Střípky ze života církve v roce 2013
Vánoční pastýřský list olomouckého arcibiskupa
Drazí
bratři a sestry,
každému z vás blahopřeji k vánočním svátkům. Vánoce jsou tak krásné
proto, že Bůh přichází mezi nás. My ho očekáváme, jsme pro něj otevření,
citliví, vnímaví. Bůh, který je láska, je dnes uprostřed nás. A taky
působí skrze každého, kdo miluje, je pozorný, naslouchá, obdarovává i
přijímá.
Vánoce jsou zvláštním svátkem rodiny. Pokud jsme měli to štěstí vyrůstat
v dobré rodině, zakoušeli jsme právě v ní poprvé atmosféru lásky. Tam
jsme byli milováni a tam jsme se učili milovat, zakoušeli jsme domov.
Proto se rádi vracíme domů k rodině, či vzpomínáme na dětství a zvláště
na Vánoce, kdy nám byl Bůh tak blízko. Svátky Boží blízkosti však
nemusejí být jen jednou za rok, ale každý den. Vždyť Pán Ježíš slíbil,
že bude uprostřed nás vždycky, když budeme shromážděni v jeho jménu, v
jeho lásce.
Co dělat prakticky, abychom byli doma v Ježíšově jménu a mohli zažít
jeho přítomnost?
Mít postoj lásky k Bohu i lidem. Láska k Bohu znamená, že mám v sobě pro
Boha místo, že na něho myslím, že s ním počítám, mám radost z toho, že
je se mnou a dívá se na mě. Milovat Boha znamená chtít ho stále
poznávat, objevovat, co se mu líbí a pak mu dělat radost.
Milovat druhé znamená chtít pro ně dobro, mít na ně čas, být pro ně,
naslouchat jim a snažit se jim porozumět, vyhovět, pomoci jim, ale taky
vyjádřit uznání, pochválit a povzbudit.
To obojí může být někdy těžké a náročné, protože naše já je soustředěné
příliš na sebe. Často chceme to, co nám se líbí, co nám dělá dobře.
Prosazujeme, co jsme my vymysleli, naše představy a to lepší chceme pro
sebe. Láska však vyžaduje odvahu zapřít se, odřeknout si, dát druhému
přednost. Milovat druhého stejně jako sebe. Kdo však skutečně miluje,
ten dává snadno přednost milovanému před sebou samým.
Zvláště vás manželé prosím v Roku rodiny: prokazujte jeden druhému svou
lásku každý den a to tak, aby z vás měl radost i Bůh. Nezastavte se v
lásce, ani kdyby to bylo těžké, kdyby vám nestačily síly. V takové
chvíli říkejte: Pane Ježíši, já to líp neumím, ale ty to umíš. Já se ti
otevírám a ty mě pronikni a miluj skrze mě. Ty se dívej mýma očima. Ty
se usměj mými rty. Ty pomáhej mýma rukama. Zvláště, když se zdá, že ten
druhý teď nemiluje, doplňte svým příspěvkem společnou lásku o to víc.
Když druhému láska chybí, dávejte mu tím víc lásky Kristovy.
Skrze vaši manželskou lásku jste se stali spolupracovníky Boha
Stvořitele, když jste dali život dětem. Stejná láska ať vás vede k
vytváření svatého společenství, v němž vy i děti zakusíte oblažující
Boží přítomnost. To je nejlepší prostředí pro rozvoj vašich dětí a pro
jejich víru.
Stejně tak prosím vás, děti. Mějte rádi rodiče i sebe navzájem.
Nechtějte pozornost, lásku či dary jen pro sebe. Buďte jistí, že budete
tím šťastnější, čím šťastnějšími uděláte druhé. Čím víc budete milovat
Boha a dělat mu radost, tím víc štěstí vám dá on.
Ani malí ani velcí nebuďte smutní, když se to někdy nepovede. Začněte
pokaždé znovu. Umění milovat a žít ve šťastném přátelství s Bohem je
veliké umění, které potřebuje jak nadání, tak trénink, jako každý port
či hudba. Nadání milovat mají všichni, kterým se Bůh dal poznat, kterým
dal víru. Pomáhejte si navzájem v cvičení lásky a navzájem se
povzbuzujte. Jeden druhému buďte trenérem v lásce. Jeden druhého v lásce
předbíhejte. Mějte radost, když se druhému daří milovat a nezapomínejte
mu ukázat, že z něj máte radost a projevit mu vděčnost a uznání. Pokud
se někomu nedaří, buďte trpěliví a umějte nezdar druhého přejít bez
výčitek a zarmoucení. Mějte odvahu nedávat přednost ničemu před láskou,
protože všechno ostatní bez lásky nemá žádnou cenu. Tak uděláte z
vlastní rodiny školu lásky a šťastného společenství. Modlím se za to,
aby to nebyla jen školka či základka, ale časem i škola vysoká.
Pokud jste přijali mou minulou výzvu, udělali jste společnou zkušenost s
modlitbou, se společným otevřením se Bohu. Pokračujte ve společné
modlitbě a přidejte cvičení lásky. Modlitba vás otevírá pro Boha a Boží
láska, kterou si navzájem darujete, umožňuje zkušenost Boží blízkosti,
atmosféru Vánoc.
Každému z vás přeji šťastné Vánoce dnes a pak ještě mnohokrát znovu
prožité během příštího roku. Pak bude rok 2014 jedním z nejkrásnějších.
K tomu vám ze srdce žehná arcibiskup Jan
Předvánoční chat s arcibiskupem Janem Graubnerem
| V neděli 22. prosince 2013 vrcholí oslavy 90. výročí založení Matice svatokopecké, a to slavnou mší svatou slouženou v 10:00 v bazilice Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku u Olomouce strahovským opatem Michaelem Pojezdným OPraem. |
Výstava v arcibiskupském paláci připomíná výročí Jano Köhlera
V
letošním roce uplynulo 140 let od narození významného moravského
výtvarníka a grafika Jano Köhlera (1873–1941). A kde jinde připomenout
tvorbu tak významného umělce, než právě v olomouckém arcibiskupském
paláci, kde v letech 1923 až 1929 autor pracoval na zakázkách, které mu
zadal jeho mecenáš, arcibiskup Leopold Prečan?
V paláci můžeme dodnes obdivovat sgrafitovou a freskovou výzdobu
vstupního prostoru a monumentální výzdobu kaple sester sv. Kříže (tzv.
České nebe). Jeho umělecký podpis se ovšem vryl i do fasád okolních
domů, stačí si jen zajít na nároží olomouckých ulic Wurmovy a 1. máje
(budova bývalé prodejny OP Prostějov), kde lze spatřit jeho specifickou
dekorativní techniku.
Po studiích v Praze a ročním pobytu v Mnichově se umělec natrvalo
usazuje na poklidném moravském (slováckém) venkově (Nenkovice a poté
Strážovice u Kyjova), který se mu stává též významným inspiračním
zdrojem.
Jano Köhler je především spojován s církevními zakázkami. V centru jeho
pozornosti stojí postava, ať již se jedná o Krista, světce, anděla nebo
oblíbený motiv Panny Marie. V profánní části tvorby pak dominují výjevy
historických postav.
K prvním projektům se řadí úpravy Pernštejnského zámečku a interiéru
chrámu Povýšení sv. Kříže v Prostějově, za vrchol kariéry je pak
považována výzdoba chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci-Hejčíně. S
prací autora se ale setkáme i na světské architektuře – radnicích,
školních budovách, soukromých stavbách či vilách. Jeho tvorba je dodnes
rozeseta po celé Moravě, stačí si zajet např. do blízkého Prostějova,
Kroměříže, Holešova, Napajedel, Uherského Hradiště, na Svatý Antonínek
nebo Svatý Hostýn (mozaika Jurkovičovy křížové cesty), do Kyjova,
Bzence, Litovle, Plumlova, Tršic, Rajhradu, Hroznové Lhoty a tak bychom
mohli ve výčtu ještě dlouho pokračovat.
Umělec se ve své době cítil být nepochopen a své naděje vkládal do
generací budoucích, které jeho celoživotní dílo snad jednou docení.
Doufejme tedy, že i skromná olomoucká výstava, která bude zahájena na
počátku prosince, přispěje k opětovnému zájmu o rozsáhlé a unikátní dílo
po desítky let opomíjeného, hluboce věřícího regionálního moravského
umělce Jano Köhlera.
Martin Kučera
Výstava Jano Köhler, s láskou k Bohu a Hané
prosinec 2013 až březen 2014 - prohlídka možná po předchozí domluvě
duben 2014, so,ne - 10:00 - 16:00
místo konání: Arcibiskupský palác, Wurmova 9, Olomouc
Kontakt:
Arcibiskupství olomoucké informační centrum, Wurmova 9, 771 01 Olomouc
+ 420 587 405 421
prohlidkypalace@ado.cz
arcibiskupskypalac@ado.cz
KT na téma – Chrámové sbory
Modlí se, kdo zpívá i kdo naslouchá
Advent je časem, kdy se křesťanská zvěst nejviditelněji prolamuje do
světa kolem
Věnce, světla, dárky – je jen málo těch, kteří advent a Vánoce zcela
ignorují, i když běžný způsob slavení bývá pramálo pravověrný. A přibývá
také lidí, pro něž k adventu tradičně patří i návštěva koncertu – ať už
v kostele nebo na náměstí. Roráty, koledy, duchovní hudba, tóny k Boží
chvále nejsou nikdy tak nadšeně přijímány jako právě v tomto období.
Chrámové sbory a scholy to vědí. Nejenže už dávno pilují svůj projev,
aby o půlnoční zvláště krásně „vystřihly“ obligátní „Rybovku“ či některý
náročnější kus, ale do svého adventního programu zařazují stále častěji
rovněž koncerty pro veřejnost, často i benefiční, aby potěšily
posluchače napříč vyznáními, kteří si navečer přijdou do kostela znícího
předvánoční hudbou odpočinout od hluku svítících a blikajících ulic a
výkladů – a možná tak podvědomě hledají to, co advent znamená: ztišení a
přípravu na něco velkého, co jednou přijde do života každého z nás.
Lidé, jejichž hlasy jsme zvyklí během roku slýchat jen odněkud z kůru,
jsou najednou nápadnější i pro „kostelní“ lid v lavicích. Za svůj sbor
jsme většinou vděční a jsme rádi, že svým podílem pomáhá liturgii být
opravdu slavnostní. To také zdůraznil Druhý vatikánský koncil, když zpěv
a hudbu označil za nezbytnou a integrální součást bohoslužeb: koncilní
dokument Musicam sacram ke zpěvu povzbuzuje s připomenutím, že určité
části bohoslužby původně ničím jiným než zpěvy ani nebyly – ať už šlo o
antifony mezi čteními, doprovod k obětnímu průvodu či přijímání, Gloria
nebo Sanctus – a přejít je recitací by bylo ochuzením nejen liturgie
samotné, ale i duchovního prožitku.
KOMU PATŘÍ TY HLASY?
Ne vždy si však uvědomujeme nezištnou námahu a píli, s níž sbor, a ještě
více ti, kdo jej řídí a starají se o jeho provoz, své produkce
připravují navzdory časovým nárokům, uměleckým limitům svých členů i
nepohodlí zkoušek ve studených chrámových prostorech.
Obvykle jsou amatéry, někdy i zcela bez průpravy. Najdou se též zpěváci,
jejichž vztah k Bohu není bez komplikací a zpěv v kostele je pro ně
jediným způsobem, jak jsou schopni jej prožívat. A jindy jde o lidi
zcela nevěřící, kteří v chrámovém sboru našli milou a přístupnou
možnost, jak se věnovat svému hudebnímu koníčku, zúročit třeba svá
školní „lidušková“ léta, a navíc být prospěšný druhým.
Jaké tedy je pozadí liturgického zpěvu v našich kostelích? Komu patří
zpívající hlasy z kůru? Jak sbory a scholy pečují o svou uměleckou
úroveň, odkud čerpají repertoár, jaký program připravují pro letošní
advent a Vánoce a co obnáší řídit chrámový sbor? Na aktuální dvoustraně
nasajeme něco z této rozmanitosti a naladíme se na předvánoční strunu.
