Mapa stránek

 

Creative Commons License
This work is licensed under a Creative Commons Attribution-Noncommercial-No Derivative Works 3.0 Unported License.

 

 

Střípky ze života církve v roce 2009

 

Děťátko Ježíš

 

Vánoční pozdrav olomouckého arcibiskupa

Drazí bratři a sestry,
každému z vás přeji a vyprošuji pravou vánoční radost, která nespočívá jen ve sváteční pohodě a vzájemné štědrosti, ale především v přijetí Krista, který přichází jako Spasitel do našeho života, do naší situace, do našich problémů. Kristus není náš pomocníček, na kterého hodíme své starosti, není jen děťátko probouzející pocit něhy a milých vzpomínek, není pracovník reklamní agentury na vánoční dárky. Je to mocný Bůh, který se nám celý daruje, a promění celý náš život, když ho skutečně přijmeme a dáme mu to místo, které mu patří.
Kam spěje život bez jeho vlády, vidíme na našich krizích osobních i společenských a hospodářských. On, který se narodil ve chlévě a zemřel na kříži, se krizím nevyhýbá, ale prochází jimi jako vítěz. To zakusili slepí, hluší, chromí i hladoví, kteří se na něj s důvěrou obrátili. Je-li našim skutečným Bohem, jestli uznáváme jeho moc a odevzdáme mu vládu nad svým srdcem, můžeme počítat s jeho zázraky i dnes. I dnes dokáže uzdravit naše rodiny, naši společnost.
V uplynulém roce se nám dostalo zvláštního povzbuzení, když nás navštívil Svatý otec. Jeho první kroky směřovaly k betlémskému Děťátku. Pokorně klekl před Pražským Jezulátkem, kde se modlil za děti a jejich rodiny. Kromě jiného tam řekl:
Jezulátko nám svou dětskou něhou zpřítomňuje Boží blízkost a lásku. Uvědomujeme si, jakou máme v jeho očích cenu. Protože právě díky němu jsme se my sami stali Božími dětmi. Každá lidská bytost je Božím dítětem, a tedy našim bratrem, a jako takovou je třeba ji přijímat a vážit si jí. Kéž by si toto uvědomila i naše společnost! Každá lidská osoba by pak byla hodnocena ne podle toho, co má, ale podle toho, čím je, protože ve tváři každé lidské bytosti, bez rozdílu rasy či kultury, se zračí Boží obraz. To platí především pro děti.
Dále řekl: Myslím na vaše rodiny a rodiny po celém světě, na jejich radosti a starosti. Sjednoťme se v modlitbě a prosme u Jezulátka o dar jednoty a svornosti pro všechny rodiny. Mysleme obzvláště na ty mladé rodiny, které musejí vynakládat mnoho úsilí na bezpečí a důstojnou budoucnost svých dětí. Prosme za rodiny v obtížných situacích, zkoušené nemocemi a bolestí, za ty, které jsou v krizi, rozvrácené, nebo trýzněné nesvorností či nevěrou. Všechny je svěřme Pražskému Jezulátku, protože víme, jak důležité jsou stabilní a jednotné rodiny pro skutečný pokrok společnosti a budoucnosti lidstva.
Drazí bratři a sestry, přistupujme v těchto dnech k betlémům s myšlenkami Svatého otce a prosme za rodiny. Papež odevzdal Jezulátku jako svůj dar zlatou korunku. Tím ukázal, koho uznává za svého krále, kdo vládne v jeho srdci, u koho hledá pomoc a radu, kdo má dobré řešení problémů osobních i společenských.
Udělejme i my podobný krok ve chvíli svatého přijímání, kdy se v našem srdci narodí Kristus skrze přijetí eucharistie, nebo ve chvíli adorace u betléma. Zvolme si Ježíše za svého krále a požádejme ho, ať nám vládne, to znamená, že jeho přání bude pro nás zákonem. On se pak nedá zahanbit a ukáže se jako náš Spasitel, který uzdravuje a dává naději.
Každému z vás pak přeji plnost vánoční radosti z osobního setkání s Kristem. K tomu ze srdce žehná
arcibiskup Jan

 

Tříkrálová sbírka 2010

Všechny farnosti ve spolupráci s místní Charitou vykonají Tříkrálovou sbírku pro potřeby Charity. Prosím všechny kněze a ostatní věřící, aby přijali tuto akci jako příležitost vydávat svědectví o Kristu všem lidem. Je třeba získat dostatečný počet koledníků a připravit je organizačně i duchovně, aby mohli navštívit všechny domácnosti ve farnosti a všude rozdávali vánoční radost z Boha, který stal v Ježíši Kristu nám tak blízkým. Příručka My tři králové jdeme k vám, která byla vydána pro kněze, katechety a pracovníky Charit, je pomůckou pro přípravu koledníků a zodpovědných osob na tříkrálové koledování.
Zvláště prosím kněze těch farností, kde se sbírka dosud nekonala, aby navázali kontakt s Charitou a přičinili se o zapojení i jejich farností.
Rozeslání koledníků na diecézní úrovni budu mít v kostele sv. Vojtěcha v Otrokovicích v sobotu 2. ledna 2010 v 10 hod., kde jste všichni zváni.
arcibiskup Jan Graubner

 

Církev a síť

 

Připravovaný Dodatek ke Kancionálu pro olomouckou arcidiecézi

Katedrální středisko liturgické hudby a zpěvu připravuje Dodatek ke Kancionálu pro olomouckou arcidiecézi.
Obsah:
Velehradské ordinarium
Svatý Michaeli, archanděle
Želivská křížová cesta (slova P. A. Šuránek)
Můj kříži (slova A. C. Stojan)
2 písně k Cestě světla (Jako vítěz - Aleluja)
Ke cti knížat apoštolských (sv. Petr a Pavel - Boží cesta)
Tobě ke cti sv. Jene (podle Boží cesty)
Mešní píseň k Nejsvětější Trojici
Mešní píseň k mučedníkům
Zdrávas, Matko Slova spásná (text Jan z Jenštejna)
Píseň k sv. Floriánovi
Píseň k sv. Jiří (z diecéze Limburg)
Mešní píseň k sv. Bartoloměji
Mešní píseň k sv. Františku z Assisi
Vezmi, Pane, život můj (píseň z evangelického zpěvníku – hudba: W. A. Mozart)
Hymna Velkého jubilea
Hymna evropských katolických dnů
Anděl Páně
Tento dodatek bude vydán jako pracovní sešitek k přiložení do Kancionálů. S písněmi budou varhaníci poprvé seznámeni při arcidiecézním setkání varhaníků v sobotu 6. března 2010. Písně, které se v praxi osvědčí, budou zařazeny do příštích vydání Kancionálu. Distribuce těchto sešitků bude záviset na poptávce ze strany děkanátů resp. farností. Tisk a dodání zabezpečí Matice cyrilometodějská v Olomouci.
(aco), Oldin č.12/2009

 

Muž, který předběhl dobu, ve které žil – před 200 lety se narodil Daniel Sloboda

Když jsem nedávno četl záznamy farní kroniky ve Fryštáku u Zlína, zaujal mne zde zápis místního faráře, který píše o tzv. panských poutích. Byly to každoroční poutě místní inteligence, později místních rodáků a posléze i ostatních obyvatel fryštácké farnosti na Svatý Hostýn. Tradice těchto poutí vznikla v roce 1867. V tomto roce se uskutečnila první “panská” pouť jako poděkování Panně Marii Hostýnské za ochranu před epidemií cholery, která v té době řádila v celém okolí.
Snad si mnohý čtenář těchto řádků řekne, že takových poutí v historii již bylo a ještě bude, takže proč na ně zvlášť vzpomínat.
Fryštácké panské poutě však byly trochu jiné. Cituji z kroniky: Panské poutě měly svůj zaběhnutý program. Začínal v den pouti o půl páté ráno, kdy kapela zahrála na náměstí budíček. Účastníci vyrazili na cestu. Doprovázel je vůz nebo vozy s proviantem a také dechová kapela. Po cestě bylo několik přestávek k odpočinku, z nichž stojí za zmínku především dvě. První byla na Rusavě u fary evangelického faráře, spisovatele a botanika Daniela Slobody, kde kapela zahrála dostaveníčko, a druhá pak pod samotným Hostýnem, kde proběhl “křest“ těch, kteří se pouti účastnili poprvé (symbolický výprask prutem na bubnu)...
Čteme-li tato slova o katolické pouti na mariánské poutní místo se zastávkou u evangelické fary, zdá se nám to téměř neskutečné, protože čteme o době sto roků před Druhým vatikánským koncilem.
Daniel Sloboda byl národní buditel, který za svého 51letého působení na Rusavě přispěl k jejímu duchovnímu i vzdělanostnímu rozvoji.
Narodil se 20. prosince 1809 v západoslovenském městečku Skalici v rodině ševce. Bez ohledu na chudobu ctili rodiče vzdělanost, a proto umožnili nadanému chlapci studium na gymnáziu v Modré. V září 1828 vstoupil do prešpurského evangelického lycea, kde studoval čtyři roky. Řadu cenných pedagogických i kazatelských zkušeností získal za pobytu v Myjavě (1833 – 1837). Zde měl také svoje první kázání 19. května 1833 a 28. srpna téhož roku ho superintendent Pavol Bilica vysvětil za kaplana do církve myjavské v nitranské stolici k faráři Samueli Kolénymu.
Vedle zájmů teologického, literárního, jazykovědného a historického Slobodu od dětství lákala botanika, jež se mu stala celoživotní láskou. Jeho obsáhlé dílo Rostlinníctví – první klíč na určování rostlin – budí dodnes obdiv. Kromě botaniky se věnoval také entomologii a meteorologii.
Při svém studiu horské květeny Malých Karpat a později i Hostýnských a Vizovických vrchů si všímal vedle osobité krásy krajiny také způsobu života tamějších obyvatel. Dva dny před Vánocemi – 23. prosince 1836 – poprvé stanul na památné hoře Hostýn. Nedaleká evangelická fara na Rusavě byla v té době bez pastora. Sloboda se rozhodl, že toto místo obsadí on. Opouští proto Myjavu a 14. dubna 1837 nastupuje na Rusavu jako sedmý slovenský farář. Byla to štace málo přitažlivá, spojená s bídou a beznadějí. Přesto mu tento kraj po Hostýnem přirostl k srdci natolik, že zde prožil většinu svého života. On rozuměl lidem a lidé rozuměli jemu. Rusavská fara byla otevřena pro všechny lidi dobré vůle. Střídali se zde bohatí i chudí, vzdělaní i prostí, evangelíci i katolíci... V době náboženské nesnášenlivosti Sloboda udržoval přátelské styky nejen s katolickým farářem na Rusavě, ale i několika jinými kněžími v okolí. Pěstoval tak vzájemnou toleranci mezi rusavskou evangelickou většinou a menšinou katolickou. K častým hostům rusavské evangelické fary patřil také František Sušil, profesor teologie na brněnském alumnátu, pro něhož Sloboda sbíral na Rusavě a v okolí lidové písně.
Daniel Sloboda zemřel 10. listopadu 1888. Pohřben je na horském hřbitově na Rusavě.
Josef Pala, Oldin č.12/2009

