Čtyři roční období na Hostýnku
Jaro
Obvykle nepřichází jaro na Svatý Hostýn tak brzy jako jinde. Dlouho
bývá celý vrch hory zasněžený a poutníci, kteří přicházejí do chrámu, si
musí oprašovat obuv od sněhu; ještě ho nosí dovnitř dost, takže celá
dlažba bývá mokrá. Mnohý poutník, když vystupuje nahoru a vidí před
sebou schodiště zaváté sněhem, se sám sebe ptá, kdy asi ten led roztaje
a schody vyschnou.
Ale sníh přece jen pomalu mizí. A když zasvítí slunce, sníh i led se
začínají očividně ztrácet, cesty a chodníky vysychají, všude stéká voda
v malých potůčcích a hledá si cestu do Bystřičky a do Rusavy. Sluníčko,
které se dříve jen matně a na malou chvilku podívalo přes den do
kostela, je odvážnější. V zimě jenom před západem osvětlovalo oknem nad
oltářem sv. Šebestiána, oltář sv. Josefa, teď už jeho paprsky dopadají
hlavním vchodem na hlavní oltář a oknem pod kůrem ozařují sochu Panny
Marie, aby ji přívětivě pozdravily po smutné zimě. Hmyz, který se
sluncem probudil ze zimního spánku, začíná poletovat a nabízí ptákům
potravu, takže už nehledají pod okny něco k snědku. Sýkorky,
sedmihlásci, pěnkavy a kosi vesele prozpěvují a předbíhají poutníky. Na
konci března se objevuje podběl, sedmikrásky i pampelišky; probouzejí
se, otevírají svá různě barevná očka, natahují krčky a chtějí se
mermomocí dostat co nejvýše za sluncem. Až rozkvetou ostatní, vše okolo
se zazelená a bude dýchat čerstvou vůní, to bude krásy na Svatém
Hostýně!
Jak krásný slavnostní plášť bude mít za krátkou dobu vítězná Královna
hostýnská!
Léto
Kdy je vlastně na Svatém Hostýně léto? Podle kalendáře od 21.června
do 23.září jako jinde ve střední Evropě. Ale existuje velký rozdíl mezi
létem na rovině a na horách. V létě se dole pod kopcem krajina bělá,
obilí zraje, lidé ve slunečním parnu pracují v potu tváře, mají žně. Tak
si představuje každý léto. Ale žně na Svatém Hostýně nestojí za řeč.
Trocha sena, které se brzy seseče a sveze, nedělá přece léto. Příroda
tady vypadá jako na jaře, jen místo jarních květin rozkvétají letní,
voní mateřídouška, mladé smrky a jedle se roztahují na všechny strany
novými přírůstky a dusí trávu, která rostla pod nimi. Ani teplota nedělá
rozdíl mezi jarem a létem. Kdysi například při první jarní pouti za
teplé měsíční noci spali poutníci venku na louce a jindy se družičky na
svátek Navštívení Panny Marie třásly zimou. Žně v duchovním smyslu jsou
na Svatém Hostýně daleko hojnější. Zástupy věřících před mnohými lety
přicházely ze všech stran často hromadně v procesích o nedělích a
svátcích, dnes většinou chodí poutníci jednotlivě pěšky nebo jezdí
autobusem. Snad to vlastně ani žně nejsou - toto duchovní léto by se
mělo označovat jako hostýnské jaro. Vždyť na jaře slunce jasně svítí,
všechno se probouzí k novému životu a jarní déšť posiluje rostliny, aby
mohly v létě přinést užitek. Stejné je to i na Svatém Hostýně. Věřící
zde čerpají sílu jako vodu z pramenů milosti, odnášejí si ji domů, aby
mohli ve starostech a práci své skutky zavlažovat a přinášet užitek pro
věčnost.