S odborníkem se zamyslíme nad výsadami a mezemi hudebních možností v
chrámovém prostoru, zkušený sbormistr nás zase provede zákulisím
kostelního sboru. Téma doplní drobné postřehy a několik pozvánek k
adventnímu muzicírování.
(sch)
Jaká hudba má znít při liturgii?
Pro
mnohé z nás je to velmi sporná otázka. Řešíme ji snad všichni:
varhaníci, sbormistři – a na druhé straně kněží, a především věřící
usedající v lavici a leckdy nejvíce kritizující.
Jaká hudba má znít při liturgii? A jak může napomoci (nejen) adventnímu
usebrání?
Nejlépe bude vyjít z výroků Druhého vatikánského koncilu, konkrétně z 6.
kapitoly Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium, která je
výsledkem mnohaletého zápasu o pravé poznání a správnou praxi liturgie a
bezesporu též výsledkem vanutí Ducha Svatého. Koncil charakterizuje
bohoslužebnou hudbu – „bohoslužebný zpěv spojený se slovem“ jako „nutnou
a integrující součást slavné liturgie“. To znamená, že hudba při
bohoslužbě nemá funkci dekorativní, kdy jsou ti dole v lavicích v němém
úžase ohromeni a ochromeni, a je v nich tak vzbuzena pokora, jak bychom
si to mnozí „nahoře“ rádi představovali.
Naopak! Hudba je samotnou bohoslužbou. Stává se liturgickým úkonem.
Věřící tento úkon vykonávají ve zpěvu nebo v naslouchání nejen s vnější,
ale i vnitřní účastí. Navíc hudbou, jak napsal už svatý Augustin, „srdce
vyjadřuje to, co nemůže říci slovy“.
Má-li však být hudba při mši svaté samotnou liturgií, musí se do ní
začlenit a jí podřídit, nikoli naopak. Interpret – varhaník, sbormistr,
zpěvák – se stává skutečným Kristovým služebníkem. To vyžaduje
zapomenout na své vlastní ambice, představy a přání a stát se otevřeným
oknem – prostředníkem, skrze něhož může vanout Duch Svatý. V opačném
případě se stává hudební projev pouhou produkcí, která si bere za
rukojmí lidi, kteří se zrovna ten den sešli na mši svaté a chtě nechtě
jsou nuceni vyslechnout jakýsi umělecký monolog.
Existuje druh hudby, který je už „sám od sebe“, ve své podstatě
bohoslužebný? Na prvním místě je jím gregoriánský chorál. Jenže…
Dnešnímu člověku je na poslech nezajímavý, navíc je latinsky, takže mu
lidé v drtivé většině nerozumějí. Přesto jej koncil považuje za „zpěv
vlastní římské liturgii“. Pro sbormistry to znamená velmi náročnou
přípravu latinské mše svaté: od zkoušek s gregoriánskou scholou přes
přípravu překladů propria až po samotný nácvik ordinária s věřícími.
Když si člověk poslechne gregoriánský zpěv třeba na CD, možná nerozumí
hudbě ani latinskému textu, přesto ho hudba vede k vnitřnímu usebrání.
KÝČEM K UMĚNÍ?
Problémem dnešní doby je, že se až příliš snažíme získat pozornost
mladých lidí na úkor pravé uměleckosti. Není divu, vždyť mladí zpěváci
na kůru jsou jistě dobrou vizitkou fungující farnosti. Mnozí sbormistři
se pak zoufale snaží nacvičovat písně, které jsou melodicky a rytmicky
velmi líbivé, avšak textově naprosto prázdné. Slyšel jsem dokonce názor,
že je třeba na těchto kusech mladý sbor vychovat k vyšším hudebně
uměleckým cílům. Sám mám nicméně zcela opačnou zkušenost. Je lépe
„servírovat“ dobré víno, i když jeho kvalitu nejsou konzumenti schopni
zcela ocenit, než sladkou limonádu. Výsledek může často překvapit.
Pamatuji si na trefné vyjádření jednoho teenagera, který při nácviku v
rytmické schole v rozčilení vykřikl: „To tu máme zase ten katolický
pop?! To se hrálo snad před třiceti lety!“ Sebral se a šel si s chutí
zazpívat Palestrinu. Byl nepokřtěný, avšak citlivý k sakrálnímu umění.
Kýč do liturgie nepatří, protože je ve vlastní podstatě nepravdivý.
Právě upřímní mladí lidé dokážou tuto prázdnotu velmi rychle odhalit.
Nebojme se tedy při výběru skladeb dávat přednost skutečnému umění.
Dělejme poctivě svou práci a vše ostatní přenechejme Bohu samotnému.
JIŘÍ BALEK, regenschori v Českém Krumlově
Zpěvem k větší slávě Boží
Velký nebo malý, profesionální nebo amatérský, pro mladé i pro starší.
Rozmanitost chrámových sborů a schol v našich kostelích je jednou z
věcí, jež vtiskávají osobitou tvář každé farnosti.
Cecilská hudební jednota (CHJ) při chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Ústí
nad Orlicí reprezentuje zdejší děkanství už celých dvě stě deset let: v
roce 1803 založili „Jednotu sv. Cecilie k pěstování hudby kostelní“ tři
zdejší měšťané Jan Zizius, Jan Jahoda a Jan Stehno. Spisovatelka
Magdalena Dobromila Rettigová ani hudební skladatel Petr Kocián už zde
sice samozřejmě nepůsobí, i tak se však schola může pochlubit vysokou
úrovní a svým zpěvem doprovází nejen domácí bohoslužby – zpívala
například na letošní Národní pouti do Izraele. „Mezi dvacítkou našich
členů jsou starší lidé, ale i dvě holčičky z první třídy,“ líčí vedoucí
scholy a ústecká regenschori Cecilie Pecháčková další zvláštnost.
Ostatní scholy a chrámové sbory ústeckou Jednotu znají především díky
každoročně opakovanému festivalu chrámové hudby, který souborům z celé
země, které amatérsky pěstují hudbu pro liturgický provoz, umožňuje
porovnat své výkony a inspirovat se k další práci. Letos 5. října se tak
ve městě sbory sjely už poosmnácté a spolu s nimi dámy a pánové, kteří v
kostelích hrají při bohoslužbách na varhany. Různorodý program, během
nějž se výkony souborů střídají s uměním varhaníků, je završen společnou
bohoslužbou, kdy všechna hudební tělesa spojí své hlasy v předem
domluvené a nastudované skladbě. Tentokrát to byly – vzhledem k
letošnímu cyrilometodějskému jubileu – známé „slovanské“ kusy Dmitrije
Bortňanského.
„Kromě toho, že se v kostele celý den hraje a zpívá krásná kvalitní
hudba, má přehlídka velký význam pro samotné sbory. Ne každý by si třeba
troufl na samostatný koncert, ale když tady mají příležitost patnáct
minut zpívat před lidmi, hodně se na tom naučí, a to pak mohou zúročit
při provedeních ve svých domovských farnostech,“ vysvětluje Cecilie
Pecháčková.
CHVÁLÍME S KYTAROU
Zlepšit svůj projev a rozšířit repertoár třeba právě o vánoční písně se
snaží mladá farní schola u Povýšení sv. Kříže v Prostějově pod vedením
nadšené amatérky Jany Růžičkové.
Schola mše svaté zatím obohacuje především písněmi s kytarou ze zpěvníků
Cantate, Hosana či Celým srdcem a vznikla proto, aby sloužila ne
„umění“, ale především potřebám své farnosti. Kromě toho, jak
poznamenává Jana Růžičková, funguje jako „společenství, které spojuje
služba a modlitba“. Důraz na společenství a duchovní rozměr setkávání ke
společnému zpěvu jako účel rovnocenný hudbě samotné je u chrámových
schol a sborů poměrně častý. U souboru, jejž vede, to zdůrazňuje také
Veronika Svobodová z farnosti sv. Tomáše v Brně. Tato sbormistryně
diriguje děti: svatotomášská dětská schola vznikla zároveň se
středečními dětskými bohoslužbami ve zdejším kostele, při nichž
zajišťuje hudební doprovod. „Zkoušky vždy předcházejí dětské mši.
Zpívání ve schole je tak zároveň způsobem, jak děti udržet u víry,“
zamýšlí se sbormistryně Svobodová, která sama jako dívka touto scholou
prošla.
Také ona čerpá pro své zpěváky repertoár z „kytarových“ zpěvníků včetně
těch nejsoučasnějších (zpěvy z komunity Emmanuel apod.), v nichž
převažují jednohlasé či vícehlasé písně s doprovodem kytary, flétny nebo
perkusních nástrojů. „Taková hudba je dětem bližší,“ míní Veronika
Svobodová. „Na závěr dětské bohoslužby zpíváme s malými dětmi
‚ukazovací‘ písničku, kterou si těsně přede mší nacvičíme,“ dodává. V
adventním čase to pak jsou hlavně koledy. Děti je zkoušejí už od
listopadu – nejen proto, aby je zazpívaly na odpolední „půlnoční“ dětské
vánoční mši svaté, ale koledovat půjdou i o třetí adventní neděli za
seniory do Domova sv. Ludmily. I to je krásný a tradiční způsob, jak
využít své umění – také k tomu, aby společný zpěv pomáhal od srdce k
srdci.
(sch)
Taktovka nezpívá ani nehraje
LADISLAV POSPÍŠIL přišel dirigovat chrámový sbor v Praze- -Lhotce od
pultu sólocellisty České filharmonie. Jak si profesionální muzikant
poradí s amatérským souborem? Nejen o tom s nadhledem i pokorou.
Jak dlouho už lhotecký sbor řídíte?
Deník si nevedu, ale kolega ze sboru to sleduje a tuhle mi říkal:
„Člověče, ty už to diriguješ dvacet let!“ Sbor vedl dlouhé roky zdejší
farník, skladatel Jiří Mindl. A já, protože jsem s rodinou ve farnosti
také bydlel, jsem chodil na kůr hrát na cello. Kolikrát jsem pak i
zpíval, zaskakoval za sólisty a nakonec vypomáhal za dirigentským
pultem. A tak když už toho Mindl chtěl nechat, obrátil se na mě, zda
bych byl ochotný sbor převzít. Vést jednou chrámový sbor, to byla moje
dávná touha, tudíž jsem rád přijal. Jen jsem si říkal, jak to dopadne,
jestli to bude fungovat: nikdy předtím jsem sbor sám neřídil. Ale když
jsem začal, viděl jsem, že to nějak jde. Člověk se pak jen musí učit, a
to dost dlouho.
Vaše profesionální průprava nestačila?
Dirigování vůbec není jednoduchá věc, rozhodně to není jen zvednout ruce
a začít taktovat. S každým vystoupením také zjišťujete další důležité
věci, které je potřeba řešit. Dirigování jsem nikdy nestudoval; ačkoli
jedna věc je dirigentství studovat, druhá věc je se mu opravdu naučit.
Čtyřicet tři let jsem hrál v České filharmonii – a to nezažíváte nic
jiného než dennodenní setkání s dirigentem. Každý je jiný, každý má svůj
způsob, jak ke své práci přistupuje a jak ji provádí. A tím jsem se
učil. Tudíž vím, jak se diriguje. Ale vědět, jak se to dělá, a skutečně
jít před sbor a zvednout ruce – to jsou dvě různé věci. Co z toho bude?
Budou lidé reagovat? Co se bude dít? To záleží na spoustě a spoustě
okolností.
Míváte po tolika letech hudební praxe před provedením trému?
