Církevní rok

Ejhle, přijde Pán

Nový církevní rok začíná první adventní nedělí. Název pochází z latinského slova "adventus" (příchod). V křesťanském smyslu slova tento výraz označuje příchod Mesiáše, který se uskutečnil narozením Ježíše Krista . Adventní doba trvá dnes 4 neděle před slavností Narození Páně (25.12.). První začátky adventu se objevily v jižní Galii a ve Španělsku koncem 4. století. Od 12. do 13. století se stal advent začátkem nového liturgického roku, který do té doby začínal Vánocemi.
K předvánoční výzdobě patří již tradičně adventní věnec se čtyřmi svícemi, které se postupně zapalují vždy následující neděli. Tento zvyk nepřímo navazuje na židovskou tradici starou více než 2000 let při slavení svátků světla zvaných "chanuka", které spadají na přelom listopadu a prosince. V adventní době se při bohoslužbách používá fialová barva a oltáře se nezdobí květinami - na znamení usebranosti a kajícnosti (s výjimkou 3. adventní neděle, kdy je barva růžová - zdůraznění radostného očekávání). V lidových zvycích je však zdůrazněn i radostný charakter adventu - např. kolední obchůzky, adventní hry či vánoční vytrubování. Výraznou postavou adventní doby je svatý Jan Křtitel, bezprostřední předchůdce Krista. Jde před Ježíšem a vydává o něm svědectví svým kázáním, křtem obrácení a nakonec svou mučednickou smrtí.
Následný vánoční okruh končí svátkem Křtu Páně, který připadá vždy na neděli po 6. lednu, kdy se slaví slavnost Zjevení Páně, neboli lidově svatých Tří králů.

Světci adventní doby

Svatý Ondřej (30.11.)

Svatý Ondřej se narodil se v Betsaidě v Galileji. Se svým bratrem Šimonem se živil rybařením. Stal se učedníkem Jana Křtitele a později prvním učedníkem Ježíše Krista. Mezi učedníky přivedl i svého bratra Šimona (pozdějšího apoštola Petra).
Evangelia uvádějí, že byl jedním z nejbližších Ježíšových učedníků, kteří byli přítomni některým výjimečným událostem a býval zmiňován především v souvislosti se zázračným nasycením pěti tisíc.
Svatý Ondřej působil jako apoštol křesťanství v Malé Asii a Skýtii u Černého moře až po Volhu. Na sklonku svého života hlásal evangelium v řeckém Patrasu. Zde ho za vlády císaře Nera nechal zatknout místodržící Egee, krutě jej týral a nutil obětovat římským bohům. To Ondřej vytrvale odmítal, a tak byl podle legendy 30. listopadu kolem roku 60 ukřižován na kříži ve tvaru písmene X, který se od té doby podle něj nazývá svatoondřejský kříž.
Památkou svatého Ondřeje začíná nový církevní rok.
Sv. Ondřej je patronem :
rybářů a obchodníků s rybami, řezníků, horníků, provazníků, nosičů vody;
proti dně, bolestem v krku, křečím, růži (Ondřejova nemoc);
za dobrou svatbu.

Svatá Barbora (4. prosince)

