Působení Tovaryšstva Ježíšova v Evropě
Zaměření řádu Tovaryšstva Ježíšova
Šíření Tovaryšstva Ježíšova
Stav Tovaryšstva Ježíšova při smrti sv. Ignáce
Působení Tovaryšstva Ježíšova v českých zemích
Počátek činnosti Tovaryšstva Ježíšova v Praze – Klementinum
Doba pobělohorská – vznik České provincie Tovaryšstva Ježíšova
Založení a cíl Tovaryšstva Ježíšova

 

 

Působení Tovaryšstva Ježíšova v Evropě

V 15. století vznikají nové tzv. apoštolské řády. Založení řeholního řádu Tovaryšstva Ježíšova je spojeno s postavou baskického šlechtice Ignáce z Loyoly (1491 – 1556). Pocházel ze staré baskické šlechty a prostředí ve kterém vyrůstal v něm zanechalo stopy. Toužil po vojenské kariéře, ale zranění nohy při obraně pevnosti Pamplony v boji proti Francouzům změnilo jeho životní plány. Po uzdravení se rozhoduje pro život v odříkání. Odchází z rodného hradu v Loyole, putuje do Jeruzaléma a chce potom vstoupit do nějakého kláštera. Avšak pouť do Svaté země v něm vzbuzuje další rozhodnutí : jestli chce „pomáhat duším“ musí se stát knězem. V jeho 33 letech je toto rozhodnutí přímo heroické.

Studuje v Barceloně, Alcale, Salamance a nakonec svá filozofická studia dokončuje na pařížské Sorbonně, kde získává titul magistra. Shromažďuje kolem sebe univerzitní studenty a získává je pro svůj cíl „pomáhat duším k větší cti a slávě Boží“. Po nezdařené výpravě do Svaté země (kvůli válce Benátek s Tureckem), dává se tato skupinka k dispozici papeži Pavlu III. Ten jejich nabídku s radostí přijímá, schvaluje dne 27. září 1540 bulou „Regimini militantis Ecclesiae“ tento nový řeholní řád s názvem „Tovaryšstvo Ježíšovo“ a povoluje vypracovat Konstituce. Ignác z Loyoly je zvolen jeho prvním generálním představeným a 22. dubna 1541 skládají první členové v bazilice sv. Pavla při mši sv., kterou celebroval sv. Ignác, své sliby. Tovaryšstvo Ježíšovo se v Itálii rychle šíří, jsou zakládány koleje a noviciáty,.ale italská provincie je utvořena až v roce 1551.

 

Zaměření řádu Tovaryšstva Ježíšova

V Konstitucích Tovaryšstva Ježíšova je idea tohoto řádu vyjádřena slovy: „Cílem Tovaryšstva Ježíšova je nejen z Boží milosti hledat spásu a dokonalost vlastní duše, nýbrž stejně vážně usilovat o spásu a zdokonalení bližních. Proto jeho členové mají být ochotni jít kamkoli a prožít život kdekoliv na světě, kde bude naděje na větší službu Bohu a větší pomoc duším.“

Tovaryšstvo Ježíšovo vzniká v době, kdy v Evropě začíná období náboženských válek. V této dějinné chvíli má Tovaryšstvo obhájit a rozšířit katolickou víru. Po mnišských a konventuálních řádech přichází řád nového typu – řád apoštolský. Zakladatel měl před očima jiný obraz a představu Krista, než jak tomu bylo u kontemplativních řádů. Dává přednost zralosti, osobnímu rozhodování, disponibilitě; i když vždy zdůrazňuje na prvním místě poslušnost vůči představeným.

Mimo obvyklé způsoby apoštolátu je pro Tovaryšstvo specifické dávání duchovních cvičení – exercicií. Sám zakladatel vypracoval pro členy Tovaryšstva malou příručku, v které je návod, jak duchovní cvičení dávat.

Vlastní posvěcování a apoštolát nejsou v Tovaryšstvu dva cíle od sebe oddělené. Jezuita se posvěcuje tím, že vykonává jemu svěřený apoštolát, a z druhé strany má apoštolát vliv na jeho osobní duchovní život.