Ale vůbec ne. Opravdovou trému jsem prožíval jako violoncellista – řadu
let jsem byl ve filharmonii sólovým cellistou, žádné „schovávání v
orchestru“, a to tedy musíte bojovat s trémou! Ale při dirigování? Na
kůru v kostele? To by mě vůbec nenapadlo. A ani bych to už dávno
nedělal, kdyby mě přitom měla ničit tréma. Ona taky taktovka nezpívá ani
nehraje, takže se při dirigování leccos schová (směje se). I když já se
pokaždé, když udělám chybu, přiznám. To opravdový dirigent nikdy neudělá
– ten vynadá ostatním (směje se).
Můžete amatérské zpěváky poměřovat stejnými nároky jako kolegy ve
filharmonii?
Dirigovat amatérský sbor je velká práce. Ale já se na tni těšil a baví
mě to. Musíte se snažit dostat ze sboru maximum, nespokojovat se s tím,
že skladbu zazpívá amatérským způsobem. Je potřeba mít vrcholnou
představu, ve zkouškách se snažit být maximální – a když přijde
provedení, být rád, když dosáhnete sedmdesáti, šedesáti procent. To je
pak ohromné. A když je to méně, pořád je to hezké.
Na lhoteckém kůru ovšem při mších obvykle hrají najatí profesionální
muzikanti. Proč i tady nepracujete s amatéry?
V některých farnostech panuje představa, že by se na kůr měli zvát
farníci, co na něco hrají, a z těch by se udělal orchestr. To je ale
představa naprosto mylná. Nemáte pojem, jaký je rozdíl mezi
profesionálním a amatérským hráčem! Přijít v devět ráno na generálku, za
půl hodiny si přehrát – a někdy ani nepřehrát, protože se to nestihne –
svůj part a v deset vystřihnout mši? Amatérský hráč si ani neskřípne.
Ani tu Rybovku ne, i kdyby doma předtím cvičil do úmoru.
Jak jsou dnešní amatérští sboroví zpěváci šikovní? Jste se sborem
spokojen?
Ono takové to, „založím si výborný sbor, přihlásí se lidé a já si budu
vybírat – vás beru, vás neberu“, u nás v kostele nefunguje a já jsem k
tomu také tak nikdy nepřistupoval. Pokud tu má někdo zájem zpívat, ať
přijde. Já ho nanejvýš zařadím do odpovídající hlasové skupiny. On sám
po několika zkouškách vidí, jestli na to má, nebo ne. Do jaké míry se
bude vyvíjet dál, pak samozřejmě záleží i na mně, toho si všímám a s
jednotlivými hlasy dál pracuji. Celkový výsledek je daný tím, kolik
talentovaných lidí přijde, ale to nemohu dopředu nijak ovlivnit.
Talentovaní, a dokonce i výborní zpěváci se ovšem samozřejmě objevují.
Je sbor „talentovaný“ také co do docházky?
To víte (směje se)… Jednou přijdou, jednou nepřijdou. Nejsem jejich
zaměstnavatel, abych řekl, „tys minule nebyl, tak zaplatíš pokutu,“ nebo
„tys nebyl dvakrát, tak už potřetí nechoď.“ To dělat nemůžu, a tak jsem
závislý na tom, kolik v sobě lidé mají kázně. A také na jejich nemocech,
starostech, služebních cestách a tak dále. A tak jednou dorazí třicet
lidí, příště je nás deset. V jednom období máte nedostatek basů, podruhé
je problém s alty, pak zase s tenory a nakonec chybí soprány. Pořád se
to mění. Ale takhle to zkrátka je a z toho musíte vycházet. Vaše práce
musí být maximální, z toho nesmíte slevit, ale co z toho výsledně
vzejde, už je v rukou Božích.
Která hudba je vám nejbližší a které skladby nejčastěji provozujete?
Cítím se dobře a zodpovědně v hudbě období baroka, klasicismu,
romantismu a částečně moderní hudby a podle toho volím repertoár. Máme
poměrně bohatý notový archiv, většinou věci, které jsem převzal po Jiřím
Mindlovi, a některé další se mi podařilo sehnat přes kolegy a nově
nastudovat. Obvykle to je tzv. figurální hudba – mše pro sbor s
orchestrem a sólisty nebo propria – „vložky“ k přijímání apod. Kdyby se
nám povedlo provést všechno, co máme v repertoáru, bylo by to krásné.
Ale vzhledem k časovým možnostem i praktickému provozu farnosti to
nepadá v úvahu: během sezony máme jen několik možností zazpívat při mši.
Nehledě na to, že dát dohromady muzikanty a sbor je také poměrně
náročné.
Lhotecký sbor nastudoval jedno z nových českých ordinárií. Jak často je
zpíváte?
Jedná se o ordinárium současného skladatele Jiřího Temla, které vzniklo
na základě hromadné výzvy českým skladatelům – mši pro sbor a sólové
housle z roku 2004. První provedení jsme měli u Panny Marie Sněžné a
tady na Lhotce jsme ji zpívali už několikrát. Lidé v kostele už se ji
taky naučili, tak mám radost. Letos jsme ji předvedli o slavnosti Ježíše
Krista Krále. Na půlnoční ale zazpíváme to nejtradičnější, co může být –
Rybovku. Ačkoli umíme – a také jsme nahráli na CD – i Rybovu latinskou
Missu pastoralis C dur.
Stává se, že mezi kůrem a oltářem vznikne při samotném provedení při mši
nedorozumění, které musíte pohotově vyřešit?
To se stává každou chvilku! Pak musíte rychle zaimprovizovat, a lidi
dole to většinou ani nepoznají. Navíc na kůru, v amatérském prostředí,
se to stát může. Horší je to s orchestrem na pódiu. To vám při koncertě,
při televizním přenosu přijde dirigent, zvedne ruce, dá první gesto – a
nikdo nezačne. Jen mu po chvilce trapného ticha někdo zašeptá: „Ale to
má být Beethoven!“ Nebudu říkat do novin, kdo to tenkrát byl, ale tyhle
zážitky jsou velikánské!
Cítíte se po tolika letech služby farnosti jako její „významná postava“?
Myslím, že si mě tu snad lidé docela považují – aspoň jsem nikdy neměl
pocit, že by tu proti mně někdo něco měl (směje se). Kdy mám narozeniny,
to ve sboru také všichni vědí… A určitě na mě nikdy nezapomenou!
ALENA SCHEINOSTOVÁ
Tisíckráte pozdravujem Tebe
Svařák voní, světýlka září, u kapucínů obdivujeme obří jesličky. A nad
hlavou zvonky zpívají starou mariánskou píseň. Advent na pražské Loretě.
Atmosféru vyvolá i zpěv souboru Collegium Quod Libitum, který ke kostelu
na Loretě patří už stejně nerozlučně jako její zvonky. Barokní a
mariánská hudba stylově tvoří jádro jeho repertoáru. „Tyto písně i v
dnešní době překvapují opravdovostí a také námětovou pestrostí, protože
jejich autoři je sbírali i skládali často po celý život. Hodí se pro
všední den i svátky, provázejí nás církevním rokem nebo průběhem dne od
rána do večera,“ vysvětluje vedoucí souboru Vít Janata.
Soubor účinkuje nejčastěji při svátečních bohoslužbách v domovském
kostele Narození Páně. Své umění také zachycuje na žánrově a dobově
sjednocených albech – například „Vivat tempora“ čerpá z Božanova
zpěvníku Slaviček rájský. Letošní advent přinesl novinku s názvem
„Tisíckrát pozdravujeme Tebe“, která obsahuje kromě titulní slavné
skladby další písně 18. a 19. století v úpravě pro sbor a sóla
doprovázené menším orchestrem.
NA SEDMADVACET ZVONŮ
Soubor nahrál i skladby pro loretánskou zvonkohru. Ne náhodou: kromě
tónů „Tisíckrát pozdravujeme Tebe“, jež znějí z věže chrámu několikrát
během každého dne, se u ní o nedělích střídají šéf Collegia Vít Janata a
jeho kolega Radek Rejšek. Vždy v 16 hodin se pod jejich rukama rozeznívá
všech sedmadvacet zvonů, aby zahrály některé z dobových skladeb. Po
staletích od roku 1695, kdy byla pražská zvonkohra poprvé uvedena do
provozu, je to úctyhodné kontinuum.
(sch)
Článek byl převzat z KT č.50 / 2013
Zachraňte Ježíška, burcují už pět let zapálení iniciátoři akce
Předvánoční projev Antonína Zápotockého v roce 1952 k dětem a mládeži
Vilém Čok, Zachraňte Ježíška, YouTube
Visí
nebo šplhá tenhle Santa Claus na balkoně paneláku? V čase adventu a
Vánoc nejsou takové obrázky na českých sídlištích výjimkou. Dovedete si
však v této pozici představit Ježíška?
Severní Čechy organizují petici a happeningy na podporu českých vánočních tradic a zvyků, ale i sbírku.
Ježíšku, my tě nedáme! Za Ježíška pro naše děti. Vždy k nám chodil,
chodí a bude chodit jen a jen Ježíšek. My nechceme žádného obtloustlého
červeného šaška, my chceme Ježíška!
To je citace vět, co přidali lidé, kteří se podepsali pod petici
iniciativy snažící se zachovat krásu a originalitu tradičních českých
Vánoc i pro další generace. Projekt několika mladých lidí s názvem
!Zachraňte Ježíška se objevil v roce 2008 a každým rokem získává stále
větší a větší podporu veřejnosti.
Akce
Akci podporují její iniciátoři happeningy v desítkách českým měst a
míst. Ale největší bezesporu bude ta 18. prosince od 14 hodin v Praze
před Úřadem vlády České republiky.
Na webu www.zachrantejeziska.cz
ale zatím nenajdete, že by happeningy byly naplánovány v některém ze
sídel severních Čech. Pokud se teď rychle chcete organizace takové akce
ujmout nebo jste ji už svolali, dejte o ní vědět!
„Cílem akce je zachovat české vánoční tradice a zvyky. Nesmíme dopustit,
aby Santa Claus vytlačil našeho Mikuláše a Ježíška. Santa Claus je
marketingová postava. Je pro něj typická reklama na Coca-Coly a vánoční
kamion, který si razí cestu Českou republikou již několikátým rokem, a
tím tak vytlačuje kouzlo českých Vánoc," přibližuje podstatu projektu
Zachraňte Ježíška Tomáš Zdechovský, který spolu se svými kolegy
iniciativu založil.
„Tradiční postavou českých Vánoc je kromě Ježíška i svatý Mikuláš, který
má na rozdíl od Santa Clause atributy biskupa. V období nesvobody byli
vytlačováni Ježíšek a Mikuláš Dědou Mrázem, v dnešní době jsou
vytlačováni Santa Clausem," dodává Tomáš Zdechovský.
V obchodech
Není nic zvláštního, že prodejci zcela běžně zamění Mikuláše za Santu.
Místo toho, abychom našli v obchodech čokoládovou figurku Mikuláše, tak
najdeme ve většině případů čokoládové figurky Santa Clause či adventní
kalendáře s jeho motivem.
„Santa Claus je uměle vytvořenou postavou pro marketing, zatímco Mikuláš
má své historické kořeny. Ona červená a bílá barva pocházejí právě od
svatého Mikuláše. Červená barva značí symbol úřadu a bílá barva
představuje znamení svatosti. Pro Mikuláše je typická jeho mitra, neboli
čepice s křížem, červená kápě rovněž s křížem přehozený přes bílý spodní
oblek a jeho berla. Pro Santa Clause je typický taktéž červenobílý
oblek, avšak s opaskem, dále kulich s bambulí a sobi s červeným nosem. I
když je zde tolik rozdílných vlastností, tak je prodejci buď nevidí,
anebo záměrně ignorují," vysvětluje studentka Masarykovy univerzity
Gabriela Vaňková, která je do projektu Zachraňte Ježíška zapojena.
Sbírka
„Naším cílem není jenom vykřikovat a nadávat na Santa Clause, který
narušuje naší vánoční atmosféru, ale chceme této příležitosti využít a
udělat šťastnými ty, kteří se dostali do těžké životní situace," tvrdí
organizátoři iniciativy. Proto je jejich další aktivitou sbírka.
