(Panna Maria Svatohostýnská)

Významné mariánské poutní místo na střední Moravě,
v Olomoucké arcidiecézi, ve Zlínském kraji

Svatý Hostýn

Oficiální, denně aktualizované stránky Matice svatohostýnské a Duchovní správy na Svatém Hostýně,
které pro Vás připravujeme s vírou, nadějí a láskou. Jsou zaměřeny do duchovní i světské sféry.

Historie hostýnských hospod a nocleháren

Po dostavbě hostýnského chrámu v roce 1747 nechal hrabě Rottal kolem kostela vybudovat kryté chodby – ambity, které sloužily poutníkům jako provizorní noclehárny, příbytek pro kněze, kostelníka a varhaníka, školu a hostinec. Pro bezpečnost a ochranu nechal Rottal kolem těchto staveb postavit vysokou ohradní zeď.
Po roce 1787 byl hostýnský kostel při josefínských reformách označen jako přebytečný a jako takový odsvěcen, následně prodán a tím i určen k záhubě. Podobný osud čekal i ostatní rottalovské stavby na Hostýně.

Na císařském otisku katastrální mapy z roku 1830 je kromě kostela a ambitů vpravo před kostelem patrna protáhlá budova (přibližně v místě dnešního PD č. 1 a 2), za ní téměř v pravém úhlu menší budova obdélníkového půdorysu. Podle Frant. Hrdiny by to mohl být příbytek pro 3 kněze, „stavení asi 16 mužských kroků široké a 100 kroků dlouhé v jedné zdi a pod jednou střechou“, které Rottal vystavěl a za ním hospoda. Přímo před kostelem jsou na mapě zakresleny 2 krátké řady krámků (podél pozdějšího schodiště). Na mapě vpředu – západně od kostela je vidět ovčírna, na stejné úrovni vpravo malý zděný domek - příbytek ovčáků a severně Vodní kaple. Indikační skizza z roku 1830 je téměř shodná, na obou mapách schází kaple sv. Jiljí. Všechny tyto stavby byly už zřejmě v ruinách.
Zajímavý je popis rottalovských staveb na Hostýně Františka Hrdiny z roku 1834 v jeho „Hostýnských dějůvkách“, kde nám popisuje tehdejší stav. „Kněžské příbytky byly zpředu od chrámu a zezadu od lesa nebo od rusavské cesty nalézala se hospoda. Tato budova byla po větším díle ze tvrdého kamene, leda ve vnitřku sem tam něco z pálenic, pevně vyzděná, měla zpředku pod sebou veliký posavade stojící, ač už trochu pobouraný sklep a mimo to ve vnitřku více pomenších, jako třeba v hospodě, sklípků. Ostatní uspořádání vypadalo takto: V bydlišti kněžském bylo první zpředu obydlí administrátora s velkou jizbou a některými pomenšími a dalším příslušenstvím. Mělo svůj vlastní vchod na straně od kostela a též jiné dveře na straně odslavkovské, na dvůr a do zahrady, kde také studna se nacházela. Tyto poslední dveře měly předsíňku (pavláčku) a schody na obě strany. Po tomto obydlí následovala dvě pomenší taktéž s vlastními vchody na odkostelní straně a se svým ostatním příslušenstvím pro dva kněze pomocné (kaplany). Pak začínala krčma s více hostinskými sednicemi, ze kterých pět nevelkých spojeno bylo úzkou síní, mimoto několik jiných pro krčmáře a pro nálevnu potřebných jizeb s příslušenstvím. Tato krčma měla též své dveře zpředu ke kostelu a i zezadu na dvůr a do zahrady, přičemž se ze studně na odkostelní straně zhotovené a ne právě velké zásobovala vodou. Na dvoře krčmářově stály potřebné chlévy a kůlna. Též na dvoře farském se taková stavení ze dřeva spatřovala. Ostatně ze zahrady kněžské na straně od Slavkova dolů po vrchu ne právě daleko, je podnes ještě jako pozůstatek viděti hojnost „tureckého chebzu“. Ale i tyto budovy při zrušení kostela vzaly svůj konec, o nichžto ještě porůznu toto sluší pamatovati“.