 

Po stopách sesterských církví

Ke kořenům hlavních světových náboženství i k bližšímu poznání křesťanských církví se vydali ti, kdo přišli na přednášku PhDr. Josefa Paly do Wichterleho sálu zlínské Univerzity T. Bati ve čtvrtek 26. listopadu. Pod názvem Poznáním ke sblížení se zde zakončil podzimní přednáškový ekumenický cyklus zlínské pobočky Moravskoslezské křesťanské akademie.
Dr. Pala se nejprve věnoval hlavním světovým náboženstvím jako je židovství, islám, hinduismus, budhismus, šintoismus a samozřejmě křesťanství.
V přehledných tabulkách a obrazové dokumentaci z dataprojektoru pak přednášející seznámil s charakteristikou 31 církví a náboženských společností v České republice včetně těch, které neevidují své církevní instituce. Následovalo přiblížení struktury Ekumenické rady církví a pak se již pozornost obrátila k našemu regionu.
Ve Zlíně nyní působí 14 církví a náboženských společností, z nichž Církev reformovaná je evidovaná pouze jako občanské sdružení. Dr. Pala dále přiblížil poslání a činnost hlavních protestantských církví a jejich stručnou historii na Zlínsku. Málokdo ví, že již od dvacátých let působili ve Zlíně např. první adventisté, baptisté či průkopníci Církve bratrské.
“V dřívějších dobách nám bylo zapovězené setkávat se s nekatolíky, ale po Druhém vatikánském koncilu vešel zásluhou papeže Jana XXIII. do církve nový vzduch, takže se ekumenické vztahy mohou dnes velmi rozvíjet,“ zdůraznil v závěru PhDr. Josef Pala.
Po přednášce následovala diskuse, která se dotkla také potřeby vyjasnit cíle ekumenismu. Jak v diskusi zdůraznil dlouholetý evangelický farář ve Zlíně Jiří Kabíček, to, že můžeme jako křesťané společně setkávat a modlit se, je dostatečným důvodem k radosti.
Celý přednáškový cyklus byl podpořen z Kulturního fondu města Zlína.
Ekumenický cyklus přednášek MSKA Zlín bude pokračovat od druhé poloviny ledna ve Vsetíně, v prostorách Muzea regionu Valašsko na zámku.
Mgr. Petr Cekota, Zlín, Oldin č.12/2009

 

Stojanovo gymnázium Velehrad, dny otevřených dveří, studijní možnosti

 

K zopakování - Zasvěcené svátky

Byl jsem dotázán, jak je to s povinnou účastí na mších svatých o zasvěcených svátcích. Zde proto uvádím konkrétní pravidla pro naši zemi:
Křesťan je povinen účastnit se v neděli a o zasvěcených svátcích mše svaté, pokud mu v tom nebrání vážný důvod, jako např. nemoc. Zasvěcené svátky jsou dva: Hod Boží vánoční 25. 12 a Slavnost Matky Boží 1. ledna. Pokud tedy nejsme nemocní, měli bychom být v kostele každou neděli a 25. prosince a 1. ledna.
Církev doporučuje stejně slavit i:
Zjevení Páně (6.ledna)
Sv. Josefa (19. března)
Nanebevstoupení Páně
Těla a Krve Páně
Sv. Petra a Pavla (29. června)
Sv. Cyrila a Metoděje (5. července)
Nanebevzetí Panny Marie (15. srpna)
Sv. Václava (28. září)
Všech svatých (1. listopadu).
a Neposkvrněné početí Panny Marie (8. prosince)
Zkusme však prosím přestat uvažovat v intencích, jestli mám nebo nemám hřích, když v určitý den nejdu do kostela. Vztah s Bohem není soudní vztah, kdy se opomenutím nějakého přikázání dopouštím přestupku. Vztah s Bohem by měl stát na vzájemné lásce. Chodíme do kostela proto, abychom zde něco načerpali, ne abychom si jako ve fabrice „odpíchli píchačku“ a splnili tak svou povinnost. Vztah s Bohem, který bude stát více na předpisech než na vzájemné touze, se může proměnit v prázdný rituál. V evangeliu Ježíš často kritizoval farizeje za jejich zákonický přístup k víře. Buďme proto opatrní, aby takto jednou Ježíš nekritizoval i nás.
O. Pavel Moravec., farnost Ostrava-Pustkovec