„Příspěvkem na záchranu Ježíška přispíváte dětem, které nemohou slavit
bezstarostné Vánoce v rodinném kruhu a léčí se s pomocí Nadačního fondu
dětské onkologie Krtek v brněnské fakultní nemocnici," informují na
webu, kde se můžete zároveň dozvědět, jak poslat dárcovskou SMS - DMS.
Autor: Ivo Chrástecký
Neváhejte, náš časopis je skutečně výjimečný,
chválí jej např. o.kardinál Dominik Duka nebo
otec Karel Skočovský více
o otci v
Katopedii)
Rádi Vám zdarma pošleme
vánoční
dárkový certifikát.
Cena ročního předplatného je 195 Kč.
Cena zahrnuje: vánoční dárkový certifikát, 5 čísel časopisu o 40
stránkách, poštovné.
V příštím roce čtenářům nabídneme tato témata:
„Nejmenší“ děti, Svatost a manželství, Rodina na cestách, Kněz v rodině,
Děti v zahraničí
Objednávky můžete učinit na telefonním čísle 587 405
250, na e-mailu cmarova@arcibol.cz
nebo skrze internetový formulář na webových stránkách
www.rodinnyzivot.eu.
Předem Vám děkujeme za Vaši přízeň a přejeme Vám vše
dobré do předvánočních dnů. Přejeme vám požehnané vánoční svátky a vše
dobré v roce 2014.
Vaše
redakce časopisu Rodinný život
Peter Markovič
Centrum pro rodinný život, Biskupské nám. 2, 779 00
Olomouc
tel.: 587 405 293, 733 161 631, skype: peter.markovic.office
www.rodinnyzivot.cz,
CPRŽ na Facebooku
www.rodinnyzivot.eu,
www.rodinadnes.cz
Jednotlivá čísla časopisu si můžete zakoupit v kterékoliv prodejně Karmelitánského nakladatelství (v Praze, Brně, Plzni, Boskovicích, Českých Budějovicích, Kostelním Vydří, Litoměřicích, Liberci. Jičíně, Hradci Králové, Ostravě, Olomouci, Velehradě, Karviné, Uherském Brodě a Zlíně), nebo také v prodejně sester Paulínek v Praze.
Běžně se zde politikou nezabýváme, ale to co se teď děje před volbami nenechá suché oko ani otrlým
Novéna ke svaté Hedvice (7. - 16. října)
Arcibiskup Graubner: Církev narovnáním nezbohatne
Varhanní koncert připomněl arcibiskupa Stojana
Římskokatolická farnost Velehrad ani věřící nezapomenuli, že 29. září
před devadesáti lety zemřel v Olomouci ve věku dvaasedmdesáti let desátý
arcibiskup olomoucký a metropolita moravský Antonín Cyril Stojan. U
příležitosti devadesátého jubilea od jeho úmrtí se v sobotu večer v
bazilice Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje ve Velehradě
uskutečnil varhanní recitál mladého talentovaného varhaníka Ondřeje
Muchy.
Posluchačům ho v bazilice představil velehradský farář Petr Přádka,
který je také seznámil se životem a dílem moravského římskokatolického
duchovního a politika Antonína Cyrila Stojana, který se přičinil o
obnovu a povznesení nejvýznamnějších moravských poutních míst, Svatého
Hostýna a Velehradu, v jehož bazilice je pohřben.
"Arcibiskup Stojan, lidově přezdívaný jako Tatíček Stojan, je dodnes na
Moravě značně uctíván a je navrženo jeho blahořečení. Na počest
arcibiskupa Stojana byla pojmenována celá řada míst, spolků a ústavů
jeho jménem. Ve Velehradě je to Stojanovo gymnázium," informoval páter
Přádka.
Poté už mohli návštěvníci vychutnávat nejen krásy restaurovaného
interiéru baziliky, ale také v podání varhaníka Ondřeje Muchy skladby
světových hudebních velikánů, jakými byli a jsou Johan Sebastian Bach,
Matthias, César Franck či Sigfrid Karg Elert. Bazilikou se nesla také
Muchova varhanní improvizace na jméno Antonín Cyril Stojan nebo fantasie
na chorál Svatý Václave.
Mistru varhan Ondřeji Muchovi, který učí hře na varhany na Biskupském
gymnáziu Bohuslava Balbína v Hradci Králové a vede kurzy pro chrámové
varhaníky v Prostějově, se poštěstilo, že byl v pořadí třetí, kdo nechal
při koncertu rozeznít víc než pět a půl tisíce píšťal rekonstruovaných
velehradských varhan, jenž snesou srovnání s těmi nejlepšími v Evropě.
"Ve velehradské bazilice jsem poprvé koncertoval v den pohřbu kardinála
Špidlíka. Ale jinak mám za sebou celou řadu varhanních koncertů v Česku
i zahraničí. Nyní se chystám koncertovat ve Vídni a Salcburku,"
konstatoval varhaník Ondřej Mucha. V oblasti kompozice se věnuje
především chrámové hudbě. Loni mu byla v rámci varhanní soutěže Organum
regium udělena cena za vynikající pedagogické vedení v oblasti varhanní
pedagogiky.
V neděli v 10 hodin si pak připomenuli věřící 90. výročí úmrtí
arcibiskupa Stojana při bohoslužbě, kterou celebroval olomoucký biskup
Josef Hrdlička.
Slovácké noviny, Zdeněk Skalička
Matice svatokopecká devadesátiletá
Pět let po první světové válce, v prosinci 1923, byla na Svatém
Kopečku u Olomouce z podnětu tamního kaplana P. Arnošta Vovse zřízena
Matice svatokopecká. Spolek měl přispívat k údržbě a obnově tamní
svatyně a šířit význam poutního místa.
Povzbuzením pro nový výbor spolku byla úspěšná činnost Matice
svatohostýnské založené v roce 1895, ale též skutečnost, že brzy po jeho
ustavení se stalo zakládajícími členy přes tři sta významných osobností
z církevních kruhů. V první výroční zprávě z roku 1927 je uvedeno 1200
zakládajících a přispívajících členů. Do svého majetku získala Matice
svatokopecká poutní dům z 18. století s hostincem a nájemnými byty. Z
nájemného, z provozu později zřízeného matičního biografu, především
však z příspěvků a darů mohla Matice svatokopecká účinně podporovat
rozsáhlé úpravy a vnitřní a vnější osvětlení chrámu v letech 1930 až
1932. Mimořádná pomoc byla poskytnuta proboštu Juliu Půdovi na opravy
válkou poničeného chrámu v letech 1945 až 1948. Předsedou spolku byl od
vzniku až do své smrti prelát Mons. František Světlík. Nový předseda P.
Bedřich Hoffmann, farář u sv. Michala v Olomouci, mohl konstatovat s
uspokojením, že Matice svatokopecká má již 12 tisíc členů, má svou
kancelář v Olomouci s agilním tajemníkem Arnoštem Ondruškou.
Po únoru 1948, kdy byly rušeny všechny spolky a společnosti, došlo i na
Matici svatokopeckou. Odvolávala se na podpůrnou činnost kulturní
památky, Státní úřad pro věci církevní však trval na zrušení “vzhledem k
zvláštním účelům spolku“. Aby odpovědnost za zrušení nezůstala jen na
státních orgánech, byla Matice svatokopecká přinucena, aby “se usnesla
na schůzi konané 21. dubna 1952 na dobrovolné likvidaci spolku“, přičemž
nemovitý majetek připadl státu.
K obnovení činnosti došlo v roce 1991 zásluhou několika dřívějších
členů. V letošním roce devadesátého výročí od založení spolku má Matice
svatokopecká necelých 400 členů, ale její činnost je za posledních
dvacet let pozoruhodná. Zřekla se sice svého poutního domu ve prospěch
hospice, organizací četných sbírek a s podporou veřejných orgánů
zajistila několik významných akcí.
Dotovala náklady na nové, nehřejivé osvětlení chrámové klenby italského
původu, pořídila dva nové zvony, otevřela muzeum Matice svatokopecké,
zřídila poutní cestu Svatý Kopeček – Svatý Hostýn, vydala publikaci
“Pohledy do minulosti Svatého Kopečka“, členům doručuje dvakrát do roka
“Pozdrav“, vydává propagační prospekty a pohlednice. V přítomné době
hradí náklady na obnovu prostranství před chrámem, položením bočních
schodišť na pevné základy, obnovu všech plastik a balustrád. Jen tato
akce si vyžádá nákladu milion sto tisíc korun.
Matice svatokopecká je pořadatelkou každoročních několika zájezdů
především do zahraničí: do Lurd, Fatimy, Compostelly, do Polska a na
Slovensko. Nezapomíná dvakrát v roce zajistit duchovní obnovu svých
členů, v adventu a v postní době. Činným protektorem Matice svatokopecké
je pomocný biskup olomoucký Mons. Josef Hrdlička. Iniciátorkou mnoha
podnětných akcí a spolupracovnicí obou sesterských Matic –
svatohostýnské a velehradské – je jednatelka JUDr. Zora Krejčí.
Činnost Matice svatokopecké bude hodnocena na jubilejní výroční členské
schůzi na začátku září v sále probošství. Šest zasloužilých členů obdrží
Pamětní list, hodnotící jejich obětavou a nezištnou službu ve prospěch
Matice svatokopecké i za trvalou snahu šířit význam a věhlas poutního
místa.
Bohuslav Smejkal
Jindřich Cigánek – Velké příběhy Bible
Tuto publikaci bychom mohli nazvat průvodcem biblickými dějinami či
průvodcem při četbě Písma. Kniha nás totiž na svých 750 stranách provádí
velkými biblickými příběhy – někdy je až téměř doslovně převypráví,
přičemž vždy odkazuje na místa v Bibli, která parafrázuje, dále v
poznámkách uvádí do historického a kulturního kontextu, přibližuje
jednotlivé biblické postavy či etnické a náboženské skupiny. V
poznámkovém aparátu také vysvětluje různé pojmy (jazykové, zeměpisné,
biologické, náboženské, kulturní apod.), představuje nejnovější výsledky
historického bádání, vysvětluje souvislosti se světovými událostmi a
tímto způsobem napomáhá lepší orientaci a lepšímu pochopení biblického
textu.
Kniha neobsahuje žádné obrázky či ilustrace, pouze nabízí základní mapy
a několik tabulek k lepší orientaci v biblických knihách a biblických
dějinách.
Tato publikace je vhodnou pomůckou jak pro ty, kteří začínají s četbou
Bible, tak pro ty, kteří se jako katecheté při výuce náboženství či
katechezích věnují dějinám spásy nebo jakýmkoliv způsobem pracují s
biblickým textem, a to především se žáky na druhém stupni ZŠ či na SŠ.
Knihu v předmluvě doporučuje také předseda ČBK, kardinál Dominik Duka.
Martina Orlovská
Z kostela v Prostějově zmizelo plátno s Pannou Marií Svatohostýnskou
Přišel do prostějovského chrámu Povýšení svatého Kříže. Ne aby se
modlil, ale aby odnesl olejomalbu Panny Marie Svatohostýnské. To se
chamtivému zloději nakonec podařilo.
"Všechno se to odehrálo ve čtvrtek kolem poledne. Zloděj vešel do
předsíně, zavřel za sebou dveře a vyřezal plátno s výjevem Hostýnské
madony. Po sobě nechal jen rám. Nešťastné bylo to, že dveře v té chvíli
nebyly zamčené," popsal Dan Žůrek z farnosti Povýšení svatého Kříže.
Dodal, že obraz byl pověšený poměrně vysoko. "Zloděj musel vylézt na
stolek s novinami a časopisy," řekl kněz.
Škoda jde do desetitisíců korun. "Plátno mělo hodnotu 40 tisíc korun.
Policisté na případu pracují a po pachateli pátrají. Hrozí mu až dva
roky vězení," řekla policejní mluvčí Irena Urbánková.