 

Šíření Tovaryšstva Ježíšova

Ihned po schválení Tovaryšstva Ježíšova rozšiřuje tento řád svoji působnost i mimo hranice Itálie. Jezuitský řád se stává ochráncem a zastáncem pravdy a pravé víry v různých zemích Evropy.

Prvním, kdo si vyžádal kněze z Tovaryšstva Ježíšova pro svou zemi, byl portugalský král Jan III. Podpora celého královského dvora a velký vliv, který měl jezuita Šimon Rodriguez, byly okolnosti, které umožnily již v roce 1542 otevřít dvě jezuitské koleje: v Lisabonu a Coimbře. Postupně následovalo otevření noviciátu, dalších kolejí a profesních domů. Portugalsko se stalo první jezuitskou provincií (1546). Z této provincie vzešla také značná misionářská činnost. Odtud se vydali první misionáři do Indie (tam působil především sv. František Xaverský), Brazílie, severní Afriky, Konga.

Trochu těžší začátky měli jezuité ve Španělsku. U královského dvora neměli takovou oporu jako v Portugalsku, ale i zde si nenáročností pro své potřeby, dobrým vztahem k chudým, živou vírou a vzdělaností získali velký počet příznivců. V roce 1547 zde byla vytvořena Španělská řádová provincie, která postupně byla rozdělena na tři provincie (Kastilskou, Aragonskou a Andaluskou).

I ve Francii, přes různé těžkosti, se podařilo v roce 1555 utvořit řádovou provincii a otevřít kolej.

Nejtěžší, ale nejkrásnější úkol připadl jezuitům v německých krajích, kde bylo ohnisko protestantizmu a odkud se šířil do celé Evropy. Osobní rozhovor a exercicie měly být hlavní zbraní v tomto střetnuti dvou náboženství. Sem byli posíláni ti nejzkušenější jezuité (P. Faber, D. Laynez a další). Z tohoto prostředí také vyšel Petr Canisius, který později, jako provinciál Hornoněmecké provincie, založil první jezuitskou kolej v Praze (1556).

 Postupně se dostávají jezuité i do dalších zemí Evropy. Při apoštolátu kladli na první místo nadpřirozené prostředky (modlitbu, svátosti) a druhým prostředkem měl být dobrý příklad života

 

Stav Tovaryšstva Ježíšova při smrti sv. Ignáce

P. J. Nadal ve své Kronice píše, že v době smrti sv. Ignáce mělo Tovaryšstvo již asi 1000 členů. Tovaryšstvo zapustilo kořeny v mnoha zemích, mělo přes sto kolejí a domů, které byly rozděleny na jedenáct provincií. Nejvíce domů bylo v Itálii (22), pak ve Španělsku (20) a v Portugalsku (8). Provincie řádu byly postupně vytvářeny takto :

1. Portugalská (rok založení 1546), Španělská (1547), se roku 1554 rozdělila na 2. Aragonskou, 3. Andaluzskou (Bétickou) a 4. Kastilskou, dále to byla provincie 5. Indická (1549), 6. Italská (bez Říma 1551), 7. Sicilská (1553), 8. Brazilská (1553), 9. Francouzská (1555), 10. Německá „dolní“ (1556) a 11. Německá „horní“ (7. června 1556). Hornoněmecká provincie měla domy ve Vídni (profesní dům byl zřízen v roce 1551 a roku 1554 byl k němu připojen noviciát), v Praze (1556) a v Ingolstadtu (1556).

 

Působení Tovaryšstva Ježíšova v českých zemích

Pro apoštolskou práci v německých zemích a později i v českých zemích měl rozhodující význam Petr Canisius (nar. roku 1521). Pocházel z nizozemské rodiny de Hondt. Studoval v Kolíně nad Rýnem, potom odešel do Mohuče k Petru Faberovi a po vykonání exercicií, vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova. Když ukončil noviciát v Římě, byl určen pro apoštolskou práci v německy mluvící oblasti. Pobýval určitou dobu v bavorském Igolstadtu, kde měla být otevřena kolej. Protože se však tento záměr stále oddaloval, odcházel do Vídně přednášet na univerzitu. Tam roku 1554 založil jezuitskou kolej. Byl ve velké vážnosti a dokonce byl navržen na jeden z biskupských stolců (1563), ale odmítl. Roku 1554 byl jmenován děkanem teologické fakulty. Jeho nejslavnějším dílem je proslulý Katechizmus. Když v roce 1556 založil sv. Ignác v Německu dvě provincie (Dolno- a Horno- německou) stává se Petr Canisius provinciálem Hornoněmecké provincie. Po pobytu v Ingolstadtu a Vídni dostává se také do Čech. Roku 1556 přichází do Prahy, aby tam založil kolej, která byla také téhož roku otevřena. Náboženské poměry v Čechách poznal studiem, ale také z osobních zkušeností.

