Svatý Hostýnvýznamné mariánské poutní místo na střední Moravě
|
Střípky ze života církve v roce 2009
Vánoční pozdrav olomouckého arcibiskupa
Drazí
bratři a sestry,
každému z vás přeji a vyprošuji pravou vánoční radost, která
nespočívá jen ve sváteční pohodě a vzájemné štědrosti, ale
především v přijetí Krista, který přichází jako Spasitel do
našeho života, do naší situace, do našich problémů. Kristus není
náš pomocníček, na kterého hodíme své starosti, není jen děťátko
probouzející pocit něhy a milých vzpomínek, není pracovník
reklamní agentury na vánoční dárky. Je to mocný Bůh, který se
nám celý daruje, a promění celý náš život, když ho skutečně
přijmeme a dáme mu to místo, které mu patří.
Kam spěje život bez jeho vlády, vidíme na našich krizích
osobních i společenských a hospodářských. On, který se narodil
ve chlévě a zemřel na kříži, se krizím nevyhýbá, ale prochází
jimi jako vítěz. To zakusili slepí, hluší, chromí i hladoví,
kteří se na něj s důvěrou obrátili. Je-li našim skutečným Bohem,
jestli uznáváme jeho moc a odevzdáme mu vládu nad svým srdcem,
můžeme počítat s jeho zázraky i dnes. I dnes dokáže uzdravit
naše rodiny, naši společnost.
V uplynulém roce se nám dostalo zvláštního povzbuzení, když nás
navštívil Svatý otec. Jeho první kroky směřovaly k betlémskému
Děťátku. Pokorně klekl před Pražským Jezulátkem, kde se modlil
za děti a jejich rodiny. Kromě jiného tam řekl:
Jezulátko nám svou dětskou něhou zpřítomňuje Boží blízkost a
lásku. Uvědomujeme si, jakou máme v jeho očích cenu. Protože
právě díky němu jsme se my sami stali Božími dětmi. Každá lidská
bytost je Božím dítětem, a tedy našim bratrem, a jako takovou je
třeba ji přijímat a vážit si jí. Kéž by si toto uvědomila i naše
společnost! Každá lidská osoba by pak byla hodnocena ne podle
toho, co má, ale podle toho, čím je, protože ve tváři každé
lidské bytosti, bez rozdílu rasy či kultury, se zračí Boží
obraz. To platí především pro děti.
Dále řekl: Myslím na vaše rodiny a rodiny po celém světě, na
jejich radosti a starosti. Sjednoťme se v modlitbě a prosme u
Jezulátka o dar jednoty a svornosti pro všechny rodiny. Mysleme
obzvláště na ty mladé rodiny, které musejí vynakládat mnoho
úsilí na bezpečí a důstojnou budoucnost svých dětí. Prosme za
rodiny v obtížných situacích, zkoušené nemocemi a bolestí, za
ty, které jsou v krizi, rozvrácené, nebo trýzněné nesvorností či
nevěrou. Všechny je svěřme Pražskému Jezulátku, protože víme,
jak důležité jsou stabilní a jednotné rodiny pro skutečný pokrok
společnosti a budoucnosti lidstva.
Drazí bratři a sestry, přistupujme v těchto dnech k betlémům s
myšlenkami Svatého otce a prosme za rodiny. Papež odevzdal
Jezulátku jako svůj dar zlatou korunku. Tím ukázal, koho uznává
za svého krále, kdo vládne v jeho srdci, u koho hledá pomoc a
radu, kdo má dobré řešení problémů osobních i společenských.
Udělejme i my podobný krok ve chvíli svatého přijímání, kdy se v
našem srdci narodí Kristus skrze přijetí eucharistie, nebo ve
chvíli adorace u betléma. Zvolme si Ježíše za svého krále a
požádejme ho, ať nám vládne, to znamená, že jeho přání bude pro
nás zákonem. On se pak nedá zahanbit a ukáže se jako náš
Spasitel, který uzdravuje a dává naději.
Každému z vás pak přeji plnost vánoční radosti z osobního
setkání s Kristem. K tomu ze srdce žehná
arcibiskup Jan
Tříkrálová sbírka 2010
Všechny farnosti ve spolupráci s místní Charitou vykonají
Tříkrálovou sbírku pro potřeby Charity. Prosím všechny kněze a
ostatní věřící, aby přijali tuto akci jako příležitost vydávat
svědectví o Kristu všem lidem. Je třeba získat dostatečný počet
koledníků a připravit je organizačně i duchovně, aby mohli
navštívit všechny domácnosti ve farnosti a všude rozdávali
vánoční radost z Boha, který stal v Ježíši Kristu nám tak
blízkým. Příručka My tři králové jdeme k vám, která byla vydána
pro kněze, katechety a pracovníky Charit, je pomůckou pro
přípravu koledníků a zodpovědných osob na tříkrálové koledování.
Zvláště prosím kněze těch farností, kde se sbírka dosud
nekonala, aby navázali kontakt s Charitou a přičinili se o
zapojení i jejich farností.
Rozeslání koledníků na diecézní úrovni budu mít v kostele sv.
Vojtěcha v Otrokovicích v sobotu 2. ledna 2010 v 10 hod., kde
jste všichni zváni.
arcibiskup Jan Graubner
Připravovaný Dodatek ke Kancionálu pro olomouckou arcidiecézi
Katedrální středisko liturgické hudby a zpěvu připravuje Dodatek
ke Kancionálu pro olomouckou arcidiecézi.
Obsah:
Velehradské ordinarium
Svatý Michaeli, archanděle
Želivská křížová cesta (slova P. A. Šuránek)
Můj kříži (slova A. C. Stojan)
2 písně k Cestě světla (Jako vítěz - Aleluja)
Ke cti knížat apoštolských (sv. Petr a Pavel - Boží cesta)
Tobě ke cti sv. Jene (podle Boží cesty)
Mešní píseň k Nejsvětější Trojici
Mešní píseň k mučedníkům
Zdrávas, Matko Slova spásná (text Jan z Jenštejna)
Píseň k sv. Floriánovi
Píseň k sv. Jiří (z diecéze Limburg)
Mešní píseň k sv. Bartoloměji
Mešní píseň k sv. Františku z Assisi
Vezmi, Pane, život můj (píseň z evangelického zpěvníku – hudba:
W. A. Mozart)
Hymna Velkého jubilea
Hymna evropských katolických dnů
Anděl Páně
Tento dodatek bude vydán jako pracovní sešitek k přiložení do
Kancionálů. S písněmi budou varhaníci poprvé seznámeni při
arcidiecézním setkání varhaníků v sobotu 6. března 2010. Písně,
které se v praxi osvědčí, budou zařazeny do příštích vydání
Kancionálu. Distribuce těchto sešitků bude záviset na poptávce
ze strany děkanátů resp. farností. Tisk a dodání zabezpečí
Matice cyrilometodějská v Olomouci.
(aco),
Oldin
č.12/2009
Muž, který předběhl dobu, ve které žil – před 200 lety se narodil Daniel Sloboda
Když jsem nedávno četl záznamy farní kroniky ve Fryštáku u
Zlína, zaujal mne zde zápis místního faráře, který píše o tzv.
panských poutích. Byly to každoroční poutě místní inteligence,
později místních rodáků a posléze i ostatních obyvatel fryštácké
farnosti na Svatý Hostýn. Tradice těchto poutí vznikla v roce
1867. V tomto roce se uskutečnila první “panská” pouť jako
poděkování Panně Marii Hostýnské za ochranu před epidemií
cholery, která v té době řádila v celém okolí.
Snad si mnohý čtenář těchto řádků řekne, že takových poutí v
historii již bylo a ještě bude, takže proč na ně zvlášť
vzpomínat.
Fryštácké panské poutě však byly trochu jiné. Cituji z kroniky:
Panské poutě měly svůj zaběhnutý program. Začínal v den pouti o
půl páté ráno, kdy kapela zahrála na náměstí budíček. Účastníci
vyrazili na cestu. Doprovázel je vůz nebo vozy s proviantem a
také dechová kapela. Po cestě bylo několik přestávek k
odpočinku, z nichž stojí za zmínku především dvě. První byla na
Rusavě u fary evangelického faráře, spisovatele a botanika
Daniela Slobody, kde kapela zahrála dostaveníčko, a druhá pak
pod samotným Hostýnem, kde proběhl “křest“ těch, kteří se pouti
účastnili poprvé (symbolický výprask prutem na bubnu)...
Čteme-li tato slova o katolické pouti na mariánské poutní místo
se zastávkou u evangelické fary, zdá se nám to téměř neskutečné,
protože čteme o době sto roků před Druhým vatikánským koncilem.
Daniel Sloboda byl národní buditel, který za svého 51letého
působení na Rusavě přispěl k jejímu duchovnímu i vzdělanostnímu
rozvoji.
Narodil se 20. prosince 1809 v západoslovenském městečku Skalici
v rodině ševce. Bez ohledu na chudobu ctili rodiče vzdělanost, a
proto umožnili nadanému chlapci studium na gymnáziu v Modré. V
září 1828 vstoupil do prešpurského evangelického lycea, kde
studoval čtyři roky. Řadu cenných pedagogických i kazatelských
zkušeností získal za pobytu v Myjavě (1833 – 1837). Zde měl také
svoje první kázání 19. května 1833 a 28. srpna téhož roku ho
superintendent Pavol Bilica vysvětil za kaplana do církve
myjavské v nitranské stolici k faráři Samueli Kolénymu.
Vedle zájmů teologického, literárního, jazykovědného a
historického Slobodu od dětství lákala botanika, jež se mu stala
celoživotní láskou. Jeho obsáhlé dílo Rostlinníctví – první klíč
na určování rostlin – budí dodnes obdiv. Kromě botaniky se
věnoval také entomologii a meteorologii.