Podle Dana Žůrka bylo plátno téměř bezcenné. "Hodnotu mělo víceméně pro
věřící, a to především citovou," popsal. Věci se z chrámu Povýšení
svatého Kříže začaly ztrácet zhruba před dvěma lety. "Víte, tato krádež
mě ani nepřekvapila. Je to smutné, ale je to už taková rutina," řekl Dan
Žůrek. Podle něj se místo jako kostel nedá v podstatě uhlídat.
"Teoreticky by sem šly dát kamery, ale jsem zásadně proti. Lidé se sem
chodí modlit. To prostě nejde," vysvětlil.
Co bude s prázdným místem na zdi v předsíni chrámu Povýšení svatého
Kříže, je už nyní jasné. "Necháme znovu namalovat výjev Hostýnské madony
a vložíme jej do rámu. Tentokrát uvažuji o tom, že by ho mohly namalovat
děti. Takový obraz by snad další zloděje nelákal," poznamenal duchovní.
Děkan prostějovského děkanského úřadu spadajícího pod olomouckou
arcidiecézi Miroslav Hřib se o krádeži plátna dozvěděl od redaktorů
Prostějovského deníku. "Nikdo mi to zatím nehlásil," řekl Hřib v pátek
dopoledne. Dodal,že krádeže v kostelech jsou na každodenním pořádku.
"Policii se však oznamují jen ty větší události," krčí rameny děkan. Kdo
v kostelech krade? "Nejvíc bezdomovci a pak i příslušníci jedné z
národnostních menšin," reagoval Miroslav Hřib. Zloději prý ukradené věci
dávají do zastaváren, aby si přilepšili na živobytí.
Nad krádeží olejomalby Panny Marie Hostýnské vrtí hlavou jeden ze
starožitníků, který působí na území kraje. Jméno do tisku uvést nechce,
protože svůj názor považuje za poměrně vyhraněný. "Ten obraz nejde
prodat za slušnou cenu," uvedl starožitník. Připomněl, že zákon stanoví
pro prodej památek s církevní tematikou tvrdé podmínky. "Při prodeji
takových věcí musí být doložen souhlas vlastníka," řekl starožitník,
který míní, že obraz vykoupí některý z překupníků kradených věcí.
Zloději přitom dá za plátno pakatel. "Kostely by si měly své věci mnohem
lépe hlídat," apeluje starožitník.
Děkan Miroslav Hřib tvrdí, že zpřísnit dohled nad vybavením kostelů je
nemožné. "Kostel musí být živé místo. Nelze jej zavřít," nechal se Hřib
slyšet. Ohledně kamerového systému pak podotkl, že je nákladný a navíc
by se nezdál ani památkářům. "Aby byl systém účinný, museli bychom ho
napojit na bezpečnostní agenturu. A to by výdaje dál zvýšilo," povzdychl
si prostějovský děkan. Internetová encyklopedie Wikipedie popisuje, že
stará ikonografie zobrazuje Pannu Marii Hostýnskou jako Marii
Ochranitelku – v rozhrnutém plášti, pod nímž se ukrývá množství
věřících. Nejstarší obraz nechal zničit luteránský majitel panství
Václav Bítovský z Bítova počátkem 17. století. Roku 1655 nechala paní
Marie, manželka hraběte Jana z Rottalu, pořídit nový obraz pro
hostýnskou kapli. Tentokrát se jednalo o Pannu Marii Vítěznou stojící na
půlměsíci. Tento obraz je dnes umístěn v kostele v Bystřici.
Radim Havlík a Kateřina Slouková, Prostějovský deník, 24.8.2013
Pěší pouť za umělce - 4. až 8. srpna 2013
Kongregace Milosrdných sester sv. Kříže srdečně zve děvčata na akce do Kroměříže
V klášteře bez psychologa
Alena
Ježková se narodila v roce 1966. Vystudovala Filozofickou fakultu UK a
VŠUP. Pracovala jako reportérka, editorka a zástupkyně šéfredaktora v
týdeníku Reflex, vedla PR Magistrátu Hlavního města Prahy. Věnuje se
psaní knih
zaměřených na popularizaci historie pro děti i dospělé. Dva roky
navštěvovala publicistka Alena Ježková české kláštery. A napsala o tom
knihu Tichá srdce. I když ji lidé za jejich zdmi fascinují, objevila v
sobě předsudky, které ani netušila, že je měla.
- Jste věřící?
Nejsem. Na počátku téhle práce jsem si ale uvědomila, že se věřícím
člověkem klidně můžu stát, a trochu jsem se toho bála. Bylo mi jasné, že
mě tohle prostředí může hodně ovlivnit. A to se do jisté míry stalo.
Řeholníci jsou poměrně uzavřenou společenskou vrstvou, žijí podle svých
hodnot a jejich náplní je práce pro druhé. Pobývat v tomhle prostředí
pro mě bylo docela úlevné.
- Myslíte, že lidé vstupují do kláštera, aby utekli před civilním světem
a jeho problémy?
To určitě ne. Spousta lidí, která se vymyká z klasického modelu "založit
rodinu a mít děti", může z vnějšího pohledu budit dojem, že si tím řeší
nějaký problém a jsou osamělí. Klášter ale není temné a uzavřené místo.
Je to jinak. Lidé tam
vstupují po zralé úvaze, ne z nějakého poblouznění. Vlastně jsem v
klášterech zažila i hodně legrace.
- Vyprávějí se tam vtipy?
Samozřejmě. O všech lidských slabostech, i o sobě samých. Některé docela
dobře objasňují i rozdíly mezi řády. Třeba ten, jak se sejde jezuita,
františkán a dominikán a najednou praskne žárovka. Františkán začne
nadšeně opěvovat "sestřičku tmu", dominikán začne kázat o nutnosti tmy,
z níž teprve může vzejít světlo, a jezuita jde a našroubuje novou
žárovku.
- Ten vyprávějí jezuiti?
Slyšela jsem ho kupodivu od dominikána, nedá se říct, že by z něj
jezuiti vycházeli nejlíp. Ukazuje to spíš různé zaměření jednotlivých
řádů a jejich nahlížení světa. Premonstráti jsou důstojní a
uměnímilovní, františkáni laskaví, pečují o lidi, zvířata a rostliny.
Dominikáni jsou velmi vzdělaní a zapálení, jezuité praktičtí.
- Objevila jste při rozhovorech nějaké úplně neznámé příběhy?
Osobně mě strhlo vyprávění jezuity pátera Cukra, jemuž je hodně přes
devadesát let. Prošel Terezínem, po válce obnovoval jezuitské gymnázium
v Bohosudově, s nástupem totality byl odsouzen a poslán do Jáchymova
těžit uran, do proslulé "věže smrti", kde strávil asi deset let. Po
propuštění pracoval jako skladník. Nakonec v 70. letech dostal státní
souhlas vykonávat kněžské povolání a přitom opravoval chátrající kostely
v okolí. Opravil jich celkem jedenáct – prakticky to vypadalo tak, že
odsloužil mši a šel na lešení. Po roce 1989, po odchodu ruské armády z
Bohosudova, dostal na starost opět dům a obnovil provoz gymnázia. Ještě
dnes je páter Cukr aktivní, na Velehradě, kde žije, nedávno
katalogizoval knihovnu o deseti tisících svazcích.
- Z čeho se zrodil nápad napsat knihu o klášterech?
Celý život jsem strávila na Starém Městě v Praze. Chodívám těmi
historickými místy a myšlenky mi různě běhají v hlavě. Jednou v zimě,
asi před šesti lety, jsem procházela Husovou ulicí kolem dominikánského
kláštera a napadlo mě, jak je dobře, že jsou řeholníci zase zpět,
protože si pamatuju dobu, kdy kláštery byly zavřené a mrtvé. Zároveň
jsem si uvědomila, že zvenčí není jejich přítomnost vlastně vůbec
patrná. A došla jsem k tomu, že by bylo dobré zjistit, co se za těmi
zdmi vlastně děje a jak to tam vypadá. Byl to dost naivní nápad. Navíc
jsem sama na sobě začala pozorovat různé předsudky, o kterých jsem ani
netušila, že je mám.
- Jaké předsudky?
Nejsem katolík. Věděla jsem, že k té práci budu potřebovat nějakou
podporu. Nikoho jsem neznala, napadl mě pouze Tomáš Halík, tak jsem se
za ním vydala. Jenže v poslední chvíli, když jsem stála přede dveřmi,
jsem prostě nebyla schopná ho oslovit – říkala jsem si, že mě vyhodí, že
se vůbec nebude chtít bavit. Když jsem se začala řeholními řády zabývat,
zažila jsem podobné pocity i ze strany svých přátel. To je pořád
důsledek čtyřiceti let komunistické totality, která do lidí dokonale
implantovala nenávistný pohled na církev a náboženství vůbec.
- Jak jste blok prolomila?
Začala jsem studovat katolictví vůbec, dějiny církve, dějiny řeholních
řádů, jednotlivých klášterů. Historie pro mne najednou dostávala úplně
jiné obrysy. Formu jsem pak našla během rozhovoru s františkánem Petrem
Regalátem Benešem. Položila jsem mu první otázku – a on najednou začal
mluvit o něčem úplně jiném, vzpomínal, jak se do řádu vlastně dostal. A
mně to najednou přišlo zajímavé, bez dechu jsem naslouchala, a v té
chvíli mi došlo, že je to přesně ono.
- Dívali se na vás obyvatelé klášterů jako na někoho exotického, když
jste mezi ně přišla?
Nikdy. Je třeba si uvědomit, že tito lidé žili běžný život, někdy do
osmnácti, jindy třeba i do třiceti let. Ale musím říct, že zpočátku byl
patrný pochopitelný distanc. Nevěděli, co ode mne mohou čekat. Nakonec
rozhovor odmítli jen asi čtyři řeholníci.
- Jakou část dějin jste chtěla poznat?
Protože už jsem byla připravená studiem, vyšlo mi, že veřejně téměř
neznámá je perzekuce kněží a řeholníků v padesátých letech. V rámci tzv.
akce K byly všechny mužské řeholní řády jediné noci přepadeny StB a
Lidovými milicemi a řeholníci odvezeni co internačních táborů. Odtud
mnozí putovali do vězení, byli odsouzeni ve vykonstruovaných procesech a
šli do lágrů, kde strávili dlouhé roky. Byla to elita národa,
několikanásobní doktoři, univerzitní profesoři, biskupové, často i velmi
staří lidé. Tohle mě opravdu zasáhlo, ten brutální způsob, jak s nimi
komunisté zatočili. Je zajímavé, jak podobné byly likvidační akce vůči
řeholím v době nacismu a komunismu. Mnohdy se scénáře doslova opakovaly.
Kupříkladu v Nové Říši poslalo gestapo celou komunitu premonstrátů do
koncentráku, kde bylo pět bratří zavražděno. Za pár let se všechno
opakovalo – tajná policie novoříšským do kláštera nastrčila zbraně,
sebrala je taky a odsoudila. Na tom je krásně vidět, z čeho metody
komunistů vycházely. Dost mě těší, že kniha vychází zrovna teď, kdy
můžeme pozorovat opětovný plíživý návrat komunistů do klíčových funkcí
státní správy.
- Reflektujete, že někteří církevní hodnostáři přestávají být
apolitičtí? Namátkou kardinál Dominik Duka a opat Strahovského kláštera
Michael Pojezdný nedávno kvitovali prezidentovo zamítnutí profesury
Martina C. Putny. Dominik Duka je aktivní člověk a vyjadřuje se z pozice
církevního představitele. Na tom nic zvláštního nevidím. K politickým
otázkám se nechci vyjadřovat, necítím se k tomu být kompetentní. Mne
zajímá lidská rovina.
- Měla jste chuť v klášterech zůstat delší dobu a řeholníky pozorovat?