Svatá Barbora - Barbora z Nikomédie - panna a mučednice patří ke 14 svatým patronům, jež lidé vzývali v nejtěžších chvílích, např. při morových epidemiích.
Podle legendy byla krásnou dcerou bohatého kupce Dioscura, žila na počátku 3. století v Nikomédii (malá Asie - dnešní Turecko). Její otec, zapřísáhlý nepřítel křesťanů, dceru vychovával v helénistickém duchu. V úmyslu chránit ji před vlivy "špatného" světa a nápadníky, věznil ji ve věži vedle jejich domu . Přesto jeden ze sloužících - tajný křesťan - obrátil Barboru na víru. Když se o tom otec dozvěděl, chtěl, aby se dcera víry zřekla. Když odmítla, ze vzteku jí uťal hlavu mečem.
Příběh panny mučednice pochází pravděpodobně až ze 7. století, přesto Barbora patří k nejuctívanějším světcům, což dokládají stovky kostelů a kaplí jí zasvěcených, či nesoucích její jméno. Byly jí také zasvěceny mnohé kostelní zvony.
Svatá Barbora je patronkou mnoha řemesel a povolání, z nichž nejvýznamnější jsou horníci, jež jí zasvětili mnoho kostelů, kaplí a oltářů (nejvýznamnější u nás je chrám sv. Barbory v Kutné Hoře - městě stříbrných dolů), a pořádali na její svátek okázalá procesí. V dolech horníci nechávali tento den hořet ve štolách přes noc kahany na ochranu před smrtí a úrazy - Barbořino světlo
Sv. Barbora je patronkou horníků, slévačů, stavebních dělníků, pokrývačů, tesařů i architektů, dále kameníků, kuchařů a řezníků.
Dále je uctívána jako ochránkyně proti smrti bleskem, proti bouřím a požárům a je patronkou umírajících.
Ke svátku sv. Barbory se též váže hezký zvyk: svobodné dívky si v ten den dávaly do vody nařezané třešňové větvičky. Jestliže do Štědrého dne rozkvetly, dívka se do roka provdala. I dnes, kdy jsou po celý rok bohaté skleníkové květiny, rozkvetlý třešňový kvítek uprostřed zimy k nám promlouvá zvláštním kouzlem.

Svatý Mikuláš (6. prosince)

Skutečná historie, legenda a tradice se spojují u Mikulášovy osoby v pestrý celkový obraz: Mikuláš, světec a přítel dětí, patron zajatců, biskup, mučedník a pomocník v nouzi.
Historicky doložená data: Mikuláš se stal kolem roku 300 jako mladý muž (narozen kolem r. 270 v řeckém Patrasu) biskupem v Myře (Turecko). Za pronásledování křesťanů kolem r. 310 se Mikuláš dostal do zajetí a byl v žaláři těžce trýzněn. Ještě poznamenán utrpěným mučením, vystoupil r. 325 na Nicejském koncilu. Více se o jeho životě a působení s jistotou neví. Je známo až přibližné datum biskupova úmrtí: 6.prosinec mezi roky 345 a 351.
Mikulášův kult se rozšířil asi po dvou staletích v celé řecké církvi, později i ve slovanských zemích. K největšímu Mikulášovu uctívání došlo od 8. století v Rusku, jehož je od té doby patronem. Od 10. století je úcta k sv. Mikuláši známá v Německu, Francii a Anglii a od 11. století v Itálii, kam italští piráti přenesli v Turecku uloupené Mikulášovy ostatky. Dodnes jsou uloženy v bazilice sv. Mikuláše v jihoitalském městě Bari.
Štědrost světce vychází z legendy o obdarování tří dcer zadluženého otce, který se rozhodl prodat své dcery do nevěstince. Když se o tom dozvěděl sv. Mikuláš, vhazoval otevřeným oknem do ložnice dívek tři noci za sebou peníze, jimiž jejich otec nejen splatil dluhy, ale ještě zbylo na věno. Z této legendy vychází i typické znázorňování sv. Mikuláše se třemi zlatými jablky na knize.
Sv. Mikuláš (St. Nicolaus, odvozeně Santa Claus) naděluje dětem dárky o vánocích v Anglii, USA, Švédsku a v dalších zemích. Ke spojení postavy sv. Mikuláše s vánoční nadílkou však ve střední Evropě nedošlo. V české tradici se mikulášská nadílka odbývala vždy v předvečer světcova svátku. Nejstarší zápisy o tom u nás existují již ze 14. století.
Sv. Mikuláš je patronem Ruska a Lotrinska. ministrantů, dětí a panen, poutníků, cestujících, obchodníků a právníků.Dále je patronem lékárníků, hasičů, hostinských, řezníků a zajatců.Též je vzýván jako ochránce proti zlodějům. Sv. Mikuláš je hlavním patronem českobudějovické diecéze, kde je mu též zasvěcen katedrální chrám.