Při svém studiu horské květeny Malých Karpat a později i
Hostýnských a Vizovických vrchů si všímal vedle osobité krásy
krajiny také způsobu života tamějších obyvatel. Dva dny před
Vánocemi – 23. prosince 1836 – poprvé stanul na památné hoře
Hostýn. Nedaleká evangelická fara na Rusavě byla v té době bez
pastora. Sloboda se rozhodl, že toto místo obsadí on. Opouští
proto Myjavu a 14. dubna 1837 nastupuje na Rusavu jako sedmý
slovenský farář. Byla to štace málo přitažlivá, spojená s bídou
a beznadějí. Přesto mu tento kraj po Hostýnem přirostl k srdci
natolik, že zde prožil většinu svého života. On rozuměl lidem a
lidé rozuměli jemu. Rusavská fara byla otevřena pro všechny lidi
dobré vůle. Střídali se zde bohatí i chudí, vzdělaní i prostí,
evangelíci i katolíci... V době náboženské nesnášenlivosti
Sloboda udržoval přátelské styky nejen s katolickým farářem na
Rusavě, ale i několika jinými kněžími v okolí. Pěstoval tak
vzájemnou toleranci mezi rusavskou evangelickou většinou a
menšinou katolickou. K častým hostům rusavské evangelické fary
patřil také František Sušil, profesor teologie na brněnském
alumnátu, pro něhož Sloboda sbíral na Rusavě a v okolí lidové
písně.
Daniel Sloboda zemřel 10. listopadu 1888. Pohřben je na horském
hřbitově na Rusavě.
Josef Pala,
Oldin
č.12/2009
Po stopách sesterských církví
Ke kořenům hlavních světových náboženství i k bližšímu poznání
křesťanských církví se vydali ti, kdo přišli na přednášku PhDr.
Josefa Paly do Wichterleho sálu zlínské Univerzity T. Bati ve
čtvrtek 26. listopadu. Pod názvem Poznáním ke sblížení se zde
zakončil podzimní přednáškový ekumenický cyklus zlínské pobočky
Moravskoslezské křesťanské akademie.
Dr. Pala se nejprve věnoval hlavním světovým náboženstvím jako
je židovství, islám, hinduismus, budhismus, šintoismus a
samozřejmě křesťanství.
V přehledných tabulkách a obrazové dokumentaci z dataprojektoru
pak přednášející seznámil s charakteristikou 31 církví a
náboženských společností v České republice včetně těch, které
neevidují své církevní instituce. Následovalo přiblížení
struktury Ekumenické rady církví a pak se již pozornost obrátila
k našemu regionu.
Ve Zlíně nyní působí 14 církví a náboženských společností, z
nichž Církev reformovaná je evidovaná pouze jako občanské
sdružení. Dr. Pala dále přiblížil poslání a činnost hlavních
protestantských církví a jejich stručnou historii na Zlínsku.
Málokdo ví, že již od dvacátých let působili ve Zlíně např.
první adventisté, baptisté či průkopníci Církve bratrské.
“V dřívějších dobách nám bylo zapovězené setkávat se s
nekatolíky, ale po Druhém vatikánském koncilu vešel zásluhou
papeže Jana XXIII. do církve nový vzduch, takže se ekumenické
vztahy mohou dnes velmi rozvíjet,“ zdůraznil v závěru PhDr.
Josef Pala.
Po přednášce následovala diskuse, která se dotkla také potřeby
vyjasnit cíle ekumenismu. Jak v diskusi zdůraznil dlouholetý
evangelický farář ve Zlíně Jiří Kabíček, to, že můžeme jako
křesťané společně setkávat a modlit se, je dostatečným důvodem k
radosti.
Celý přednáškový cyklus byl podpořen z Kulturního fondu města
Zlína.
Ekumenický cyklus přednášek MSKA Zlín bude pokračovat od druhé
poloviny ledna ve Vsetíně, v prostorách Muzea regionu Valašsko
na zámku.
Mgr. Petr Cekota, Zlín,
Oldin
č.12/2009
Stojanovo gymnázium Velehrad, dny otevřených dveří, studijní možnosti
K zopakování - Zasvěcené svátky
Byl jsem dotázán, jak je to s povinnou účastí na mších svatých o
zasvěcených svátcích. Zde proto uvádím konkrétní pravidla pro
naši zemi:
Křesťan je povinen účastnit se v neděli a o zasvěcených svátcích
mše svaté, pokud mu v tom nebrání vážný důvod, jako např. nemoc.
Zasvěcené svátky jsou dva: Hod Boží vánoční 25. 12 a Slavnost
Matky Boží 1. ledna. Pokud tedy nejsme nemocní, měli bychom být
v kostele každou neděli a 25. prosince a 1. ledna.
Církev doporučuje stejně slavit i:
Zjevení Páně (6.ledna)
Sv. Josefa (19. března)
Nanebevstoupení Páně
Těla a Krve Páně
Sv. Petra a Pavla (29. června)
Sv. Cyrila a Metoděje (5. července)
Nanebevzetí Panny Marie (15. srpna)
Sv. Václava (28. září)
Všech svatých (1. listopadu).
a Neposkvrněné početí Panny Marie (8. prosince)
Zkusme však prosím přestat uvažovat v intencích, jestli mám nebo
nemám hřích, když v určitý den nejdu do kostela. Vztah s Bohem
není soudní vztah, kdy se opomenutím nějakého přikázání
dopouštím přestupku. Vztah s Bohem by měl stát na vzájemné
lásce. Chodíme do kostela proto, abychom zde něco načerpali, ne
abychom si jako ve fabrice „odpíchli píchačku“ a splnili tak
svou povinnost. Vztah s Bohem, který bude stát více na
předpisech než na vzájemné touze, se může proměnit v prázdný
rituál. V evangeliu Ježíš často kritizoval farizeje za jejich
zákonický přístup k víře. Buďme proto opatrní, aby takto jednou
Ježíš nekritizoval i nás.
O. Pavel Moravec., farnost Ostrava-Pustkovec
K zopakování - Zpověď
Chtěl bych připomenout několik základních pravidel, která by měl
člověk dodržovat při svátosti smíření.
• Před svatou zpovědí je potřeba se připravit. Nemá smysl
vstupovat do zpovědnice jenom proto, že je tam zrovna volno, i
když já vůbec nejsem připravený. Domnívat se, že tam něco řeknu
jako obvykle, je naivní. Taková zpověď nemá význam.
• Příprava ke zpovědi spočívá ve zpytování svědomí. Najdeme si
čas – ať už doma nebo v kostele – a projdeme si to, co se událo
od doby, kdy jsme byli u zpovědi naposledy. Zamyslíme se a
poděkujeme za to, v čem se nám dařilo. Připomeneme si to, v čem
jsme klopýtli. Není ostudou si své hříchy sepsat na papír.
• Je tradicí zpovídat se jednou za měsíc před prvními pátky.
Tato tradice vznikla od zjevení Pána Ježíše Marii Markétě
Alacoque, kdy byla zpovědní disciplína velmi přísná. Lidé se v
té zpovídali velmi málo a často šli ke svatému přijímání jen
hned po zpovědi a pak už ne, protože měli pocit, že toho již
nejsou hodni. Proto tato světice tolik propagovala pravidelné
zpovídání se o prvních pátcích. Nemá však smysl jít ke zpovědi
jen proto, že je před prvním pátkem, nic sice necítím jako
hřích, ale něco tam zkrátka řeknu. V takovém případě je lepší
chodit ke zpovědi jednou za dva nebo tři měsíce a neubírat tak
čas lidem, kteří by se rádi s knězem během zpovědi o něčem
poradili.
• Příležitost ke zpovědi bývá v kostelích většinou půl hodiny
přede mší svatou. Pokud si uvědomuji, že bych potřeboval při
zpovědi s knězem probrat nějakou složitější záležitost, je dobré
se s knězem dopředu domluvit na vhodném čase – třeba i mimo
pravidelné zpovědní hodiny. Před prvními pátky a před většími
svátky bývá u zpovědnic většinou fronta, a kněz tak nemá možnost
se každému člověku obšírněji věnovat.
• Když vstoupíme do zpovědnice, tak pozdravíme kněze, např.
slovy „Chvála Kristu“ a sedneme si na židli – buď naproti knězi,
nebo za mřížku. Za mřížkou jsme více v anonymitě. Kněze se však
nemusíme bát, ani se před ním stydět. Pro lepší komunikaci je
vhodnější si sednout naproti knězi.
• Zpověď začneme znamením kříže. Potom je dobré říci pár slov o
sobě (pokud mě kněz nezná a nebo jsem za mřížkou): kolik mi je
let, v jakém životním stavu žiji a případně jaké mám povolání.
Knězi to pomůže, aby mě lépe pochopil. Např. tedy řekneme: Je mi
31 let, jsem ženatý, mám dvě děti a pracuji jako projektant.
Nebo: Je mi 72 let, jsem 15 let vdova a žiji v jednom domě se
svým synem a jeho rodinou. Není v žádném případě potřeba říkat
své jméno! Pak je ještě dobré říci, kdy jsem byl u zpovědi
naposled – před měsícem, loni o Vánocích nebo před deseti lety.
Pokud jdu ke zpovědi po delší době, nemusím se za to stydět. Je
lepší přijít po šedesáti letech, než nepřijít vůbec.
• Poté vyznáme své hříchy. Můžeme je uvést např. takto: Vyznávám
se Pánu Bohu z těchto hříchů. Nyní řekneme (nebo přečteme své
hříchy z papíru). Vyznání můžeme zakončit např. těmito slovy:
Toto jsou mé hříchy, upřímně jich lituji a s Boží pomocí chci
pracovat na tom, abych byl lepší. Varujme se vět jako např: Toto
jsou mé hříchy, prosím o spasitelnou pokutu a slibuji, že již
více nezhřeším. Jak může někdo slíbit, že již více nezhřeší?
• Hříchy můžeme vyznat např. v pořadí, jak nás nejvíce tíží,
nebo podle Desatera, nebo podle jiného systému – např. začneme s
hříchy vůči Bohu, poté vůči bližnímu a nakonec vůči sobě.