Za 29 let poté, při své návštěvě Hostýna vidí poutník František Pravda už jenom samé zříceniny těchto staveb. Po smrti P. Regera, bystřického faráře,který měl obrovskou zásluhu na obnovení hostýnského chrámu, nastupuje v roce 1869 na jeho místo P.Šubrt, který píše, že „na staveništi po farském domě je postaven malý hostinec. Je to nízká stavba s jednou místností“. Až do 80-tých let 19. stol. zůstaly po celé jižní straně kostela z bývalého farního domu i ambitů pouze zříceniny. Kněží ani poutníci, kromě nevyhovující malé hospody, neměli k přenocování žádné jiné přístřeší. P. Frant. Koutný tuto svízelnou situaci popisuje ve svých Pamětech z roku 1881 takto: „Světnice u vchodu do hospody, to je fara – kněžský byt… O spaní ani řeči. Na chodbě hluk, křik, někdy hudba a zpěv, kopání do dveří, dupání, všude plno lidu a nepokoje. Ani slušného záchodu tu není. Třeba se prohrabávat hnojištěm vedle hospody do jakési budky ve slohu retirádovém, z desek sbité. Desky mezi sebou mají na palec prostory a vše je znečištěno …“ Po velmi náročném jednání s baronem Laudonem i konzistoří se podařilo v roce 1882 na základě starých jižních ambitů postavit kaplanku pro kněze – poutníky (2 větší pokoje) a 1 menší pokoj pro bystřické strážníky. Na katastrální mapě z roku 1887 vidíme také už půdorys nového kláštera (střední část byla dokončena v roce 1886). Na podélném půdoryse vpravo před kostelem je patrna přístavba, menší stavba u rusavské cesty na mapě schází. Rovněž i domek ovčáků u ovčírny už není zakreslen. V roce 1887 při příchodu jezuitů na Hostýn popisuje P. Zimmerhackel stav hostýnského areálu takto: „Stál tu chrám, před ním sochy sv. Cyrila a Metoděje, kaplanka s jižním ambitem, klášteřík, hospoda, četné krámky, z nichž některé skoro u kostela stály, kaple sv. Jiljí bez pořádné střechy a se sešlými zdmi, vedle ní severní ambit, který byl už tak rozpadlý, že strměly kusy zdí jako sloupy vzhůru“.
Někdy koncem 19. stol., ještě před příchodem jezuitů, měl hospodu pronajatou od barona Laudona hostinský Emerich. Tehdejší ministrant a syn kostelníka František Bubílek vzpomíná: Hospoda byla přízemní budova se šindelovou střechou rozdělena chodbou na dvě části. Jedna se nacházela vedle zasklené verandy, na druhé straně byla velká místnost – šenkovna, do níž se vcházelo z chodby kuchyní. Za kuchyní byl byt hostinského. V těchto dvou velkých místnostech spávali – sedíce za stoly- poutníci. Ostatní spali v kostele. Dokud ještě nebyla na Hostýně stálá duchovní správa (do roku 1887), zakončovaly se roční poutě v říjnu Růžencovou slavností, Svátost oltářní se přenesla do bystřického kostela, hostýnský kostel se zamkl a klíče se předaly hostinskému Emerichovi. Když přišli poutníci v zimě, museli požádat hostinského o klíče kostela. Dosavadní majitel Hostýna baron Laudon dostal opakovanou výzvu (1894-1895) od zástupců vlády i c.k. okresního hejtmanství, aby hostýnským poutníkům v době nepohody zajistil vhodné přístřeší. Tehdy se rozhodlo, že rozšíření starého hostince a jeho přestavbu si vezme na starost superior P. Cibulka. Už v říjnu 1895 se začalo s přestavbou přízemního hostince s valbovou střechou na hotel. Problémem byl ale pozemek, na kterém budoucí hotel stál, protože patřil baronu Laudonovi. Tato situace urychlila jednání mezi dosavadním majitelem a Maticí, které skončilo odkoupením vrcholu Hostýna s lesem, pastvinami i hostincem, které se uskutečnilo 16.12.1895.
P.Cibulka pronajal na slavkovské straně kus louky, kde se vyráběly cihly na stavbu, kterou vedl stavitel Zeman a dohlížel hospodář Harna. Na svatodušní svátky roku 1896 byla přestavba dokončena. Pro stálé neshody s hostinským Skálou byl od roku 1896 přijat nový hostinský - Josef Dostál z Litovle. Přes všechny snahy řešila Matice neustálé stížnosti na nedostatek ubytování i problémy v hostinci. Na valné hromadě 14.9.1898 jednatel dr. Stojan s bolestí konstatoval, že v hostinci byly opět na delší dobu pronajaty pokoje židovským rodinám, což způsobilo vlnu nevole. Matice byla proto napadána v různém tisku a musela podávat vysvětlení. Matiční hostinec byl totiž pod neustálou kontrolou a jakékoliv nepřístojnosti se zde nemohly trpět.