 

Počátek činnosti Tovaryšstva Ježíšova v Praze – Klementinum

O jezuity požádalo arcibiskupství pražské za podpory samotného císaře Ferdinanda I. Petr Canisius podává sv. Ignáci zprávu, že je možné vyslat do Čech Tovaryšstvo roku 1555. Delší dobu se jednalo o přidělení domu. Z nabízených tří objektů nakonec Petr Canisius vybral starobylé dominikánské středisko u sv. Klimenta.

A tak „18. dubna 1556 přichází do Prahy s papežským požehnáním a s doporučujícím listem sv. Ignáce prvních 12 jezuitů (4 kněží, a 8 scholastiků). Byli to Vlámové, Italové, Španělé a Němci. Sv. Ignác jim nařídil, aby se naučili česky.“ Avšak již v roce 1555 odešlo z Prahy 12 mladých mužů do Říma, aby tam vstoupili do řádu.

Kolej zahájila vyučování 7. července 1556. Prvním rektorem pražské koleje byl ustanoven P. Ursmar.Goisson. Před vstupem do Tovaryšstva byl kanovníkem Thuinu v Belgii. Do Tovaryšstva vstoupil v Lovani r. 1548, ale již roku 1552 byl poslán do Říma, kde zastával různé úřady. Zpráva o zahájení vyučování na koleji došla do Říma ještě před smrtí sv. Ignáce. (+31. 7. 1556).

Svatoklimentská kolej byla tedy první jezuitskou kolejí v českých zemích. Péčí katolíků brzy přibyly další : v Olomouci, Brně, Českém Krumlově, Chomutově, Jindřichově Hradci a Kladsku. Jezuité si postupně získávali svou apoštolskou činností dobré zázemí.

Avšak Tovaryšstvo neprožívalo v českých zemích jenom klidné chvíle, kdy se mohli věnovat bohoslužbě, hlásání Božího slova, exerciciím a školám. Někteří z české katolické šlechty postupovali proti nekatolíkům velmi tvrdě, a to jezuitskému poslání (i když nekompromisnímu) velmi neprospívalo. Často mezi nekatolíky vznikaly výpady proti jezuitům jako proti strůjcům a podněcovatelům veškerých těchto katolických intrik. Když 9. července 1609 vydal císař Rudolf II. „Majestát na náboženskou svobodu“ (bylo to vlastně schválení české konfese – nikdo neměl být nucen ke změně vyznání), stává se tento majestát preferencí nekatolíků. Tím se situace ještě více vyostřuje.

Za stavovského povstání direktorium, které se ujalo vlády, vypovědělo Tovaryšstvo Ježíšovo ze země dekretem z 1. června 1618. A tak museli jezuité odejít nejen z Prahy, ale z celých Čech. Útočištěm se jim stává Olomouc na Moravě, Vídeň a Štýrský Hradec.

 

Doba pobělohorská – vznik České provincie Tovaryšstva Ježíšova

Teprve po bitvě na Bílé hoře (6. 11. 1620) se vracejí jezuité do Čech. Snaží se o rychlou obnovu svých domů a rozvíjejí apoštolskou činnost. S podporou katolické šlechty nastává tzv. rekatolizace. Léta po Bílé hoře znamenala rozmach jezuitského řádu pod ochranou státní moci, ale znamenala také změnu ve správní organizaci Tovaryšstva Ježíšova v českých zemích. Zvýšení počtu členů řádu po návratu z exilu a dobré perspektivy do budoucna daly v roce 1623 vznik samostatné České provincii. Nová provincie se odštěpila od Rakouské a zahrnovala území Čech, Moravy a do roku 1755 celé Slezsko. Prvním provinciálním představeným se stal Řehoř Rumer, který do té doby byl provinciálem Rakouské provincie.