• Těžký hřích je vědomé a dobrovolné porušení Božího zákona v
závažné záležitosti. Při zpovědi bych měl vyznat všechny těžké
hříchy. Kromě toho je dobré vyznat také všechny lehké hříchy,
které pociťuji jako vinu. Bůh nám dal dar svědomí, abychom
dokázali rozlišovat, kdy jsme hřích spáchali a kdy ne. V případě
pochybností se můžeme kněze při zpovědi zeptat. Hříchem např.
není, když v neděli nejdu do kostela, protože jsem nemocný.
Hříchem není, když omylem sním v pátek kus masa. Naopak ale
hříchem může být, že se vůbec nesnažím o páteční sebezápor, nebo
že v neděli místo věnování se rodině dělám práce, které mohou
počkat na pondělí.
• Při zpovědi se nemusím stydět mluvit o svých hříších i
problémech. Čím lépe vyznám konkrétní hřích, tím více se od něj
osvobozuji. Je rozdíl např. říci: Lhal jsem a nebo Zamlčel jsem
manželce, že jsem neudělal, na čem jsme se dohodli. Vnímejme, že
hříchy vyznáváme Bohu skrze kněze, a ne že musíme knězi říci o
svých trablech.
• Všechno, co u zpovědi zazní, nesmí kněz vyzradit. Jedná se o
tzv. zpovědní tajemství.
• Kněz se mnou rozebere některé hříchy (bude hlavně mluvit o
hledání jejich příčin) a bude se snažit se mi poradit, nač bych
si měl dávat pozor. Slova kněze si mohu jen vyslechnout, nebo se
do nich mohu aktivně zapojit. Poté mi kněz uloží pokání.
• Pokání není trest, ale skutek, který mi má pomoci napravit
něco z toho, co jsem u zpovědi vyznal jako hřích. Kněz nedává
žádnou spasitelnou pokutu, ale pokání, které mi má pomoci v boji
s hříchem. Pokání může být modlitba na určitý úmysl, nebo nějaký
skutek, např. u dětí pomoci rodičům v nějaké práci, u
rozhádaných manželů má manžel např. koupit manželce kytku apod.
• Zpověď také mohu využít jako příležitost poradit se o svých
problémech – v manželství, na pracovišti nebo i jinde. Mohu se
také poradit o tom, co mám číst, jak se mohu lépe modlit apod.
• Poté mi kněz udělí rozhřešení. Formule rozhřešení zní takto:
Bůh, Otec veškerého milosrdenství, smrtí a vzkříšením svého Syna
smířil se sebou celý svět a na odpuštění hříchů dal svého
svatého Ducha. Ať ti (Vám) skrze tuto službu církve odpustí
hříchy a naplní tě (Vás) pokojem. Uděluji ti (Vám) rozhřešení ve
jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Při závěrečných knězových
slovech uděláme kříž a pak odpovíme: Amen. Můžeme se s knězem
rozloučit, např. slovy:
„S Pánem Bohem“.
• Po zpovědi bychom měli vykonat své uložené pokání. Pokud se
jedná o modlitbu a není příliš dlouhá, je dobré se ji pomodlit
hned po zpovědi. Pokud se mi nepodaří vykonat pokání do
následující zpovědi, pak jsem při ní povinen to vyznat.
• Je lepší upřímná a hluboká zpověď čtyřikrát do roka, než
povrchní bezduchá zpověď o každém prvním pátku. Při zpovědi
nejde o splnění povinnosti, ale o odevzdání svých poklesků
Božímu milosrdenství a o přijetí síly jít dál. Jak daleko od
tohoto pojetí se nachází zpověď, kterou sice vykonám každý první
pátek, i když vnitřně mám vlastně pocit, že žádné hříchy nemám?
Za co mi vlastně má kněz dát rozhřešení, když pouze vyznám, že
jsem v neděli jsem nebyl pro nemoc v kostele a v pátek jsem
omylem snědl maso? Co z toho je hříchem, který by měl být
odpuštěn? A domnívá se takový člověk, že mimo tyto zmíněné věci
nikomu neubližuje, nikoho nepomlouvá, snaží se o upřímnou
modlitbu a čtení duchovní literatury místo bulvárních novin? Kéž
by pro nás zpověď nebyla prázdnou rutinou a stala se konečně
setkáním s milujícím a odpouštějícím Bohem.
O. Pavel Moravec., farnost Ostrava-Pustkovec
K zopakování – Svaté přijímání
Každoročně připravuji děti k prvnímu svatému přijímání.
Každoročně si s nimi vysvětlujeme, jak správně eucharistii
přijímat a čeho se vyvarovat při svatém přijímání. Jsem
přesvědčen, že čas od času není na škodu zopakovat tato pravidla
pro všechny:
Před svatým přijímáním držíme eucharistický půst.
To znamená, že hodinu před přijetím eucharistie (ne hodinu přede
mší!) bychom neměli jíst a pít. Můžeme však pít vodu a brát
léky. Nemocní jsou z tohoto pravidla samozřejmě omluveni.
Prakticky to znamená, že když nedělní mše svatá začíná v 9.00,
tak bychom cca od 8.30 neměli nic jíst a pít, mimo vodu a léky.
Eucharistický půst tedy není nic náročného.
K svatému přijímání můžeme přistoupit, pokud jsme se od
poslední zpovědi nedopustili těžkého hříchu, tedy pokud
jsme nějaké Boží přikázání neporušili vědomě, dobrovolně a s
plným vědomím závažnosti svého jednání. Pokud chodíme ke zpovědi
pravidelně (co měsíc až dva měsíce) a snažíme se žít podle
Božích přikázání, nemuseli bychom se obávat přijímat
eucharistii. Vnímejme svaté přijímání ne jako odměnu za to, že
jsme hodní, ale jako posilu pro náš život a pro náš boj s
hříchem.
K svatému přijímání přistupujeme v řadě spolu s ostatními
věřícími. Před přijetím eucharistii nemusíme dělat kříž
ani poklekat. Kdo přesto cítí znamení kříže či
pokleknutí jako vhodné, ať je udělá s dostatečným předstihem –
ne až ve chvíli, když přistoupí před kněze. V té chvíli už
neděláme kříž a neklekáme.
Když kněz řekne „Tělo Kristovo“ a ukáže nám
eucharistii,
my odpovíme „Amen“. Pokud přijímáme do úst, tak
poté, co řekneme Amen, otevřeme ústa. Kněz nám vloží hostii do
úst. Pak už nepoklekáme ani se nežehnáme.
Neříkáme Amen až ve chvíli, kdy už máme hostii v ústech.
Pokud chceme přijímat na ruku, tak když
předstoupíme před kněze,
položíme levou ruku na pravou ruku a obě ruce
umístníme do výšky ramen. To je pro kněze znamení, že chceme
přijímat na ruku. Kněz řekne „Tělo Kristovo“, my odpovíme
„Amen“. Kněz nám pak položí hostii na naši levou dlaň. My hostii
uchopíme pravou rukou a před knězem si ji vložíme do úst. Teprve
potom odcházíme na místo. Chceme-li přijímat na ruku, musíme mít
obě ruce volné. Nemůžeme v nich tedy držet kancionál, tašku nebo
dítě.
Po přijetí eucharistie jdeme na své místo.
Můžeme si sednout nebo kleknout. Nastává chvíle naší
osobní modlitby s Kristem. V této chvíli nemusíme ani
zpívat, ani se modlit nějakou naučenou modlitbu. Stačí, když
vlastními slovy s Kristem na chvíli tiše rozmlouváme – tak, jak
to děláme ve své osobní modlitbě.
Chvíle ticha po svatém přijímání v celém kostele je
přímou výzvou k tiché modlitbě s Kristem. Zvláště v
této chvíli je příležitost k modlitbě pro všechny, kteří byli
během svatého přijímání zaměstnáni v liturgii – pro kněze,
ministranty, scholu, varhaníka apod. V této chvíli prosím
nešeptejme nic polohlasně. Dovolme i ostatním se tiše modlit.
Varujme se posuzování, který způsob přijímání
eucharistie je lepší, nebo dokonce zbožnější. Stejně
tak se varujme rozlišování v tom, kdo svaté přijímání podává.
Všichni akolyté, kteří u nás svaté přijímání (zvláště při
nedělní bohoslužbě) pomáhají podávat, mají k tomu povolení přímo
od otce biskupa. Nezáleží tedy na tom, jestli eucharistii
přijímám od kněze nebo od laika. Důležitý není ten, kdo podává
Krista v eucharistii, ale ten, koho v eucharistii přijímám –
tedy Kristus. Stejně jako svaté přijímání není horší nebo méně
účinné od akolyty, stejně tak není horší nebo méně účinné, když
ho přijímám na ruku. Nenechejme se zatáhnout do soustředění se
na okolnosti, které podávání eucharistie doprovázejí. Mohlo by
se stát, že nám pak unikne podstata eucharistie – tedy skutečné
a niterné setkání s Kristem. A dejme si také pozor na to,
abychom se nepoddávali skryté pýše, že jsme lepší než ostatní,
protože držíme eucharistický půst delší dobu, přijímáme jen od
kněze a jen do úst! Pokud nás náš způsob přijímání eucharistie
vede k vnitřní povýšenosti nad ostatní, pak nás účinky této
svátosti úspěšně minuly.
O. Pavel Moravec., farnost Ostrava-Pustkovec
Pět způsobů, jak podporovat svého kněze ve farnosti
1. Modlete se za svého kněze a povzbuzujte
ostatní, aby dělali totéž. Mohli byste uvažovat o tom, že své
běžné práce a činnosti budete obětovat za vašeho kněze. Nebo
byste se za něj mohli denně modlit nějakou konkrétní modlitbu.
Oznamte knězi, že se za něj modlíte. Určitě ocení vaši duchovní
podporu a v těžkých chvílích bude vědět, že ho vaše modlitby
drží.
