté. Je to pódium, na kterém v roce 1985 slavil mši svatou kardinál Tomášek, papežský legát Casaroli, biskup Vrana a ostatní, a to právě na slavné velehradské pouti. Když mělo být na Velehradě postaveno nové velkolepé pódium k uvítání Svatého otce, nechal otec Tomeček toto původní pódium převést a instalovat na Svatém Hostýně. Je to památka na kus pohnuté historie a svým způsobem se stává i toto pódium znamením tradice - Tradice poutí, slavných i obyčejných.
Jdeme na pouť! Proč a jak konat pouť? Bylo to několik dní po velehradských slavnostech, kdy jsme se zájmem poslouchali komentáře zahraničních rozhlasových stanic a tu jsem zaslechl na Hlasu Ameriky pozoruhodné konstatování jednoho českého mudrce: "My jsme mysleli, že ty poutě jsou takovým barokním přežitkem, který se do doby aut a nadzvukových letadel už dávno nehodí..." Naštěstí dotyčný poznal a uznal svůj omyl.
Pout', putování v tomto slzavém údolí je podstatně spjato s lidským srdcem a myslí, kterým jsou vlastní pojmy, jako je Cesta, Pravda, Život - a to bez ohledu na kulturu nebo životní úroveň. Jsme poutníci na této zemi a chrámy, ke kterým putujeme jsou předzvěstí a závdavkem nebeského Jeruzaléma. - Kéž bychom všichni v pořádku došli do příbytku u Otce, příbytku, který nám odešel připravit sám Pán Ježíš.
Mohli bychom si nyní připomenout poutě i kající putování vyvoleného národa, putování dvanáctiletého Ježíše do chrámu. Ve čtvrtém století po pronásledování církve začínají poutě na posvátná místa ve Svaté zemi. Císařovna sv. Helena putuje k Božímu hrobu. Můžeme mít zato, že na prvním místě zde stojí potřeba vyjádřit úctu, lásku a vděčnost. Potom je to prosba o Boží pomoc a ochranu a konečně i potřeba konat pokání. Dobrá pouť v sobě zahrnuje právě tyto tři prvky. Dnes je třeba zdůraznit nalezení správné formy, která by vyjádřila naši lásku a vděčnost, prosby a pokání. Správnou a plnou formou zbožné pouti je náboženský průvod. I dnes se konají takové poutní průvody. Se soškou Panny Marie, s družičkami, krojovanými mládenci. Putovat dnes po silnici není jen tak a nakonec, vždyť máme přece autobusy. Chci upozornit na dvě jakoby krajnosti. Je možno konat slavný průvod na Hostýnek, ale zůstane jen folklór a kapela, bez ducha, bez zbožnosti a bez ducha pokání. Je však možno jet autobusem a po cestě se modlit, zpívat, ale jakmile vystoupíme z autobusu, hurá ke krámkům, na sodovku - však na mši je ještě půl hodiny času...
Právě pro ten maličký kousek cesty do baziliky by však bylo třeba utvořit náboženský průvod, obnovit ducha víry a úcty a těšit se především na to, že před milou sochou Panny Marie se nám dostane z nebe jejího mateřského požehnání.
Tyto řádky jsou psány v dobré vůli a tak je v dobré vůli také porozjímejte. Sami jistě přijdete na to, co a jak vylepšit na vašich poutích, aby cesta osvěžila vašeho ducha a víra spojená s láskou Boží obohatila vaši duši. Odnést si z pouti jen snad perníkové srdce nebo nějakou hračku - to by bylo opravdu málo. Odnést si z pouti po dobré svaté zpovědi čisté srdce, sjednocení s nejsvětější Boží vůlí, důvěru v nebeskou Matku uprostřed životních křížů, to je právě to, co za peníze nekoupíš a snad ani jinde nenajdeš. K čemu však velká slova a argumenty. Šťastné jsou ty děti Panny Marie, které nepotřebují nic zdůvodňovat a přicházejí proto, že mají Pannu Marii rády. Láska totiž myslí, mluví a jedná srdcem.
P. Jan Chromeček, Listy svatohostýnské č.1/1997

 