 
K zopakování - Zpověď

Chtěl bych připomenout několik základních pravidel, která by měl člověk dodržovat při svátosti smíření.
• Před svatou zpovědí je potřeba se připravit. Nemá smysl vstupovat do zpovědnice jenom proto, že je tam zrovna volno, i když já vůbec nejsem připravený. Domnívat se, že tam něco řeknu jako obvykle, je naivní. Taková zpověď nemá význam.
• Příprava ke zpovědi spočívá ve zpytování svědomí. Najdeme si čas – ať už doma nebo v kostele – a projdeme si to, co se událo od doby, kdy jsme byli u zpovědi naposledy. Zamyslíme se a poděkujeme za to, v čem se nám dařilo. Připomeneme si to, v čem jsme klopýtli. Není ostudou si své hříchy sepsat na papír.
• Je tradicí zpovídat se jednou za měsíc před prvními pátky. Tato tradice vznikla od zjevení Pána Ježíše Marii Markétě Alacoque, kdy byla zpovědní disciplína velmi přísná. Lidé se v té zpovídali velmi málo a často šli ke svatému přijímání jen hned po zpovědi a pak už ne, protože měli pocit, že toho již nejsou hodni. Proto tato světice tolik propagovala pravidelné zpovídání se o prvních pátcích. Nemá však smysl jít ke zpovědi jen proto, že je před prvním pátkem, nic sice necítím jako hřích, ale něco tam zkrátka řeknu. V takovém případě je lepší chodit ke zpovědi jednou za dva nebo tři měsíce a neubírat tak čas lidem, kteří by se rádi s knězem během zpovědi o něčem poradili.
• Příležitost ke zpovědi bývá v kostelích většinou půl hodiny přede mší svatou. Pokud si uvědomuji, že bych potřeboval při zpovědi s knězem probrat nějakou složitější záležitost, je dobré se s knězem dopředu domluvit na vhodném čase – třeba i mimo pravidelné zpovědní hodiny. Před prvními pátky a před většími svátky bývá u zpovědnic většinou fronta, a kněz tak nemá možnost se každému člověku obšírněji věnovat.
• Když vstoupíme do zpovědnice, tak pozdravíme kněze, např. slovy „Chvála Kristu“ a sedneme si na židli – buď naproti knězi, nebo za mřížku. Za mřížkou jsme více v anonymitě. Kněze se však nemusíme bát, ani se před ním stydět. Pro lepší komunikaci je vhodnější si sednout naproti knězi.
• Zpověď začneme znamením kříže. Potom je dobré říci pár slov o sobě (pokud mě kněz nezná a nebo jsem za mřížkou): kolik mi je let, v jakém životním stavu žiji a případně jaké mám povolání. Knězi to pomůže, aby mě lépe pochopil. Např. tedy řekneme: Je mi 31 let, jsem ženatý, mám dvě děti a pracuji jako projektant. Nebo: Je mi 72 let, jsem 15 let vdova a žiji v jednom domě se svým synem a jeho rodinou. Není v žádném případě potřeba říkat své jméno! Pak je ještě dobré říci, kdy jsem byl u zpovědi naposled – před měsícem, loni o Vánocích nebo před deseti lety. Pokud jdu ke zpovědi po delší době, nemusím se za to stydět. Je lepší přijít po šedesáti letech, než nepřijít vůbec.
• Poté vyznáme své hříchy. Můžeme je uvést např. takto: Vyznávám se Pánu Bohu z těchto hříchů. Nyní řekneme (nebo přečteme své hříchy z papíru). Vyznání můžeme zakončit např. těmito slovy: Toto jsou mé hříchy, upřímně jich lituji a s Boží pomocí chci pracovat na tom, abych byl lepší. Varujme se vět jako např: Toto jsou mé hříchy, prosím o spasitelnou pokutu a slibuji, že již více nezhřeším. Jak může někdo slíbit, že již více nezhřeší?
• Hříchy můžeme vyznat např. v pořadí, jak nás nejvíce tíží, nebo podle Desatera, nebo podle jiného systému – např. začneme s hříchy vůči Bohu, poté vůči bližnímu a nakonec vůči sobě.
• Těžký hřích je vědomé a dobrovolné porušení Božího zákona v závažné záležitosti. Při zpovědi bych měl vyznat všechny těžké hříchy. Kromě toho je dobré vyznat také všechny lehké hříchy, které pociťuji jako vinu. Bůh nám dal dar svědomí, abychom dokázali rozlišovat, kdy jsme hřích spáchali a kdy ne. V případě pochybností se můžeme kněze při zpovědi zeptat. Hříchem např. není, když v neděli nejdu do kostela, protože jsem nemocný. Hříchem není, když omylem sním v pátek kus masa. Naopak ale hříchem může být, že se vůbec nesnažím o páteční sebezápor, nebo že v neděli místo věnování se rodině dělám práce, které mohou počkat na pondělí.
• Při zpovědi se nemusím stydět mluvit o svých hříších i problémech. Čím lépe vyznám konkrétní hřích, tím více se od něj osvobozuji. Je rozdíl např. říci: Lhal jsem a nebo Zamlčel jsem manželce, že jsem neudělal, na čem jsme se dohodli. Vnímejme, že hříchy vyznáváme Bohu skrze kněze, a ne že musíme knězi říci o svých trablech.
• Všechno, co u zpovědi zazní, nesmí kněz vyzradit. Jedná se o tzv. zpovědní tajemství.
• Kněz se mnou rozebere některé hříchy (bude hlavně mluvit o hledání jejich příčin) a bude se snažit se mi poradit, nač bych si měl dávat pozor. Slova kněze si mohu jen vyslechnout, nebo se do nich mohu aktivně zapojit. Poté mi kněz uloží pokání.
• Pokání není trest, ale skutek, který mi má pomoci napravit něco z toho, co jsem u zpovědi vyznal jako hřích. Kněz nedává žádnou spasitelnou pokutu, ale pokání, které mi má pomoci v boji s hříchem. Pokání může být modlitba na určitý úmysl, nebo nějaký skutek, např. u dětí pomoci rodičům v nějaké práci, u rozhádaných manželů má manžel např. koupit manželce kytku apod.
• Zpověď také mohu využít jako příležitost poradit se o svých problémech – v manželství, na pracovišti nebo i jinde. Mohu se také poradit o tom, co mám číst, jak se mohu lépe modlit apod.
• Poté mi kněz udělí rozhřešení. Formule rozhřešení zní takto: Bůh, Otec veškerého milosrdenství, smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a na odpuštění hříchů dal svého svatého Ducha. Ať ti (Vám) skrze tuto službu církve odpustí hříchy a naplní tě (Vás) pokojem. Uděluji ti (Vám) rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Při závěrečných knězových slovech uděláme kříž a pak odpovíme: Amen. Můžeme se s knězem rozloučit, např. slovy:
„S Pánem Bohem“.
• Po zpovědi bychom měli vykonat své uložené pokání. Pokud se jedná o modlitbu a není příliš dlouhá, je dobré se ji pomodlit hned po zpovědi. Pokud se mi nepodaří vykonat pokání do následující zpovědi, pak jsem při ní povinen to vyznat.
• Je lepší upřímná a hluboká zpověď čtyřikrát do roka, než povrchní bezduchá zpověď o každém prvním pátku. Při zpovědi nejde o splnění povinnosti, ale o odevzdání svých poklesků Božímu milosrdenství a o přijetí síly jít dál. Jak daleko od tohoto pojetí se nachází zpověď, kterou sice vykonám každý první pátek, i když vnitřně mám vlastně pocit, že žádné hříchy nemám? Za co mi vlastně má kněz dát rozhřešení, když pouze vyznám, že jsem v neděli jsem nebyl pro nemoc v kostele a v pátek jsem omylem snědl maso? Co z toho je hříchem, který by měl být odpuštěn? A domnívá se takový člověk, že mimo tyto zmíněné věci nikomu neubližuje, nikoho nepomlouvá, snaží se o upřímnou modlitbu a čtení duchovní literatury místo bulvárních novin? Kéž by pro nás zpověď nebyla prázdnou rutinou a stala se konečně setkáním s milujícím a odpouštějícím Bohem.
O. Pavel Moravec., farnost Ostrava-Pustkovec

 

K zopakování – Svaté přijímání

Každoročně připravuji děti k prvnímu svatému přijímání. Každoročně si s nimi vysvětlujeme, jak správně eucharistii přijímat a čeho se vyvarovat při svatém přijímání. Jsem přesvědčen, že čas od času není na škodu zopakovat tato pravidla pro všechny:
Před svatým přijímáním držíme eucharistický půst. To znamená, že hodinu před přijetím eucharistie (ne hodinu přede mší!) bychom neměli jíst a pít. Můžeme však pít vodu a brát léky. Nemocní jsou z tohoto pravidla samozřejmě omluveni. Prakticky to znamená, že když nedělní mše svatá začíná v 9.00, tak bychom cca od 8.30 neměli nic jíst a pít, mimo vodu a léky. Eucharistický půst tedy není nic náročného.
K svatému přijímání můžeme přistoupit, pokud jsme se od poslední zpovědi nedopustili těžkého hříchu, tedy pokud jsme nějaké Boží přikázání neporušili vědomě, dobrovolně a s plným vědomím závažnosti svého jednání. Pokud chodíme ke zpovědi pravidelně (co měsíc až dva měsíce) a snažíme se žít podle Božích přikázání, nemuseli bychom se obávat přijímat eucharistii. Vnímejme svaté přijímání ne jako odměnu za to, že jsme hodní, ale jako posilu pro náš život a pro náš boj s hříchem.
K svatému přijímání přistupujeme v řadě spolu s ostatními věřícími. Před přijetím eucharistii nemusíme dělat kříž ani poklekat. Kdo přesto cítí znamení kříže či pokleknutí jako vhodné, ať je udělá s dostatečným předstihem – ne až ve chvíli, když přistoupí před kněze. V té chvíli už neděláme kříž a neklekáme.
Když kněz řekne „Tělo Kristovo“ a ukáže nám eucharistii, my odpovíme „Amen“. Pokud přijímáme do úst, tak poté, co řekneme Amen, otevřeme ústa. Kněz nám vloží hostii do úst. Pak už nepoklekáme ani se nežehnáme. Neříkáme Amen až ve chvíli, kdy už máme hostii v ústech.
Pokud chceme přijímat na ruku, tak když předstoupíme před kněze, položíme levou ruku na pravou ruku a obě ruce umístníme do výšky ramen. To je pro kněze znamení, že chceme přijímat na ruku. Kněz řekne „Tělo Kristovo“, my odpovíme „Amen“. Kněz nám pak položí hostii na naši levou dlaň. My hostii uchopíme pravou rukou a před knězem si ji vložíme do úst. Teprve potom odcházíme na místo. Chceme-li přijímat na ruku, musíme mít obě ruce volné. Nemůžeme v nich tedy držet kancionál, tašku nebo dítě.
Po přijetí eucharistie jdeme na své místo. Můžeme si sednout nebo kleknout. Nastává chvíle naší osobní modlitby s Kristem. V této chvíli nemusíme ani zpívat, ani se modlit nějakou naučenou modlitbu. Stačí, když vlastními slovy s Kristem na chvíli tiše rozmlouváme – tak, jak to děláme ve své osobní modlitbě.
Chvíle ticha po svatém přijímání v celém kostele je přímou výzvou k tiché modlitbě s Kristem. Zvláště v této chvíli je příležitost k modlitbě pro všechny, kteří byli během svatého přijímání zaměstnáni v liturgii – pro kněze, ministranty, scholu, varhaníka apod. V této chvíli prosím nešeptejme nic polohlasně. Dovolme i ostatním se tiše modlit.
Varujme se posuzování, který způsob přijímání eucharistie je lepší, nebo dokonce zbožnější. Stejně tak se varujme rozlišování v tom, kdo svaté přijímání podává. Všichni akolyté, kteří u nás svaté přijímání (zvláště při nedělní bohoslužbě) pomáhají podávat, mají k tomu povolení přímo od otce biskupa. Nezáleží tedy na tom, jestli eucharistii přijímám od kněze nebo od laika. Důležitý není ten, kdo podává Krista v eucharistii, ale ten, koho v eucharistii přijímám – tedy Kristus. Stejně jako svaté přijímání není horší nebo méně účinné od akolyty, stejně tak není horší nebo méně účinné, když ho přijímám na ruku. Nenechejme se zatáhnout do soustředění se na okolnosti, které podávání eucharistie doprovázejí. Mohlo by se stát, že nám pak unikne podstata eucharistie – tedy skutečné a niterné setkání s Kristem. A dejme si také pozor na to, abychom se nepoddávali skryté pýše, že jsme lepší než ostatní, protože držíme eucharistický půst delší dobu, přijímáme jen od kněze a jen do úst! Pokud nás náš způsob přijímání eucharistie vede k vnitřní povýšenosti nad ostatní, pak nás účinky této svátosti úspěšně minuly.
O. Pavel Moravec., farnost Ostrava-Pustkovec

 