V tuto dobu si hostinský Josef Dostál podal žádost na hejtmanství ohledně stavby velkého hostince hned pod valy na slavkovské straně. Matice se proti tomu ohradila a žádost byla zamítnuta s argumentem, že „Hostýn je především místem posvátným, poutním a duchovním, ne centrem obchodu a turistiky“. Vzhledem k neustálému nedostatku noclehů bylo na schůzi 17.8.1899 rozhodnuto, aby před každou nedělí a svátkem sluha odemykal poutníkům Ovčírnu k přenocování.
Podle návrhu Jurkoviče se 3.8.1903 na místě původní staré stavby započalo se stavbou dřevěné verandy. Stavbu vedl bystřický stavitel Bednařík, trvala 1 rok a náklady činily 10.823 Kč. Velký sál o rozloze 209 m2 sloužil jako shromažďovací dvorana MSH (až pro 1 tis. lidí) i jako noclehárna. Vchod do nové verandy vznikl vybouráním otvoru z přilehlého hotelu – starého poutního domu. Výzdobu tvořilo 34 obrazů významných evropských poutních míst, které namaloval bystřický malíř pan Ježek, námět mu poskytl P. Zimmerhackel. Na valné hromadě v roce 1904 bylo konstatováno, že konečně byla vybudována nová prostorná a krásná noclehárna. Velká veranda u hostince sloužila k přenocování mužů, sál v 1. poschodí ženám. Cena za noc činila 80 hal. Podle fotografií ze slavnostního příjezdu císaře Františka Josefa I. na Hostýn nechala Matice namalovat akademickým malířem z Prahy Janem Jáchymem 2 obrazy, které zdobily verandu při hotelu.
Jako nový hostinský nastoupil v roce 1905 František Dostál z Kunovic u Uh. Hradiště, který byl vybrán z 16 uchazečů a sloužil na Hostýně 15 let. V roce 1905 se stala velmi nemilá příhoda. Z vody v hostinci onemocnělo několik žen, z nichž jedna zemřela. Matice z toho měla velké problémy, bylo nařízeno okamžitě kopat novou studnu – mimo zahradu hostince. Plány na novou stavbu sloužící opět jako noclehárna v přízemí a v patře s 28 pokojíky pro rodiny, byly zpracovány v roce 1910. Budova byla situována poblíž lesa v chráněném místě před větry. Na její výstavbu se bohužel nesehnaly peníze, proto se muselo od ní upustit. Na matiční schůzi 7.1.1907 se rozhodlo pořídit do severního ambitu nové lávky ke zdi a pryčny se starými slamníky z hotelu, do hotelu se plánovaly zakoupit nové. V jižním ambitu už taková „dřevěná ležiště“ byla zřízena. Ani zvětšené prostory pro ubytování poutníků nedostačovaly, proto bylo na schůzi v roce 1911 znovu navrženo, zvýšit Ovčárnu o 1 poschodí s 28 pokojíky. O měsíc později se z finančních důvodů od přestavby znovu upustilo. Na jaře 1912, před chystanou korunovací, bylo na naléhání superiora přece jen uprostřed Ovčárny přistaveno 1 poschodí s několika pokojíky a možností nocovat i na půdě. Stavební úpravy prováděl stavitel Zeman.
Dr. Stojan se v roce 1921 stal arcibiskupem a zároveň byl zvolen i předsedou MSH. Ještě před svou smrtí (29.9.1923) přislíbil věnovat na stavbu plánovaného nového poutního domu částku 200 tis. Kč. Se stavbou se už vážně počítalo, proto se v předstihu kupovaly cihly, hasilo vápno, chystalo dřevo. Cihly, které byly uskladněny v Lázních, přinášeli ochotní poutníci nahoru. Všechny dosavadní návrhy, představy a nákresy byly předány významnému architektu a profesoru na brněnském VUT Ing. Vladimíru Fischerovi, který byl pověřen zhotovit projektovou dokumentaci pro nový poutní dům na Hostýně.
Hostýn byl už tenkrát pod ochranným dohledem Památkového úřadu v Brně, který dbal na to, aby “posvátná hora byla jednotně a důstojně vybudována“. Podobný názor měl i projektant, který postavení chrámu považoval za dominantní a ostatní užitné budovy měly být vůči němu podřízené. Novostavbu navrhl účelnou, s co největší kapacitou (466 lůžek).
