|
Doba vánoční
 DEN ZASVĚCENÉHO ŽIVOTA
Církevní svátek Uvedení Páně do chrámu (2. února) - lidově Hromnice (dříve
"Obětování Páně" či "Očišťování Panny Marie") připomíná, že v tento den
přinesli Marie a Josef Ježíše do chrámu, aby jej zasvětili Bohu (viz
Lukášovo evangelium 2,22-38). Přitom došlo k setkání se starcem Simeonem,
který nazval Ježíše "světlem k osvícení pohanů". Toto byl zřejmě popud k
tradici svěcení svící. Průvod se svícemi byl zaveden pravděpodobně jako
protiváha pohanské slavnosti "amburbale"; připomíná se již v 7. století.
Svátek je podobenstvím ochoty zasvětit vlastní život vyšším ideálům.
Svátek Uvedení Páně do chrámu byl poprvé oficiálně slaven jako "Den
zasvěceného života" v roce 1998. Již několik desetiletí se řeholnice a
řeholníci setkávají s papežem a se svými biskupy, aby dali najevo svou
ochotu a připravenost ke službě Bohu a místní církvi. V naší vlasti má Den
zasvěceného života tradici již od r. 1990, kdy se řehole představily po
"vyjití z podzemí" ještě před první návštěvou papeže Jana Pavla II.
 PANNA MARIA LURDSKÁ 11. února
roku 1858 se v Lurdech ve Francii zjevila Panna Maria 14leté venkovance
Bernadetě Sourbirous. O čtyři dny později tu pak vytryskl pramen, jehož
voda doposud uzdravuje nemocné poutníky.
 SV.
VALENTIN
14. února připadá památka sv. Valentina, který je považován za
patrona zamilovaných. Valentin z Terni byl biskupem, který zemřel
mučednickou smrtí ve 3. století. V křesťanské tradici je chápán jako
patron mládeže a šťastného sňatku. Zvyk milovanému člověku v tento den
něco darovat, se odvozuje ze životopisu tohoto světce. Valentin měl
obdarovávat mladé páry pestrými kyticemi ze své zahrady. Římským mužům
přitom údajně radil zůstat raději doma u své ženy než táhnout do války.
14. února 269 byl proto za císaře Klaudia popraven.
Z Anglie pochází
starobylý zvyk zasílání anonymních milostných dopisů v den jeho svátku. V
Americe se zase vyvinul obyčej "voleb Valentina a Valentiny" roku. Dalším
z pěkných zvyků, které památku sv. Valentina provázejí, je obdarovávání
dívek a žen květinami, které jsou výrazem vzájemné úcty a lásky. Zajímavé
je, že již ve starém Římě se 14.2. slavil den bohyně Juno a pastýřského
boha Luperca, kteří byli považováni za ochránce manželství a rodiny. V
"loterii lásky" nacházeli mladí lidé rozhodnutím losu své protějšky.
14. únor je nejen památkou sv. Valentina, ale podle liturgického kalendáře
slaví církev tento den také památku sv. Cyrila a Metoděje - slovanských
věrozvěstů a spolupatronů Evropy. To, že se neslaví u nás, je dáno roční
dobou, počasím. Kvůli tradici poutí jsou v našich zemích oslavy přesunuty
na 5. červenec. V Římě slaví každoročně památku sv. Cyrila a Metoděje
příslušníci slovanských národů společně s římskými věřícími.
Podle
tiskového servisu ČBK
 MASOPUST
Masopust je
třídenní lidový svátek, který ve své podstatě sice nemá nic společného s
liturgií, ale přesto je podřízen běhu církevního kalendáře. Slavil se ve
dnech předcházejících Popeleční středě, kterou začíná 40denní půst před
Velikonocemi. Protože datum Velikonoc je pohyblivé, byl pohyblivým svátkem
i masopust.
Přípravou na masopust býval čtvrtek před masopustní
nedělí, nazývaný "tučný čtvrtek" či "tučňák". Panovalo přesvědčení, že v
tento den má člověk jíst a pít co nejvíce, aby byl celý rok při síle.
Hlavní masopustní zábava začínala o "masopustní neděli". Také toho dne byl
oběd bohatý, ale netrval příliš dlouho, protože se všichni chystali do
hospody k muzice. Někdy se tancovalo přímo na návsi a tanec se často
protáhl až do rána. Také masopustní pondělí probíhalo ve znamení zábavy a
tance. V mnoha vsích se konal "mužovský bál", kam neměla přístup svobodná
chasa; tancovali jen ženatí a vdané.