Pět způsobů, jak podporovat svého kněze ve farnosti

1. Modlete se za svého kněze a povzbuzujte ostatní, aby dělali totéž. Mohli byste uvažovat o tom, že své běžné práce a činnosti budete obětovat za vašeho kněze. Nebo byste se za něj mohli denně modlit nějakou konkrétní modlitbu. Oznamte knězi, že se za něj modlíte. Určitě ocení vaši duchovní podporu a v těžkých chvílích bude vědět, že ho vaše modlitby drží.
2. Zapojte se a buďte aktivní. To nejlepší, co můžete pro vašeho kněze udělat, je chodit na mši svatou každý víkend a začlenit se do farnosti. Využívejte své dary a schopnosti k tomu, abyste pomohli farnosti růst. Dobrovolně se nabídněte pomoci se vším, co je třeba udělat. Navštěvujte farní akce a podporujte farnost finančně.
Jestliže se vás nebo vaší rodiny Bůh skrze slova nebo činy vašeho kněze nějak dotkl, určitě mu dejte vědět, co se stalo. Když totiž kněží vidí, že skrze ně Bůh pracuje, utvrdí to jejich povolání, a toto povzbuzení je posune daleko dopředu.
Informujte kněze, jestliže se dozvíte, že je ve farnosti někdo nemocný, zraněný nebo prochází nějakými obtížemi v životě. Kněz je často tím posledním, kdo se o takových věcech doslechne, a nemůže být všude hned. Toto pomůže vašemu knězi být tam, kde to potřebuje, aby se mohl o farníky co nejefektivněji postarat.
Především udržujte vztah s Ježíšem jako svou nejvyšší hodnotu. Kněží se ve vaší farnosti budou střídat a různě se dotýkat vašich životů, ale vaše víra musí být vždy zakotvená v Pánu.
3. Všímejte si, jak se naplňují vaše očekávání. Někdy mají lidé nereálné představy o tom, jakým by kněz měl být nebo co by měl dělat. Chtějí, aby byl otec přítomen v každé funkci, na každé akci společenství, a kdykoliv má někdo dotaz, zájem nebo zvláštní potřebu. Je třeba pamatovat na to, že i kněží jsou lidé s běžnými lidskými hranicemi. Právě tak, jako vy potřebujete každý týden jeden den či dva dny volna, stejně tak je tomu i u kněze. Studie skutečně prokázaly, že volný čas je pro kněze důležitý k tomu, aby jim pomohl udržovat jejich duchovní zaměření a míru jejich energie. Jeden kněz přiznal, že poté, co se plně věnoval farníkům, ale trval na jednom dni volna týdně, byl pak skutečně schopen více vykonat. Tak, jako pečujeme o sebe, připomeňte knězi, že stejnou péči potřebuje i on.
Přijímejte svého kněze kvůli jedinečnosti jeho osoby. Kněží přicházejí ve všech formách, počtu, v různém věku i v různých typech osobnosti: introverti i extroverti, jemní i vznětliví, vážní i vtipní. Každý kněz má také své preference a zvláštnosti, tak mu dovolte být sám sebou s jeho vlastními dary a schopnostmi. Každý kněz bude sloužit svým vlastním způsobem. Důvěřujte Bohu, ať pracuje skrze vašeho kněze tak, aby on rozpoznal potřeby farnosti, a sdělte mu, že ho podporujete. Jestliže máte schopnost svého kněze rozesmát, udělejte to! Dobrý smích velice přispívá k odbourání každého napětí, které může pociťovat.
4. Buďte připraveni věřit v to nejlepší. Mnohé z toho, co se ve farnosti šeptá, není pravda, nebo je to přinejmenším hodně přehnané. Většina lidí opravdu chce, aby jejich kněz ve své službě uspěl. Ale pár negativistických lidí může způsobit, že ublíží nejen knězi, ale celé farnosti. Někdy ta negativita pochází z nedorozumění. Často si lidé vytvoří domněnku o něčem, co slyšeli kněze říct nebo co ho viděli dělat, aniž by to mělo nějaký reálný základ. Pamatujte si, že otec možná nemůže plně vysvětlit něco, co je omezeno důvěrností. Může se někdy jevit jako nesoustředěný nebo odměřený, pokud má právě starosti s něčím ve farnosti, nebo je vyčerpaný po noci probdělé u umírajícího farníka. Pokud nebudete znát všechna fakta, je nejlepší dát mu možnost udělat chybu.
To vyžaduje dvakrát uvážit, jak o vašem knězi mluvit, obzvlášť před dětmi. Citlivě se postavte proti farníkům, kteří šíří pomluvy, a vysvětlete jim, že kritizování kněze za jeho zády problém nikdy nevyřeší. Jestliže je stížnost oprávněná, nabídněte jim, že s nimi půjdete za knězem si o tom promluvit.
Když vzniknou problémy, prokažte svému knězi službu tím, že s ním sjednáte schůzku tak, abyste jednali o samotě (nikdy není moudré pokoušet se zaměstnávat kněze důležitými rozhovory ve vestibulu po mši svaté, nebo na místě, kde ostatní poslouchají). Ve vyjádření svých pocitů buďte poctiví, ale i uctiví. Modlete se, ať vás Pán vede. Když nemůžete přijít na řešení, potřebujete možná prostředníka nebo vyšší autoritu. V některých případech možná dosáhnete bodu, kde jednoduše souhlasíte, nebo třeba i nesouhlasíte.
5. Ukažte své ocenění. Každý člověk potřebuje kladné ujištění. Povzbuzení několika farníků pomohlo jednomu mladému knězi, že zlepšil svá kázání. Jiný kněz přiznal, že mu podpora farníků pomohla objevit své hudební schopnosti a naučit se, jak tyto dary využívat ve své službě.
Děkujte svému knězi za to, že dává svůj život vám a Pánu. Uznejte, kolik práce stojí, aby farnost dobře fungovala. Řekněte knězi, když se vám líbí, že něco udělal, nebo způsob, jakým zvládl situaci. Možná mu chcete nechat na hlasové schránce povzbuzující poznámku nebo pozitivní zprávu. Pamatujte si data jeho narozenin, výročí svěcení a další významné dny. Není nutné mu zrovna dávat dárek. Už jen připomínka té události je výrazem ocenění a povzbuzení.
Když vymýšlíte způsoby, jak ocenit vašeho kněze, neuškodí, když se ho zeptáte, co by bylo nejvhodnější! Někteří kněží se rádi nechávají pozvat farníky k nim domů na oběd nebo oslavy. Jiní ocení, když jim na faře necháte domácí jídlo nebo zdravé pochoutky. Proto se neostýchejte kněze zeptat na podněty, jak mu jeho život trochu ulehčit nebo zpříjemnit. Možná zjistíte, že gesta, která považujete za maličkosti, znamenají velmi mnoho pro člověka, který tráví tolik času a energie zkoumáním potřeb ostatních lidí.
Závěrečná myšlenka: Ježíš se nám zvláštním způsobem zpřítomňuje skrze své kněze, takže cokoliv pro své kněze děláte, děláte také pro Pána. A cokoli děláte pro Pána, to pomáhá budovat Boží království právě tady na zemi. „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“ Jan 13,35.
Pro farní časopis v Ostravě-Pustkovci z anglického originálu přeložila Mary Valdštýnová

 

Nebojme se nemocných a umírajících

Nemoc, umírání, smrt… události, se kterými se během života setká každý z nás. Někdo z vašich blízkých začíná chřadnout, ubývají mu síly… jeho celkový zdravotní stav se prudce zhoršuje…
Pokud byl po celý život aktivní a činorodý, špatně snáší, že je bezmocný a upoutaný na lůžko. Vše vzdává a ztrácí chuť k životu… Vezměte svého blízkého za ruku a ujistěte ho, že je pro vás stále důležitý a máte ho moc rádi.
Často říká, že už tu dlouho nebude. Starý a těžce nemocný člověk tuší, kdy se blíží konec jeho života. Tyhle předpovědi a úvahy vnímáme jako beznadějné... Nechejme ho, ať nám sdělí všechno, co má na srdci. Chce po sobě vše urovnat a navíc nám dává šanci, abychom se s jeho odchodem postupně vyrovnali a smířili.
Postupující nemoc, ubývání sil je velmi bolestivé i pro nejbližší okolí. Váš blízký se ale chystá domů, zpět do Otcovy náruče. Musí se proto znovu stát bezmocným dítětem, které se neudrží na vlastních nohou, nesrozumitelně žvatlá, miminkem, které je zcela odkázané na druhé.
Nadešel okamžik, kdy péči o svého blízkého sami nezvládáte. Nevyčítejte si, že jste ho museli dát do nemocnice či hospice. Sami byste mu léky na tlumení nesnesitelných bolestí dávat nemohli a běžná domácnost na ošetřování těžce nemocného uzpůsobená také nebývá. Navštěvujte proto svého blízkého co nejčastěji, vnímá vás, i když je v kómatu či dokonce v agonii… Možná budete sami překvapení, že nevidíte před sebou bezmocné tělo, zubožené těžkou nemocí, ale celoživotní přátelství, které vás spojovalo.
Navštěvujte svého blízkého člena rodiny i v případě, že vaše vzájemné vztahy nebyly zrovna idylické. Není vyloučené, že se pod jeho drsnou slupkou či za maskou lhostejnosti celý život ukrývalo bázlivé, ustrašené a zraněné dítě, které si nevědělo rady se sebou samým a nyní potřebuje smíření a odpuštění…
Pokud jste se nedostali na návštěvu tak často, jak byste si nyní představovali, nezazlívejte si to. Možná v posledních několika letech do vašeho života vstoupilo nové a časově náročné zaměstnání, přicházela na svět vaše vnoučata a vy jste si je zcela přirozeně chtěli naplno užívat už od samotného počátku…
Nevyhýbejte se ani společenství a rozhovorům o vaší situaci. Třeba se setkáte s někým, kdo má za sebou podobnou zkušenost. Pomůže vám získat nadhled a odvahu dát vašemu blízkému tolik potřebné pohlazení a křížek na cestu… Po jeho odchodu ze světa s překvapením zjistíte, že vedle smutku a bolesti nad ztrátou blízkého člověka prožíváte i hluboký pokoj… a plněji zakusíte, že po Kříži následuje Vzkříšení.
Dómský zpravodaj 11/2009, Petra Otýpková

 

Varhanici tradicionalisté protestují proti novým trendům v liturgické hudbě, progresivisté obhajují to co bylo předvedeno na Proboštské louce ve Staré Boleslavi, interdiecézní komise se vyjadřuje smířlivě a doporučila jednat, zde si můžeme připomenout a udělat vlastní názor.