Císař František Josef I. na Svatém Hostýně

Začátkem září roku 1897 proběhly v okolí Bystřice p. H. manévry rakouskouherské armády. Ve funkci vrchního velitele se zúčastnil těchto vojenských manévrů také císař František Josef I.
Jednatelem Matice svatohostýnské byl v té době dr. Antonín Cyril Stojan, zemský a říšský poslanec, kapitolní probošt v Kroměříži a později po 1. světové válce arcibiskup olomoucký. Dr. A. C. Stojan byl člověk obětavý a velmi iniciativní, a byl proto duší celé řady významných akcí, které se na Hostýně uskutečnily koncem 19. a začátkem 20. století.
Dr. Stojan si přál, aby panovník při svém čtyřdenním pobytu v Bystřici p. H. navštívil také Svatý Hostýn. Již v červnu r. 1897 jednal o této záležitosti v Bystřici p. H. s císařským dvorním úředníkem Klunem, který mu poradil, co je třeba zařídit, aby při sestavování cestovního programu Jeho Veličenstva byl brán zřetel i na Svatý Hostýn. Podle této rady zaslal dr. Stojan generálnímu pobočníkovi císaře hraběti Eduardu Paarovi žádost, v níž ho prosí, aby navrhl mocnáři návštěvu Svatého Hostýna. Po několika dnech obdržel Ant. Stojan odpověď, která ho určitě nezarmoutila. Hrabě Paar mu v ní 4. července 1897 sděluje z císařské letní rezidence v lázeňském městě Bad Ischl, že panovník navštíví Hostýn hned v první den svého pobytu v Bystřici p. H.
Císař František Josef I. přijel do Bystřici p. H. zvláštním vlakem 1. září 1897 o půl desáté hodině dopoledne. Na vyzdobeném nádraží jej uvítali hrabě Arnošt Loudon a starosta města Eduard Pospíšil. Po přivítání odebral se mocnář i se svým doprovodem vyzdobenou Nádražní ulicí do zámku, kde se ubytoval. Po snídani se pak císař vydal na cestu na Svatý Hostýn. Celkem čtyři kočáry vyjely z bystřického zámku, ve druhém jel císař s baronem A. Loudonem, který i na Hostýně převzal úlohu hostitele.
Povozy projížděly obcemi Chvalčova Lhota a Chvalčov, v nichž byly všechny domy ozdobeny prapory. Obyvatelstvo obou těchto obcí stálo ve velkém počtu před domy a pozdravovalo mocnáře. Téměř na konci Chvalčova, na Říce, několik desítek metrů nad nynějším hotelem "Říka" odbočily kočáry ostrou zatáčkou doprava na stoupající lesní cestu. (Hotel Říka zde tehdy pochopitelně nestál, byl postaven až v první polovině třicátých let svým tehdejším majitelem, jímž byl Rolnický akciový pivovar a sladovna Litovel).
Za jízdy po této cestě kázal panovník několikrát zastavit, aby si prohlédl krásné panorama. Celkem hodinu trvala jízda z bystřického zámku na hostýnské temeno. Panovníkovu cestu v úseku Říka Hostýn připomíná dodnes označení tohoto prostoru názvem "Císařská cesta". Příjezd mocnáře očekávalo na Svatém Hostýně 80000 lidí (jiný pramen uvádí pouze 50000). Všichni byli svátečně oděni, většinou v hanáckých nebo slováckých krojích. Jakmile se mocnář se svou suitou objevil na kraji hostýnského temene u valů (kde je uvítalo procesí z Blatnice vedené A. Stojanem), čtyři trubači na levé věži chrámu zahráli císařskou hymnu, po níž zástupy přítomných pozdravovaly císaře a zazpívaly píseň "Tisíckrát pozdravujeme Tebe".
