Církevní rok – postní doba, půst – návrat k Bohu
V postní době má člověk pracovat na proměně a obnově svého života,
aby mohl žít opět plně jako křesťan. Má v této době obnovit autentické
vztahy, navázat znovu dialog s druhými, odpočinout si a vrátit se k
tomu, co činí život křesťana křesťanským. Nemělo by ale jít pouze o
lidské úsilí, neboť křesťanská teologie a spiritualita považuje půst za
Boží milost, kdy člověk naslouchá Božímu slovu a svůj život podle něho
uzpůsobuje.
Postní doba je též obdobím přípravy katechumenů na křest a provázejí je
v tuto dobu zvláštní liturgické obřady. Mezi dny postní doby, které
nesou tradiční označení, patří ještě 4. neděle postní, zvaná Laetare, a
6. neděle postní, běžněji Květná neděle, jako připomenutí dne vjezdu
Ježíše do Jeruzaléma.
Liturgická barva postní doby je fialová. Začíná Popeleční středou, trvá
(nepočítaje v to neděle) 40 dní a celá doba vrcholí Svatým týdnem, při
němž si křesťané připomínají ukřižování Ježíše Krista a končí
velikonočním triduem (to začíná na Zelený čtvrtek večer, pokračuje
Velkým pátkem a Bílou sobotou, posledním dnem postní doby, a vrcholí
Velikonoční vigilií ústící do neděle Zmrtvýchvstání Páně). Celá postní
příprava směřuje k radostné oslavě Velikonoc, které jsou pro křesťany
svátky Kristova vzkříšení z mrtvých.
Venkovní křížová cesta na Svatém Hostýně
1. Ježíš je odsouzen
Také nám se to stává: naše okolí na nás doráží, hrozí, slovy bije do
tváře, stojíme jakoby uprostřed uzavřeného kruhu, z něhož není úniku a
nenajde se ani jeden hlas, který by měl odvahu pozvednout se na naši
obranu.
A nebo my sami jsme součástí kruhu uprostřed něhož stojí náš bližní a
jediným slůvkem nepřijdeme na pomoc.
Pane Ježíši, dej nám sílu mlčet bez pocitu hořkosti a odvahu v pravý čas
se ptát “proč biješ?”
2. Ježíš bere na sebe kříž
Člověk si může svůj kříž vyrobit i sám. Podle svého vkusu, malý či
velký, hladký nebo nápadně zdobený, pohodlný, na míru. Může jej ukrývat
na dně své duše nebo nosit všem na očích.
S takovým křížem se trmácíme, stavíme na obdiv své skutečné nebo domnělé
utrpení a snažíme se svým já zakrýt toho, který bez okázalosti, avšak v
pravdě, přijal kříž, ne ze své ruky, ale z ruky svého Otce.
Pane Ježíši, nauč nás přijímat a nosit jen takové kříže, které nám ve
své lásce nabízí a sesílá Boží vůle.
3. Ježíš klesá poprvé
Někdy v tom nejlepším úmyslu přeceníme své síly lidské přirozenosti a
naložíme nebo necháme si naložit náklad požadavků a úkolu, které
neuneseme, pod jejichž tíhou padáme.
V takovém případě buď všechno odložíme a utečeme, nebo se snažíme to, co
je naší povinností a zodpovědností, nastrčit a uvalit na někoho jiného a
zabít dvě mouchy jednou ranou.
Pane Ježíši, když na nás přijde takové pokušení, připomeň nám, že tobě
při tvém pádu pomáhali jen kopance a urážky.
4. Ježíš potkává svou matku
Jestliže na své strmé cestě, ve svých trápeních potkáme nám drahou a
blízkou osobu, obyčejně nám nestačí jenom pohled na ni, toužíme po
doteku, po konkrétní pomoci a povzbuzení.
A právě tak je to s námi, když se musíme dívat na bolest těch, které
milujeme. Přemýšlíme, jak bychom jim mohli přispět v neštěstí, zmírnit
jejich soužení. Přemýšlíme tak usilovně, že už nevidíme je, ale jenom
sebe.
Pane Ježíši, vlej do našich srdcí takovou lásku, jakou měla Maria. Aby
setkání s námi bylo posilou pro tebe, který trpíš v našich bližních.
5. Šimon Cyrénský pomáhá nést kříž
Jsme-li vyzváni, abychom přiložili svoji ruku k nějakému dílu, obyčejně
nás ze všeho nejvíc zajímá, co za to dostaneme, co za to budeme mít. A
žádáme-li někoho o pomoc, nejdřív mu slíbíme odměnu.
Nemusí to být vždycky hmotná odměna, někdy postačí, jen když se o našem
činu hodně mluví, když se nám dostane hlasitého uznání, když nás druzí
obdivují a hledí na nás s respektem.
Pane Ježíši, Šimonu z Cyrény se nedostalo ničeho z toho, ani jsi ho
nechválil a nedával někomu za příklad. Kéž i naše přátelství umí být
nezištné.
6. Veronika utírá Ježíšovu tvář
Každý z nás vlastní nějaký obraz, umělecké dílo, kterého si považuje a
na něž se dívá raději a častěji , než na ostatní. A prožívá velkou
bolest, když mu člověk nebo jiný zásah ono dílo zničí.
A nebo má svého hrdinu v románu či ve filmu, kterému se chce podobat, či
umělce, kterého si váží, a o kterém sbírá všechny možné informace, aby
se dozvěděl co nejvíce o jeho životě.
Pane Ježíši, ať je pro nás, tak jako pro Veroniku, tvůj obraz ten
jediný, který chceme mít stále před očima, ať se náš život stále více
podobá tvému.
7. Ježíš padá podruhé
Člověk není starý nebo mladý podle tváře, ale podle srdce. Ve vysokém
věku je může mít svěží a otevřené, právě tak jako i srdce fyzicky mladé
může být lhostejné, okoralé a samá vráska.
Je-li však srdce v tom správném duchu mladé, je plné elánu a nadšení. A
ty sebou často přinášejí nerozvážnost a zbrklost, po nichž následují
chyby a tvrdé pády.