22. září zemřel v Novém Jičíně Msgre. ThDr. Antonín Huvar, rozloučení bylo v kostele v Albrechtičkách ve čtvrtek 1. října ve 14:00, jeho život a dílo

Statistické údaje o katolické církvi v České republice před návštěvou Svatého Otce

V Olomouci na Horním náměstí stojí Čestný sloup Nejsvětější Trojice

Opravujme kapličky, i ty, které zdánlivě nejsou nikoho

Taky Litmanová - Hora Zvir na východním Slovensku je oficiálním poutním místem

Katolická církev na Internetu

 

Litanie k našemu Pánu Ježíši Kristu, Knězi a Oběti

Zvláště starší generace má ráda modlitbu litanií. V letošním Roce kněží mohou být dobrou příležitostí k modlitbě právě litanie ke Kristu, Knězi a Oběti ve zkrácené podobě:

Pane, smiluj se. Kriste, smiluj se. Pane, smiluj se.
Bože, náš nebeský Otče, smiluj se nad námi
Bože Synu Vykupiteli světa, Bože Duchu svatý, Bože v Trojici jediný,
Ježíši, Knězi a Oběti,
Ježíši, Knězi navěky podle řádu Melchizedechova,
Ježíši, knězi, kterého Bůh poslal hlásat chudým radostnou zvěst,
Ježíši, Knězi, který jsi při poslední večeři ustanovil eucharistii,
Ježíši, Knězi stále živý, aby ses nad námi smiloval,
Ježíši, Veleknězi, kterého Otec pomazal Duchem Svatým a mocí,
Ježíši, Veleknězi ustanovený pro lid,
Ježíši věrný a milosrdný,
Ježíši, Veleknězi hořící horlivostí pro Boha a duše,
Ježíši, Veleknězi, který jsi nás uvedl na novou cestu,
Ježíši, Veleknězi, který jsi nás miloval a obmyl od našich hříchů svou krví,
Ježíši, Veleknězi, který ses vydal Bohu jako oběť,
Ježíši, Oběti pro Boha a za lidi,
Ježíši, Oběti smírná,
Ježíši, oběti, v níž máme důvěru a přístup k Bohu,
Abys zachoval všechno kněžstvo v opravdové zbožnosti, prosíme tě, vyslyš nás
Abys obdařil svůj lid pastýři podle svého srdce,
Aby ústa kněží byla strážci modlitby,
Abys poslal dělníky na svou žeň,
Abys nám dal dostatek věrných přisluhovatelů tvých tajemství,
Abys jim dal vytrvale sloužit podle tvé vůle,
Abys jim udělil vlídnost ve službě, svědomitost v konání a vytrvalost v modlitbě,
Abys ty, kteří ti na zemi věrně sloužili, přijal do své radosti v nebi.
Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi (3x)
Modleme se: Bože, posvětiteli a ochránce své církve, vzbuď v ní svým duchem vhodné a věrné přisluhovatele svatých tajemství, aby díky jejich službě a příkladu byl křesťanský lid uváděn pod tvou ochranou na cestu spásy. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.
Převzato z farního časopisu Benjamín, Ostrava - Pustkovec

 

CVRČEK – nový křesťanský časopis pro předškolní děti

Vydavatel: Nezbeda, s.r.o.
Zřizovatel: Salesiánská provincie v Praze
Časopis bude vycházet jako příloha Nezbedy, tedy ve formátu B5 a v rozsahu osmi stran na pevnějším papíru tak, aby byli malí čtenáři schopni “číst“ a vymalovávat obrázky a rodiče jim pomáhali s textem. Jeho obsah bude spojen s liturgickou dobou, ve které bude vydáván. Každé číslo bude mít jednotné téma. Bližší obsah nového časopisu nám přiblížil šéfredaktor Nezbedy Vítězslav Koutník.
Co v něm malí čtenáři se svými rodiči naleznou?
Koncepce časopisu vychází z myšlenky, aby rodiče se svými předškoláky mohli prožívat vztah s Bohem také prostřednictvím pravidelného čtení, zábavy i různých her. V časopise bude například: Cvrčkovo čtení – v textu budou některá slova nahrazena obrázky, komiks – příběhy z rodiny Zajíčkových, okénko pro rodiče – myšlenka pro rodiče, pohádka – vyprávění bude doplněno kvizem, vystřihovánka – pro šikovné ruce, modlitba, kvizy, drobné hříčky
Kdy začne Cvrček vycházet?
Nulté číslo vyjde v zářijovém Nezbedovi jako samostatná příloha celého nákladu. Na požádání bude toto číslo Nezbedy i s Cvrčkem zasláno zdarma na ukázku.
Ke zhlédnutí bude na vybraných webových stránkách.
První číslo vyjde v prosinci 2009 jako příloha Nezbedy.
Jak bude pokračovat vydávání v roce 2010?
Nepředpokládáme, že by se měl Cvrček ve vydávání časem osamostatnit. Ekonomická situace našeho křesťanského tisku je svízelná, nelze tedy samostatně vydávat časopis pro tak malý okruh čtenářů jakými jsou předškolní děti. Pokud se podaří nashromáždit dostatek předplatitelů, bude Cvrček distribuován spolu s Nezbedou na adresy čtenářů, kteří o něj projeví zájem. Cena bude koncem letošního roku stanovena tak, aby Cvrček s Nezbedou byl dostupným časopisem. Předpokládáme, že roční předplatné Cvrčka s Nezbedou nepřekročí 300 Kč.
Co mohou udělat zájemci o časopis pro předškoláky?
Určitě by měli dát o svém zájmu vědět prostřednictvím listovní zásilky nebo elektronické pošty.
Kontakty a bližší informace:
Adresa redakce:
Nezbeda, Divadelní 6, 760 01 Zlín, tel. 577 218 266 (+ záznamník), 739 344 031,
e-mail: nezbeda.zlin@volny.cz, web: www.volny.cz/nezbeda.zlin/cvrcek
Josef Pala

 

Pouť v Koclířově, sídle Národního centra Českomoravské Fatimy

Slavnost Těla a Krve Páně v Olomouc

Pouť za vlastní posvěcení kněží byla 16. června na Svatém Hostýně

Katolický týdeník oslavil své šedesáté narozeniny

 

Měsíc červen je zasvěcen Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu

.Každoročně tak znova prožíváme, že Boží Syn se skutečně stal člověkem, podobným nám ve všem, kromě hříchu, a že nám tedy rozumí ve všech našich radostech i starostech. Jeho porozumění není jen nějaké akademické, ale prožité až do krajnosti – jeho Srdce je probodené kopím. Jestliže ve Starém zákoně Hospodin vzkazuje: „vyryl jsem si tvé jméno do svých dlaní“, Pán Ježíš si nechal jména všech vyrýt do svého Srdce.

 

Kniha "Poutní místa Moravy a Slezska" se dočkala třetího vydání

 

Matka Tereza z Kalkaty

(Matka Tereza s arcibiskupem Vaňákem v Olomouci)Jak najít poklad víry?
Nikdy, ani na chvíli jsem nezapochybovala o existenci Boha, ale vím, že i takoví lidé jsou. Jestli toužíš najít víru v Boha a navázat s ním osobní kontakt, začni nejprve pomáhat druhým, prokazuj jim lásku a přinese ti to zvláštní milosti, které promění tvoji duši.
Tehdy se postupně začneš otvírat a zakoušet radost, jakou může dát jen Boží láska. Láska a víra jdou ruku v ruce, doplňují se. Opravdová víra se projevuje vždy skrze lásku. Lidé ztrácejí víru, protože dovolí, aby je ovládal egoismus a honba za penězi.

Z myšlenek Matky Terezy
Jestli se chceš naučit věřit a milovat, dívej se na Ježíše, odevzdávej se Mu v každodenní modlitbě a úplně Mu důvěřuj jako dítě. Jen tehdy zmizí tvoje pochybnosti a v srdci budeš mít pokoj. Ježíš řekl: „Jestli nebudete jako děti, nevejdete do nebeského království.“
Přijímej, to, co ti Bůh dává, a za všechno Mu odplácej hlubokou vděčností. Pokud tě Bůh obdaroval velkým bohatstvím, snaž se ho dobře zužitkovat, rozděl se s jinými, kteří nemají nic. Vždy se snaž dělit se s ostatními, protože i malá pomoc je může zachránit před zoufalstvím. Mysli na to, aby ses nehonil za větším majetkem, než je potřeba. Buď spokojen s tím, co máš.