Před schodištěm do chrámu očekával panovníka výbor Matice svatohostýnské. Císaře oslovil a uvítal Msgr. Jan Weinlich, předseda Matice a pozdější světící biskup, nejprve českým pozdravem "Pochválen buď Ježíš Kristus", pak pokračoval německy a uvítací řeč dokončil opět česky. Také císař poděkoval za uvítání německy a česky. Po přivítání promluvil mocnář několik slov s dalšími členy výboru. Byli to: hrabě Julius Seilern, dr. Jan Schneider, kapitolní děkan a farář v Kroměříži (pokladník Matice), lékárník Jan Harna z Kroměříže (hospodář Matice), kanovník Hanák, dr. Pištěcký, starosta Kroměříže a dr. A. C. Stojan (jednatel Matice), před nímž císař vyslovil svůj údiv nad tak velkým množstvím lidí na hostýnském temeni. Dr. Stojan však panovníka upozornil, že z večera 31. srpna až do rána 1. září bez přerušení pršelo, jinak by počet přítomných na Svatý Hostýně byl ještě vyšší (Hostýn měl v té době za sebou již dvě stotisícové návštěvy, které byly zaznamenány 4. září 1881 a 15. srpna 1891, třetí návštěva 100000 lidí byla zaznamenána 15. srpna 1912, v den zahájení velkolepých korunovačních slavností, které trvaly jedenáct dnů.
Dále panovník rozmlouval s provinciálem Tovaryšstva Ježíšova Widmannem a s hostýnským superiorem Janem Cibulkou. Císař se potom odebral s celou generalitou do chrámu Nanebevzetí Panny Marie, kde se požehnal, pokropil se svěcenou vodou, pomodlil se na klekátku u hlavního oltáře, kde také přijal svátostné požehnání od superiora Cibulky. To vše doprovázel zpěv z kůru v provedení pěveckého spolku "Moravan" z Kroměříže. Mocnář se po požehnání podepsal česky do pamětní knihy Matice svatohostýnské k tomu účelu připravené, pak položil svou ruku na základní kámen pro stavbu kaple sv. Kříže s rozhlednou na vrcholu Hostýna a podepsal pamětní list (základní listinu). Tím povolil stavbu tohoto objektu, rovněž svolil, aby rozhledna nesla jeho jméno. Mimo to mocnář svolil, aby na levé (severní straně chrámu) u hlavního vchodu byla zazděna mramorová pamětní deska na památku jeho pouti na Svatý Hostýn.
Dále se panovník věnoval prohlídce chrámu, s jehož dějinami ho stručně seznámil J. Cibulka, který podával vysvětlení i k jednotlivým kostelním malbám a obrazům. Superior J. Cibulka doprovázel mocnáře i do kaple Jana Sarkandra. Před kaplí očekával císaře hostinský na Svatém Hostýně Josef Dostál, jenž podal mocnáři sklenici se svatou vodou a jeho šestiletý syn Jindřich podal podle slovanského zvyku císaři chleba a sůl. Podobně byli obslouženi i hodnostáři z panovníkovy družiny.
Po prohlídce kaple se mocnář rozloučil a odebral se ke svému povozu. Při jeho cestě zpět do Bystřice se s ním loučily nepřehledné zástupy přítomných neutuchajícím jásotem a novým nadšeným provoláváním slávy. Tím skončila mocnářova pout na Svatý Hostýn.
V dalších dnech se císař František Josef I. soustředil již na hlavní účel své návštěvy. Ze svého stanoviště v prostoru mezi Žákovicemi a Soběchleby (asi 10 km od Bystřice) sledoval cvičení rakousko-uherské armády. Dne 3. září se pak v pět hodin odpoledne zúčastnil slavnostního otevření nové budovy obecní a měštanské chlapecké školy v Nádražní ulici v Bystřici pod Hostýnem.
Císař František Josef I. byl prvním a pravděpodobně i posledním představitelem našeho státu, který navštívil Svatý Hostýn. Z dosud dostupných dokladů vztahujících se k Hostýnu alespoň nevyplývá, že by Hostýn navštívili nástupci Františka Josefa I., císař Karel I., nebo oba první prezidenti Československa T. G. Masaryk a dr. Edvard Beneš. Rovněž prezidenti CSR od r. 1948 a ČSSR od r. 1960 zřejmě nezavítali na Svatý Hostýn.
Nelze ovšem vyloučit názor, že některý z prezidentů mohl Hostýn navštívit inkognito, nebo před nástupem do prezidentského úřadu. Také žádný z nejvyšších představitelů katolické církve, papežů, dosud nezavítal na Hostýn.
Vlastimil Doležel