Neposkvrněné Početí Panny Marie (8. prosince)

Neposkvrněné početí Panny Marie definoval jako článek víry papež Pius IX. 8.12.1854 v encyklice "Ineffabilis Deus", podle níž "blahoslavená Panna Maria byla od prvního okamžiku svého početí s ohledem na zásluhy Ježíše Krista uchráněna veškeré poskvrny dědičného hříchu".
Tato skutečnost se v církvi vždy vyznávala. Již od prvních staletí se v tomto smyslu vyjadřovali následující světci: Justin, Irenej, Tertulián, Ambrož, Augustin a další. Na křesťanském "Východě" se svátek Neposkvrněného početí Panny Marie začal slavit ke konci 7. nebo počátkem 8. století. Na "Západě" se s konečnou platností prosadil ve 14.-15. století.
Svátek Neposkvrněného početí Panny Marie je v liturgii katolické církve slavností.

Svatá Lucie (13. prosince)

Lucie pocházela z bohaté rodiny, narodila se roku 286 v Syrakusách, kde prožila celý svůj život. Od dětství byla tajnou křesťankou a tajně se zaslíbila Bohu - složila slib věčné čistoty. Když jí matka chtěla vdát za pohana, uprosila ji na odklad svatby. Matka se v této době roznemohla a Lucie ji přesvědčila, aby se vydala do Catanie ke hrobu svaté Agáty. Matka se zde zázrakem uzdravila a za to, že jí dívka tak dobře poradila, slíbila jí splnit jakékoli přání. Lucie si vyprosila zrušení svatby. Matka svolila, avšak uražený mladík udal dívku místodržícímu císaře Diokleciána, který nechal Lucii velmi krutě mučit, až ji nechal usmrtit dýkou v hrdle nebo setnout. Zde se legendy rozcházejí.
Podle jiné pověsti mladíkovi, který si jí chtěl vzít a jenž si zamiloval její krásu, především její oči, poslala své oči, které si předtím vydloubla. Mladík byl uražený a dal ji mučit, až jí nakonec podříznul sám hrdlo.
Jiná legenda tvrdí, že nebyla tak krutě mučena, ale protože odmítla obětovat pohanským bohům a vzdát se víry, měla být odvezena do nevěstince povozem s volským zápřahem . Když dívka usedla na vůz, nemohli s ním hnout ani lidé, ani koně. Rozezlený kat jí podříznul hrdlo.
Lucie byla usmrcena ať tak či tak 13. prosince. Nad jejím hrobem byl postaven kostel. Kosterní ostatky jsou uloženy v Benátkách, ale nárok si na ně činí Syrakusy i francouzský Metz.Ve chvíli, kdy dívka umírala, vyřkla proroctví, že pronásledování křesťanů brzy skončí. A skutečně, roku 313 povolil křesťanství římský císař Konstantin.
Je uctívána především v Itálii, kde se konají každoročně slavnosti s průvody nebo procesím se zapálenými světly, stala se symbolem čistoty a patří k nejuznávanějším světicím.
Sv. Lucie je patronkou velkého množství profesí a řemesel. Např. kajících se nevěstek, sedláků, sklářů, sedlářů, krejčích, švadlen, tkalců, nožiřů, kočích, písařů, notářů, poduškářů, pedelů i vrátných. V Anglii je patronkou advokátů, podomních obchodníků, spisovatelů a služek. Lidé se k ní modlili proti očním nemocem, bolestem v krku, infekcích, krvácením a úplavici. Je ochránkyní dětí a slepců.