Pane Ježíši, ty víš, jak bolí pád, zvláště takový, který nám přivodil
někdo druhý. Rozumíš srdci člověka, nauč je statečně přijímat i porážky.
8. Ježíš napomíná plačící ženy
Jdeme po své cestě k Bohu, po cestě, kterou nám prošlapal náš Pán. Po
jedné její straně je Boží spravedlnost, po druhé Boží milosrdenství.
Před námi stále září maják - světlo Kristovo.
Ono je pevné a stálé, to my uhýbáme a nebo zavíráme oči. Někdy se
třeseme před Boží spravedlností a odmítáme jeho milosrdenství, jindy
příliš spoléháme na milosrdenství podle lidského úsloví, že spravedlnost
je slepá.
Pane Ježíši, ty jsi řekl:” Neplačte nade mnou, ale nad svými hříchy!” Ty
jsi však tak plný lásky k nám, že tvá spravedlnost je ještě větší
milosrdenství. Děkujeme ti!
9. Ježíš padá potřetí
Jak rádi a jak často se chlubíme svými znalostmi, především co známe a
co jsme dokázali, co umíme a co jsme udělali pro sebe i pro druhé, co
všechno ještě dokážeme a také co všechno vydržíme.
Jak často a jak rádi se chlubíme také svým Pánem, jeho dary a milostmi,
jimiž nás stále zahrnuje, a místo pokory a vděčnosti předvádíme svoji
ješitnost a pýchu, která vždy přivodí sejití z cesty a pád.
Pane Ježíši, i ty počítáš s naší slabostí a sám jsi nejvíce pocítil naši
nevěru. Odpusť nám a pomoz ztraceným synům vždy vstát a vydat se k
Otcovu domu.
10. Ježíš je zbaven šatu
Jsme křesťané vychovaní tvrdostí doby, stojíme nohama na zemi, dokážeme
hájit svoje přesvědčení a stát nesmlouvavě za svými názory. Jsme také
lidé obklopení světem, který se na nás zvědavě dívá.
Co se však stane, vyzve-li nás Boží vůle, abychom se pro tento svět a
právě proto, že si hrdě smíme říkat Boží děti, vzdali všeho, co je naše,
co nám patří a zůstali před ním a lidmi docela nazí?
Pane Ježíši, i když ti vzali všechno vnější, stále ještě jsi byl
nejbohatší ze všech bohatých, protože jsi se přibližoval k Otci.
11. Ježíš je ukřižován
Kam každý z nás touží dojít na své pozemské pouti? K cíli. K cíli, který
si předsevzal, o který bojoval, pro nějž i mnoho obětoval.
To je smysl našeho prostého života. Takový cíl si určuje každý z nás a
dokud jej naše oči vidí, bývají i naše kroky rozhodné a jisté. Ještě
častěji se ale stává, že moudrost Otcova pro naše dobro změní náš směr.
Jeho záměr zkříží náš plán a nám se zdá,jako bychom byli podvedeni a
ošizeni, v prázdnotě.
Pane Ježíši, ty znáš takovou prázdnotu, víš jaké to je, přijít o
všechno, nevnímat nic než bolest. Bůh Otec ti dal poznat dokonalou
samotu, abys nikdy nezatoužil nás opustit. Kéž ani my tebe neopouštíme.
12. Ježíš na kříži umírá
Každý to ví, všichni si toho jsme vědomi, ale žádný z nás si to nedovede
představit a proto se toho neznámého více či méně bojí. Jaké to bude
poslední den, tu poslední hodinu, která nám bude na této zemi dopřána?
Co se stane s těmi, kteří nás obklopovali, milovali a na kterých jsme
záviseli my? Kam přijdou naše myšlenky, práce, dokončená díla i
nedokončená?
Pane Ježíši, až se tak stane a v našich dveřích se objeví posel s
pozváním před Boží soud, kéž jako ty nemusíme říkat víc než:
“Do tvých rukou, Pane, poroučím svou duši.”
13. Ježíše položili do Mariina klína
Ne, cítíme to. My nebudeme mít tolik síly a odvahy, jako Kristus,
abychom vyslovili ona slova.:Do tvých rukou Pane...” Náš život není tak
bezelstný a čistý, abychom si jej troufli nabídnout Otci.
Co si tedy počne provinilé dítě, které se bojí přijít otci na oči? Jde
nejdřív za matkou a jí se přizná a ona již zmírní otcům hněv i za cenu,
že jeho rozhořčení nechá vylít na sebe.
Pane Ježíši, to nám připomeň na našem odchodu. Že také my máme tvé Matce
Panně Marii se svým životem s důvěrou položit do klína - tebe.
14. Pána Ježíše uložili do hrobu
Když se nám zhatí naše plány, když nám někdo podrazí nohy a zničí naše
dílo, když nás zradí přítel, když nám všechno vypadává z rukou, máme
chuť trucovat, ukrýt se do nejzazšího kouta a tam si hýčkat svoje rány.
Vymýšlíme si všechno možné, hledáme na bližních chyby a slabosti,
vzpomínáme, kdy se jim co nepovedlo, stále si připomínáme, kdy a
kolikrát nám kdo ublížil a co dobrého jsme udělali těm druhým.
Pane Ježíši, všichni chceme jednou povstat k novému životu. To se ale
nikdy nemůže stát, když budeme žít jen sami v sobě a pro sebe. Buď stále
naším učitelem a průvodcem, aby již zde na zemi odumřelo pšeničné zrno
našeho já pro jediné velké ty!
Historie, legendy, současný stav křížových cest pod širým nebem v ČR, postní seriál ČT z roku 2014-17
Kristus - Oráč, zhudebněná báseň v prostředí Jurkovičovy křížové cesty (sestavila Miroslava Štěrbová)
Matčina bolest, rozjímání u XIII. zastavení křížové cesty
Ježíš na klín své milé Matky položen
Zastav se se mnou milý čtenáři v duchu na posvátném chlumu hostýnském
u XIII. zastavení nové křížové cesty. Snad jsi již nesčíslněkráte šel
kolem tohoto obrazu, ale zda jsi zcela pochopil hloubku, jež je skryta v
mistrné malbě umělce J. Úprky? Tyto prosté řádky naučí tě dívati se lépe
a s větším porozuměním na jeden z nejkrásnějších uměleckých obrazů z
utrpení Páně, jimž je ozdoben jak krásnými perlami svatý vrch hostýnský.