Rozhodni se pro každodenní modlitbu
Vždy začínám modlitbu v tichu, protože sám Bůh promlouvá v tichu srdce. Bůh je přítelem ticha – musíme Bohu naslouchat, protože důležité není to, co říkáme my, ale co nám chce říci On. Modlitba je pokrmem duše. Čím je krev pro tělo, tím je modlitba pro duši. Díky modlitbě se naše duše stává čistou a šlechetnou. Čisté srdce může vidět Boha, může volat k Bohu a vnímat Boží lásku v jiných lidech. Mít čisté srdce znamená být otevřený a upřímný ve vztahu k Bohu a nic před ním neukrývat. Jestli hledáš Boha a nevíš, kde svoje hledání začít, nauč se modlit a rozhodni se pro každodenní modlitbu. Hledej Ho v tichu, v modlitbě, klaněj se Mu přítomnému v eucharistii, a tehdy Ho najdeš v trpících a potřebných. Můžeš se modlit vždy a všude.

Důležitost modlitby
Když se budeme modlit, dostaneme odpověď na všechny otázky, které nás trápí. Bez modlitby bych nedokázala pracovat ani půl hodiny. Bůh mi dává sílu díky modlitbě. Začínej a konči svůj den modlitbou. Vracej se k Bohu jako dítě. Pokud ti přijde těžké se modlit, můžeš říct: „Přijď Duchu svatý, veď mě, osvěcuj mou mysl, abych se uměl modlit.“ Při modlitbě poděkuj Bohu za všechny dary, protože všechny věci pocházejí od Něho, jsou to Jeho dary pro tebe. Můžeš odříkat Otče náš, Zdrávas Maria, růženec, Věřím v Boha a všechny všeobecně známé modlitby. Když uvěříš v Boha a v moc modlitby, zvítězíš nad všemi pocity malomyslnosti, strachu a samoty, kterým lidé běžně podléhají. Rozhodni se pro každodenní modlitbu. Modlitba rozšiřuje srdce, které se otvírá Bohu, a Bůh sám se nám dává jako dar. Proste a hledejte a vaše srdce se stane tak velké, že bude schopné přijmout Boha a uchovat si Ho v srdci.

Modlete se a odpouštějte
Láska začíná doma, proto je velmi důležitá rodinná modlitba. Pokud se spolu budete modlit, zůstanete spolu, budete se umět navzájem obdarovat láskou jakou Bůh obdarovává každého z vás. Děti je třeba učit modlit se a rodiče se musí modlit spolu s nimi. Lidé se na mě obracejí s otázkou, jako radu můžu dát rozhádaným manželům? Vždy odpovídám: Ať se spolu modlí a navzájem si odpouštějí. Dětem z rozvrácených rodin říkám to stejné: Modlete se a odpouštějte. I svobodným matkám, které přišly o rodinné zázemí říkám: Modlete se a odpouštějte.

Nikdy není důvod k zoufalství – jsme Bohem milováni
Hřích kráčí s námi, je v nás. Nikdy se nenechej znechutit a nepropadej zoufalství, jen věř se vroucí Boží lásku. Jsme Mu velmi drazí, proto nás miluje. Miluje tak vroucně, že nás stvořil svýma rukama. Když se ti zdá, že ti srdce pukne bolestí, pomysli si: „Jsem Mu velmi drahý, miluje mě. Zná mě jménem. Jsem Jeho vlastnictvím.“

Objev i ty poklad eucharistie
Když se budeme Ježíšovi klanět v eucharistii, dokážeme Ho uvidět v ponížených a zanedbaných tělech ubohých lidí. Den začínáme účastí na mši svaté, svatým přijímáním a končíme ho hodinovou adorací, která nás přibližuje k Ježíšovi, sjednocuje nás s Ním a s ubohými – skrze službu jim sloužíme Jemu. Neumím si představit ani jediný den bez eucharistie. Dotýkám se Ježíše, miluji Ho a sloužím Mu v chudých, posilňována Jeho láskou. Jsme stvořeni pro lásku, tak velmi toužíme po Bohu. Proto se Ježíš s námi dělí o svůj Božský život a lásku, když se nám dává jako pokrm v eucharistii. Musíme Ho přijímat s čistým srdcem. Mou největší láskou je Ježíš v eucharistii. V ní se s Ním potkávám, přijímám Ho, miluji a potom Ho nacházím a sloužím Mu v těch nejubožejších z ubohých. Kdybych denně nepřijímala eucharistii, můj život by byl prázdný. Jen díky horlivé modlitbě a svatému přijímání můžeme žít s Ježíšem, pro Ježíše a pro naše ubohé. Nemůžeme oddělit svůj život od eucharistie. Lidé se nás ptají: „Odkud čerpáte radost a sílu k tomu všemu, co děláte?“ Všechno to dostáváme od Krista přítomného v eucharistii. Proto je eucharistie centrem našeho života… Bez Ježíše bych nebyla schopná přežít ani jeden den, dokonce ani jednu hodinu svého života.

Milujte se! (Časopis pro novou evangelizaci) 8/2009

 

Odešel věrný svatohostýnský poutník

Takřka v předvečer svých 94. narozenin zemřel v Praze 9. května 2009 Mons. Jan Machač.
Pocházel z obce Horní Lideč, kde se narodil 1. června 1915. Po absolvování gymnázia ve Vsetíně a studiu v Arcibiskupském kněžském semináři v Praze přijal 30. května 1943 v katedrále sv. Víta kněžské svěcení z rukou tehdejšího pražského světícího biskupa ThDr. Antonína Eltschknera. Rozhodl se pro působení v pražské arcidiecézi. Za přečtení pastýřského listu tehdejšího pražského arcibiskupa ThDr. Josefa Berana byl na podzim 1949 zatčen a po dvou měsících propuštěn. O svém druhém zatčení píše ve svých Vzpomínkách, které vydala v roce 2005 Horní Lideč u příležitosti jeho 90. narozenin: V roce 1951 jsem byl pozvaný na školení do semináře v Praze. Když jsem se 30. listopadu vracel a u pokladny si kupoval lístek, přistoupili ke mně dva muži, kteří mě legitimovali, dali pásku přes oči a odvezli mě někam pryč. Nevěděl jsem, kam jedu, Po půl roce byl odsouzen pro velezradu a špionáž pro západní mocnosti na sedm let. Po soudu se dostal do Kartouz, následovala Mladá Boleslav, Jáchymov, Bory a znovu Kartouzy. Kdyby člověk neměl víru, určitě by to prožíval velmi těžce, vzpomínal později na nejčernější kapitolu svého života.
Po propuštění z vězení 30. listopadu 1958 musel nastoupit do nemocnice, protože měl vředy na dvanácterníku. Následoval příkaz k okamžitému nástupu do zaměstnání, ať je jakékoliv. V nemocnici bylo volné místo zahradníka, ale úřady nedovolily, aby tuto práci přijal, zamítly i místo metaře kvůli údajnému pohoršení. Nakonec skončil jako dělník u okružní pily TONu v Bystřici pod Hostýnem. Zde pracoval sedm let.
Po několika letech se pak mohl postupně vrátit do duchovní správy, ale v naší olomoucké arcidiecézi; nejprve jako zpovědník na Hostýně a v Holešově a od 15. dubna 1966 mu byl udělen tzv. státní souhlas a on mohl nastoupit jako administrátor ve farnosti Gottwaldov-Malenovice. V době Pražského jara 1968 se vrátil do Prahy a v následujících třech letech působil jako blízký spolupracovník pražského apoštolského administrátora biskupa ThDr. Františka Tomáška. Zde však mohl zůstat jen do listopadu 1971. Období husákovské normalizace přineslo jeho nucený odchod z konzistoře. Prozatímně dostal souhlas ke kněžské službě v Praze -Dejvicích u památného kostela sv. Matěje. Tato přechodná doba trvala nakonec 31 let. Roku 1998 byl jmenován monsignorem.
Službou u sv. Matěje se před otcem Machačem místo kariéry preláta otevřela cesta pastýře. Využil ji k prospěchu několika generací svých farníků, které získával díky své vzácné osobnosti, hluboké schopnosti porozumění i smyslu pro humor. Za jeho působení se fara i zahrada staly místem, kde farníci mohli prožívat svá společenství.
Mnoho času a energie věnoval pastýřské péči, ovlivnil generace dětí a mládeže, na své farnosti vychoval deset svých následovníků. Prožil celibát s početnou rodinou. Sám říkával, že si nedovede představit krásnější naplnění kněžského života.
Poslední rozloučení s Mons. Machačem se konalo 14. května v pražské katedrále, odkud bylo jeho tělo uloženo do hrobu na hřbitově u kostela sv. Matěje v Praze.
Josef Pala

 

Duchovní slovo před Velikonocemi

Pokoj vám!