Připadá mi to trapné. Nevím, proč bych nějakou skupinu měla pozorovat,
když vážně neuvažuji o tom, že bych se stala její součástí. A hlavně
jsem to nepotřebovala. Komunitu sice můžete pozorovat, ale stejně
nepochopíte, co se tam ve
skutečnosti odehrává, když navíc nejste věřící. V tomto ohledu jsem se i
ve svém pochopení řeholního života mohla dostat jen tam, kde začíná
víra. Dál ne. Pamatuji si, jak se v 90. letech, kdy jsem pracovala jako
novinářka, psalo o navracení řeholníků do klášterů. Bylo to pozitivní,
jenže mi to i tenkrát připadalo trochu voyeurské. Měl jste popisovat
něčí život zvenčí, jako by ti lidé byli nějací indiáni a vy španělský
dobyvatel. Takhle jsem to dělat nechtěla.
- Mají být tyhle dva světy oddělené?
Samozřejmě, že ne. Mám chalupu v jižních Čechách a čistě ze zájmu jsem v
posledních letech jezdila za hranice do severního Rakouska, kde jsem
poznala několik klášterů. Bylo mi až do pláče, když jsem viděla, že
třeba klášter ve Zwettlu, srovnatelný například s naším klášterem ve
Vyšším Brodě, zcela přirozeně funguje ekonomicky a lidsky, pořádají
různá setkání, mají bylinnou zahradu se skleníkem, kde se konají
svatební hostiny, zahradnictví, rybářství, hospodu, spravují své lesy.
Je to prostě úplně přirozené.
- V Rakousku patří církvi hodně majetku.
U nás se duchovnost za komunismu systematicky z lidí vykořeňovala. Řády
měly silnou společenskou roli ještě za první republiky, provozovaly
stovky škol a zdravotních zařízení, vykonávaly charitativní činnost,
vzdělávaly mládež. To všechno komunismus cíleně zlikvidoval. Na tuto
roli se řády dnes snaží navazovat, ale není to tolik vidět, protože lidí
je mnohem míň. Mužské řeholní řády byly za komunismu zakázané, některé
fungovaly tajně a jiné vůbec, ženské řády zase mohly v ústraní jakž takž
fungovat, ale nesměly přijímat nové členky. Takže řeholníci tak přišli o
dvě generace lidí. Po převratu v roce 1989 byly v klášterech buď starci
anebo pětadvacetiletí lidé.
- Co lidi v klášterech štve?
Mnohem míň věcí než nás. Ti lidé žijí v komunitě a v řádu, v pevném
společenství, které je mnohem solidnější než většina dnešních rodin.
Komunita se buduje postupně, jste do ní přijat teprve po několika
letech. A pak v ní strávíte celý život. Zprvu jsem se hodně podivovala
nad tím, že řeholníci vypadají daleko mladší než ve skutečnosti jsou. Je
to také tím, že v sobě nic nenechávají, všechny pochyby a nesoulady hned
řeší. Zatímco katolíci mají zpověď, modlitby a rozjímání, my musíme
chodit k psychologovi.
- Dokážete si sama sebe představit jako jeptišku?
Člověk mívá několik vrstev osobnosti, a v jedné z nich si to představit
dovedu. Ovšem je to jen jedna vrstva. Celkově cítím, že mi sedí být spíš
rozkročená mezi několika světy a tvořit mezi nimi nějaký most.
Literární noviny, Jan Gebert
Věrozvěsti v akčním rouchu
Česká
televize splácí dluh historii čtyřdílným dokudramatem Cyril a Metoděj –
Apoštolové Slovanů.
Den volna, nezáživná kapitola z dějepisu a snad ještě hlaholice, první
slovanské písmo – bohatší asociace způsobí vyslovení jmen Cyril a
Metoděj snad jen odborníkům. Česká televize se to rozhodla napravit a
zdá se, že díru v našich vědomostech vyspraví důkladně a jednou provždy.
Čtyřdílný televizní projekt pojatý v žánru dokudramatu spolehlivě
zafunguje nejen jako flastr na mezery ve vzdělání, ale i jako vrchol
oslav, jimiž si právě připomínáme, že před 1150 lety na Moravu dorazili
věrověsti.
Podrobně, a přitom atraktivně
Co to vlastně obnášelo, kdo byli oni dva učenci, čím byli pro vývoj v
našich končinách tak zásadní, jak ovlivnili život Slovanů, jak se tehdy
vlastně žilo…? Seznam otázek, na něž se snaží čtyřdílný projekt
odpovědět, je hodně dlouhý. A právě v českých poměrech dosud
nevyzkoušený formát dokudramatu umožňuje uchopit téma důkladně, v
dostatečné šíři, a přitom poutavě a atraktivně.
Český divák ovšem nežije v akváriu, dokudramata může sledovat na
historických či dokumentárních kanálech kabelových televizí od rána do
večera, ty nejlepší bývají z produkce televize BBC, jejímiž formáty se
ČT nechala už nejednou inspirovat. Dokudrama je vděčný model zejména pro
zpracování historických látek, kombinuje tradičně natočený hraný příběh
s pasážemi evokujícími dokumentaristické postupy, například komentář
doplní hrané sekvence o řadu faktů, díky grafickým vsuvkám získáme zase
jasnou představu o geografii příběhu. Přitom fakticky máme pocit, že
sledujeme výpravné historické drama, velkoryse pojaté, s bitvami,
davovými scénami a atraktivními exteriéry, prostě žádnou nudnou lekci z
historie.
Projekt vznikal bezmála jako zakázka státního významu, podpořili ho či
zaštítili například arcibiskup pražský Dominik Duka, ministerstva
kultury, zahraničí i školství, řada krajů a měst. Jako odborní poradci
se angažovali zástupci římskokatolické i pravoslavné církve, svými
poznatky přispěli čeští i slovenští historici a archeologové. Točilo se
na mnoha místech nejen u nás a na Slovensku, ale i na Kypru, v
Konstantinopoli, Římě či Samaře.
Na rozdíl od klasicky pojatých hraných snímků si dokudrama klade trochu
jiný cíl – neusiluje o uměleckou či autorskou interpretaci tématu, nýbrž
chce podat co nejpodrobnější a nejvěrnější obraz doby, charakterů a
událostí. Režisér Petr Nikolaev (s historickou látkou se utkal už ve
filmu Lidice) se otevřeně hlásí k odkazu režiséra Františka Vláčila,
který ve svých mistrovských filmech Marketa Lazarová a Údolí včel
usiloval o tzv. historicky věrnou fikci. Tedy pokud se v dějinách
zaplňovala bílá místa, byla to improvizace na základě konkrétních
historických poznatků. A o to usilovali tvůrci i v případě Cyrila a
Metoděje.
O užitečnosti tohoto projektu nemůže být pochyb, člověk si to nejvíce
uvědomí právě při sledování jednotlivých dílů, které se vcelku
ambiciózně snaží pojmout život dvojice bratrů ze Soluně od kolébky až do
hrobu. Díky tomu divákovi krok za krokem dochází, jak zásadní význam v
dějinách Evropy Cyril a Metoděj sehráli. Snímek má jednoduchý rámec:
umírající Metoděj diktuje příběh svůj a svého mladšího bratra. Vrací se
až do doby, kdy se Cyril narodil a začal se záhy projevovat jako
zázračné dítě, sám se naučil psát, osvojil si několik jazyků a toužil po
"radosti z něčeho vyššího".
Jedni z nás
Navzdory zjevné Cyrilově genialitě je tu patrná ambice představit bratry ze Soluně jako lidské bytosti, jako "jedny z nás". Nahrává tomu i fakt, že se bratři – poté co Konstantin vystudoval a Metoděj strávil nějaký čas ve státní službě – spojili a vytvořili tým. Pochopili, že spojí-li své schopnosti, více toho zmohou, což bylo velmi pokrokové uvažování. Rachitický Cyril byl filozof, výborný řečník, uměl obratně argumentovat, vládl mnoha jazyky a konec konců to byl on, kdo sestavil hlaholici a přeložil Moravanům Bibli z latiny. Majestátnější Metoděj byl zase dobrým diplomatem, vyznal se v právu, mezinárodních vztazích a politice. I jednotlivě by jistě dokázali mnohé, ale společně byli nesrovnatelně efektivnější. Všechny tyhle souvislosti se ve filmu postupně odkrývají, divák se dozvídá, kdy, jak a proč. Co nelze sdělit vyprávěním příběhu, vysvětlí se komentářem, tam je prostor i pro objasnění dobového kontextu či pojmologie. Hledí se na srozumitelnost a sdělnost, která ovšem není polopatická. Jak se v tehdejší slovanské vesnici pekl chléb, jak lidé trávili čas, jak vypadaly jejich každodenní rutiny, to se dozvíme z několika záběrů a vlastně jen tak mimochodem, protože těžištěm jsou tu osudy titulních hrdinů, vykreslení jejich charakterů, podstaty práce a významu poslání.
Od "Krleš" k "Pane, smiluj se"
V jejich rámci už dojde na podrobnější výklady, třeba o významu
symbolu kříže nebo v čem vlastně spočívá křest a co je jeho smyslem.
Prostřednictvím vcelku stručných debat o podstatě křesťanství můžeme
nahlížet do hlavy středověkého člověka, který měl k dispozici jen velmi
omezený sortiment duchovní potravy (té běžné koneckonců také). Když
Slované zjistí, že místo zkomoleniny "Krleš" mohou provolávat hezky po
svém "Pane, smiluj se", vyznívá situace sice poněkud didakticky (jako
řada podobných), ale o to tu jde: zabalit historii do dostatečně
atraktivního hávu, a přitom ji nikde neošidit. A to se tady daří.
Obsáhlý projekt, který nabídne čtyři padesátiminutové díly a poté i
celovečerní verzi pro kina, si vyžádal nejen atraktivní lokace, dobové
stavby a kostýmy, ale i armádu herců. Tady už úroveň trochu kolísá:
zatímco Ondřej Novák (Nikolaev ho obsadil už do filmu Lidice) a Roman
Zach jsou coby Cyril a Metoděj spolehliví, ve vedlejších a epizodních
rolích nečekejme žádné oscarové výkony. Herci ale měli především za úkol
být ve svých dobových úlohách uvěřitelní, slouží tu podobně jako kopí či
hliněná tabulka na psaní, tedy coby nositelé informace.
Pro nás je podstatné, že je tahle dějepisná lekce skutečně atraktivní,
bitvy sice nevypadají, jako by je režíroval Ridley Scott, ale na české
poměry to vůbec není špatné. Rozhodně je právě tohle cesta, kudy by se
měla ubírat tvorba veřejnoprávní televize. Česká historie je nesmírně
bohatá, atraktivní témata se nám nabízejí jako na stříbrném tácu, tak se
jich chopme, dokud naše hrady ještě stojí.
Kulturní internetový časopis Instinkt
Velehrad 1985: Den, kdy jsme vypískali komunisty
Jan Graubner: Kdybych nebyl kněz, byl bych lékař. A ženatý
Arcibiskup Jan Graubner má k našemu městu blízko. Přesně před čtyřiceti lety – 23. června 1973 – se stal knězem a jeho prvním působištěm byl právě Zlín. Ale už předtím si tady vyzkoušel práci ve strojírenské továrně.
- Komunisté církev nesnášeli. Navíc když chtěl člověk v šedesátých
letech studovat, musel mít dělnický původ. Abyste ho získal, šel jste
před nástupem na teologickou fakultu pracovat do strojírenské továrny
ZPS v tehdejším Gottwaldově. Vzpomínáte si, co jste tam dělal?
Za komunismu nebylo snadné se dostat do kněžského semináře. Soudruzi
stanovili velmi omezený počet studentů a všechny kandidáty prověřovali.