Střed obrazu tvoří scéna, jež slavnému sochaři italskému Michelangelovi
získala nesmrtelné jméno – Pieta – Mrtvé tělo Ježíšovo vloženo je do
klína Matky Páně. Po obou stranách kalvarské tragedie jsou přidány ještě
dva obrazy, jež důstojně doplňují celkový obraz tak, jak zdobí dva
krásné drahokamy královskou čelenku.
Nikodem...
je zobrazen po levé straně obrazu.
Tajný učedník Krista Pána, člen velerady spěchá s nádobou vzácné masti,
aby pomazal ku pohřbu mrtvé tělo Ježíšovo. Miloval Ježíše. Tajně, pod
záštitou noci vyhledával příbytek Ježíšův. Hledal upřímně Boha. Byl však
úzkostlivě opatrnický. Bál se výtek svých liberálních kolegů, kteří
Mistra nenáviděli a proto veřejně se k svému Mistru nemůže přihlásiti.
Ale když nastane večer, tu spěchá zahalen v plášť ztichlými uličkami do
domu, kde bydlí Ježíš. A dobrý Mistr jej neodmítá. I pro něho je místo v
srdci Božím. A Nikodem na tuto lásku nezapomněl. Spěchá nyní na
Kalvarii, aby splatil Mistru svou vděčnost. Již se nebojí. Smrt Kristova
odstranila z jeho srdce poslední překážky, jež mu bránily veřejně se
přiznati ke Kristu. Hluboká bolest jímá jeho srdce a slzy lítosti kanou
po vrásčité tváři. – Kolik je mezi námi lidí, kteří se podobají
Nikodemovi. I oni mají rádi Krista Pána a hlásí se k němu. A přece něco
stojí v cestě jejich lásce. Bojí se veřejně vyznat své přesvědčení. I v
jejich duši je něco nezdravého, co brzdí, pokřivuje jejich nadějný
růst... A co jest to? Lidské ohledy! Co by tomu řekli moji kolegové,
kteří jsou jiného náboženského přesvědčení. A odtud jejich dvojí tvář –
venku, v zaměstnání, v úřadě a doma. Jdou s duchem doby, ztrácejí však
ducha Kristova.
Křesťane! Dnes přestala pro tebe doba, aby ses musel se svou vírou
skrývat a omlouvat se, že se ještě odvažuješ býti katolíkem. Události
posledních let válečných nám ukázaly, co pro nás víra v Ježíše Krista
znamenala. Nesli jsme statečně strádání v německých věznicích a
koncentračních táborech s živelnou nadějí, že na utrpení naše padá stín
kříže Kristova a kde Ukřižovaný, tam jest i jisté vítězství. Toto vědomí
sílilo nás i všechny ty, kterým jsme byli posilou a oporou v našem
společném utrpení.
Býti křesťanem znamená radostně se přiznat k Ježíši Kristu, jenž praví!
“Kdo mne vyzná před lidmi, toho já vyznám před Otcem svým v nebesích.”
(Lk 12,8).
Křesťan je vyznavač!
Setník... je zobrazen po pravé straně obrazu.
Pohanský setník kopím otevřel bok Ježíšův. Ranil mrtvé tělo Ježíšovo,
ale Ježíš zranil jeho duši. Z pohanského setníka se stává jeden z
prvních svědků Páně, který se po prvé modlí své Věřím slovy: “Vpravdě
Synem Božím byl tento.” (Mk 15,39).
Jak různé jsou cesty milosti Boží!
Někdo slouží Bohu od útlého mládí, jiného Bůh volá k své službě po
mnohéch bloudění a životním zklamání. Jedni uchýlí se ke Kristu jako
malé dítě do klína matčina, druzí musí býti náhle zasaženi milostí Boží.
Bůh má ve svých rukou osudy národů i osudy jednotlivců od prvního jejich
počátku. On čeká na každého člověka u nějakého milníku jeho života. Bůh
čekal na Šavla na cestě do Damašku. Bůh dovede čekati. Učme se i my
čekati a najíti pravý okamžik pro duše, které hledají Krista. Stačí
mnohdy dobré, laskavé slovo, skutek lásky, upřímný zájem o bolest
druhého a led je prolomen. Duše se radostně otevře Kristu.
Cela číslo 257 v pankrácké věznici. Obývají ji tři mladí političtí
vězňové – básník, kasař, kněz. Když snese se soumrak do zatuchlé cely,
ozývá se celou tichá modlitba sv. růžence. “Který pro nás těžký kříž
nesl...” – Jeden z nich čeká rozsudek smrti. – “Jak je to těžké umírat
nyní, když člověk teprve začal žíti. – Svou smrt jsem již prožil zde...
Děkuji ti kamaráde, že jsi mi pomohl dobře se na ni připraviti.” – Tak
děkuje knězi ten, jenž našel Boha na prahu smrti.
A když všichni tři šťastně se vrátili z vězení, píše opět druhý knězi:
“Každodenně na tebe vzpomínám, neb tak upřímného kamaráda a k tomu ještě
kněze, jsem v životě nepoznal. Nejraději vzpomínám na ty večery, kdy
jsme se spolu modlili růženec, modlím se jej nyní denně se svou
rodinou.”
Pieta...
Mrtvé tělo Ježíšovo vloženo na klín Matky Sedmibolestné. Střed obrazu
tvoří výjev Kalvarského dramatu. Matka Sedmibolestná s mrtvým tělem
svého Ukřižovaného Syna. Majestát smrti. Celý obraz dýše žalem
velkopátečním. Všichni kolem zdrceni bolem, chýlí hlavy v usedavém
lkání.