Místo pro poutní dům bylo definitivně zvolené na terase proti starému hotelu s tím, že ambity zůstanou ponechány. (Původně se plánovalo se stavbou v návaznosti na klášter a jižní ambity se měly zbourat). Ing. Fischer plánoval také budoucí dostavbu na sever od chrámu, aby tak byly souměrně umístěny stejné budovy, jak tomu bylo u mnohých klášterů v baroku. Posvěcení základního kamene se uskutečnilo 31.10.1926 a v únoru 1927 předložil Ing. Fischer definitivní plány schválené i Památkovým úřadem v Brně,který zastupoval Ing. Sochor. V květnu byla stavba zahájena a 19.8.1928 byl poutní dům slavnostně posvěcen arc. Prečanem a předán sestrám NPPM z Přerova, které se staraly o jeho chod. Stavba včetně zařízení stála 2 mil. Kč. Na jaře následujícího roku se začalo s opravou starého poutního domu, jehož provoz i chod Ovčárny převzaly také sestry NPPM.
V roce 1937 bylo na schůzi konstatováno jako velmi naléhavé postavit novou ledovnu s restaurací a hospodářskými budovami. Plány od Ing. Metoděje Matušky z Bystřice byly Památkovým úřadem schváleny, takže dlouho očekávaná a potřebná stavba, kterou tvořila jednopatrová budova s ledovnou, sálem pro poutníky, výletní restaurací a zázemím pro personál se v roce 1938 začala stavět. Bylo ale nutné starou verandu mezi stávajícím hotelem (starým poutním domem) a novostavbou o několik metrů posunout dozadu, aby se vyrovnala stavební čára všech staveb. To se uskutečnilo 16.10.1941. „Hevery zatlačily dřevěný sál, jídelnu vedle hotelu do stejné linky s novostavbou ledovny a sálu. Tím se krásně uvolnil průchod u poutního domu k světelnému kříži“. Kolaudace ledovny a sálu (dnešní Jurkovičův sál + muzeum) proběhla 1.6.1942.
V roce 1949 byla nad všemi budovami, které byly v majetku MSH, uvalena národní správa. O rok později došlo k obsazení kláštera a vyhnání jezuitů, koncem následujícího roku byla zrušena MSH, poněvadž „její existence výstavbě socializmu nepomáhá“. K umístění mentálně postižených dětí do poutního domu došlo v roce 1962. Na místě už tehdy asanované dřevěné letní restaurace (mezi Jurkovičovým sálem a starým poutním domem) se plánovala přístavba pro účely ÚSP. V rámci rekonstrukce části areálu ÚSP byl za novým poutním domem v roce 1963 navržen objekt kotelny s prádelnou a hospodářský pavilon.
Projekt na zástavbu proluky po dřevěné verandě přiléhající ke starému poutnímu domu byl dokončen v roce 1975. Tento poutní dům sloužil jako ubytovna pro zaměstnance ÚSP, Jurkovičův sál jako tělocvična a nový poutní dům (dnešní PD 3) obývaly mentálně postižené děti. V již zmiňované proluce po dřevěné verandě se postavila patrová budova se sedlovou střechou, s obytnými místnostmi a hygienickým zařízením pro zaměstnance, jídelnou a učebnami. Oproti původnímu projektu byl k budově přistavěn z jídelny balkon. Dokončená stavba byla zkolaudována v dubnu 1978.
V roce 1990 se na Hostýn vrátili jezuité a byla obnovena činnost MSH. Podle projektu Ing. Švásty z Bystřice se rekonstruovala Ovčárna (1994-5), ÚSP se přestěhoval do nových objektů na Chvalčov (1994) a nastaly opravy a rekonstrukce všech zdevastovaných staveb na Hostýně. Podle projektu Arch. Černouška a Ing. Zajíčka se postupně po etapách od roku 1996 (ukončení v roce 2006) rekonstruoval PD 3, PD 1 (2002), PD 2 (2006). V současné době je na Hostýně celková ubytovací kapacita 182 lůžek včetně Ovčárny.
Podle dostupných materiálů zpracovala O. Kozlová

 

Kramářské boudy na Svatém Hostýně včera a dnes

Po dostavbě chrámu v roce 1747 budoval hrabě Frant. Ant. Rottal další stavby kolem kostela, jako např. ambity, příbytek pro kněze, kostelníka a varhaníka, školu a hostinec. Všechny tyto stavby byly kvůli bezpečnosti ohrazeny vysokou zdí. S rozvíjejícími poutěmi a zvýšeným množstvím poutníků je bylo zapotřebí uspokojit nejen po stránce duchovní, ale také zajistit to nejnutnější občerstvení. Malý hostinec svou kapacitou nestačil zajistit občerstvení pro všechny zájemce, proto se zejména o velkých poutích začaly kolem kostela objevovat dřevěné kozlíky, stoly a lavice, později i kramářské boudy.