V těchto dobách (i když bylo těžké období třicetileté války) rostl počet řádových domů. Katolické vrchnosti se přímo předháněly v jejich zakládání. Ivana Čornejová ve své knize o jezuitech v Čechách vypočítává : Jičín (1623), Praha – Malá Strana (1625), Kutná Hora (1626), Praha – Nové Město (1628), Hradec Králové (1629), Litoměřice (1630), Klatovy (1630), Jihlava (1624), Znojmo (1624), Kroměříž (1ž36 – v roce 1644 byla kolej přenesena do Uherského Hradiště.) atd.

Z České provincie bylo dost misionářů, kteří působili v zámořských misiích, i když vlastně hlavní misie byly na domácí půdě. Můžeme vzpomenout alespoň několik jmen : František Antonín Boryně, Jindřich Václav Richter, Šimon Boruhradský, Karel Přikryl, Samuel Fritz, Karel Slavíček a další. Česká provincie dala Tovaryšstvu také generálního představeného – byl jím František Retz z Prahy (1730 – 1750).

 

Založení a cíl Tovaryšstva Ježíšova

Osobnost sv. Ignáce z Loyoly

V 16. století vznikají v církvi nové tzv. apoštolské řády. Založení řeholního řádu Tovaryšstva Ježíšova je spojeno s postavou baskického šlechtice Ignáce z Loyoly (vl. jménem Iñigo López de Loyola /1491-1556/).[1]

 Pocházel z prastaré baskické šlechty. Prostředí, ve kterém vyrůstal, v něm zanechalo své stopy. Toužil po vojenské kariéře, ale těžké zranění nohy při obraně pevnosti Pamplony v boji proti Francouzům mění jeho životní plány. Tehdy za dnů léčení na zámku Loyola, při četbě knih „Život Kristův“ od německého kartuziána Ludolfa Saského a „Legendy svatých“ od dominikána Jakuba de Voragine, které z počátku četl na ukrácení dlouhé chvíle, se v něm probouzí touha vykonat něco podobného jako sv. František nebo sv. Dominik. Myšlenky těchto knih zanechávají v jeho duši jakýsi klid a radost, což se dříve, při čtení různých rytířských románů nestávalo.[2] Pod jejich vlivem činí dvě rozhodnutí: jakmile se uzdraví, opustí rodný kraj a vydá se na pouť do Jeruzaléma. Pak vstoupí do kláštera, kde bude žít podle příkladu svatých v největším odříkání.

Opouští svůj rodný zámek v Loyole a v kostele na hoře Montserratu u Barcelony skládá svůj životní slib, obléká žebrácký oděv, u oltáře P.Marie zavěšuje svůj meč jako votivní dar a zasvěcuje se službě Kristu, svému novému a jedinému Králi. V katalánském městečku Manrese u říčky Cardoner zakouší mystické vidění, které se v jeho životě stává zásadní zkušeností.[3]

Zklamání však prožívá ve Svaté zemi, v které chtěl zůstat jako apoštol, a odkud jej provinciál františkánů na základě papežských směrnic vykázal.[4] Na zpáteční cestě v něm dozrává další rozhodnutí: aby mohl dosáhnout svého cíle, totiž „pomáhat duším“, musí se stát knězem. V jeho 33 letech je to rozhodnutí téměř heroické.

Založení řádu, „Formula Instituti“ a potvrzení

Po základním studiu v Barceloně studuje Ignác filozofii v Alcale a Salamance. Nakonec svá filozofická studia dokončuje na pařížské Sorbonně, kde získává titul magistra. V tomto období, které sám nazývá dobou „pomáhání duším k větší cti a slávě Boží“, shromažďuje kolem sebe univerzitní studenty a získává je pro svůj cíl. Dne 15. srpna 1534, v den Nanebevzetí P.Marie, uzavírá se svými šesti druhy v malém kostelíčku na úpatí Montmartru posvátný slib, že po skončení studií začnou žít v chudobě a odejdou do Jeruzaléma, kde „se budou zcela věnovat duším“, a jestli by to nebylo možné, dá se tento malý „prapor Kristův“ k dispozici papeži, „aby jej nasadil tam, kde bude podle jeho soudu možno vykonat více k větší slávě Boží a pro spásu duší“.