Sv. Maří Magdaléna naposledy tiskne k svým rtům bezvládnou ruku Božského
Mistra.
Tu ruku, která zachytla tonoucí její duši v hlubinách hříchu, tak jako
kdysi tonoucího Petra na vlnách moře. Tu ruku životárnou, jejímž pouhým
dotekem vracel Kristus Pán slepým zrak, hluchým sluch, němým rozvázal
vazbu jejich němoty. Tu ruku, jež všude jen žehnala a zato byla
proražena hřebem nelidských katanů. Horké slzy věrné učednice Ježíšovy
skrápějí naposled tuto přesvatou ruku Kristovu.
Sv. Jan, miláček Páně zadumán v tichém hoři nad propastmi Boží lásky k
nám, lidem. “Tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby
nikdo, jenž v Něho věří, nezahynul, nýbrž měl život věčný.” (Jan 3,16).
Maria Kleofe, Josef z Arimatie se tulí k mrtvému tělu Ježíšovu, jako
opuštěné siroty u mrtvoly svého otce.
Matka Sedmibolestná. V náručí svém drží mrtvé tělo svého zmučeného Syna.
Ó Matko, zda vzpomínáš těch tichých podvečerů v Nazaretě, když se vinul
k tvému srdci tvůj Ježíš? A nyní – jaká změna. Leží posmívaný v náručí
královny bolesti, která v nevýslovném hoři sklání se k Synovi, jehož
tvář jest sevřena mukami tak, jako když klečel v zahradě Agonie, když
svištěly biče u kůlu, když mu byly vmeteny v tvář chrchle a sliny a do
ruky dána třtina, jako když vlekl břemeno kříže úpalem popravní cesty,
jako když po tři hodiny trpěl v krvi a žízni na Kalvarii a pak sňat,
položen do klína Té, která šla s ním, trpěla s ním a nyní obětuje jej
Otci.
Uč se drahý křesťane při pohledu na bolest své Matky, snášeti bolesti i
utrpení své. Tvé utrpe-ní křesťane, není jen utrpení tvé, nýbrž je to
utrpení Kristovo. Každému našemu utrpení se dostalo smrtí Spasitelovou
božského posvěcení a před dlouhým průvodem těch, kteří nesou své
utrpení, kráčí již od tolika století jeho přesvatá Matka, jež viděla
svého Syna umírati na dřevě kříže. Pamatuj, že ten, kdo chce býti blíže
Kristu Pánu, ten musí nésti též těžší kříž. Nereptej proto a věz, že až
ti snad bude nejbolestněji, tehdy budeš Kristu Pánu nejblíže, tak jako
byla jeho přesvatá Matka, Panna Maria Matka Sedmibolestná. Neříkej
proto: “Musím trpět, nýbrž smím trpět.” Tak i tobě z bolestných trnů
Kalvarského utrpení Velkého pátku vykvetou překrásné růže jitra
velikonočního.
Modli se s Církví sv. ony překrásné verše z církevní sekvence na svátek
Sedmibolestné Panny Marie:
Prosím o to, Matko milá, bys mi rány v srdce vryla,
dej by můj byl Kristův kříž, každá rána, jež mu dána!
Muka Páně požehnaná se mnou, Matko, rozděliž.
P. Jan Formánek SJ
Autorem postního zamyšlení je jezuitský kněz P. Jan Formánek
(1917–2000), který působil na Svatém Hostýně krátce po druhé světové
válce a pak od roku 1990 až do své smrti. Zemřel na Svatém Hostýně 26.
listopadu 2000 ve věku 83 let. Zde na lesním hřbitůvku je také pohřben.
Převzato z časopisu “Zprávy se Sv. Hostýna“ (duben 1946), který po druhé
světové válce nahradil “Hlasy Svatohostýnské”.
Církevní rok - Velikonoce
Od Květné neděle do První neděle po Velikonocích
Následující řádky popisují Velikonoce zejména z hlediska lidových zvyků a obyčejů
6.
NEDĚLE POSTNÍ (Palmarum )
Neděle Květná též Květnice je dnem, v němž se připomíná památka Kristova
vjezdu do Jeruzaléma. S tím se v řadě zemí, především v Německu a
Rakousku, ale místy i u nás, pojilo procesí, v němž se na památku této
události táhl dřevěný osel na kolečkách, na němž seděla figura Krista
nebo dokonce přestrojený člověk. Gotické vyřezávané dřevěné figury osla
se sedícím Kristem se v Německu dochovaly již ze 13. a 14. století, i
když zvyk je zřejmě ještě staršího původu.
"Radostí všichni plesejte a Pána Krista vítejte, přijel na tichým
hovádku, dnes máme toho památku." (Ze 17. století)
Květná neděle nese název od květů, neboť přijíždějícího Krista vítali
mnozí palmovými ratolestmi. V krajích, kde rostou palmy, se na paměť
světily palmové listy, u nás převzaly tuto funkci větvičky jívy
"kočičky" (klokoče, berany, ratolesti, košťata). Se svěcenými kočičkami
se prováděly rozmanité praktiky, hraničící z hlediska církve až s
pověrou. Posvěcené kočičky se zastrkovaly za domácí křiž ve světnici, za
svaté obrázky nad stolem, staré se pálily. Na Písecku ovíjeli pruty jívy
kolem dlouhé tyče zvané "beran", jejíž výška dosahovala někdy několika
metrů. Bylo věcí prestiže mít nejvyšší ve vsi. Kočičky se také
zapichovaly na okraj pole k ochraně úrody, dávaly se do sklepa, aby
chránily "před jedovatinami", někde lidé dokonce jednu až tři posvěcené
kočičky polykali na ochranu před bolestmi krku a zimnicí. Také se jimi
vytíraly oči, aby nebolely.
Obchůzky s "lítem" se mnohde přenášely ze smrtné neděle na Květnou,
stejně jako i vynášení smrti.