2. Zapojte se a buďte aktivní. To nejlepší, co
můžete pro vašeho kněze udělat, je chodit na mši svatou každý
víkend a začlenit se do farnosti. Využívejte své dary a
schopnosti k tomu, abyste pomohli farnosti růst. Dobrovolně se
nabídněte pomoci se vším, co je třeba udělat. Navštěvujte farní
akce a podporujte farnost finančně.
Jestliže se vás nebo vaší rodiny Bůh skrze slova nebo činy
vašeho kněze nějak dotkl, určitě mu dejte vědět, co se stalo.
Když totiž kněží vidí, že skrze ně Bůh pracuje, utvrdí to jejich
povolání, a toto povzbuzení je posune daleko dopředu.
Informujte kněze, jestliže se dozvíte, že je ve farnosti někdo
nemocný, zraněný nebo prochází nějakými obtížemi v životě. Kněz
je často tím posledním, kdo se o takových věcech doslechne, a
nemůže být všude hned. Toto pomůže vašemu knězi být tam, kde to
potřebuje, aby se mohl o farníky co nejefektivněji postarat.
Především udržujte vztah s Ježíšem jako svou nejvyšší hodnotu.
Kněží se ve vaší farnosti budou střídat a různě se dotýkat
vašich životů, ale vaše víra musí být vždy zakotvená v Pánu.
3. Všímejte si, jak se naplňují vaše očekávání.
Někdy mají lidé nereálné představy o tom, jakým by kněz měl být
nebo co by měl dělat. Chtějí, aby byl otec přítomen v každé
funkci, na každé akci společenství, a kdykoliv má někdo dotaz,
zájem nebo zvláštní potřebu. Je třeba pamatovat na to, že i
kněží jsou lidé s běžnými lidskými hranicemi. Právě tak, jako vy
potřebujete každý týden jeden den či dva dny volna, stejně tak
je tomu i u kněze. Studie skutečně prokázaly, že volný čas je
pro kněze důležitý k tomu, aby jim pomohl udržovat jejich
duchovní zaměření a míru jejich energie. Jeden kněz přiznal, že
poté, co se plně věnoval farníkům, ale trval na jednom dni volna
týdně, byl pak skutečně schopen více vykonat. Tak, jako pečujeme
o sebe, připomeňte knězi, že stejnou péči potřebuje i on.
Přijímejte svého kněze kvůli jedinečnosti jeho osoby. Kněží
přicházejí ve všech formách, počtu, v různém věku i v různých
typech osobnosti: introverti i extroverti, jemní i vznětliví,
vážní i vtipní. Každý kněz má také své preference a zvláštnosti,
tak mu dovolte být sám sebou s jeho vlastními dary a
schopnostmi. Každý kněz bude sloužit svým vlastním způsobem.
Důvěřujte Bohu, ať pracuje skrze vašeho kněze tak, aby on
rozpoznal potřeby farnosti, a sdělte mu, že ho podporujete.
Jestliže máte schopnost svého kněze rozesmát, udělejte to! Dobrý
smích velice přispívá k odbourání každého napětí, které může
pociťovat.
4. Buďte připraveni věřit v to nejlepší. Mnohé
z toho, co se ve farnosti šeptá, není pravda, nebo je to
přinejmenším hodně přehnané. Většina lidí opravdu chce, aby
jejich kněz ve své službě uspěl. Ale pár negativistických lidí
může způsobit, že ublíží nejen knězi, ale celé farnosti. Někdy
ta negativita pochází z nedorozumění. Často si lidé vytvoří
domněnku o něčem, co slyšeli kněze říct nebo co ho viděli dělat,
aniž by to mělo nějaký reálný základ. Pamatujte si, že otec
možná nemůže plně vysvětlit něco, co je omezeno důvěrností. Může
se někdy jevit jako nesoustředěný nebo odměřený, pokud má právě
starosti s něčím ve farnosti, nebo je vyčerpaný po noci probdělé
u umírajícího farníka. Pokud nebudete znát všechna fakta, je
nejlepší dát mu možnost udělat chybu.
To vyžaduje dvakrát uvážit, jak o vašem knězi mluvit, obzvlášť
před dětmi. Citlivě se postavte proti farníkům, kteří šíří
pomluvy, a vysvětlete jim, že kritizování kněze za jeho zády
problém nikdy nevyřeší. Jestliže je stížnost oprávněná,
nabídněte jim, že s nimi půjdete za knězem si o tom promluvit.
Když vzniknou problémy, prokažte svému knězi službu tím, že s
ním sjednáte schůzku tak, abyste jednali o samotě (nikdy není
moudré pokoušet se zaměstnávat kněze důležitými rozhovory ve
vestibulu po mši svaté, nebo na místě, kde ostatní poslouchají).
Ve vyjádření svých pocitů buďte poctiví, ale i uctiví. Modlete
se, ať vás Pán vede. Když nemůžete přijít na řešení, potřebujete
možná prostředníka nebo vyšší autoritu. V některých případech
možná dosáhnete bodu, kde jednoduše souhlasíte, nebo třeba i
nesouhlasíte.
5. Ukažte své ocenění. Každý člověk potřebuje
kladné ujištění. Povzbuzení několika farníků pomohlo jednomu
mladému knězi, že zlepšil svá kázání. Jiný kněz přiznal, že mu
podpora farníků pomohla objevit své hudební schopnosti a naučit
se, jak tyto dary využívat ve své službě.
Děkujte svému knězi za to, že dává svůj život vám a Pánu.
Uznejte, kolik práce stojí, aby farnost dobře fungovala. Řekněte
knězi, když se vám líbí, že něco udělal, nebo způsob, jakým
zvládl situaci. Možná mu chcete nechat na hlasové schránce
povzbuzující poznámku nebo pozitivní zprávu. Pamatujte si data
jeho narozenin, výročí svěcení a další významné dny. Není nutné
mu zrovna dávat dárek. Už jen připomínka té události je výrazem
ocenění a povzbuzení.
Když vymýšlíte způsoby, jak ocenit vašeho kněze, neuškodí, když
se ho zeptáte, co by bylo nejvhodnější! Někteří kněží se rádi
nechávají pozvat farníky k nim domů na oběd nebo oslavy. Jiní
ocení, když jim na faře necháte domácí jídlo nebo zdravé
pochoutky. Proto se neostýchejte kněze zeptat na podněty, jak mu
jeho život trochu ulehčit nebo zpříjemnit. Možná zjistíte, že
gesta, která považujete za maličkosti, znamenají velmi mnoho pro
člověka, který tráví tolik času a energie zkoumáním potřeb
ostatních lidí.
Závěrečná myšlenka: Ježíš se nám zvláštním
způsobem zpřítomňuje skrze své kněze, takže cokoliv pro své
kněze děláte, děláte také pro Pána. A cokoli děláte pro Pána, to
pomáhá budovat Boží království právě tady na zemi. „Podle toho
všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku
jedni k druhým.“ Jan 13,35.
Pro farní časopis v Ostravě-Pustkovci z anglického originálu
přeložila Mary Valdštýnová
Nebojme se nemocných a umírajících
Nemoc, umírání, smrt… události, se kterými se během života setká
každý z nás. Někdo z vašich blízkých začíná chřadnout, ubývají
mu síly… jeho celkový zdravotní stav se prudce zhoršuje…
Pokud byl po celý život aktivní a činorodý, špatně snáší, že je
bezmocný a upoutaný na lůžko. Vše vzdává a ztrácí chuť k životu…
Vezměte svého blízkého za ruku a ujistěte ho, že je pro vás
stále důležitý a máte ho moc rádi.
Často říká, že už tu dlouho nebude. Starý a těžce nemocný člověk
tuší, kdy se blíží konec jeho života. Tyhle předpovědi a úvahy
vnímáme jako beznadějné... Nechejme ho, ať nám sdělí všechno, co
má na srdci. Chce po sobě vše urovnat a navíc nám dává šanci,
abychom se s jeho odchodem postupně vyrovnali a smířili.
Postupující nemoc, ubývání sil je velmi bolestivé i pro
nejbližší okolí. Váš blízký se ale chystá domů, zpět do Otcovy
náruče. Musí se proto znovu stát bezmocným dítětem, které se
neudrží na vlastních nohou, nesrozumitelně žvatlá, miminkem,
které je zcela odkázané na druhé.
Nadešel okamžik, kdy péči o svého blízkého sami nezvládáte.
Nevyčítejte si, že jste ho museli dát do nemocnice či hospice.
Sami byste mu léky na tlumení nesnesitelných bolestí dávat
nemohli a běžná domácnost na ošetřování těžce nemocného
uzpůsobená také nebývá. Navštěvujte proto svého blízkého co
nejčastěji, vnímá vás, i když je v kómatu či dokonce v agonii…
Možná budete sami překvapení, že nevidíte před sebou bezmocné
tělo, zubožené těžkou nemocí, ale celoživotní přátelství, které
vás spojovalo.
Navštěvujte svého blízkého člena rodiny i v případě, že vaše
vzájemné vztahy nebyly zrovna idylické. Není vyloučené, že se
pod jeho drsnou slupkou či za maskou lhostejnosti celý život
ukrývalo bázlivé, ustrašené a zraněné dítě, které si nevědělo
rady se sebou samým a nyní potřebuje smíření a odpuštění…
Pokud jste se nedostali na návštěvu tak často, jak byste si nyní
představovali, nezazlívejte si to. Možná v posledních několika
letech do vašeho života vstoupilo nové a časově náročné
zaměstnání, přicházela na svět vaše vnoučata a vy jste si je
zcela přirozeně chtěli naplno užívat už od samotného počátku…
Nevyhýbejte se ani společenství a rozhovorům o vaší situaci.
Třeba se setkáte s někým, kdo má za sebou podobnou zkušenost.