Dokonce se vyprávěl vtip, že kostelník dal faráři výpověď s odůvodněním,
že už nemůže chodit do kostela, když vstoupil do KSČ. Když se farář
hrozně divil, prozradil mu kostelník, že nechce svému synovi znemožnit
přijetí na studium teologie. Moji rodiče měli ovšem pevný postoj a
nedělali komunistům ústupky, takže jsem měl problém už s přijetím na
gymnázium. Rád v té souvislosti vzpomínám na svou první samostatnou pouť
na Hostýn, někdy během deváté třídy, kdy jsem prosil o zázrak přijetí na
školu, protože starší sourozence přijmout nesměli. Mě přijali s
podmínkou, že během studia přestanu chodit do kostela. Proto jsem dostal
od kněze radu, abych se do semináře nehlásil před maturitou, protože by
mě nepustili k maturitě. Když jsem měl vysvědčení v kapse, zkusil jsem
to, ale protože mně chyběl dělnický původ, musel jsem jít nejdřív dělat
do dílny. Pracoval jsem v ZPS ve skladu nástrojů, vydával a rozvážel do
dílen vrtáky, výstružníky, sklíčidla a frézařské nože. Vzhledem k tomu,
že v roce 1968 nastalo politické tání a za Pražského jara se na původ
neptali, mohl jsem už po roce odejít na fakultu.
- Jakého původu jste tedy byl, když ne dělnického?
Dědeček s babičkou šili prádlo. Později z toho byla továrna ve
Strážnici, která se za komunismu jmenovala Šohaj. Já se ovšem narodil
pár měsíců po znárodnění, kdy rodiče už nic neměli, ale nebylo mi to nic
platné. Doma nás bylo pět sourozenců a jsem rodičům vděčný za to, že
udrželi krásnou atmosféru rodiny, i když to bylo moc těžké, když tatínka
odvedli na vojnu maminku s dětmi vystěhovali k sedlákovi do výminku.
- Vaše kněžské začátky jsou spjaté se Zlínem a Vizovicemi. Máte z té
doby nějaké nerozlučné přátele, se kterými i jste stále v kontaktu?
Na ty kontakty dnes nes není moc času, ale na všechna bývalá působiště
moc rád vzpomínám a mám tam řadu přátel, s nimiž se rád vidím, i když to
bývá jen příležitostně. Ale znám často jejich děti a zajímají mě jejich
osudy. Je to radost, když vám třeba bývalí žáci ukazují své děti, když
vidíte, že i ty jsou už velké a vydařily se.
- Letos Velehrad slaví 1150. výročí příchodu věrozvěstů Cyrila a
Metoděje na Moravu. Co všechno to pro vás znamená, čeho se účastníte?
To by byl pěkně dlouhý seznam akcí. Samozřejmě, že pokud budu živ, budu
na Velehradě při hlavních oslavách. Ale letos jsem tam m byl už
mnohokrát, protože se tam koná řada poutí a různých konferencí a
setkání. Výročí se však neslaví jen na Velehradě. Proto mám radost, že
se asi před dvěma lety podařilo sestavit jakousi národní komisi tohoto
jubilea, do níž mé pozvání přijaly významné instituce zastoupené
nejvyššími představiteli. Patří sem parlament a některá ministerstva,
ale i prezidentská kancelář a některé krajské úřady, Akademie věd a
některé univerzity, muzea a galerie. Ten zájem a spolupráce byly opravdu
milým překvapením.
- Nový papež František na oslavy nepřijede. Mrzí vás to?
Těšil jsem se na papežskou návštěvu Velehradu. Ale chápu papeže, který
je v úřadu velmi krátkou dobu a je zván na desítky míst. Jedná
racionálně. Jmenování papežského legáta je protokolárně nejvyšší způsob
jeho zastoupení. V tom případě mě těší, že vybral slovanského kardinála
Josipa Bozaniće z chorvatského Záhřebu, s nímž se i osobně léta znám, a
který nám rozumí.
- Cyrilometodějská pouť na Velehradě je velkým svátkem pro věřící,
může něco sdělit i lidem, kteří nejsou věřící?
Součástí pouti je vedle slavnostní bohoslužby už tradičně celá řada
různých programů v rámci Dnů lidí dobré vůle, jako například velký
koncert, různé výstavy a soutěže. Soluňští bratři našim předkům
především hlásali evangelium, ale tím taky kladli základy naší
křesťanské kultury, která roste z evangelia uváděného do života. Užitek
a výhody křesťanských hodnot užívají i nevěřící. Které hodnoty to jsou,
nám obyčejně dojde, když scházejí nebo když navštívíme země, které
evangelium ještě nepřijaly. I od nevěřících návštěvníků na Velehradě
slýchávám, že je oslovila zvláštní atmosféra, že se tam nadechli krásy a
duchovního bohatství, že zakusili vztahy, které touží zakoušet častěji,
že se tam cítili dobře.
- Čím to podle vás je, že je Ve Velehrad tak výjimečný?
D Dnešní Velehrad byl založen až začátkem třináctého století.
Velkomoravské památky m nacházíme spíše v j jeho okolí, ale tradice vy
vybudovala z tohoto mís místa hlavní centrum cyrilometodějské úcty. Tak
to cítí Slované mnoha zemí, tak to cítil i blahoslavený papež Jan Pavel
II., když na první pouť po pádu komunismu spěchal právě na Velehrad.
- Součástí velehradských oslav jsou církevní obřady, ale i koncerty
zábavné akce. Máte nějakého oblíbeného interpreta, na kterého se těšíte?
Jakou hudbu vlastně rád posloucháte?
Na Velehradě se klasicky těším na Jiřího Pavlicu, který provází v
všechny koncerty Dnů lidí dobré vůle, ale i na jeho hosty. Na hudbu
nemám moc času. Často řídím a tak nejvíc poslouchám hudbu v autě.
Nejraději klasiku, z ostatních to, co nabízí uklidnění a pohodu, protože
napětí mám dost v práci za volantem. Pokud či jdu na koncert, tak
nejčastěji na duchovní hudbu, která nejvíce obohacuje.
- Před pěti lety jste stál u zrodu projektu Otevřené brány, který
lidem ve Zlínském kraji zpřístupnil církevní památky. Od té doby se
projekt rozrostl z devíti na třiadvacet kostelů – tři z nich máme přímo
ve Zlíně. Vnímáte to jako velký úspěch? Existuje jinde podobný projekt?
Kostely bývaly vždycky otevřené pro všechny lidi, dokonce po staletí
bylo v každém kostele obecně uznáváno právo azylu. Až v posledních
letech se musely začít kostely zamykat, protože někteří lidé ztratili
úctu k posvátnému místu a začali je vykrádat v naprosto nečekané míře.
To je ovšem škoda pro všechny, jak pro věřící, kteří se v kostelech
zastavují i mimo bohoslužby na chvíli modlitby a ztišení, tak pro
turisty, kteří si je chtějí prohlédnout. Zamčený kostel často snižuje
turistickou atraktivitu města. Proto jsem přivítal ochotu Zlínského
kraje i řady obcí podílet se na zpřístupnění kostelů zajištěním průvodců
v letní sezoně. Nevidím to jako službu církvi, ale společnou službu
veřejnosti. Zlínský kraj byl první. V Olomouci je podobný projekt, ale
jen v několika chrámech.
- Máte na Moravě nějaký oblíbený kostel nebo určitý stavební sloh?
Nemám vyhraněný vztah k nějakému architektonickému stylu. Oslovuje mě
spíš harmonie a ušlechtilá krása, která může být i velmi jednoduchá, ale
radostná. Mému srdci jsou nejbližší – spolu s olomouckou katedrálou –
Svatý Hostýn a Velehrad.
- Zlínem vede vyhledávaná poutní cesta z Hostýna do Velehradu. Prošel
jste ji někdy?
Přiznám bez mučení, že celou ne. Jen některé kousky.
- Napadne vás někdy, co byste dělal a jaký byste byl, kdybyste
neoblékl kněžské roucho a nedal se do služby církvi?
Já nemám moc rád slovíčko "kdyby", protože za ním je jen fantazie, ale
během gymnázia jsem měl známost a uvažoval jsem o rodině. Předmaturitní
přihlášku k dalšímu studiu jsem poslal na medicínu, kde mě ovšem
odmítli, protože z gymnázia jsem měl v doporučení napsáno: "Světový
názor, který zastává, mu zásadně brání v hlubším poznání přírodních věd.
Proto ke studiu nedoporučujeme". Umím si představit, že bych to zvládal
a byl šťastný. Ale jsem přesvědčen, že ke kněžství mě volal Bůh, že je
to pro mě ta nejlepší cesta. A jsem šťastný, i když je to někdy náročné.
Abych se dostal na teologii, musel jsem jít nejdřív do továrny rozvážet do dílen vrtáky
Profil Jana Graubnera.
Narodil se 29. srpna 1948 v Brně jako jeden z pěti sourozenců, vyrostl
ve Strážnici. V roce 1967 vystudoval Střední všeobecně vzdělávací školu,
pak rok pracoval v ZPS v Gottwaldově, v roce 1968 začal v Olomouci
studovat teologii. Na kněze byl vysvěcen 23. června 1973, mezi lety 1973
a 1982 působil jako kaplan ve Zlíně a ve Valašských Kloboukách. Od roku
1982 do roku 1990 byl farářem ve Vizovicích, zároveň měl na starosti
farnosti v Provodově a Horní Lhotě. Olomouckou arcidiecézi vedl nejprve
jako biskup, v roce 1992 jej papež Jan Pavel II. jmenoval arcibiskupem.
Rozhovor pro regionální časopis připravil Pavel Stojar
Pastýřský list na slavnost Seslání Ducha Svatého 2013
Drazí přátelé,
sestoupením Ducha Svatého na apoštoly se dovršila jejich formace a oni
přijali zodpovědnost za život a rozvoj církve. I pro nás, kteří
prožíváme Rok víry, je dnešek dovršením naší duchovní obnovy a dnem
vyslání budovat církev, jejíž členové nežijí podle těla, ale podle Ducha
(Řím 8,4). Dnes znovu prožíváme Boží příslib: Dám vám nové srdce, vložím
do vás nového ducha (Ez 36,26). Ti, kdo se nechávají vést Božím Duchem,
jsou Boží synové (Řím 8,14), nás dnes ujistil apoštol Pavel.
V Roce víry jsem vás několika pastýřskými listy vyzval ke konkrétním
krokům. Připomeňme si, že při vyhlášení Roku víry jsem vám napsal: V
našich farnostech uspořádáme krátké kurzy modlitby, pro které jsem
připravil malou pomůcku. Rád bych, abyste se zapojili všichni, kteří jen
trochu můžete. Poznání Boha není jen věcí rozumu, ale i srdce a vůle.
Čím hlubší je osobní vztah, tím větší je touha po dalším poznání. Čím
větší je radost z Boha, ze života s ním, tím větší je touha přivést k
němu všechny, na kterých nám záleží. Doufám, že většina z vás se Malé
školy modlitby ve společenstvích účastnila a dnes cítíte touhu přivádět
k Bohu ostatní lidi.
Na Vánoce jsem vám psal: Zvu vás nejen k častému svatému přijímání a
opakovanému hlubokému prožívání vánoční radosti z narození Krista ve
svém srdci, nebo k návštěvám svatostánku s tím tichým nasloucháním,
přátelským zahleděním a posvátným klaněním, ale i k pohledu víry na sebe
a na všechny, kteří jsou taky chrámem Božím. Kéž hloubka setkání s Bohem
nás vede k úsilí o čisté srdce dobře připravené pro vzácného Hosta. Kéž
úcta k Bohu, jemuž je zasvěcen chrám, ve kterém se s Bohem setkáváme,
nás vede k zachování posvátného ticha v kostele i mimo bohoslužbu,
protože tím ukazujeme, jak hluboký vztah k Bohu máme.
Na začátku Velkého postu jsme pojmenovali některé vážné hříchy, které je
nutné odsoudit, a je třeba pomoci těm, kteří se chtějí dostat z jejich
pout. Pro mnohé může být změna životního stylu těžká a všechno se nemusí
podařit hned. Proto jsem vás vyzval k vzájemné modlitbě, zvláště za ty,
kteří chtějí změnit život, ale nemají dost sil a kromě Boží milosti
potřebují i naši konkrétní pomoc při řešení hmotných či finančních
důsledků jejich obrácení.