 

Tajemno láká

Dobrý den.
Jsem rodačka z Chvalčova, zase tady i bydlím, často navštěvuji a pročítám si Vaše internetové stránky. Narazila jsem na nich i na zmínku o „tajemném kameni“, který leží v lese pod vrcholem Hostýna. Nedalo mi to, abych Vám nenapsala svou vlastní zkušenost.
O tomto pozoruhodném kameni jsem před lety četla i ve Zpravodaji Bystřice pod Hostýnem, byla tam zmínka i o tom, kolik kroků a kterým směrem se nachází. Po několika letech jsem si na tento článek vzpomněla a vyrazila s rodinou krokovat na Hostýn. Ve zmíněné lokalitě jsme opravdu asi po dvou hodinách kámen našli. Od té doby jsme se k němu podívali několikrát, ale vlivem eroze a postupujícího času se vytesané nápisy a symboly pomalu ztrácejí. My jsme na kameni tehdy viděli symbol oka, vpravo dole nápis „LUKOV“, vpravo nahoře symbol poháru s paprsky kolem a letopočtem (snad) 1435, vlevo nahoře nápis „HIC EST“ a vpravo dole pod hranou ruku s ukazovákem mířícím doleva.
Na kámen si vzpomněla i jedna moje známá. Řekl jim o něm v hodině náboženství pan farář s tím, aby nikde o tomto nepovídali, jakoby jim svěřil něco, o čem se nemá vědět (asi kolem r. 1965).
Jsem ráda, že se nám tuto raritu podařilo najít a vidět, ať už má původ i význam jakýkoli. Čas a příroda si své vezmou stejně brzy zpět.
Na dokreslení posílám naše tehdejší fotky. S přáním mnoha pěkných dní
Irena Hudcová, Chvalčov, srpen 2020

 

Tajemná ruka pod Hostýnem

Nejdříve dovolte malý historický exkurz.
Jan Adam z Víckova je pro Valachy něco jako Kozina pro Chody. Jen méně známý, Valaši totiž neměli svého Jiráska. Podrobnější srovnání však pokulhává. Kozina byl chodský sedlák, svůj mezi svými. Moc se mi nechce věřit, že by Jan Adam, lehkomyslný a bohatý šlechtický synek, sedával v nuzných pastouškách valašských pastevců a jídal s nimi ze společného hrnce zkyslé mléko, jak nám ho pověsti idealizují.
Mám pocit, že hrdinou se Jan Adam stal tak nějak mimochodem. Odpor proti císaři patřil v první polovině 17. století k dobrému vychování české a moravské šlechty, no a Jan Adam byl zrovna majitelem valašských panství. Se samotnými Valachy to bylo jiné. Uvykli svobodnému životu, vlastnili zbraně k hlídání svých stád a uherské hranice, žili tak daleko v horách, že na ně feudální panstvo moc nemohlo. Ovšem tento příjemný život se poslední dobou začal měnit k horšímu, poddanství se utužovalo, rekatolizace protestantskému lidu taky moc nevoněla. Navíc zuřila třicetiletá válka a Valaši přes kopce moc dobře viděli, jak to od zdivočelých žoldáků schytala Haná, jejíž obyvatelstvo se bránit neumělo. Valaši mysleli, že to umí. Vypuklo první valašské povstání.
Upřímně řečeno, úspěchy vzbouřenci sklízeli hlavně ve chvílích, kdy bylo císařské vojsko zaměstnáno někde jinde. Když hlavní fronta války polevila a císařští se vrhli na povstalce, bylo zle. Následovala porážka a slib, že už budou hodní. Slib vydržel do té doby, než vojsko odtáhlo. A tak to šlo pořád dál, až do pověstného roku 1644, kdy císařský generál hrabě z Rottalu pojal nepříliš humánní, leč logickou myšlenku, že nezbude-li naživu nikdo, kdo by se bouřil, povstání jaksi samo od sebe pohasne. A tak se taky stalo. Naivní valašské vojsko bylo zašlapáno do země, z vesnic nezůstal kámen na kameni a těch pár prozíravých, kteří utekli do zasněžených hor, ztratilo veškerou chuť na odboj.
Tehdy se psal srpen roku 1627. Jan Adam z Víckova zachmuřeně hleděl z lukovských hradeb na císařskou přesilu pod kopcem. Nedávno se vrátil z emigrace (zatímco Valaši hořeli v štěpánovských stodolách, Jan Adam si užíval na dvoře německých knížat) a hned taková polízanice. Sinusoida této etapy povstání se blížila ke spodní amplitudě a Lukov byl poslední hrad, který Valachům zbyl. A ani to dlouho nevydrželo. Přes všechny pochybnosti je Janu Adamovi nutno přiznat alespoň řádnou odvahu. V beznadějném boji se bil jako lev, marně, střela z muškety mu přinesla smrt. Ještě umírajícího ho poslední jeho věrní vynesli do skal za hradem, na nosítkách z větví se ho snažili zachránit. Jan Adam zemřel při útěku a údajně byl pochován ve skalách na Držkové. Kde přesně, to už nikdo nikdy nezjistí. Ty, kteří utekli s ním, stejně nečekalo nic dobrého. Byli chyceni někde u Vsetína a popraveni se středověkou krutostí…