Pomůže vám získat nadhled a odvahu dát vašemu blízkému tolik
potřebné pohlazení a křížek na cestu… Po jeho odchodu ze světa s
překvapením zjistíte, že vedle smutku a bolesti nad ztrátou
blízkého člověka prožíváte i hluboký pokoj… a plněji zakusíte,
že po Kříži následuje Vzkříšení.
Dómský zpravodaj 11/2009, Petra Otýpková
Varhanici tradicionalisté protestují proti novým trendům v liturgické hudbě, progresivisté obhajují to co bylo předvedeno na Proboštské louce ve Staré Boleslavi, interdiecézní komise se vyjadřuje smířlivě a doporučila jednat, zde si můžeme připomenout a udělat vlastní názor.
22. září zemřel v Novém Jičíně Msgre. ThDr. Antonín Huvar, rozloučení bylo v kostele v Albrechtičkách ve čtvrtek 1. října ve 14:00, jeho život a dílo
Statistické údaje o katolické církvi v České republice před návštěvou Svatého Otce
V Olomouci na Horním náměstí stojí Čestný sloup Nejsvětější Trojice
Opravujme kapličky, i ty, které zdánlivě nejsou nikoho
Taky Litmanová - Hora Zvir na východním Slovensku je oficiálním poutním místem
Katolická církev na Internetu
Litanie k našemu Pánu Ježíši Kristu, Knězi a Oběti
Zvláště starší generace má ráda modlitbu litanií. V letošním Roce kněží mohou být dobrou příležitostí k modlitbě právě litanie ke Kristu, Knězi a Oběti ve zkrácené podobě:
Pane, smiluj se. Kriste, smiluj se. Pane, smiluj se.
Bože, náš nebeský Otče, smiluj se nad námi
Bože Synu Vykupiteli světa, Bože Duchu svatý, Bože v Trojici
jediný,
Ježíši, Knězi a Oběti,
Ježíši, Knězi navěky podle řádu Melchizedechova,
Ježíši, knězi, kterého Bůh poslal hlásat chudým radostnou zvěst,
Ježíši, Knězi, který jsi při poslední večeři ustanovil
eucharistii,
Ježíši, Knězi stále živý, aby ses nad námi smiloval,
Ježíši, Veleknězi, kterého Otec pomazal Duchem Svatým a mocí,
Ježíši, Veleknězi ustanovený pro lid,
Ježíši věrný a milosrdný,
Ježíši, Veleknězi hořící horlivostí pro Boha a duše,
Ježíši, Veleknězi, který jsi nás uvedl na novou cestu,
Ježíši, Veleknězi, který jsi nás miloval a obmyl od našich
hříchů svou krví,
Ježíši, Veleknězi, který ses vydal Bohu jako oběť,
Ježíši, Oběti pro Boha a za lidi,
Ježíši, Oběti smírná,
Ježíši, oběti, v níž máme důvěru a přístup k Bohu,
Abys zachoval všechno kněžstvo v opravdové zbožnosti, prosíme
tě, vyslyš nás
Abys obdařil svůj lid pastýři podle svého srdce,
Aby ústa kněží byla strážci modlitby,
Abys poslal dělníky na svou žeň,
Abys nám dal dostatek věrných přisluhovatelů tvých tajemství,
Abys jim dal vytrvale sloužit podle tvé vůle,
Abys jim udělil vlídnost ve službě, svědomitost v konání a
vytrvalost v modlitbě,
Abys ty, kteří ti na zemi věrně sloužili, přijal do své radosti
v nebi.
Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi (3x)
Modleme se: Bože, posvětiteli a ochránce své církve, vzbuď v ní
svým duchem vhodné a věrné přisluhovatele svatých tajemství, aby
díky jejich službě a příkladu byl křesťanský lid uváděn pod tvou
ochranou na cestu spásy. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.
Převzato z farního časopisu Benjamín, Ostrava - Pustkovec
CVRČEK – nový křesťanský časopis pro předškolní děti
Vydavatel: Nezbeda, s.r.o.
Zřizovatel: Salesiánská provincie v Praze
Časopis bude vycházet jako příloha Nezbedy, tedy ve formátu B5 a
v rozsahu osmi stran na pevnějším papíru tak, aby byli malí
čtenáři schopni “číst“ a vymalovávat obrázky a rodiče jim
pomáhali s textem. Jeho obsah bude spojen s liturgickou dobou,
ve které bude vydáván. Každé číslo bude mít jednotné téma.
Bližší obsah nového časopisu nám přiblížil šéfredaktor Nezbedy
Vítězslav Koutník.
Co v něm malí čtenáři se svými rodiči naleznou?
Koncepce časopisu vychází z myšlenky, aby rodiče se svými
předškoláky mohli prožívat vztah s Bohem také prostřednictvím
pravidelného čtení, zábavy i různých her. V časopise bude
například: Cvrčkovo čtení – v textu budou některá slova
nahrazena obrázky, komiks – příběhy z rodiny Zajíčkových, okénko
pro rodiče – myšlenka pro rodiče, pohádka – vyprávění bude
doplněno kvizem, vystřihovánka – pro šikovné ruce, modlitba,
kvizy, drobné hříčky
Kdy začne Cvrček vycházet?
Nulté číslo vyjde v zářijovém Nezbedovi jako samostatná příloha
celého nákladu. Na požádání bude toto číslo Nezbedy i s Cvrčkem
zasláno zdarma na ukázku.
Ke zhlédnutí bude na vybraných webových stránkách.
První číslo vyjde v prosinci 2009 jako příloha Nezbedy.
Jak bude pokračovat vydávání v roce 2010?
Nepředpokládáme, že by se měl Cvrček ve vydávání časem
osamostatnit. Ekonomická situace našeho křesťanského tisku je
svízelná, nelze tedy samostatně vydávat časopis pro tak malý
okruh čtenářů jakými jsou předškolní děti. Pokud se podaří
nashromáždit dostatek předplatitelů, bude Cvrček distribuován
spolu s Nezbedou na adresy čtenářů, kteří o něj projeví zájem.
Cena bude koncem letošního roku stanovena tak, aby Cvrček s
Nezbedou byl dostupným časopisem. Předpokládáme, že roční
předplatné Cvrčka s Nezbedou nepřekročí 300 Kč.
Co mohou udělat zájemci o časopis pro předškoláky?
Určitě by měli dát o svém zájmu vědět prostřednictvím listovní
zásilky nebo elektronické pošty.
Kontakty a bližší informace:
Adresa redakce:
Nezbeda, Divadelní 6, 760 01 Zlín, tel. 577 218 266 (+
záznamník), 739 344 031,
e-mail:
nezbeda.zlin@volny.cz, web:
www.volny.cz/nezbeda.zlin/cvrcek
Josef Pala
Pouť v Koclířově, sídle Národního centra Českomoravské Fatimy
Slavnost Těla a Krve Páně v Olomouc
Pouť za vlastní posvěcení kněží byla 16. června na Svatém Hostýně
Katolický týdeník oslavil své šedesáté narozeniny
Měsíc červen je zasvěcen Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu
.Každoročně
tak znova prožíváme, že Boží Syn se skutečně stal člověkem,
podobným nám ve všem, kromě hříchu, a že nám tedy rozumí ve
všech našich radostech i starostech. Jeho porozumění není jen
nějaké akademické, ale prožité až do krajnosti – jeho Srdce je
probodené kopím. Jestliže ve Starém zákoně Hospodin vzkazuje:
„vyryl jsem si tvé jméno do svých dlaní“, Pán Ježíš si nechal
jména všech vyrýt do svého Srdce.
Kniha "Poutní místa Moravy a Slezska" se dočkala třetího vydání
Matka Tereza z Kalkaty
Jak
najít poklad víry?
Nikdy, ani na chvíli jsem nezapochybovala o existenci Boha, ale
vím, že i takoví lidé jsou. Jestli toužíš najít víru v Boha a
navázat s ním osobní kontakt, začni nejprve pomáhat druhým,
prokazuj jim lásku a přinese ti to zvláštní milosti, které
promění tvoji duši.
Tehdy se postupně začneš otvírat a zakoušet radost, jakou může
dát jen Boží láska. Láska a víra jdou ruku v ruce, doplňují se.
Opravdová víra se projevuje vždy skrze lásku. Lidé ztrácejí
víru, protože dovolí, aby je ovládal egoismus a honba za penězi.
Z myšlenek Matky Terezy
Jestli se chceš naučit věřit a milovat, dívej se na Ježíše,
odevzdávej se Mu v každodenní modlitbě a úplně Mu důvěřuj jako
dítě. Jen tehdy zmizí tvoje pochybnosti a v srdci budeš mít
pokoj. Ježíš řekl: „Jestli nebudete jako děti, nevejdete do
nebeského království.“
Přijímej, to, co ti Bůh dává, a za všechno Mu odplácej hlubokou
vděčností. Pokud tě Bůh obdaroval velkým bohatstvím, snaž se ho
dobře zužitkovat, rozděl se s jinými, kteří nemají nic. Vždy se
snaž dělit se s ostatními, protože i malá pomoc je může
zachránit před zoufalstvím. Mysli na to, aby ses nehonil za
větším majetkem, než je potřeba. Buď spokojen s tím, co máš.
Rozhodni se pro každodenní modlitbu
Vždy začínám modlitbu v tichu, protože sám Bůh promlouvá v tichu
srdce. Bůh je přítelem ticha – musíme Bohu naslouchat, protože
důležité není to, co říkáme my, ale co nám chce říci On.
Modlitba je pokrmem duše. Čím je krev pro tělo, tím je modlitba
pro duši. Díky modlitbě se naše duše stává čistou a šlechetnou.
Čisté srdce může vidět Boha, může volat k Bohu a vnímat Boží
lásku v jiných lidech. Mít čisté srdce znamená být otevřený a
upřímný ve vztahu k Bohu a nic před ním neukrývat. Jestli hledáš
Boha a nevíš, kde svoje hledání začít, nauč se modlit a rozhodni
se pro každodenní modlitbu. Hledej Ho v tichu, v modlitbě,
klaněj se Mu přítomnému v eucharistii, a tehdy Ho najdeš v
trpících a potřebných. Můžeš se modlit vždy a všude.