Vyvrcholením masopustu bylo
úterý. Toho dne procházely vesnicemi průvody maškar, hrála se masopustní
divadelní představení, secvičená obvykle žáky. Obchůzky masek neměly
závazná pravidla; záleželo na vtipu a pohotovosti "maškarádů", jaké
taškařice budou provádět. Masky byly všude pohoštěny - něčím k zakousnutí
a především pálenkou a pivem, které ještě zvyšovaly rozpustilost a veselí.
Bývalo však i několik tradičních masek, které se objevovaly každoročně.
Mezi ně patřil např. medvěd, někdy vedený na řetězu medvědářem. Jinou
tradiční maskou bývala tzv. klibna (= šiml, kobyla, koníček), skrývající
často dvě osoby. Objevovala se i maska s jezdcem na koni, Žid s pytlem
nebo rancem na zádech, bába s nůší, kominík se žebříkem, kozel a mnoho
dalších.
Téměř všude končila masopustní zábava přesně o půlnoci. Tehdy
zatroubil ponocný na roh a rychtář či někdo z radních všechny vyzval, aby
se v klidu rozešli domů, protože nastala středa a s ní předvelikonoční
půst. Někde zakončili o půlnoci muziku "pochováním basy" (symbol toho, že
v postu si hudebníci nezahrají), jinde o půlnoci pochovávali Baccha. Lidé
věřili, že pokud budou o masopustu tancovat přes půlnoc, objeví se mezi
nimi ďábel, často jako cizinec v zeleném kabátě.
O masopustních rejích
z Čech i Moravy jsou dochovány písemné zprávy již ze 13. století, i když
svátek je zřejmě ještě staršího data. Od středověku mravokárci vystupovali
proti rozpustilostem, které se o masopustu děly, lidem to však nijak
neubíralo na dobré náladě. Kolem 18. století se začaly pořádat zvláštní
taneční zábavy, tzv. reduty. Zpočátku byly přístupné jen širším vrstvám,
později všem zájemcům. První reduta v Praze se konala v roce 1752.
Zpracováno podle knihy Vlastimila Vondrušky "Církevní rok a lidové
obyčeje" (str. 48-49); vydalo nakladatelství DONA v Českých Budějovicích v
roce 1991.
POPELEČNÍ STŘEDA - PŮST
Popeleční středou (v roce 2011 je to 9.března)
vstupují věřící do čtyřicetidenního postního období, jehož smyslem je
duchovní očista člověka. Začátek postního období byl v 6. či 7. století
přeložen ze 6. neděle před Velikonocemi na předcházející středu, protože
neděle není chápána jako postní den. Již od konce 11. století se na
Popeleční středu uděluje popelem znamení kříže na čelo (= popelec).
Přijetí popelce je znamením kajícnosti převzatým z biblické tradice a
uchovávaným v církvi až do dnešní doby. Symbolicky se tak naznačuje stav
hříšného člověka, který vyznává před Bohem svůj hřích, vyjadřuje vůli
vnitřně se obrátit a je veden nadějí, že mu Bůh odpustí. Popeleční středa
a Velký pátek jsou v katolické církvi jedinými dny přísného postu.
Znamením popelce tedy začíná příprava na velikonoční svátky. Ježíšova
výzva k obrácení a k pokání, jako již u starozákonních proroků, nemíří
především na vnější skutky, "žíněné roucho a popel", posty a umrtvování,
nýbrž na obrácení srdce, na vnitřní pokání a obnovu. Bez toho by kající
skutky zůstaly neplodné a lživé. Vnitřní obrácení motivuje k tomu, aby se
takový postoj projevil i navenek. Jde o radikální rozchod s hříchem, což
znamená odvrácení se od zla a naopak nové zaměření celého života k Bohu.
Toto obrácení ovšem není výsledkem jen jakési "duchovní gymnastiky", ale
je především působením samého Boha v životě člověka. Bůh nám dává sílu a
možnost začít znovu. Když objevíme velikost Boha a jeho pozitivní vztah k
nám, snažíme se odpovídat adekvátním způsobem.
Vnitřní pokání křesťana
může mít velmi rozmanité projevy, které se vhodně modifikují podle potřeb
doby. Vedle klasických forem újmy v jídle či odřeknutí si masných pokrmů
se současné době se v řadě zemí rozšiřuje např. "ekologický půst" -
omezení zbytečných jízd autem apod. Vždy ovšem půst vychází z biblické a
církevní tradice a je zaměřen na zkvalitnění vztahu k Bohu, k druhým lidem
i k sobě samému, a tím může ve svých důsledcích vést i ke zlepšení života
a atmosféry v celé společnosti.
Podle tiskového servisu ČBK
Následuje období čtyřicetidenního půstu
|