Jedním z nejkrásnějších a nejbájnějších kopců nejen Moravy je Hostýn. Upoutával příchozí už odnepaměti. První experimenty s železem zde prováděli lidé slezsko-platěnické kultury, Keltové tu měli největší moravské oppidum. Zalíbilo se tady i Slovanům, česká knížata zde ve 12. století budovala pohraniční opevnění. Nejslavnější historka se váže k tatarskému vpádu a obrazy a sochy, tuto legendární událost zobrazující, je možno dnes vidět v hostýnském chrámu Panny Marie.
Ve 13. století se pod Hostýnem zastavila tatarská vojska. Před pár měsíci porazila v Polsku výkvět evropského rytířstva a teď se zdálo, že jim nic nestojí v cestě snad až k Atlantiku. Ovšem na Hostýně zaúřadovala formou zázračné bouře a povodně vyšší moc, tatarské hordy byly obráceny na potupný útěk. O původci zázraku zpívají vypravěči písně podle toho, koho chleba právě jedí. Zbytky pohanů, přeživších mírumilovné křesťanské mise děkovaly Perunovi, katolíci nedají dopustit na Pannu Marii. Materialisté beze vší fantazie poukazují na možnost přívalového deště, bouřky z tepla, zemětřesení, nebo písečné či sněžné bouře. Nihilisté, historici a jiní kazisvěti dokonce pochybují, že tu kdy k jaké bitvě vůbec došlo. Nechme je při tom.
Později na Hostýně vyrostl chrám Panny Marie (katolíci to vyhráli), klášter, kaple, křížové cesty. Vzniklo tady slavné poutní místo. Poutníci přilákali řadu prodejců, podél kamenného schodiště vyrostly stánky, pak i hotel. Na bývalé keltské akropoli se tyčí rozhledna, před pár lety ji co do výšky předstihla větrná elektrárna.
Návštěva Hostýna stojí za to. Kdo tak již učinil, jistě potvrdí. A kdo předtím vzal do ruky turistického průvodce, možná ho zaujala malá poznámka na okraji - někde v lese pod rozhlednou má stát balvan s pseudohistorickými nápisy a rytinami. Čest a sláva tomu, kdo se jej pokusil najít. Kdo se prodral mořem kopřiv na temeni Hostýna, pak seběhl prudký svah až dolů, pak se jím hnal zase zpátky. Tomu, kdo škrábal klackem mech z balvanů a rukou odhrnoval hlínu. A kdo to zkusil potřetí a počtvrté, měl možná stejné štěstí jako já.
Ale ještě před úspěšnou výpravou jsem navštívil ve vesnici pod kopcem místní historičku. Milá paní, ochotně přerušila zavařování rybízu a vyprávěla, co ví. Balvan kdysi dávno viděla, je na něm prý vyryt kalich, ruka a dnes už nečitelná slova. A pak přišlo překvapení. "Víte, já mám takovou teorii. Ten kámen označuje místo pohřbu Jana Adama z Víckova. Víte, kdo to byl?" Ke znalosti vůdce valašských povstalců jsem se přiznal, ale ten pohřeb, ten mě šokoval. "Jaké pro to máte důkazy? Veškerá literatura mluví o držkovských skalách", ptám se. "Jen vyprávění starých lidí, jinak žádné. Stejně tak žádné nejsou ani pro Držkovou". To jsem musel ovšem uznat.