Josef Hrdina ve svých „Dějůvkách hostýnských“ z roku 1833 popisuje, že někde v místech 1. zastavení dnešní křížové cesty vlevo od Sarkandrovky narazil na základy malé chaloupky, která v minulosti sloužila kramáři ze Slavkova,který tady prodával různé zboží. V čas poutí přicházeli „tovarkáři“ z blízkého okolí a nabízeli své zboží už u Vodní kaple.
František Pravda zanechal své svědectví z pouti v roce 1863. „Cestu lesem lemovaly dřevěné lavičky. Pod Vodní kaplí z památné studánky vytékala kovovou trubicí voda do kamenné nádoby. Nad ní kramářka prodávala různé svaté obrázky, písničky a modlitbičky. Kolem kostela už byly vidět pouze zříceniny ohradní zdi a staveb a kramářské boudy.
Při příchodu jezuitů v roce 1887 popisuje P. Zimmerhackel hostýnskou situaci takto:“ Stál tu chrám, před ním sochy svatých Cyrila a Metoděje,…… a četné krámky, z nichž některé skoro u kostela stály“.
Ve zprávě z pouti v roce 1891 je zmiňována dřevěná bouda naproti staré přízemní hospodě, kde se“ hladoví poutníci sytili zasmaženou houbovou a lukšovou polévkou za 4 kr., okurkovým salátem nebo se osvěžovali kvašenými okurkami. Za 2 kr. se zde také prodávaly veliké rohlíky, jaké jinde nebylo vidět“.
Brzy po založení Matice svatohostýnské (MSH) bylo na výborové schůzi (v roce 1895) rozhodnuto, že výbor musí dohlížet na kramáře, jaké zboží a za jakou cenu prodávají, a poplatky za boudy aby se řádně splácely. Jelikož MSH měla mnoho starostí s vymáháním nájemného i s tím, že někteří kramáři prodávali nepatřičné zboží, bylo na výborové schůzi 28. 1.1897 rozhodnuto, že všechny kramářské boudy se odstraní na místo pod hostinec a nová místa se pronajmou veřejnou dražbou.
MSH kromě svého hlavního poslání – povznášet poctu P.Marie, zabezpečit duchovní správu, zvelebovat a udržovat poutní místo, pečovat o potřeby poutníků – měla i hluboké cítění sociální. Proto bylo rozhodnuto pronajímat kramářské boudy lidem sociálně slabým, těm nejchudším z okolí Hostýna, kteří se živili pouze z toho, co si při poutích v letním období vydělali. Za povinnost ovšem měli, postarat se po poutích o úklid a čistotu Hostýna.
V roce 1903 byl na jednání výborové schůze MSH přizván arch. Dušan Jurkovič, kterému bylo svěřeno vypracování generálního situačního plánu pro novou křížovou cestu a všech budoucích staveb a úprav. Mělo se tím předejít různým „nešvarům z minulosti, jako např. hyzdícím krámkům vybujelým jako příživné houby před bazilikou“. Příští rok předložil Jurkovič velkolepý plán výstavby, regulace a architektonických úprav vrcholu Hostýna. Většina z navrhovaných staveb jako např. Shromažďovací síň, Zvonice, sousoší Golgota a Příchod svatých Cyrila a Metoděje na Moravu od Frant. Bílka, Mariánská píseň od J. Úprky, 15 zastavení růžencové pouti, úprava kolem Svaté vody – se bohužel z nedostatku financí nemohla realizovat. Zároveň navrhl i prozatímní umístění krámů prodavačů po obou stranách schodiště, v budoucnu chtěl obchodní bazar situovat směrem na západ od hotelu a tím oddělit část komerční od části duchovní. V červenci 1904 vyhořelo všech 19 krámků po pravé straně. Tehdy Jurkovič navrhl 4 krámky zrušit a nové postavit o něco užší, ale hlubší. Místa se měla pronajímat veřejnou dražbou pouze na 1 rok – 1905 a každý další rok žádat o prodloužení. Tento stav se považuje ale pouze za prozatímní. P. superior určoval max. ceny a druh zboží v jednotlivých boudách, začátek i konec prodejní sezóny. V případě oprav schvaloval i barvu stánků. Všechny stánky vybudovala na svých pozemcích MSH a na základě živnostenského oprávnění je pronajímala sociálně slabším lidem k provozování „poutního kramářství a prodeje cukrovinek“. Z pozemků, na kterých stály prodejní stánky se do roku 1940 platil nájem od 160 do 280 Kč. V roce 1940 byla plocha mezi hlavním schodištěm ke kostelu a stánky zpevněna dlažbou.