Adventní písně

Obsah adventní doby výstižně vyjadřují staré české adventní písně - "roráty", sestavené podle biblických textů, převážně prorockých. (Roráty - název pochází z nejznámější latinské adventní písně, pocházející z 16. stol z Francie: "Rorate coeli de super..." - "Rosu nám dejte nebesa, dejte nám spasitele...). Připomínají očekávání spásy, vyvedení ze zajetí a uvedení do Boží blízkosti. Přinášejí ujištění o Boží věrnosti v příslibu spásy.
Tyto staré písně nás spojují s vírou našich předků. Nápěvy i slova písní se předávají z generace na generaci. Dávají nám zakusit společenství církve, přesahující přes desítky staletí.
Adventní a vánoční koncerty
V době adventní mají být v kostelích pořádány adventní, nikoli vánoční koncerty.
V kostelích, kde je zachováván charakter každého liturgického období, nelze provádět vánoční hudební program. Tendence hrát v adventě vánoční skladby není ve shodě s liturgickým řádem Církve.
Podporujeme a vítáme provádění vánočních koncertů v době vánoční, tj. od 25. prosince do neděle svátku Křtu Páně. Svým obsahem plně zapadnou do atmosféry této doby i do vánoční výzdoby chrámu.
Program adventních koncertů má obsahovat především adventní skladby. Možno výjimečně připustit, aby v závěru programu zaznělo také několik skladeb vánočního charakteru.

Adventní věnec

Věnec je od nepaměti symbolem vítězství a královské důstojnosti. I Bible mluví o věnci jako o projevu úcty, radosti a vítězství. Adventní věnec je holdem tomu, kdo je očekáván, kdo zároveň již přichází jako vítěz, jako král a osvoboditel: Ježíš Kristus. Světlo z hořících svící vyjadřuje přicházejícího Krista, který rozptyluje temnotu a strach, neboť on je "Světlo světa" (Jan 8,12). Každému, kdo věrně a s láskou vyhlíží příchod Páně, bude předán věnec spravedlnosti, vítězný věnec života.
Neboj se. Buď věrný a dám ti vítězný věnec života. (srv. Zj 2,10)
Strojení adventního věnce patří k relativně mladým, zato velmi oblíbeným zvykům předvánočního času. Kořeny tradice sahají do první poloviny 19.století. V Rakousku a v Německu jsou adventní věnce prvními posly blížících se vánočních svátků. Nejstarší písemně doložená zpráva o adventním věnci pochází z roku 1838 z bohatého přístavního města Hamburku. Teolog Johann Heinrich Wichern tehdy nade dveře sirotčince, který spravoval, pověsil na počátku adventu velký věnec vyřezávaný ze dřeva. Každý den na něj umístnil jednu zapálenou svíci. Pod věncem stála pokladnička, do které mohli zbožní lidé házet vánoční milodary pro opuštěné a osiřelé děti. Ze severního Německa se zvyk rozšířil do dalších krajů především zásluhou evangelického hnutí mládeže.
Mezi dvěma světovými válkami pronikl za hranice německy mluvících zemí. Adventní věnce se už vyřezávaly nejen ze dřeva a barvily na zeleno, ale zhotovovaly se také ze zelených větviček jehličnanů. Živé adventní věnce symbolizovaly věčný život, který věřícím přislíbil Ježíš Kristus. Kruhový tvar věnce vyjadřoval jednotu společenství lidí a Boha, plamen svíček připomínal Krista jako světlo ozařující plamenem lásky každého člověka. Poněvadž adventní čas začíná čtvrtou nedělí před Vánocemi, ustálil se počet svící na adventním věnci na čtyřech. Každou adventní neděli se jedna z nich zapálí. Dnes se adventní věnce objevují i v českých domácnostech. Vyrábějí se z chvojí, šišek a jeřabinových proutků.