Tento pozdrav uvádí sv. Lukáš a sv. Jan jako první slova, která apoštolové uslyšeli z úst vzkříšeného Krista. Připomeňme si však situaci, ve které se apoštolové tehdy nacházeli. Rychlý a strašný konec jejich Mistra, o němž věřili, že je to Mesiáš. Nyní ve strachu před pronásledovateli jsou zamčeni. Mají sice zprávu o tom, že Ježíš je živý, svůj zážitek jim sdělují i učedníci, kteří se vrátili z Emauz. Pořád však o nich platí to, co čteme u sv. Marka (9,31): Byli poučeni od Pána Ježíše, že bude zabit, třetího dne však vstane z mrtvých. “Ale oni nerozuměli tomu slovu!“ Ještě nevěřili ve vzkříšení a tak když se vzkříšený Ježíš náhle objeví uprostřed nich, ve svém zděšení a přestrašení se domnívají, že vidí ducha. (Lk 24, 36–37)
Pokoj vám! Jak je to s tvou vírou ve vzkříšení, v nebe, v život věčný? Víš dost o těchto skutečnostech, ale dovedeš do hloubky duše věřit ve vlastní smrt a vlastní, skutečné vzkříšení? Víra se neměří znalostí, nebo poznáváním, ale opravdová víra dovede ze svého poznání vyvodit důsledky. Vstanu z mrtvých a uvidím Boha, Vykupitele svého! To je skutečnost, podle které zařídím a seřídím i svůj každodenní život. Když Ježíšovi učedníci konečně pochopili skutečnost vzkříšení, snadno mohli oživovat své představy a naděje v pozemské království Mesiáše. Vzkříšený Ježíš po dobu pobytu mezi nimi je dostatečně poučí o tom, že jeho království není z tohoto světa. Snažíme se to pochopit i my, zvláště když čteme zprávu o vzkříšení u sv. Jana (20,21–23). “I zaradovali se učedníci, že uviděli Pána – ukázal jim ruce i bok. – Tu jim Ježíš řekl opět: “Pokoj vám, jako mne poslal Otec i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: “Přijměte Ducha Svatého!“ Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpouštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“
Odpuštění hříchů. A to je všecko? Ne, to je začátek! Je to dar všech darů. Kristus na kříži ukazuje svou nekonečnou lásku a zároveň hrůzu hříchu a potřebu odpuštění a vykoupení. Kristus, Bohočlověk je poslán od Otce, aby odstranil překážku mezi člověkem a Bohem. Hřích je opakem Boží lásky v nás, působí ztrátu pokoje v lidském srdci, ve kterém hryže hřích a špatné svědomí. Neznalí apoštolové se nejdříve zděsili, když se mezi nimi objevil vzkříšený Ježíš. Zaradovali se, když pochopili skutečnost vzkříšení. Dnes církev pověřená Kristem plní své poslání a zve tě právě ve velikonoční době ke svátosti smíření. Nebudeš se děsit a strachovat z vyznání svých hříchů před církví, když poznáš a uvěříš, že právě takto odpouští tvé hříchy Ježíš, který za tebe zaplatil z nepředstavitelné lásky svou vlastní krví.
Pane Ježíši, důvěřuji ti! Pane Ježíši, děkuji ti!
Ave Maria!
P. Jan Chromeček, SJ

 

Velikonoční události a jejich význam

 

Před Velikonocemi 2009

Už víme s naprostou jistotou, že hospodářská krize se nevyhnula ani Česku. Navíc padla vláda, která připravila protiopatření. Jak to vlastně dopadne? Jak dopadne krize na mne, rodinu, ... Obavy jsou tu ještě dříve, než se krize skutečně projeví. Bývají horší než situace samotná. Až přijde nějaká obtíž, člověk je vyburcován a hledá řešení. Je schopen čelit obtížím. Hledá nové možnosti, uskrovní se, pomohou přátelé. Ale strach z toho, co teprve přijde, ochromuje a bývá větším problémem, než obtíž sama.
Když dolehne nějaká těžkost, a lidé ji řeší spolu, ať už ve dvojici nebo větším společenství, těžkost je stmelí. Krize s sebou přináší i šanci, že znova objevíme větší váhu hodnot jako je přátelství, společenství, vzájemná pomoc.
Můžeme dokonce objevit, že přijaté nutné uskrovnění z navyknutého hmotného standartu nás osvobodí od závislosti na věcech, zjistíme, že nemusíme mít všechno, jako ostatní, a přece můžeme prožívat kvalitní život. Člověka přece nevytváří to, co má, ale to, kým je. Je Božím dítětem, pro jehož záchranu Bohočlověk Ježíš Kristus dal svůj život a pro kterého vstal z mrtvých. Stává se Kristu podobnějším, když se pokouší nemyslet jen na sebe, ale žít také pro druhé.
Hůře ovšem krize dopadne na ty, kteří už teď žijí na hranici chudoby. Průměrná mzda, předkládaná statistikami je skvěle zkreslená statisícovými příjmy špiček, které překryjí ty statisíce potřebných.
Zde je místo pro solidaritu, otevřené oči, ochotné srdce.
P. Bohumír Vitásek

Nebojte se!
Moc Kristova kříže a vzkříšení je větší než veškeré zlo, z něhož by člověk mohl mít strach. Kristus po svém zmrtvýchvstání řekl apoštolům a ženám: „Nebojte se!“
Tato slova potřebujeme dnes možná více, než kdy jindy. Je nutné, aby zesílila jistota, že existuje ten, kdo drží v rukou osudy tohoto pomíjivého světa. A tento někdo je Láska ...

Jen on se může plně zaručit za slova „Nebojte se!“.
Jan Pavel II.

 

Další krok v beatifikačním procesu Marie Vojtěchy Hasmandové

V sobotu 28. února 2009 se na Kongregaci pro svatořečení ve Vatikánu uskutečnil další krok v beatifikačním procesu Boží služebnice Marie Vojtěchy Hasmandové z Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Postulátor procesu Mons. Josef Laštovica a sestra Remigie Češíková, představená komunity boromejek z České koleje Nepomucenum v Římě, předali relátorovi procesu z Kongregace pro svatořečení obsáhlou dokumentaci, tzv. “positio“ o jejím životě, ctnostech a pověsti svatosti. Dokument má přibližně 600 stran a stane se podkladem pro rozhodnutí o heroičnosti ctností, což je spolu s uznaným zázrakem na přímluvu dotyčné, podmínkou jejího blahořečení. Dokumentace bude za tím účelem studována zvláštní komisí Kongregace pro svatořečení.
Sestra Marie Vojtěcha (Antonie) Hasmandová, která se narodila 25. března 1914 v Huštěnovicích, patří k nejvýznamnějším ženským postavám života církve v České republice. V padesátých letech byla osm let vězněna komunistickým režimem. Z pardubické věznice byla propuštěna na základě všeobecné amnestie v květnu 1960. Byla celkem třikrát generální představenou sester boromejek – nejpočetnějšího ženského řádu u nás. Jako generální představená vedla v době totality necelých 18 let (1970 – 1988) své řeholní společenství k obnově řeholního života v souladu se směrnicemi II. vatikánského koncilu. V roce 1979 při příležitosti zasedání Federace boromejek v Římě se osobně setkala s papežem Janem Pavlem II.
Sestra Vojtěcha měla srdce vždy otevřené pro potřeby kněží, bohoslovců a sester své kongregace, stejně jako sester z jiných společenství. S důvěrou se na ni obraceli také laici s prosbou o radu a pomoc. Poslední tři měsíce života přinášela Bohu jako láskyplnou oběť svůj těžký zdravotní stav, když prožívala konečné stadium, způsobené zhoubným nádorem na plicích. Zemřela 21. ledna 1988 uprostřed sesterského společenství ve Znojmě-Hradišti.
Je první řeholní sestrou z doby pronásledování církve komunistickým režimem v naší vlasti, jejíž beatifikační proces je v tak pokročilé fázi. Proces blahořečení byl zahájen v roce 1996. Zbývá tedy modlit se o mimořádný zásah na její přímluvu, aby mohly být splněny všechny podmínky její beatifikace.
Oldin, (apha)

 

Podivný nadační fond

V poslední době byly opět rozesílány vínově červené obálky s naléhavou žádostí o pomoc hladovějícím dětem v Africe, několika fotografiemi a dýhovým křížem uvnitř; byly uvedeny konkrétní částky, jimiž je třeba přispět. Tento nadační fond se snaží vyhlížet jako fond od UNICEF, ten se však od něj distancuje. Na tuto žádost nepřispívejte. Podrobnosti lze najít v Lidových novinách

 

Vraťme Velký pátek mezi státní svátky
Akce pro odvážné chlapy (ale i ženy)
Také Český rozhlas má ve vysílání mnoho náboženských pořadů

 