Důležitost modlitby
Když se budeme modlit, dostaneme odpověď na všechny otázky,
které nás trápí. Bez modlitby bych nedokázala pracovat ani půl
hodiny. Bůh mi dává sílu díky modlitbě. Začínej a konči svůj den
modlitbou. Vracej se k Bohu jako dítě. Pokud ti přijde těžké se
modlit, můžeš říct: „Přijď Duchu svatý, veď mě, osvěcuj mou
mysl, abych se uměl modlit.“ Při modlitbě poděkuj Bohu za
všechny dary, protože všechny věci pocházejí od Něho, jsou to
Jeho dary pro tebe. Můžeš odříkat Otče náš, Zdrávas Maria,
růženec, Věřím v Boha a všechny všeobecně známé modlitby. Když
uvěříš v Boha a v moc modlitby, zvítězíš nad všemi pocity
malomyslnosti, strachu a samoty, kterým lidé běžně podléhají.
Rozhodni se pro každodenní modlitbu. Modlitba rozšiřuje srdce,
které se otvírá Bohu, a Bůh sám se nám dává jako dar. Proste a
hledejte a vaše srdce se stane tak velké, že bude schopné
přijmout Boha a uchovat si Ho v srdci.
Modlete se a odpouštějte
Láska začíná doma, proto je velmi důležitá rodinná modlitba.
Pokud se spolu budete modlit, zůstanete spolu, budete se umět
navzájem obdarovat láskou jakou Bůh obdarovává každého z vás.
Děti je třeba učit modlit se a rodiče se musí modlit spolu s
nimi. Lidé se na mě obracejí s otázkou, jako radu můžu dát
rozhádaným manželům? Vždy odpovídám: Ať se spolu modlí a
navzájem si odpouštějí. Dětem z rozvrácených rodin říkám to
stejné: Modlete se a odpouštějte. I svobodným matkám, které
přišly o rodinné zázemí říkám: Modlete se a odpouštějte.
Nikdy není důvod k zoufalství – jsme Bohem milováni
Hřích kráčí s námi, je v nás. Nikdy se nenechej znechutit a
nepropadej zoufalství, jen věř se vroucí Boží lásku. Jsme Mu
velmi drazí, proto nás miluje. Miluje tak vroucně, že nás
stvořil svýma rukama. Když se ti zdá, že ti srdce pukne bolestí,
pomysli si: „Jsem Mu velmi drahý, miluje mě. Zná mě jménem. Jsem
Jeho vlastnictvím.“
Objev i ty poklad eucharistie
Když se budeme Ježíšovi klanět v eucharistii, dokážeme Ho uvidět
v ponížených a zanedbaných tělech ubohých lidí. Den začínáme
účastí na mši svaté, svatým přijímáním a končíme ho hodinovou
adorací, která nás přibližuje k Ježíšovi, sjednocuje nás s Ním a
s ubohými – skrze službu jim sloužíme Jemu. Neumím si představit
ani jediný den bez eucharistie. Dotýkám se Ježíše, miluji Ho a
sloužím Mu v chudých, posilňována Jeho láskou. Jsme stvořeni pro
lásku, tak velmi toužíme po Bohu. Proto se Ježíš s námi dělí o
svůj Božský život a lásku, když se nám dává jako pokrm v
eucharistii. Musíme Ho přijímat s čistým srdcem. Mou největší
láskou je Ježíš v eucharistii. V ní se s Ním potkávám, přijímám
Ho, miluji a potom Ho nacházím a sloužím Mu v těch nejubožejších
z ubohých. Kdybych denně nepřijímala eucharistii, můj život by
byl prázdný. Jen díky horlivé modlitbě a svatému přijímání
můžeme žít s Ježíšem, pro Ježíše a pro naše ubohé. Nemůžeme
oddělit svůj život od eucharistie. Lidé se nás ptají: „Odkud
čerpáte radost a sílu k tomu všemu, co děláte?“ Všechno to
dostáváme od Krista přítomného v eucharistii. Proto je
eucharistie centrem našeho života… Bez Ježíše bych nebyla
schopná přežít ani jeden den, dokonce ani jednu hodinu svého
života.
Milujte se! (Časopis pro novou evangelizaci) 8/2009
Odešel věrný svatohostýnský poutník
Takřka
v předvečer svých 94. narozenin zemřel v Praze 9. května 2009
Mons. Jan Machač.
Pocházel z obce Horní Lideč, kde se narodil 1. června 1915. Po
absolvování gymnázia ve Vsetíně a studiu v Arcibiskupském
kněžském semináři v Praze přijal 30. května 1943 v katedrále sv.
Víta kněžské svěcení z rukou tehdejšího pražského světícího
biskupa ThDr. Antonína Eltschknera. Rozhodl se pro působení v
pražské arcidiecézi. Za přečtení pastýřského listu tehdejšího
pražského arcibiskupa ThDr. Josefa Berana byl na podzim 1949
zatčen a po dvou měsících propuštěn. O svém druhém zatčení píše
ve svých Vzpomínkách, které vydala v roce 2005 Horní Lideč u
příležitosti jeho 90. narozenin: V roce 1951 jsem byl pozvaný na
školení do semináře v Praze. Když jsem se 30. listopadu vracel a
u pokladny si kupoval lístek, přistoupili ke mně dva muži, kteří
mě legitimovali, dali pásku přes oči a odvezli mě někam pryč.
Nevěděl jsem, kam jedu, Po půl roce byl odsouzen pro velezradu a
špionáž pro západní mocnosti na sedm let. Po soudu se dostal do
Kartouz, následovala Mladá Boleslav, Jáchymov, Bory a znovu
Kartouzy. Kdyby člověk neměl víru, určitě by to prožíval velmi
těžce, vzpomínal později na nejčernější kapitolu svého života.
Po propuštění z vězení 30. listopadu 1958 musel nastoupit do
nemocnice, protože měl vředy na dvanácterníku. Následoval příkaz
k okamžitému nástupu do zaměstnání, ať je jakékoliv. V nemocnici
bylo volné místo zahradníka, ale úřady nedovolily, aby tuto
práci přijal, zamítly i místo metaře kvůli údajnému pohoršení.
Nakonec skončil jako dělník u okružní pily TONu v Bystřici pod
Hostýnem. Zde pracoval sedm let.
Po několika letech se pak mohl postupně vrátit do duchovní
správy, ale v naší olomoucké arcidiecézi; nejprve jako zpovědník
na Hostýně a v Holešově a od 15. dubna 1966 mu byl udělen tzv.
státní souhlas a on mohl nastoupit jako administrátor ve
farnosti Gottwaldov-Malenovice. V době Pražského jara 1968 se
vrátil do Prahy a v následujících třech letech působil jako
blízký spolupracovník pražského apoštolského administrátora
biskupa ThDr. Františka Tomáška. Zde však mohl zůstat jen do
listopadu 1971. Období husákovské normalizace přineslo jeho
nucený odchod z konzistoře. Prozatímně dostal souhlas ke kněžské
službě v Praze -Dejvicích u památného kostela sv. Matěje. Tato
přechodná doba trvala nakonec 31 let. Roku 1998 byl jmenován
monsignorem.
Službou u sv. Matěje se před otcem Machačem místo kariéry
preláta otevřela cesta pastýře. Využil ji k prospěchu několika
generací svých farníků, které získával díky své vzácné
osobnosti, hluboké schopnosti porozumění i smyslu pro humor. Za
jeho působení se fara i zahrada staly místem, kde farníci mohli
prožívat svá společenství.
Mnoho času a energie věnoval pastýřské péči, ovlivnil generace
dětí a mládeže, na své farnosti vychoval deset svých
následovníků. Prožil celibát s početnou rodinou. Sám říkával, že
si nedovede představit krásnější naplnění kněžského života.
Poslední rozloučení s Mons. Machačem se konalo 14. května v
pražské katedrále, odkud bylo jeho tělo uloženo do hrobu na
hřbitově u kostela sv. Matěje v Praze.
Josef Pala
Duchovní slovo před Velikonocemi
Pokoj
vám!
Tento pozdrav uvádí sv. Lukáš a sv. Jan jako první slova, která
apoštolové uslyšeli z úst vzkříšeného Krista. Připomeňme si však
situaci, ve které se apoštolové tehdy nacházeli. Rychlý
a strašný konec jejich Mistra, o němž věřili, že je to Mesiáš.