Lidé v ten den na sebe oblékali nejlepší či nové šaty, v okolí Hořic se
každý snažil mít alespoň jeden kus oděvu nový. Ve vsích okolo Městce
Králové vymetali ze stavení zelenými ratolestmi neřest. Nesmělo se péct,
aby se nezapekl květ, protože potom by se neurodilo ovoce.
Velikonoce - pašijový týden
Poslední týden čtyřicetidenního půstu před velikonocemi se nazýval
pašijový (též svatý, veliký). Velikonoce jako nejvýznamnější svátek
křesťanské církve, spojený s památkou umučení a vzkříšení Krista,
ovlivňovaly řadu od nich odvozených svátků pohyblivých.
Oslavy velikonoc měly velice starou tradici, původem ještě z doby
předkřesťanské. Navazovaly pravděpodobně na židovský svátek pesach
(odtud latinské označení pascha), jenž byl památkou vysvobození Židů z
egyptského zajetí. Pesach připadal na den prvního jarního úplňku (podle
židovského kalendáře 14. Nisan ).
Velikonoce jsou pozůstatkem roku řízeného současně sluncem (slunovrat) a
měsícem (úplněk), který je pohyblivý, což působí rušivě v pravidelném
běhu juliánského a gregoriánského kalendáře. Od počátku se křesťané
snažili oddělit velikonoce od židovského svátku pesach, navíc propukaly
spory o příslušné datum mezi Alexandrií Římem.
Alexandrijský způsob výpočtu data velikonoc byl nakonec v 6. století
přijat obecně. Vychází ze zásady slavit velikonoce po jarní
rovnodennosti (stanovené na 21. březen) v neděli po prvním jarním
úplňku. Takto stanovená neděle velikonoční může být v rozmezí od 22.
března do 25. dubna. Přesné tabulky pro určování velikonoc sestavil již
v 5. století patriarcha Kyrill, doplněné později římským opatem
Dionysiem Exiguem a anglosaským mnichem Bedou Venerabilis.
Protože lidé dříve neuměli astronomicky vypočítat datum prvního jarního
úplňku, je v Dionysiových tabulkách k jeho stanovení užito
devatenáctiletého kruhu. Léta měsíčního cyklu, označovaná čísly od 1 do
19, jimž se pro jejich důležitost říkalo zlatá (numeri aurei), se ve
středověku užívala i v dataci listin jako vedlejší časové určení.
SAZOMETNÁ STŘEDA
Středa před Božím hodem velikonočním patří liturgicky ještě k postní
době. V lidovém prostředí se jí říkávalo škaredá, sazometní či smetná,
protože se toho dne vymetaly komíny. Škaredá prý pochází od toho, že se
Jidáš škaredil na Krista; proto se podle lidové víry nesmí nikdo toho
dne mračit, jinak by se škaredil po všechny středy v roce.
ZELENÝ
ČTVRTEK
Dobu mezi čtyřicetidenním postem a Božím hodem velikonočním označuje
liturgie jako "velikonoční třídení". Ve starokřesťanském pojetí se od 2.
století k němu počítal Velký pátek, Bílá sobota a Neděle Zmrtvýchvstání
jako jednota smrti a vzkříšení. Ve středověku pod tlakem mystikou
prodchnuté zbožnosti zvítězila myšlenka zdůraznit jako samostatný celek
umučení Páně, z něhož byla vydělena velikonoční neděle a jako náhradní
den přidán Zelený čtvrtek. Teprve po druhém vatikánském koncilu bylo
obnoveno starokřesťanské pojetí velikonoc; velikonoční třídení začíná
večerní mší na Zelený čtvrtek a končí nešporami o Neděli Zmrtvýchvstání.
V lidovém prostředí se však k němu často řadil celý Zelený čtvrtek, jak
svědčí četné lidové zvyky.
Název Zelený čtvrtek je v Německu doložen již ve 12. století, odvozen
snad od zeleného mešního roucha, jež se toho dne užívalo. Toho dne se
měla jíst zelená strava (špenát, různé druhy zelí), aby byl člověk celý
rok zdráv.
KOSTELNÍ ZVONY zní toho dne při mši naposledy, pak umlknou až do Bílé
soboty, "odlétají do Říma". Mnohde existovala pověra, že když naposledy
zvoní na Zelený čtvrtek zvon, má člověk cinkat penězi, aby se ho držely.
Jinde zvonili paličkou o hmoždíř, aby stavení opustil hmyz a myši.
Hlas zvonů nahrazovaly o velikonocích nejrůznější klapačky, řehtačky
nejen malé do ruky, ale především na jihovýchodní Moravě i velké
klapačky na trakařích. Jejich hluk se rozléhal po celé vesnici, na mnoha
místech se říkalo, že děti honí proradného Jidáše.
Již ze 16. století je dochována obchůzka s popěvky, namířenými proti
Jidášovi a Židům, kteří ukřižovali Krista. V některých východočeských i
západočeských venkovských kostelích bylo zvykem, že jeden z chlapců,
jakmile kněz začal mši, vyběhl ven a pelášil pryč. Ostatní děti s
klapačkami a řehtačkami za ním. Dbalo se, aby honěný chlapec,
představující Jidáše, byl zrzavý. Někdy vybíhali chlapci společně a
Jidášem byl pak nejlepší běžec či ten, kdo vyběhl z kostela jako prvý.
Často se při pronásledování volalo: "Jidáše honíme, klekání zvoníme, při
tom se modlíme ...." Méně často se Jidáš pronásledoval v jiné
velikonoční dny.
PŘI MŠI na Zelený čtvrtek umýval biskup a řeholní představení nohy 12
starcům nebo řeholním bratřím, po obřadu je pohostili a obdarovali.
Tento liturgický úkon je symbolicky spojen s Poslední večeří Páně, kdy
tak Kristus stejně učinil svým učedníkům - apoštolům. Lidé toho dne
často vstávali časně ráno, rodina se společně pomodlila, potom se
všichni omyli rosou, jež měla zabránit onemocnění lišeji a dalšími
neduhy. Jinde se tato pověra spojovala s Velikým pátkem.