A kdy budou žně? V podobenství o rozsévači dobrého semena a o koukoli je
to naznačeno. Když služebníci chtěli vytrhat koukol, Kristus jim
rozkázal, aby obojí nechali až do žní. V době žní řekl žencům, andělům:
"Seberte nejprve koukol a svažte jej v snopy ke spálení, ale pšenici
shromážděte do stodoly mé". Tenkrát nastanou opravdu žně na Svatém
Hostýně!
Podzim
Když nastane podzim, mizí všechno, co nás v létě těšívalo: lesy
žloutnou, listí stromů opadává, usíná květná zahrada.
Na podzim se zrána často objevují mlhy, které přes den zase zmizí. Ale
nejen na Hostýně je mlhavo: údolí Bystřičky a Moravy u Kroměříže někdy
vypadá jakoby bylo zasypané velikou hromadou popela. Na kostelní věž
občas přiletí kavky. Protože už nepřichází tolik poutníků, jsou stánky
obvykle zavřené. Jak celá příroda, tak i okolí Svatého Hostýna se chystá
k zimnímu spánku. Slunce, které v létě vycházelo už před čtvrtou hodinou
za Javorníkem, zapadalo za Svatým Kopečkem, vychází teď za Obřany a
zapadá za Chropyní a míří ke Kroměříži a Holešovu. Země se vzdaluje od
slunce, dny jsou čím dál chladnější, rostliny vadnou, až přijde mráz,
který slabé popálí, jen stromům neuškodí.
Při pohledu na kostel je vidět, jak staré stromy a jedle od Rusavy
chrání Hostýnský chrám před jižním větrem. Zdá se, jako by staré stromy
nabádaly mladé, aby se víc natahovaly a rostly, že ty staré už to dlouho
nevydrží. Každý rok se jich při větru několik zlomí. Stejně je tomu i na
Moravě: staří, hodní lidé, kteří mají svoji pevnou vím, umírají a přejí
si, aby mladí věřící přibývali a dorůstali, aby zase oni hájili víru
proti vichřici nevěry.
Zima
Zima na Hostýnku není jen drsný patron, který prochází lesem a hází
nám sníh a led do obličeje. Také není vzteklý násilník, který žije ve
věčném sporu se sluncem a stále mu věší před oči husté mraky, aby se na
nás nemohlo nikdy podívat. To ne! Mnohdy se chová tak tiše, že u
kostela, kde se honí větry, se nepohne ani větříček. A slunci otvírá
dveře dokořán, aby hned mohlo ukázat svou celou usměvavou tvář.
Mnohdy zima vystaví před světem všechno své bohatství a pokrývá vrchol
nádhernými šperky. Na vodě vykouzlí stříbrné zrcadlo, ve kterém se přes
den nezapomene prohlížet slunce, střechy ověší křišťálovým třepením a na
louce rozsype zářivé diamanty.
A co teprve krása, do které jsou oblečeny stromy a keře! Včera byly
ještě holé a dnes jsou jako v létě, když měly listí. Větve jsou ohnuté
dolů tíhou ozdob, které jsou tak jemné, že by to nesvedl žádný umělec.
Svítí tu hvězdičky, paprsky a jemné peří a vše se leskne na modrém
pozadí nebe. Všechno je tak krásné, že les údivem přestává dýchat, aby
mu nespadla ani jedna hvězdička a ani jedna nitka se nezapletla. Slunce
se těch šperků dotýká svými zlatými prsty, ozařuje je a slévá se v nich
v jediný třpyt. Připadají mu mrtvé, chtělo by do nich vdechnout život.
Ale najednou začne všechno tát, les pláče nad ztrátou svojí krásy a
odevšad se řinou kapky. Zima se rozhněvá a zítra rozestře opět své šedé
záclony, aby se slunce nemohlo dívat na zem. Zima a slunce se dlouho
pohromadě nesnesou.
Jaroslav Pospíšil - z knihy "Svatý Hostýn v historii a povídkách"