 Jejich výpravě do Svaté země zabránila válka mezi Benátkami a Tureckem. V červnu roku 1537 přijímají Ignác a jeho druhové v Benátkách kněžské svěcení. Když se po uplynutí určité lhůty chtěli představit v Římě papeži a hledali vhodné jméno pro svou apoštolskou skupinu, dohodli se, že by se měli jmenovat Společnost Ježíšova (Tovaryšstvo Ježíšovo).[5] Na řeholní řád v pravém slova smyslu zatím ještě nepomýšleli. Až v březnu 1539 se začínají zabývat otázkou podoby a budoucnosti svého společenství. Během měsíce se rozhodují, že se chtějí semknout v řád a hodlají složit slib poslušnosti řádnému představenému, kterého si zvolí.

Papež Pavel III. přijal s radostí nabídku, kterou mu učinila Ignácova skupina, a vyjádřil úmysl ponechat si je v Itálii. Při poradách v květnu a červnu roku 1539, v nichž se tato malá skupina rozhodovala přesně v duchu pravidel pro dobrou volbu, jak jsou zapsána v knížce Exercicií, vykrystalizovaly základní rysy nového řádu: kromě tří obvyklých řeholních slibů chudoby, čistoty a poslušnosti měl pronést ten, kdo chtěl vstoupit do Tovaryšstva, zvláštní slib poslušnosti vůči papeži. (V něm se zavazuje, že půjde kamkoliv na světě, kam ho pošle Svatý Otec.) Tovaryšstvo bude mít generálního představeného zvoleného na doživotí.

V těch dnech začal Ignác sepisovat „Formula Instituti“ budoucího Tovaryšstva. V pěti kapitolách shrnovaly hlavní linie nového společenství. Jsou v nich pojednány následující body: Jméno Tovaryšstva, jeho cíl, sliby chudoby, čistoty a poslušnosti, slib zvláštní poslušnosti vůči papeži co do tzv. „poslání-mise“, přijímání noviců, výchova a materiální zabezpečení studujících, sestavení stanov, pravomoci generála, zřeknutí se jakéhokoliv druhu vlastnictví a stálých příjmů, soukromá modlitba církevních hodinek; a že úkony tělesného pokání nemají být uloženy regulí, ale ponechány sklonům jednotlivých členů. Upozornění na to, že je to smělý počin, do kterého se pouštějí ti, kdo chtějí „bojovat pro Boha pod praporem kříže“. Proto má každý dobře uvážit, dříve než na sebe vezme tak těžké břemeno, zda se cítí dost silným jej unést. Tovaryšstvo ze své strany nemá nikoho přijmout, kdo by se ve zkouškách, kterých bude vícero, neprokázal pro ně vhodným.

Koncem června 1539 kardinál Gaspare Contarini předložil těchto pět kapitol papeži Pavlu III. ke schválení, papež je nechal prozkoumat teology papežského paláce a 3. září 1539 je ústně schválil. Po roce, 27. září 1540, bulou „Regimini militantis Ecclesiae“ slavnostně potvrdil založení Tovaryšstva Ježíšova. Tím bylo také povoleno vypracovart řádové Konstituce.[6]

Když byly Konstituce vyhotoveny a podepsány, scházela již jen volba generála. Ta se uskutečnila 8. dubna 1541. Jednomyslně byl zvolen Ignác, avšak z pokory tuto volbu nepřijal. Vyžádal si novou volbu, která připadla na 13. dubna a dopadla stejně jako předchozí. Na doporučení zpovědníka Ignác tuto volbu přijímá a stává se tak prvním generálním představeným Tovaryšstva Ježíšova.

Dne 22. dubna 1541 v bazilice sv. Pavla při mši svaté, kterou celebroval Ignác za přítomnosti všech druhů, kteří byli v Římě, složili před sv. přijímáním své sliby. Členů Tovaryšstva postupně přibývalo.