Rubrika pražského misálu z roku 1482 popisuje, že po mši ve Svatovítské
katedrále se Největší svátost odnese do Svatováclavské kaple a uloží do
hliněné nádoby na oltáři. V pozdějších dobách (zhruba od konce 16.
století) se ukládala do jednoho z vedlejších oltářů na paměť Kristovy
úzkosti na Olivetské hoře v místě zvaném Getsemanská zahrada. Tento zvyk
souvisí se zaváděním tzv. Božího hrobu v kostelích.
Na Zelený čtvrtek vstávaly hospodyně časně, aby zametly dům ještě před
východem slunce; smetí se odnášelo za humna či na křižovatku cest, aby
se v domě nedržely blechy. Kdo prý snědl před východem slunce pečivo
nebo chléb pomazané medem, bude bezpečný před uštknutím hadů a žihadly
vos a sršňů. Med měl ve velikonočních pověrách vůbec zvláštní místo. V
podhůří Orlických hor házeli lidé do studní chléb namazaný medem, aby se
v nich celý rok držela voda. Odpoledne bylo zakázáno pracovat.
V okolí Hořic bylo zvykem, že se proutkem svěceným na Květnou neděli
doma šlehalo po podlaze a peřinách, přitom se volalo: "Ven hosti bez
kosti." Tak se zaháněly blechy. Po západu slunce vykropil hospodář
svěcenou vodou z nového dosud nepoužívaného hrnečku dům i jeho okolí.
Obvykle nesměl kropit rukou, ale věchýtkem slámy; tak chránil obydlí
před čarodějnicemi.
VELKÝ
PÁTEK
V katolické liturgii je dnem hlubokého smutku;
nekoná se mše a bohoslužba je složena jen ze čtení textů a zpěvu.
Důležitou součástí pobožnosti je odhalení a uctění svatého kříže.
Původní prostý a střídmý ráz liturgických oslav pozměnila až doba
protireformace, kdy se zvýraznil význam oslav Velkého pátku jako dne,
kdy je třeba myslet na spásu. Zejména jezuité se zasadili o rozvinutí
forem, jimiž bylo věřícím umožněno konat další pobožnosti. Právě oni
zavedli "Boží hrob"; zatímco původně v něm byl jen kříž, umístili tam
monstranci zakrytou rouškou, kolem ní květy a mnoho svící, do dutiny pod
oltářem sochu představující mrtvého Krista. Takováto úprava "Boži'ho
hrobu" již byla provedena v 80. letech 16. století v Praze (předtím
vůbec poprvé roku 1577 v Bavorsku). V 17. a 18. století se zvyk rozšířil
obecně.
V barokní době vypjaté exaltovanosti a mystické symboliky se k poctě
zemřelého Krista skládaly kantáty, jezuité zaváděli divadelní pašijové
hry, vycházející ze středověké tradice (hra o třech Mariích apod.). Do
okruhu předloh patří i středověká hra Mastičkář, jedna z nejstarších
dochovaných českých divadelních her. Od středověku tyto hry předváděli
především studenti. V některých oblastech se staly pašijové hry velikou
a na pohled nesmírně atraktivní podívanou. V Hořicích na Šumavě se až do
1. světové války hrály německy, dívat se přicházeli lidé z blízkého i
vzdáleného okolí.
Pašijové hry se předváděly i v jižních a západních Čechách, ať již
místními věřícími pod vedením duchovního správce, nebo ochotníky za
vedení učitele či jiného nadšence. Většina z nich realisticky
přibližovala události posledních dnů Kristova života a jeho
Zmrtvýchvstání, i když jsou od renesance známy i hry prostoupené navíc
veselostí a šprýmy.
V různé dny během velikonoc, někdy již o Zeleném čtvrtku, častěji ale na
Bílou sobotu o Vzkříšení, se pořádaly obchůzkové pašijové hry či spíše
torza z nich. Chlapci, jeden přestrojený za Jidáše, jiný za židovského
kněze, obcházel i s krátkými veršovanými proslovy stavení, potom přišel
obvykle čert, který dostal od hospodáře poplatek, za nějž odvedl
proradného Jidáše s sebou do pekla.
Na Velký pátek vstávali lidé před východem slunce a odcházeli se omýt k
potoku, aby byli uchráněni před nemocemi. Někteří se ve vodě i potápěli,
mládenci z okolí Volyně se pokoušeli vytáhnout ze dna v ústech oblázek,
který pak hodili levou rukou za hlavu, což chránilo proti bolestem zubů.
Děvčata zase stírala v osení rosu, aby byla chráněna před sluncem.
Hojně rozšířený zvyk, zvláště v krajích s rozvinutou plátenickou
výrobou, byl předení pašijových nití. Kdo měl na šatu alespoň několik
stehů ušitých těmito "čarovnými" nitěmi, byl uchráněn před uhranutím i
zlými duchy. Košile ušitá z plátna takto upředených nití chránila před
bleskem.
Řada pověr byla spojena s vírou v čarodějnice a hledáním ochrany před
uhranutím. Na Velký pátek se nemělo nic půjčovat z domácnosti, protože s
takovými předměty by se dalo čarovat. Především na dojačku a sítko k
cezení mléka měly hospodyně dávat bedlivý pozor, pokud chtěly ochránit
krávy před nečistými silami. Nesmělo se hýbat zemí, proto se nepracovalo
na poli ani v sadu. Nesmělo se také prát prádlo; pradleny říkaly, že by
ho místo do vody namáčely do Kristovy krve.
V některých vsích chodívali odpoledne chlapci s košíkem a sbírali
vajíčka. Bývali tři s klapačkou v ruce, jeden převlečený za kněze, druzí
dva za ministranty. Ve stavení odříkali verše o tom, že honí Jidáše, pak
ministrant řekl: "Vajíčka v košíčku ještě nejsou", což bylo pobídkou
hospodyni, aby nějaké darovala.