Nyní ve strachu před pronásledovateli jsou zamčeni. Mají sice
zprávu o tom, že Ježíš je živý, svůj zážitek jim sdělují
i učedníci, kteří se vrátili z Emauz. Pořád však o nich platí
to, co čteme u sv. Marka (9,31): Byli poučeni od Pána Ježíše, že
bude zabit, třetího dne však vstane z mrtvých. “Ale oni
nerozuměli tomu slovu!“ Ještě nevěřili ve vzkříšení a tak když
se vzkříšený Ježíš náhle objeví uprostřed nich, ve svém zděšení
a přestrašení se domnívají, že vidí ducha. (Lk 24, 36–37)
Pokoj vám! Jak je to s tvou vírou ve vzkříšení, v nebe, v život
věčný? Víš dost o těchto skutečnostech, ale dovedeš do hloubky
duše věřit ve vlastní smrt a vlastní, skutečné vzkříšení? Víra
se neměří znalostí, nebo poznáváním, ale opravdová víra dovede
ze svého poznání vyvodit důsledky. Vstanu z mrtvých a uvidím
Boha, Vykupitele svého! To je skutečnost, podle které zařídím
a seřídím i svůj každodenní život. Když Ježíšovi učedníci
konečně pochopili skutečnost vzkříšení, snadno mohli oživovat
své představy a naděje v pozemské království Mesiáše. Vzkříšený
Ježíš po dobu pobytu mezi nimi je dostatečně poučí o tom, že
jeho království není z tohoto světa. Snažíme se to pochopit
i my, zvláště když čteme zprávu o vzkříšení u sv. Jana
(20,21–23). “I zaradovali se učedníci, že uviděli Pána – ukázal
jim ruce i bok. – Tu jim Ježíš řekl opět: “Pokoj vám, jako mne
poslal Otec i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl
a řekl jim: “Přijměte Ducha Svatého!“ Komu hříchy odpustíte,
tomu jsou odpouštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny
nejsou.“
Odpuštění hříchů. A to je všecko? Ne, to je začátek! Je to dar
všech darů. Kristus na kříži ukazuje svou nekonečnou lásku
a zároveň hrůzu hříchu a potřebu odpuštění a vykoupení. Kristus,
Bohočlověk je poslán od Otce, aby odstranil překážku mezi
člověkem a Bohem. Hřích je opakem Boží lásky v nás, působí
ztrátu pokoje v lidském srdci, ve kterém hryže hřích a špatné
svědomí. Neznalí apoštolové se nejdříve zděsili, když se mezi
nimi objevil vzkříšený Ježíš. Zaradovali se, když pochopili
skutečnost vzkříšení. Dnes církev pověřená Kristem plní své
poslání a zve tě právě ve velikonoční době ke svátosti smíření.
Nebudeš se děsit a strachovat z vyznání svých hříchů před
církví, když poznáš a uvěříš, že právě takto odpouští tvé hříchy
Ježíš, který za tebe zaplatil z nepředstavitelné lásky svou
vlastní krví.
Pane Ježíši, důvěřuji ti! Pane Ježíši, děkuji ti!
Ave Maria!
P. Jan Chromeček, SJ
Velikonoční události a jejich význam
Před Velikonocemi 2009
Už víme s naprostou jistotou, že hospodářská krize se
nevyhnula ani Česku. Navíc padla vláda, která připravila protiopatření. Jak to
vlastně dopadne? Jak dopadne krize na mne, rodinu, ... Obavy jsou tu ještě
dříve, než se krize skutečně projeví. Bývají horší než situace samotná. Až
přijde nějaká obtíž, člověk je vyburcován a hledá řešení. Je schopen čelit
obtížím. Hledá nové možnosti, uskrovní se, pomohou přátelé. Ale strach z toho,
co teprve přijde, ochromuje a bývá větším problémem, než obtíž sama.
Když dolehne nějaká těžkost, a lidé ji řeší spolu, ať už ve dvojici nebo větším
společenství, těžkost je stmelí. Krize s sebou přináší i šanci, že znova
objevíme větší váhu hodnot jako je přátelství, společenství, vzájemná pomoc.
Můžeme dokonce objevit, že přijaté nutné uskrovnění z navyknutého hmotného
standartu nás osvobodí od závislosti na věcech, zjistíme, že nemusíme mít
všechno, jako ostatní, a přece můžeme prožívat kvalitní život. Člověka přece
nevytváří to, co má, ale to, kým je. Je Božím dítětem, pro jehož záchranu
Bohočlověk Ježíš Kristus dal svůj život a pro kterého vstal z mrtvých. Stává se
Kristu podobnějším, když se pokouší nemyslet jen na sebe, ale žít také pro
druhé.
Hůře ovšem krize dopadne na ty, kteří už teď žijí na hranici chudoby. Průměrná
mzda, předkládaná statistikami je skvěle zkreslená statisícovými příjmy špiček,
které překryjí ty statisíce potřebných.
Zde je místo pro solidaritu, otevřené oči, ochotné srdce.
P. Bohumír Vitásek
Nebojte se!
Moc Kristova kříže a vzkříšení je větší než veškeré zlo, z něhož by člověk mohl
mít strach. Kristus po svém zmrtvýchvstání řekl apoštolům a ženám: „Nebojte se!“
Tato slova potřebujeme dnes možná více, než kdy jindy. Je nutné, aby zesílila
jistota, že existuje ten, kdo drží v rukou osudy tohoto pomíjivého světa. A
tento někdo je Láska ...
Jen on se může plně zaručit za slova „Nebojte se!“.
Jan Pavel II.
Další krok v beatifikačním procesu Marie Vojtěchy Hasmandové
V
sobotu 28. února 2009 se na Kongregaci pro svatořečení ve
Vatikánu uskutečnil další krok v beatifikačním procesu Boží
služebnice Marie Vojtěchy Hasmandové z Kongregace Milosrdných
sester sv. Karla Boromejského. Postulátor procesu Mons. Josef
Laštovica a sestra Remigie Češíková, představená komunity
boromejek z České koleje Nepomucenum v Římě, předali relátorovi
procesu z Kongregace pro svatořečení obsáhlou dokumentaci, tzv.
“positio“ o jejím životě, ctnostech a pověsti svatosti. Dokument
má přibližně 600 stran a stane se podkladem pro rozhodnutí o
heroičnosti ctností, což je spolu s uznaným zázrakem na přímluvu
dotyčné, podmínkou jejího blahořečení. Dokumentace bude za tím
účelem studována zvláštní komisí Kongregace pro svatořečení.
Sestra Marie Vojtěcha (Antonie) Hasmandová, která se narodila
25. března 1914 v Huštěnovicích, patří k nejvýznamnějším ženským
postavám života církve v České republice. V padesátých letech
byla osm let vězněna komunistickým režimem. Z pardubické věznice
byla propuštěna na základě všeobecné amnestie v květnu 1960.
Byla celkem třikrát generální představenou sester boromejek –
nejpočetnějšího ženského řádu u nás. Jako generální představená
vedla v době totality necelých 18 let (1970 – 1988) své řeholní
společenství k obnově řeholního života v souladu se směrnicemi
II. vatikánského koncilu. V roce 1979 při příležitosti zasedání
Federace boromejek v Římě se osobně setkala s papežem Janem
Pavlem II.
Sestra Vojtěcha měla srdce vždy otevřené pro potřeby kněží,
bohoslovců a sester své kongregace, stejně jako sester z jiných
společenství. S důvěrou se na ni obraceli také laici s prosbou o
radu a pomoc. Poslední tři měsíce života přinášela Bohu jako
láskyplnou oběť svůj těžký zdravotní stav, když prožívala
konečné stadium, způsobené zhoubným nádorem na plicích. Zemřela
21. ledna 1988 uprostřed sesterského společenství ve
Znojmě-Hradišti.
Je první řeholní sestrou z doby pronásledování církve
komunistickým režimem v naší vlasti, jejíž beatifikační proces
je v tak pokročilé fázi. Proces blahořečení byl zahájen v roce
1996. Zbývá tedy modlit se o mimořádný zásah na její přímluvu,
aby mohly být splněny všechny podmínky její beatifikace.
Oldin, (apha)
Podivný nadační fond
V poslední době byly opět rozesílány vínově červené obálky s naléhavou žádostí o pomoc hladovějícím dětem v Africe, několika fotografiemi a dýhovým křížem uvnitř; byly uvedeny konkrétní částky, jimiž je třeba přispět. Tento nadační fond se snaží vyhlížet jako fond od UNICEF, ten se však od něj distancuje. Na tuto žádost nepřispívejte. Podrobnosti lze najít v Lidových novinách
Vraťme
Velký pátek mezi státní svátky
Akce pro
odvážné chlapy (ale i ženy)
Také
Český rozhlas má ve vysílání
mnoho náboženských pořadů
Postní pastýřský list olomouckého arcibiskupa
Drazí bratři a sestry,
vstupujeme do doby velkého postu, abychom doprovázeli Ježíše, který
strávil 40 dní na poušti. Vstupujeme do postní doby, abychom se
připravili na Velikonoce, svátky našeho vykoupení. Spása a odpuštění
jsou nezaslouženým Božím darem, ne výsledkem našeho snažení, ale my se
musíme připravit na jejich přijetí.
Pán nás vyzývá: Naplnil se čas, přiblížilo se Boží království. Obraťte
se a věřte evangeliu. Obrácení je klíčem ke vstupu do Božího království
a znamená obrat od sebe k Bohu, od sebedůvěry k důvěře v Ježíše Krista,
od vlastních cest k cestám evangelia. (Srov. komentář misálu) Proč je
obrácení potřebné? Kdo spoléhá na sebe, nemůže čekat záchranu od Boha.
Kdo touží po daru spásy a odpuštění, obrací se k tomu, který je jejich
dárcem.
K hlavním problémům naší doby patří, že jsme příliš soustředěni na sebe.
Hledáme, co se líbí nám, a ne co chce Bůh. Vybíráme podle příjemnosti, a
ne podle pravdy. Milujeme hlavně sebe a prosazujeme svá práva, zatímco
málo hledáme dobro druhých, či nedokážeme milovat věrně, i když je to
těžké, když láska vyžaduje oběť. Bez obětí z lásky ovšem nejsou možné
kvalitní rodiny. Oběť z lásky je nutná k přijímání dětí a jejich dobré
výchově. Společnost bez oběti z lásky a bez dětí nemá budoucnost, nemá
naději.
Bůh nabízí řešení skrze ty, kteří se obrátí k němu. Obrátit se a uvěřit
evangeliu je nejen cesta k věčné blaženosti, ale i k záchraně světa.
Proč se postit, proč dělat pokání? V postních prefacích slyšíme
odpovědi: Ty chceš, abychom se připravovali ve zbožnosti a horlivé lásce
na slavnost velikonočních tajemství. V nich jsme dostali počátek života,
v nich rosteme k plnosti tvého synovství. Když nás hřích zavádí na
scestí, ty nás vždy znovu k sobě obracíš, abychom se neuzavírali ve svém
sobectví, ale otvírali se tobě, Bože, neboť jen v tobě je naše
budoucnost. Jestliže se sami sebe zříkáme a z lásky se vydáváme druhým,
podobáme se tobě. Když se postíme, obnovuješ v nás kázeň a obracíš nás k
sobě a dáváš nám sílu, abychom nad zlem vítězili. Skrze spasitelné
umučení našeho Pána Ježíše Krista zjevuješ celému světu, v čem záleží
tvá moc; vždyť kříž tvého Syna znamená soud nad světem, křížem začíná
Kristova vláda.