A teď stojím před balvanem. Udýchaný, dvakrát jsem vyběhl hostýnskou stráň. Tak tentokrát mi štěstí přálo. Odhrnul jsem z kamene suché listí a jehličí. Vyvstala zřetelná, ač neumělá rytina kalicha, kolem další, smysl nedávající vrypy. Snad písmena. Na vertikální ploše rytina ruky. Vztyčený prst, někam ukazuje.
Vzal jsem tužku, papír a křídu a dal se do práce. Křídou zvýraznit rytiny a vrypy, pak plochu balvanu trochu zamazat hlínou, kontury tak vyvstanou zřetelněji. Překreslit je na papír, domyslet si ty čáry, které čas už vzal. A pak jen vykombinovat vzkaz, jež nám chtěl kdosi kdysi říct. Podíval jsem se na papír, plný čmáranic - a strnul překvapením. Ty největší písmena, vyryta přímo pod kalichem, dávají jednoznačné slovo - LUKOV. Ten Lukov, odkud si tehdy v roce 1627 přinesl svoji smrt Jan Adam z Víckova. Napřažený ukazováček vyryté ruky směřuje někam do houští.
Kolik tajemství skrývá krajina kolem nás. Minulost se promítá do přítomnosti znaky, jejichž význam nám tak často uniká. Myšlenky, filtrované přes staletí, se stávají pouhými symboly. A ty se pak větví v takové množství vyjádření, že jim konce nelze dohlédnout.
Tak i Hostýn má své tajemství. Kam asi ukazuje kamenná ruka? Na co směřuje její ukazováček?
Jen co na podzim spadne listí a les zprůhlední, vydám se tím směrem.
Hadař

 

Hostýn

Nejznámějším místem Hostýnských vrchů je hora Hostýn s kostelem. Nejvyšším bodem Hostýna je jeho vrchol v místě rozhledny 736 m n. m., kostel na druhém vrcholu je ve výši 718 m n. m.
Historie Hostýna se datuje již od r. 1241, kdy vtrhli na Moravu Mongolové (lidově zvaní Tataři), kteří přitáhli až k Hostýnu a obléhali jej. Bylo jich dle legendy asi kolem 100 000 a sužovaný lid utekl a opevnil se právě na hoře Hostýn. Na den Nanebevzetí Panny Marie, který se slaví 15. srpna, byli zde poraženi (viz obraz v kostele za oltářem), kdy měl padnout při útoku obránců jejich nejvyšší vůdce. Na jeho tělo dle této legendy měl každý bojovník nasypat plnou čepici hlíny, a tím měl vzniknout kopec Bedlina.
Z vděčnosti za svou záchranu zde postavil zachráněný zbožný lid mariánskou kapli, později kostelík. V roce 1721 započal majitel bystřického panství hrabě František Antonín Rottal se stavbou poutního kostela, který byl dokončen a posvěcen 28. 7. 1748. Kostel stavěl vynikající stavitel, sochař a umělec Tomáš Šturm z Holešova. Dne 24. září 1769 byl však kostel zapálením bleskem zničen a za vlády císaře Josefa II. na delší čas zrušen.
Péčí zdejších obyvatel a poutníků byl znovu opraven a 2. 7. 1845 opět otevřen a zpřístupněn. Jelikož nebyl farním kostelem, bylo založeno Družstvo svatohostýnské, jehož jednatelem se stal P. Antonín Cyril Stojan, pozdější arcibiskup olomoucký, který měl velkou zásluhu na jeho povznesení. V roce 1895 byla povolena činnost nového spolku, Matice svatohostýnské, čímž dosavadní družstvo skončilo svou činnost.
Od roku 1905 začal vycházet měsíčník Hlasy svatohostýnské, který po dobu totality nevycházel. Od roku 1997 znovu vychází čtvrtletně jako Listy svatohostýnské.
Roku 1909 - 1910 bylo postaveno schodiště, od Vodní kaple až po kostel. Jeho délka je 242 m, šířka dole 5 m, ve střední části 8 m a nahoře u kostela 12 m s celkovým počtem 250 schodů.
V roce 1912 byla postavena útulna pro poutníky a v roce 1928 byl otevřen Poutní dům. Roku 1932 byla na Hostýně vybudována dnešní silnice, tehdy ještě s kamenitým povrchem.
Zpětně je nutno se vrátit ještě k datu 15. srpna. 1912, kdy se na Hostýně uskutečnila korunovace sochy Panny Marie Svatohostýnské, které se zúčastnilo na 100 000 poutníků, kteří zde přijeli na tu dobu v úctyhodném počtu 64 vlaků, mimo procesí přicházejících pěšky.
A. Mužný