Postní pastýřský list olomouckého arcibiskupa

Drazí bratři a sestry,
vstupujeme do doby velkého postu, abychom doprovázeli Ježíše, který strávil 40 dní na poušti. Vstupujeme do postní doby, abychom se připravili na Velikonoce, svátky našeho vykoupení. Spása a odpuštění jsou nezaslouženým Božím darem, ne výsledkem našeho snažení, ale my se musíme připravit na jejich přijetí.
Pán nás vyzývá: Naplnil se čas, přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu. Obrácení je klíčem ke vstupu do Božího království a znamená obrat od sebe k Bohu, od sebedůvěry k důvěře v Ježíše Krista, od vlastních cest k cestám evangelia. (Srov. komentář misálu) Proč je obrácení potřebné? Kdo spoléhá na sebe, nemůže čekat záchranu od Boha. Kdo touží po daru spásy a odpuštění, obrací se k tomu, který je jejich dárcem.
K hlavním problémům naší doby patří, že jsme příliš soustředěni na sebe. Hledáme, co se líbí nám, a ne co chce Bůh. Vybíráme podle příjemnosti, a ne podle pravdy. Milujeme hlavně sebe a prosazujeme svá práva, zatímco málo hledáme dobro druhých, či nedokážeme milovat věrně, i když je to těžké, když láska vyžaduje oběť. Bez obětí z lásky ovšem nejsou možné kvalitní rodiny. Oběť z lásky je nutná k přijímání dětí a jejich dobré výchově. Společnost bez oběti z lásky a bez dětí nemá budoucnost, nemá naději.
Bůh nabízí řešení skrze ty, kteří se obrátí k němu. Obrátit se a uvěřit evangeliu je nejen cesta k věčné blaženosti, ale i k záchraně světa.
Proč se postit, proč dělat pokání? V postních prefacích slyšíme odpovědi: Ty chceš, abychom se připravovali ve zbožnosti a horlivé lásce na slavnost velikonočních tajemství. V nich jsme dostali počátek života, v nich rosteme k plnosti tvého synovství. Když nás hřích zavádí na scestí, ty nás vždy znovu k sobě obracíš, abychom se neuzavírali ve svém sobectví, ale otvírali se tobě, Bože, neboť jen v tobě je naše budoucnost. Jestliže se sami sebe zříkáme a z lásky se vydáváme druhým, podobáme se tobě. Když se postíme, obnovuješ v nás kázeň a obracíš nás k sobě a dáváš nám sílu, abychom nad zlem vítězili. Skrze spasitelné umučení našeho Pána Ježíše Krista zjevuješ celému světu, v čem záleží tvá moc; vždyť kříž tvého Syna znamená soud nad světem, křížem začíná Kristova vláda.
Jak se postit? Tak, aby nás to něco stálo, abychom si dělali násilí. Jste celí nervózní, když jeden den nejíte, když si odřeknete mlsání, alkohol, cigaretu, kávu, televizní program či brouzdání po internetu? Je těžké jíst méně, nebo jídlo prostší a levnější, nevzít si další kousek? Je těžké zřeknout se hracích automatů či internetového sázení? Nekritizovat, když se někomu nedaří, a taktně pomlčet? Dodržet zdravotní dietu či potřebné cvičení? Neskákat do řeči a nechat druhého mluvit? Je těžké jednat tak, abychom se líbili Bohu, když za to sklidíme posměch některých lidí? To všechno je užitečné k cvičení vůle, kterou potřebujeme k úspěšnému přemáhání pokušení. To jsou chvíle, kdy ovládáním sebe stavíme do pozadí své já, abychom se mohli svobodně soustředit na dobro druhého, dát přednost Bohu. Náš neklid, naše pokoření a znejistění nás vedou ke spolehnutí na toho, který nabízí spásu.
Skutkem pokání může být modlitba, almužna, skutky milosrdenství, služba bližnímu, dobrovolná zřeknutí se něčeho, sebezápory a především trpělivé nesení kříže, který stejně musíme nést. Takové skutky pokání nám pomáhají připodobnit se Kristu, který sám podal smír za naše hříchy jednou provždy. Umožňují nám stát se spoludědici vzkříšeného Krista, když trpíme spolu s ním. (Srov. KKC 1460)
Postní doba nás zve ke kajícím pobožnostem, k rozjímání Kristova utrpení při křížové cestě, k nabídnutí svého času farnímu společenství či dobrovolné službě potřebným. Je to doba velké milosti pro ty, kdo ji umějí využít. Nebojme se mluvit mezi sebou v rodině o tom, jak se v postě snažíme, jaké máme zkušenosti a jak nám to pomáhá. Povzbuzujme navzájem jeden druhého k tak horlivému prožití doby svatého postu, abychom se postem osvobodili i posilnili, abychom se připravili na velikonoční obnovu svého křtu a mohli se radovat z krásných plodů obrácení, aby Velikonoce pro nás byly novým začátkem radostné cesty s Vítězným Kristem.
K tomu všem ze srdce žehná
arcibiskup Jan

 

Nová hnutí a církevní společenství - dar Ducha svatého dnešní době
Poznáváme židovské náboženství, zvyky a tradice

 

Bez lásky nic neznamenám

Oslava Roku svatého Pavla u příležitosti druhého tisíciletí narození tohoto Apoštola národů je příležitostí a zároveň pozváním stále víc poznávat osobnost, která snad ze všech apoštolů nejvíce ovlivnila celé dějiny křesťanství. V tomto článku uvádíme jedno z hlavních témat jeho listů, aby v očích současných křesťanů nezůstával pouze vzdáleným a neznámým autorem, ale aby se stále více stával společníkem dnešního člověka na jeho cestě za Kristem.

(Svatý Pavel)Tajemství života v Duchu svatém je láska prožívaná podle Ježíšova příkladu.

„Kristova láska nás nutí k tomuto úsudku: Jeden umřel za všechny, umřeli tedy všichni; a umřel za všechny, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sobě, ale pro toho, který za ně umřel a vstal z mrtvých.“ (2 Kor 5,14-15)

Hymnus na lásku je jednou z nejúchvatnějších statí z Pavlových listů a snad i z celého Nového zákona. V něm Pavel poetickými slovy vyjadřuje svrchovanost lásky nade všemi ctnostmi. Bez lásky nic nemá cenu a pouze lásky zůstává navěky.

„Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl přitom lásku, jsem jako znějící kov a cimbál zvučící. Kdybych měl dar prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všecko, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic.
A kdybych rozdal všechno, co mám, a pro druhého do ohně skočil, ale neměl lásku, nic mi to neprospěje. Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. Láska všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží.
Láska nikdy nepřestává. Dar prorokování pomine, dar jazyků už nebude, dar poznání zanikne.
Neboť kusé je všecko naše poznání, nedostatečné je naše prorokování. Ale až přijde to, co je dokonalé, zanikne to, co je částečné. Když jsem byl dítětem, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě. Když se však ze mě stal muž, všecko dětské jsem odložil. Nyní vidíme jen jako v zrcadle, nejasně, ale potom uvidíme tváří v tvář. Nyní poznávám věci jenom nedokonale, potom poznám dokonale, podobně, jak Bůh poznává mne. Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska.“ (1 Kor 13,1-13)
Výběr z brožurky „Pavel, apoštol Ježíše Krista“

 

Ti kteří jste ještě neviděli Velké ticho, velký film a strhující dokument o životě v nejstarším kartuziánském klášteře, tak se na něj jděte podívat do kina anebo ti pohodlnější si kupte DVD

Zábavný dětský křesťanský měsíčník "Nezbeda" oslavuje osmnáctý rok od svého založení

O topení a netopení v chrámech Páně píše Katolický týdeník

Michael Josef Pojezdný, opat strahovský, přibližuje studentům v Brně řeholní život v ČR (67 min)

Nebojtme se finanční krize, několik receptů jak na to

 

Na prahu nového roku - Nechme hadačům a věštcům, ať se snaží uhodnout, co přinese budoucnost

Řada lidí se ptá, co jim tento rok přinese. Je jisté, že přinese věci příjemné a nepříjemné, a nic nám celkem nepomůže, když budeme dopředu vědět, kolik bude kterých.
Důležitější je otázka, co přineseme my. Co přineseme do tohoto roku, do vlastního života, do života svého okolí, do života světa. Mnoho lidí se na to ptá i mimo oblast víry. Chtějí přinést více a více snahy, úsilí, lidských hodnot. Snažit se a pracovat je opravdu nutné, i pro křesťana. Ale křesťan není odkázán jen a jen na to, co vyprodukuje. Křesťan je, pokud opravdu věří, člověkem, který je naplňován Bohem, který je naplňován jeho Duchem.
A to je to nejpodstatnější, co vnášíme do světa, to je to, čím je naše snaha teprve opravdu účinná, zhodnocená. Nepřehlédněme to, byla by škoda, kdybychom byli jen „lidmi výkonu“, lidmi, kteří vše sázejí jen a jen na to, že budou pracovat více a více. Být plným Boha může být jen ten, kdo mu opravdu věří, a jen ten, kdo je plný Boha, vnáší do světa – ať už dělá cokoliv – věci opravdu Boží, a tedy dobré a věčné. A v tom nás, křesťany, sotva kdo může zastoupit. ...
Nechme tedy hadačům a věštcům, ať se snaží uhodnout, co přinese budoucnost.
Ale pokusme se sami plně uvěřit. Otevřít co nejvíc, pokud možná docela svůj život Bohu. Pokusme se udělat něco pro to, abychom byli bohatí Bohem, aby tak náš život byl bohatý na plody, které vyrůstají z Boží moci a lásky, z Božího Ducha, který je v nás činný. Prospějeme mu tím určitě víc, než kdybychom vymýšleli další a další zaručeně úspěšné recepty na odstranění zla ze světa a na štěstí pro všechny.
P. Aleš Opatrný, Stůl slova

Na prahu nového roku - Nespěchej, udělej si čas!

Čas, který lidé potřebují na práci ve svém zaměstnání, je čím dál tím kratší. Zato je více volného času, prodlužuje se stále více víkend a dovolená.
Když se však podíváme okolo sebe, zjistíme, že lidé mají stále naspěch. Tak často slyšíme zaklínadlo z úst moderního člověka: „Nemám čas!“
Ještě nikdy nebylo tolik uštvaných lidí. Staří otcové a matky čekají nekonečně
dlouho na návštěvu svých dětí. Nemocní a staří jen přihlížejí, jak mladí a zdraví chvátají okolo nich, pohání je čas. Manželé se stávají sobě navzájem cizími, nemají jeden pro druhého čas.
Proč máme tak málo času? Naše okolí, reklama, zábavní průmysl nám naléhavě a bez přestání ukazují, co všechno musíme mít, co všechno musíme udělat, co všechno musíme dokázat, abychom byli „šťastní, radostní, svěží a dokonalí“. Celý život se tím ale stává zmateným a neúnosným.
Dám Ti jednu dobrou radu.
Nedělej někdy nic. Odpočiň si! Ztiš se!
V tichu najdeš radosti života, které jsme ztratili v té hrozné štvanici.
V tichu rostou ty nepatrné pozornosti, které potřebují méně času, než se domníváme: dobré slovo, přátelský obličej, vděčný polibek, chvilka naslouchání s pochopením pro toho druhého, nečekaný telefonický rozhovor, vlastnoručněvyrobený dárek, milý dopis, pozornost k svátku či k narozeninám.
Vyhoď ze svého života ono smrtící: „Nemám čas!“ Přestaň s tím vražedným tempem.
Udělej si čas na to, abys byl dobrým člověkem pro své bližní.
Podle Phila Bosmanse, Mám tě rád

Završení oprav olomoucké katedrály

 

 

Střípky ze života církve v roce 2008