Jak se postit? Tak, aby nás to něco stálo, abychom si dělali násilí.
Jste celí nervózní, když jeden den nejíte, když si odřeknete mlsání,
alkohol, cigaretu, kávu, televizní program či brouzdání po internetu? Je
těžké jíst méně, nebo jídlo prostší a levnější, nevzít si další kousek?
Je těžké zřeknout se hracích automatů či internetového sázení?
Nekritizovat, když se někomu nedaří, a taktně pomlčet? Dodržet zdravotní
dietu či potřebné cvičení? Neskákat do řeči a nechat druhého mluvit? Je
těžké jednat tak, abychom se líbili Bohu, když za to sklidíme posměch
některých lidí? To všechno je užitečné k cvičení vůle, kterou
potřebujeme k úspěšnému přemáhání pokušení. To jsou chvíle, kdy
ovládáním sebe stavíme do pozadí své já, abychom se mohli svobodně
soustředit na dobro druhého, dát přednost Bohu. Náš neklid, naše
pokoření a znejistění nás vedou ke spolehnutí na toho, který nabízí
spásu.
Skutkem pokání může být modlitba, almužna, skutky milosrdenství, služba
bližnímu, dobrovolná zřeknutí se něčeho, sebezápory a především trpělivé
nesení kříže, který stejně musíme nést. Takové skutky pokání nám
pomáhají připodobnit se Kristu, který sám podal smír za naše hříchy
jednou provždy. Umožňují nám stát se spoludědici vzkříšeného Krista,
když trpíme spolu s ním. (Srov. KKC 1460)
Postní doba nás zve ke kajícím pobožnostem, k rozjímání Kristova utrpení
při křížové cestě, k nabídnutí svého času farnímu společenství či
dobrovolné službě potřebným. Je to doba velké milosti pro ty, kdo ji
umějí využít. Nebojme se mluvit mezi sebou v rodině o tom, jak se v
postě snažíme, jaké máme zkušenosti a jak nám to pomáhá. Povzbuzujme
navzájem jeden druhého k tak horlivému prožití doby svatého postu,
abychom se postem osvobodili i posilnili, abychom se připravili na
velikonoční obnovu svého křtu a mohli se radovat z krásných plodů
obrácení, aby Velikonoce pro nás byly novým začátkem radostné cesty s
Vítězným Kristem.
K tomu všem ze srdce žehná
arcibiskup Jan
Nová hnutí a církevní společenství -
dar Ducha svatého dnešní době
Poznáváme židovské náboženství, zvyky a
tradice
Bez lásky nic neznamenám
Oslava Roku svatého Pavla u příležitosti druhého tisíciletí narození
tohoto Apoštola národů je příležitostí a zároveň pozváním stále víc
poznávat osobnost, která snad ze všech apoštolů nejvíce ovlivnila celé
dějiny křesťanství. V tomto článku uvádíme jedno z hlavních témat jeho
listů, aby v očích současných křesťanů nezůstával pouze vzdáleným a
neznámým autorem, ale aby se stále více stával společníkem dnešního
člověka na jeho cestě za Kristem.
Tajemství
života v Duchu svatém je láska prožívaná podle Ježíšova příkladu.
„Kristova láska nás nutí k tomuto úsudku: Jeden umřel za všechny, umřeli
tedy všichni; a umřel za všechny, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už
sobě, ale pro toho, který za ně umřel a vstal z mrtvých.“ (2 Kor
5,14-15)
Hymnus na lásku je jednou z nejúchvatnějších statí z Pavlových listů
a snad i z celého Nového zákona. V něm Pavel poetickými slovy vyjadřuje
svrchovanost lásky nade všemi ctnostmi. Bez lásky nic nemá cenu a pouze
lásky zůstává navěky.
„Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl přitom lásku,
jsem jako znějící kov a cimbál zvučící. Kdybych měl dar prorokovat,
rozuměl všem tajemstvím, ovládal všecko, co se může vědět, a víru měl v
nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic.
A kdybych rozdal všechno, co mám, a pro druhého do ohně skočil, ale
neměl lásku, nic mi to neprospěje. Láska je shovívavá, láska je
dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se
nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí
někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se,
když lidé žijí podle pravdy. Láska všechno omlouvá, všemu věří, nikdy
nad ničím nezoufá, všecko vydrží.
Láska nikdy nepřestává. Dar prorokování pomine, dar jazyků už nebude,
dar poznání zanikne.
Neboť kusé je všecko naše poznání, nedostatečné je naše prorokování. Ale
až přijde to, co je dokonalé, zanikne to, co je částečné. Když jsem byl
dítětem, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, usuzoval jsem
jako dítě. Když se však ze mě stal muž, všecko dětské jsem odložil. Nyní
vidíme jen jako v zrcadle, nejasně, ale potom uvidíme tváří v tvář. Nyní
poznávám věci jenom nedokonale, potom poznám dokonale, podobně, jak Bůh
poznává mne. Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší
z nich je láska.“ (1 Kor 13,1-13)
Výběr z brožurky „Pavel, apoštol Ježíše Krista“
Ti kteří jste ještě neviděli Velké ticho, velký film a strhující dokument o životě v nejstarším kartuziánském klášteře, tak se na něj jděte podívat do kina anebo ti pohodlnější si kupte DVD
Zábavný dětský křesťanský měsíčník "Nezbeda" oslavuje osmnáctý rok od svého založení
O topení a netopení v chrámech Páně píše Katolický týdeník
Michael Josef Pojezdný, opat strahovský, přibližuje studentům v Brně řeholní život v ČR (67 min)
Nebojtme se finanční krize, několik receptů jak na to
Na prahu nového roku - Nechme hadačům a věštcům, ať se snaží uhodnout, co přinese budoucnost
Řada lidí se ptá, co jim tento rok přinese. Je jisté, že přinese věci
příjemné a nepříjemné, a nic nám celkem nepomůže, když budeme dopředu
vědět, kolik bude kterých.
Důležitější je otázka, co přineseme my. Co přineseme do tohoto roku, do
vlastního života, do života svého okolí, do života světa. Mnoho lidí se
na to ptá i mimo oblast víry. Chtějí přinést více a více snahy, úsilí,
lidských hodnot. Snažit se a pracovat je opravdu nutné, i pro křesťana.
Ale křesťan není odkázán jen a jen na to, co vyprodukuje. Křesťan je,
pokud opravdu věří, člověkem, který je naplňován Bohem, který je
naplňován jeho Duchem.
A to je to nejpodstatnější, co vnášíme do světa, to je to, čím je naše
snaha teprve opravdu účinná, zhodnocená. Nepřehlédněme to, byla by
škoda, kdybychom byli jen „lidmi výkonu“, lidmi, kteří vše sázejí jen a
jen na to, že budou pracovat více a více. Být plným Boha může být jen
ten, kdo mu opravdu věří, a jen ten, kdo je plný Boha, vnáší do světa –
ať už dělá cokoliv – věci opravdu Boží, a tedy dobré a věčné. A v tom
nás, křesťany, sotva kdo může zastoupit. ...
Nechme tedy hadačům a věštcům, ať se snaží uhodnout, co přinese
budoucnost.
Ale pokusme se sami plně uvěřit. Otevřít co nejvíc, pokud možná docela
svůj život Bohu. Pokusme se udělat něco pro to, abychom byli bohatí
Bohem, aby tak náš život byl bohatý na plody, které vyrůstají z Boží
moci a lásky, z Božího Ducha, který je v nás činný. Prospějeme mu tím
určitě víc, než kdybychom vymýšleli další a další zaručeně úspěšné
recepty na odstranění zla ze světa a na štěstí pro všechny.
P. Aleš Opatrný, Stůl slova
Na prahu nového roku - Nespěchej, udělej si čas!
Čas, který lidé potřebují na práci ve svém zaměstnání, je čím dál tím
kratší. Zato je více volného času, prodlužuje se stále více víkend a
dovolená.
Když se však podíváme okolo sebe, zjistíme, že lidé mají stále naspěch.
Tak často slyšíme zaklínadlo z úst moderního člověka: „Nemám čas!“
Ještě nikdy nebylo tolik uštvaných lidí. Staří otcové a matky čekají
nekonečně
dlouho na návštěvu svých dětí. Nemocní a staří jen přihlížejí, jak mladí
a zdraví chvátají okolo nich, pohání je čas. Manželé se stávají sobě
navzájem cizími, nemají jeden pro druhého čas.
Proč máme tak málo času? Naše okolí, reklama, zábavní průmysl nám
naléhavě a bez přestání ukazují, co všechno musíme mít, co všechno
musíme udělat, co všechno musíme dokázat, abychom byli „šťastní,
radostní, svěží a dokonalí“. Celý život se tím ale stává zmateným a
neúnosným.
Dám Ti jednu dobrou radu.
Nedělej někdy nic. Odpočiň si! Ztiš se!
V tichu najdeš radosti života, které jsme ztratili v té hrozné štvanici.
V tichu rostou ty nepatrné pozornosti, které potřebují méně času, než se
domníváme: dobré slovo, přátelský obličej, vděčný polibek, chvilka
naslouchání s pochopením pro toho druhého, nečekaný telefonický
rozhovor, vlastnoručněvyrobený dárek, milý dopis, pozornost k svátku či
k narozeninám.
Vyhoď ze svého života ono smrtící: „Nemám čas!“ Přestaň s tím vražedným
tempem.
Udělej si čas na to, abys byl dobrým člověkem pro své bližní.
Podle Phila Bosmanse, Mám tě rád
Završení oprav olomoucké katedrály