A o Velikonocích: Vím, že pro někoho z vás může být těžké mluvit o své
víře, o intimním životě s Bohem. Prosím však, najděte odvahu a nemluvte
mezi sebou o skandálech a špatných příkladech, které nám předkládá
televize, ale vyznejte svou víru tím, že budete mluvit o svém vztahu k
Bohu a jeho velkých skutcích. Překonejte ostych a začněte ve své rodině.
Snad právě v té chvíli zakusíte Ježíšovu přítomnost jako apoštolové.
Mluvte taky s Bohem, jak každý sám, tak společně. Vaše společná modlitba
je bohoslužbou rodinné církve. Prožívejte neděli, která každý týden
připomíná velikonoční událost vzkříšení jako skutečný svátek. V neděli
ať je středem celého dne mše svatá. V neděli nepracujeme, ale slavíme,
odpočíváme v Boží přítomnosti. Nekonejme ani domácí práce, pokud nejsou
opravdu nutné, a nechoďme ani nakupovat, abychom nenutili k nedělní
práci prodavače.
Nežijeme-li už tedy podle těla, ale podle Ducha, pak přidejme další
oblast: Žijme tak skromně, abychom mohli odmítat nákupy i letní dovolené
na půjčky, i když vypadají výhodně. Senioři, odmítejte předváděcí akce,
na kterých se necháte přesvědčit k nevýhodným půjčkám. Učme se nejprve
šetřit na to, co chceme pořídit, a nespadneme do otroctví dluhových
pastí. Nevytloukejme klín klínem. Dejme se vést Duchem Svatým, ne touhou
po majetku a požitku, potřebou mít všechno, co mají druzí. Umějme se
radovat z víry, z Boha a jeho darů. Pak budeme skutečně svobodní a
radost z Hospodina bude naší silou (Neh. 8,10).
Naše příprava dnes vrcholí a Pán, který nám dal svého Svatého Ducha, nás
dnes posílá do světa, abychom byli jeho svědky. Vybavil nás a posílá
nás: Jděte do celého světa a získávejte mi učedníky. Dnes vyjděme jako
misionáři do svého okolí. Dělme se o svou víru s nevěřícími slovem i
skutkem. Nabídněme jim pomoc při poznání Ježíše. Mysleme i na ty, kteří
mezi nás přijdou jen občas, nebo přestali na bohoslužby chodit. Laskavě
je pozvěte, případně nabídněte pomoc při zapojení do bohoslužby a
přípravě na svátosti. Nepočítejte jen s přesvědčivostí svých slov a
argumentů, ale modlitbou a obětí jim vyprošujte potřebnou milost a buďte
vytrvalí. O tom, co se Vám s Boží pomocí podaří, mi pak napište. Těším
se na vaše svědectví, na dopisy spolupracovníků pastýři, který vám
posílá pastýřské listy.
S prosbou: Sešli svého Ducha, Pane, a obnov tvář země, každému vás ze
srdce žehná
arcibiskup Jan
S PhDr. Josefem Juráněm o hasičských kaplanech a nejen o nich
Z pastýřského listu o. arcibiskupa Jana k Velikonocům 2013
Drazí
bratři a sestry,
dnes jsme plni radosti, protože Kristus zvítězil. Byl zabit, ale žije,
protože přemohl smrt. Naše radost je tak veliká, protože zvítězil ten,
který vzal na sebe naše hříchy a zemřel za nás jako smírná oběť. Byl
přibit na kříž jako dlužní úpis za naše viny. Zaplatil za nás svou
smrtí. Přesto žije a my jsme svobodní od hříchu. To je obrovský důvod k
radosti i vděčnosti.
33 kroky s Marií k Ježíši, přípravná brožurka novény k zasvěcení se Ježíši Kristu, rukama Panny Marie
Pořad Na plovárně s Markem Orko Váchou
Kristus Oráč, pásmo připravila Miroslava Štěrbová
Rozjímání u XII. zastavení Jurkovičovy křížové cesty na Svatém Hostýně
Tomáš Halík v pořadu slovenské televize Večer pod lampou (natočeno před abdikací Svatého otce)
KT - Co se skrývá za nadáváním „na poměry“?
Kdo to byl Celestin V.
V
církevním kalendáři má 19. května svátek Celestin (Celestýn). Toto jméno
je odrazem latinského slova caelestis, "nebeský". Celestin V. se nebe
opravdu dotkl. S jeho osobou je spojen dojemný příběh.
Narodil se v
rodině chudého rolníka a jmenoval se Petr Celestin. Celé své štěstí
nacházel v životě poustevníka a žil v panenské přírodě. V průběhu let se
k němu připojilo několik stejně smýšlejících bratrů a vytvořili
poustevnickou komunitu celestinů.
Uplynula desetiletí, než byl náhle ze
své samoty vytržen - stal se papežem! Bylo mu již 80 let, když v roce
1294 rozhodli kardinálové o jeho volbě. Celestin byl zprvu šokován, ale
nakonec úřad přijal. Problém byl pouze v tom, že na něj nebyl připraven.
Ve své prostotě a neznalosti dělal ty nejzákladnější a nejhrubší chyby,
stal se bezmocným nástrojem neapolského krále Karla II. Brzy si však své
nedostatky uvědomil a na svůj úřad rezignoval. Přiznejme si, že přiznat
neschopnost v takové vysoké funkci by dokázal jen málokdo.
To jeho nástupce Bonifác VIII. byl z jiného těsta a choval se v úřadu
zcela suverénně. Obával se, aby jeho protivníci Celestina nevyužili
proti němu, a tak ho raději nechal uvěznit. Ten za zdmi zoufalý a bez
síly k životu 19. května 1296 zemřel.
Připojme se k akci 40DA - čtyřicet dnů bez alkoholu, počátek postní doby k tomu přímo vyzývá
Netradiční zpovědní zrcadlo
Malé příběhy a rady do života
Postní pastýřský list olomouckého arcibiskupa (čtený na první postní neděli)
Drazí
bratři a sestry,
vstoupili jsme do doby postní, kterou se připravujeme na Velikonoce,
svátky našeho vykoupení. Jejich oslava by měla přinést novou svobodu i
naději všem, kteří pravdivě uznají Krista za Vykupitele, plně na něho
spolehnou a nechají se jím vést i za cenu, že je to bude něco stát, že
půjdou proti proudu. Vykoupení je Boží dar, který si nemůžeme zasloužit,
ale z naší strany se musíme připravit na jeho přijetí a ten dar si
musíme chránit, abychom jej neztratili.
Dovolte, abych připomněl, že i v současné době je na světě mnoho lidí,
kteří jsou pro svou víru v Krista pronásledováni.
Jen v minulém roce podle některých agentur bylo pro svou víru v Ježíše
Krista zavražděno přes 100 tisíc lidí. Některým by při tom stačilo jen
nejít na bohoslužbu, jen svou víru trochu skrýt a jednat podobně jako
lidé kolem. Oni nezradili. My žijeme v pohodlí, nám kvůli víře nehrozí
nic vážného, někdy jen trocha posměchu. Naši víru však ohrožuje náš
egocentrismus, náš sklon rozhodovat jen podle sebe, ne podle Krista. Pak
si ovšem volíme cestu bez Vykupitele, bez životního průvodce a ochránce,
spoléháme jen na své omezené schopnosti a připravujeme se o naději.
Jak snadno se někteří z nás zřeknou nedělní mše svaté kvůli bezvýznamným
výmluvám. Jen připomeňme, že vynechání nedělní mše svaté bez vážného
důvodu je těžkým hříchem, se kterým není možné přistupovat ke svatému
přijímání. Kolik věřících podléhá tělesným a citovým pokušením a nechají
se strhávat příkladem nemravného života, který dnes společnost považuje
za normální. Připomeňme však, že užívání drog je těžký hřích, že rozbít
manželství je těžký hřích, že každý sexuální život mimo platné
manželství je těžce hříšný. Pro katolíky je platné jen manželství
církevní. Odkládání svatby i přesto, že už mají děti, jen kvůli tomu,
aby nepřišli o peníze, otevřeně ukazuje, že nestojí o Boží požehnání a
že peníze jsou pro ně víc, než to, co nabízí Bůh. Stejně tak každé
zabití nenarozeného života či umělé bránění početí je těžkým hříchem.
Potrat jako vražda bezbranných je pak spojen i s církevním trestem.
Tak otevřeně a jasně to říkám, drazí přátelé, proto, že v poslední době
občas slyším, že o tom věřící nevěděli. Musíme to vědět. Hříchy musíme
odsoudit. Nechci však soudit nikoho, kdo žil v omylu nebo podlehl
pokušení. Ba naopak, každého chci ujistit, že Vykupitel přišel i kvůli
němu. Každý má otevřenou cestu k milosti, ale záleží na něm, jestli
udělá potřebné kroky. Postní doba jako doba pokání je především určena k
tomu, abychom se vážně zamysleli a zaměřili k Vykupiteli, který nabízí
pomoc. Vím, že pro mnohé může být změna životního stylu těžká, že
všechno se nemusí podařit hned. Proto vyzývám všechny věřící, abychom se
po celou postní dobu modlili za sebe navzájem, zvláště za ty, kteří
chtějí změnit život, ale nemají dost sil a kromě Boží milosti potřebují
i konkrétní pomoc při řešení hmotných či finančních důsledků jejich
obrácení.
V evangeliu první neděle postní ukazuje sám Pán Ježíš, jak máme reagovat
na pokušení. Co odvádí od Boha, je nutné odmítnout. Žádné diskuze, ale
kategorické a jasné ne. Žádné přemýšlení o výhodách a nevýhodách,
kličkách nebo chytračení. Žádné částečné odmítání, po kousku či příště,
ale jasně a hned. Jako Ježíš.
Kde ovšem brát sílu? Podle výzvy prvního čtení se zamysleme nad tím, co
pro nás už Bůh v životě vykonal, kolikrát nás vyslyšel, když jsme
prosili, čeho nás uchránil a čím obdaroval. A to nejen nás, ale i celou
naši rodinu. Na to se nesmí zapomínat. O tom je třeba mluvit, to je
dobré mít před očima. Pak snadněji najdeme odvahu na Boha znovu
spolehnout.
Jestli v srdci věříš, že Ježíš je Pán, jak psal svatý Pavel v druhém
čtení, to znamená, že má moc nad životem a smrtí, že vstal z mrtvých
vlastní silou, pak mu svěř i svůj problém a vyznej to ústy. Řekni i svým
blízkým, že teď svěřuješ svůj problém Ježíši a budeš jednat podle toho,
co chce on.
Se stejnou pozorností k Božímu slovu přicházej na mši po celou postní
dobu. Naslouchej mu a nechej se Bohem vést. Měj odvahu pokaždé říci
Bohu, že mu věříš víc než sobě. On ti ukáže cestu. Jestli se jím necháš
vést, pak věřím, že už tyto Velikonoce budou spojeny s velkou radostí z
toho, co na tobě vykonal Spasitel. Dnes nezáleží na tom, jak daleko ses
zatoulal, nebo čím sis zkomplikoval život. Kristus, který tě nepřestal
milovat, chce být i tvým zachráncem. Důvěřuj mu. Jestli se ti zdá, že je
to pro tebe moc těžký úkol, požádej někoho, aby se modlil konkrétně za
tebe. A neboj se, že budeš chudý, když se vzdáš toho, co se Kristu
nelíbí. On ti dá mnohonásobně víc, objevíš vnitřní svobodu, opravdové
štěstí a skutečnou lásku. Bůh se totiž nikdy nenechá naší velkorysostí
zahanbit.
K těmto krokům víry každému z vás ze srdce žehná arcibiskup Jan
Prohlášení kardinála M. Vlka k prezidentským volbám
Věřící osobnosti podpořily Schwarzenberga
Rozhovor s ředitelem TV Noe o. Ryškou o financování a plánech do budoucna na stránkách DigiZone.cz
Na recepci máme v prodeji českou verzi DVD s dokumentem - "Jan Pavel II., Hledal jsem vás", vhodné k promítnutí i v kostelích, ochutnávka vč. Movie Trailer