S Velkým pátkem byla spojena víra v magickou sílu země a zázraky, které
se toho dne dějí. Podle lidové víry se země otevírala, aby odhalila na
krátkou dobu ukryté poklady. Proto bylo večer o Velkém pátku vidět v
lesích, u zřícenin hradů a na dalších opuštěných místech hledače
pokladů. Poklad prý označovalo světélko, jindy zářící a kvetoucí
kapradí, případně otvor ve skále či zdi, z něhož vycházela zvláštní
záře. Toho dne se podle pověsti otevíral na několik hodin i Blaník.
Jinde věřili, že mohou na souš vycházet z vody vodníci a prohánět se na
koních.
BÍLÁ
SOBOTA
V různých křesťanských církvích získala během staletí odlišnou tvářnost
a mnohé z obřadů přešly do všeobecného povědomí. Příkladem toho je
svěcení ohně (resp. světla), které je zachováno v různých liturgiích,
včetně etiopské.
Obřadu spojenému s žehnáním světla, při němž se zpívají žalmy, se říkalo
lucernarium. Doloženo je také ve slovanských bohoslužbách sv. Cyrila a
Metoděje na Velké Moravě i sv. Prokopa v sázavském klášteře.
Bílá sobota nebyla ve starém křesťanském světě dnem liturgickým, konala
se jen noční bohoslužba vigilie. Před vigilií se posvětil oheň, od
kterého se zapálil paškál (velikonoční svíce) a jím se světlo přeneslo
do kostela. Svěcení ohně se postupně stalo slavnostním obřadem a římský
císař Konstantin Veliký dokonce počátkem 4. století nařídil, že má , být
celé město osvětleno ohni.
V českém prostředí se na Bílou sobotu světil oheň před vchodem kostela.
V mnoha vsích byl zvyk, že se doma uhasila všechna ohniště. Před
kostelem vložila hospodyně na hraničku vlastní polínko a když kněz oheň
posvětil, vzala žhavý oharek domů a zažehnala jím oheň nový. Z ohořelých
dřev se zhotovovaly křížky, které věřící nosili do pole, aby dobře
rodilo; popelem z posvěceného ohně se sypaly louky. Někde bylo zvykem
dávat uhlíky za trám domu na ochranu před požárem. Aby se zabránilo
různým pověrečným praktikám, platil ještě počátkem 20. století příkaz
církevních úřadů, že se má ohniště po vykonání liturgického posvěcení
ohně zalit vodou, aby se popel znehodnotil a ohořelé zbytky se měly pod
dohledem odnést.
Vzkříšení je původem slavnost mimoliturgická, oblíbená v celé střední
Evropě. Z "Božího hrobu" v kostele se vyzvedla monstrance s Největší
svátostí a také Kristova socha nebo obraz, které se v průvodu nesly
obcí. V době baroka se nad monstrancí nesl baldachýn, průvod se honosil
četnými korouhvemi, svátečním krojem lidu a později uniformami spolků.
BOŽÍ HOD VELIKONOČNÍ
V rámci svátku se provádělo okázalé svěcení
velikonočních pokrmů beránka, mazance, ale také vajec, chleba a vína.
Toto svěcení mělo kromě symbolického významu i praktický podtext. Po
období dlouhého půstu by mohl náhlý přechod k tučné stravě přivodit
obtíže. Proto se světily určité pokrmy, které měly tělo na návrat k
běžné stravě pozvolna připravovat.
Na Chodsku jedli věřící pokrm posvěcený v kostele vždy stoje. Pokud
kdokoli přišel do stavení, ať vrchnost nebo žebrák dostal kousek z
posvěceného jídla. Ve východních Čechách obětoval hospodář kus svěceného
mazance, vejce a víno zahradě, poli a studni, aby byla dobrá úroda,
hojnost ovoce a zdravá pitná voda. Na Šumavě lidé věřili, že vzpomínka
na to, že člověk jedl o Božím hodu velikonočním posvěceného beránka,
pomůže nalézt ztracenou cestu zbloudilci v lesích.
Obyčej se v polovině 19. století na Bechyňsku popisuje: "Mladé
hospodyňky a vyšňořené dcerky v národním kroji ... v levé ruce modlitby
se šátečkem, v pravé uzlík sněhobílý a v něm talíř s mazancem a vejci,
červeně, modře, žlutě i jinak barvenými. Při "hrubé" postavila v kostele
každá svůj uzlík před sebe a když bylo po mši, kráčely všechny k
hlavnímu oltáři a kladly uzlíky své, poněkud je uvolnivše, na oltář, ku
posvěcení. Když se tak stalo, odstoupily opět do lodi chrámové, pan
farář vystoupil ze sakristie a jakmile vystoupil, spustili hudebníci na
kůru pochod a hráli jej tak nadšeně, jako by o nějakém svatebním
průvodu. Zatím světil pan farář mazance a vejce, a když bylo po svěcení,
hospodyňky a dívky si požehnané věci opět vzaly a odnesly. Doma je
postavily na stůl, hospodář požehnav ještě křížem věci ty, ukrojil před
obědem každému domácímu po krajíčku mazance a dal každému i po vejci."
PONDĚLÍ VELIKONOČNÍ
Z hlediska zvyků českého lidu bylo nejvýznamnějším dnem velikonočního
cyklu pondělí velikonoční, i když se k němu žádné významné liturgické
úkony neváží. Toho dne se odbývala pomlázka, velikonoční hodování,
mrskút (proto "mrskaný pondělek"). Zvyk sám je zřejmě velice starého
původu, stejně jako zdobení vajíček kraslic. Původně šlo zřejmě o
magický obřad, jehož se účastnili dospěli, teprve časem se posunul do
polohy zábavy.
Dům od domu chodívali mládenci za děvčaty, později hlavně děti, se
spletenými pomlázkami (dynovačkami, mrskačkami, šlehačkami, binovačkami,
na Moravě též tatary) obyčejně z vrbového proutí, zdobenými stuhami.