Czech Christmas

On the origin of the mysterious Christmas gift-bearer
It's not o fairy-tale figure, such as Santa Claus, who brings Christmas presents to Czech children. In fact, it’s not o tangible being at all. Czech children receive Christmas gifts from "Ježíšek". Due to his holy origin Ježíšek (the "Bambino") cannot be grasped, painted or cast in plastic, let alone be used as o cheap attraction in shop windows.
The custom of giving out presents on the Christmas Eve or early in the morning on 25 December took hold during the Reformation in protestant German lands. The gifts, which were meant to reduce the popularity of St. Nicholas, were called Christkind or Ježíšek in Czech}. Proponents of the new custom included reformist Martin Luther (1483 1546). Luther married a former nun Katharina von Bora and become a father. Luther’s opposition to the “papal church" affected his family, too. The preacher refused to celebrate the day of 'papist’ St. Nicholas and didn't give his children any gifts until Christmas Eve. But the kids were rather unwilling to understand the ideological unsuitability of St Nicholas. It was their mother Katharina who resolved the dispute: the children received presents both on St. Nicholas Day and at on Christmas Eve. The custom spread quickly over Western Europe, but Ježíšek didn't toke root everywhere. In protestant England, for instance, it was still St Nicholas, nicknamed Santa C1aus, despite his 'papist’ origin. Santo then conquered almost all the world (in many regional variants). However, Ježíšek won the hearts of believers in South Germany, Austria, Bohemia and Moravia, and partly in Slovakia.
Ježíšek defies any representation and the way in which he distributes gifts differs not only from region to region, but also from family to family. Such irregularity of custom ennobles children in Central Europe to reinvent the one fulfilling their wishes in their dreams and imagination. This gives Christmas o hallmark of mystery, and of a certain awe and humbleness so typical of this winter holiday in Central Europe.

Betlémské světlo

Betlémské světlo je oheň, zapálený v jeskyni Chrámu Narození v Izraelském městě Betlémě, od něhož je rozžíháno tisíce svíček a lampiček, které doputovávají do našich domovů. Jeho světlo symbolizuje postavu Ježíše Krista, který se zde narodil. Ježíš Kristus je pro křesťany zásadní osobností, od níž odvíjejí svůj vztah k Bohu, svůj pohled a své postoje vůči světu, vztahy vůči sobě i druhým lidem. V křesťanském světě není člověka, který by Ježíšovo jméno mnohokrát nevyslovil během celého roku, často ve chvílích, kdy se život stává těžkým břemenem.
Ježíš je na různých místech Písma svatého nazýván Světlem. O Vánocích, kdy si připomínáme jeho narození, se stalo v posledních letech krásným zvykem, že se z Betléma rozváží světlo do celého světa.
Myšlenka šířit Betlémské světlo vznikla v roce 1986 ve studiu hornorakouského ORF v Linci. V Česku se tento novodobý vánoční zvyk šíří od prosince 1989. První světlo přivezli do revolučního Československa čeští exiloví skauti z Rakouska. Plamínek zažehnutý v místě narození Ježíše Krista a nazvaný Světlo přátelství putuje ve speciálním bezpečnostním obalu letecky z Izraele do Lince, odkud se předává do 25 zemí světa a také institucím, například Evropskému parlamentu nebo OSN. Do Česka přiváží Betlémské světlo spolu s junáky a skauty Český rozhlas. Podstatou této symboliky není, abychom měli plamínek v našich domovech či kostelích, ale aby se světlo trvale usídlilo v našich srdcích.
Možná, že i právě k vám poslové z Betléma přinesou Betlémské světlo. Nechte plamínek vašima očima vklouznout do svého srdce. Připomene vám, jak je život nádherný, jak nesmírný dar vám byl dán, aniž byste se o něj museli přičinit. Pocítíte změnu nejen na sobě, ale i na ostatních, s nimiž budete v kontaktu. V období Vánoc, kdy naše vzpomínka zalétá k Betlému a narozenému Ježíši, se takřka každý člověk vědomě snaží přeměnit v láskyplnou, všemilující bytost. Neuhašujme proto ostatní plamínky, aby jen ten náš mohl hořet, ale naopak, choďte od domu k domu a zapalujte další, aby jejich počet byl roven počtu lidí na celém světě. Aby všechny plamínky hořely po celý rok a nejen v období Vánoc.
Nepotkáte-li žádného posla z Betléma, zapalte si svoji vlastní svíčku či lampičku a nechte se inspirovat světlem a symbolikou, jež z ní vychází.