Jimi šlehali dívky i ženy v domácnosti, vinšovali a dostávali malovaná
vajíčka. Toto základní schéma velikonoční pomlázky mělo řadu místních
variant. I když dívky při mrskání křičely, na oko utíkaly a durdily se,
byla by se velice hněvala ta, za níž by nějaký hoch nepřišel vymrskat
ji. Na Slovácku je dokonce pomlázka znamením přátelství mezi rodinami;
dítě nechodilo k těm sousedům, s nimiž se jeho rodiče hněvali. Mnohde
bylo zvykem, že v úterý chodila na oplátku s pomlázkou děvčata, někde
místo ní polévala chlapce vodou, aby byli svěží.
V mnoha vsích bylo prastarým obyčejem číhat na děvčata v pondělí zrána
(obvykle když šla do kostela) a vyšlehat je, aby byla celý rok zdravá,
veselá a pilná. Na Chodsku i na Boleslavsku vyšlehal hospodář všechnu
čeládku i rodinu, aby nebyli líní.
Dynovačka se čepejří, ať mi má Andula nevěří poženeme se do dveří, a ze
dveří do kuchyně, a z kuchyně šup do síně: budeme se šlehat upřímně.
O stáří velikonoční pomlázky a její po staletí nezměněné podobě svědčí
vzpomínky pražského kazatele Konráda Waldhausera; žijícího ve 14.
století, že se manželé a milenci v pondělí a úterý velikonoční šlehají
metlami, tepají i rukou. Ospalé i lenivé prý časně z rána házejí do vody
nebo alespoň polévají. Deník z doby vlády Rudolfa II. uvádí, že v Praze
se před velikonocemi prodávaly po ulicích pestrobarevné metly, s nimiž
pak všichni venku pobíhali. Potkal-li prý kdo pannu, šlehal ji po
ramenou i rukou, aby dostal velikonoční vejce. Této kratochvíli se
oddávali i zemští úředníci.
Hody, hody do provody, dejte vajíčko malovaný. Nedáte-li malovaný, dejte
aspoň bílý, slepička vám snese jiný.
Koledníci dostávali vajíčka namalovaná i jednobarevná (nejčastěji
červená), stejně jako bohatě malované a i jinak zdobené kraslice. Od
pohanských dob bylo vejce symbolem života, snad právě proto se spojovalo
s oslavou jara.
Lidová legenda z Blešna u Hradce Králové vysvětluje vznik tradice
malovat velikonoční vajíčka: Když Ježíš se svatým Petrem chodili po
světě, přišli do jednoho statku a poprosili hospodyni o kousek chleba.
Ta však neměla v celém stavení ani skývu. V tom uslyšela kdákání
slepice, seběhla ke kurníku a našla vejce. Upekla ho v teplém popelu a
jím nakrmila oba pocestné. Když odešli, chtěla smést koštětem pohozené
skořápky. Jaké bylo její překvapení, když uviděla, že se proměnily ve
zlato. Selka potom každého pocestného častovala vejci, ale žádná
skořápka se ve zlato neproměnila. Časem začala vejce rozdávat na výroční
den návštěvy oněch dvou pocestných.
Michelangelo Neverici Tomas.jpg (53494 bytes) S vajíčky provozovali o
velikonoční pondělí a někdy i v následující dny dospělí i děti různé
hry.
Běžné bylo "sekání" do vajec. Jeden chlapec uchopil vejce do dlaně, aby
jen špička vykukovala mezi palcem a ukazovákem. Druhý hoch vzal krejcar
a mrštil jím proti vejci. Pokud se krejcar zasekl, patřilo vejce
házejícímu chlapci; pokud se svezl či se vůbec do vejce netrefil,
zůstalo vejce tomu, kdo ho držel. Méně často se krejcar zasekával do
vejce položeného na zem (do důlku ).
Při ťukání" dva hoši lehce udeřili špicí " svých vajec proti sobě. Čí
špice se rozbila, ten prohrál a musel dát vejce soupeři. Někteří chlapci
podváděli a přinesli vejce vyfouknuté a naplněné smolou, které se
nerozbilo. Pokud ostatní takový podvod zjistili, bylo pochopitelně s
nepoctivcem zle.
"Koulení" mělo různé varianty. V jedné z nich se vajíčka dala do řady a
chlapci k nim z větší dálky kutáleli "kudrnu" (kouli slepenou z volských
chlupů). Kdo zasáhl vejce, mohl si ho vzít. Jiným způsobem koulení bylo
spouštění vajec po nakloněném šindeli či dřevěným žlábkem na rovnou zem.
Komu se podařilo zasáhnout jiné vejce, získal ho. Existovaly varianty,
při nichž byl vítězem ten, jehož vejce se dokutálelo nejdále. V okolí
Vamberka se pro tento účel připravovalo speciální valbisko" s přesně
stanovenými rozměry (6,5 m x 0,5 m), na němž se dalo soutěžit 10 vejci
najednou. Stavitel valbiska dostával od hráčů zaplaceno za přípravu
jeden nebo dva krejcary. Na Chodsku se scházela mládež na návsi a házela
vejce buď do výšky nebo jím přehazovala střechu tak, aby dopadlo na
měkký drn. Pokud se vejce od některého děvčete chlapci rozbilo, sklidila
dívka posměch a hoši říkali, že bude nestálá.
Spojení obrázku zajíčka se svátkem velikonoc nemá dlouhou tradici, ujalo
se koncem 19. století a rychle se rozšířilo. Vychází z německého
prostředí, v českém ji rozšířila povídka K. Schmidta "Kraslice", v níž
vykládá, že kraslice snáší v poli pro mravné děti zajíček. Od té doby se
začali zajíčci objevovat v cukrárnách, pekárnách, papírnictví na
nejrozmanitějším zboží.
BÍLÁ NEDĚLE
První neděle po velikonocích se tak nazývá proto, že mnohde nosili toho
dne novokřtěnci naposledy bílé křestní roucho. Dnes je často dnem
slavnostního prvního sv. přijímání.
Od roku 2000, kdy byla svatořečena Faustyna Kowalská, se tato neděle
slaví jako neděle Božího milosrdenství.
Převzato z knihy Vlastimila Vondrušky "Církevní rok a lidové obyčeje"