Po násilné internaci členů duchovní správy v roce 1950 a zrušení spolku MSH (28.11.1951) z důvodu, že „jeho existence nepomáhá výstavbě socializmu“, činí ONV Holešov opatření o majetku tohoto spolku, který „sestává z nemovitostí….., mimo jiné stav. pl. 91/3 s krámskými boudami“. Veškerý majetek měl být tímto aktem předán Arcibiskupské konzistoři v Olomouci. V srpnu 1952 výměrem ONV v Holešově byla nad prodejními stánky soukromých živnostníků zavedena národní správa. Národním správcem byl ustanoven Julius Přikryl z Chvalčova. Za jejího vykonavatele bylo určeno Chrámové družstvo z. s. s. v Pelhřimově se sídlem v Praze, z důvodu „nutnosti plynulého a nerušeného chodu socialistického hospodářství“. Toto družstvo si zřídilo své sklady v ambitech. Stav prodejních stánků byl už tenkrát nevyhovující, ani v jednom nebylo WC a voda. V roce 1953 požadoval ONV v Holešově odstranění některých stánků. Tehdy probíhal ve 23 stáncích Chrámovým družstvem prodej devocionálií, ve 3 stáncích měl „Vzlet“ prodej s občerstvením a v 5-ti stáncích „Pramen“ prodával cukroví a ovoce. Nájemné v tuto dobu nebylo placeno, protože v roce 1954 došlo k roztržce mezi duchovním správcem P. Majarem a zástupci Charity. Ti odmítali nájem – prý promlčený – zaplatit, proto chtěl P. Majar stánky i ambit se skladem zbourat. 1. 2. 1954, po likvidaci Chrámového družstva převzala stánkové prodejny Charita, která údajně „sežrala a možno i vyžrala“ předchozí Chrámové družstvo, které přivedla ke krachu. Tehdy prý měli stánkaři možnost pozemky pod stánky vykoupit, což však neučinili. 5. 1.1955 vydala rada ONV rozhodnutí o zrušení národní správy nad stánky s upozorněním majitelům na možnosti zapojení se do státního nebo výrobního obchodu na smluvních podkladech. O tomto aktu věděla Charita už předem, neboť v předstihu uzavřela s vlastníky nevýhodné smlouvy, což následně vyvolalo spory. Tenkrát bylo na Hostýně 43 stánků, z nichž Charita obhospodařovala 28. Na její činnost byly četné stížnosti, od dodávání neprodejného, poškozeného a předraženého zboží apod. Později byly některé stánky pronajímány socialistickým organizacím, jiné se postupně měnily na rekreační objekty s přístavbami zadních částí pro ubytování, udírny apod.
Po roce 1950 probíhaly nejrůznější návrhy opatření na snížení účasti návštěv Hostýna pod názvem „akce Hostýn“, na které dohlížel a zprávy do Gottwaldova podával církevní tajemník Frant. Soudil. Po zahájení poutí měly na Říce probíhat odpolední čaje, zvali lunaparky, byly naplánovány různé trhy i vystoupení lidových souborů a umělců, sportovní utkání, cesta pro hromadnou dopravu na Hostýn byla uzavřená, přesto bylo v roce 1955 konstatováno, že přes značné náklady vynaložené na všechny tyto akce „výsledky nejsou takové, jaké se očekávaly“. Počet poutníků se dokonce zvýšil.
V této době po zabrání majetku MSH, za okolností, které na Hostýně panovaly, neměl nikdo valný zájem udržovat svěřený majetek. Svědčí o tom skutečnost, že v roce 1956 v pronajatých skladových prostorách Charitou, v domě č. p. 111 – Útulna, byly nosné stropní trámy uprostřed prolomeny.
V roce 1961 přešel nemovitý majetek z vlastnictví spolku MSH, zastoupeným Arcibiskupskou konzistoří v Olomouci, do vlastnictví Čsl. státu. Na základě kupní smlouvy užíval tento majetek podnik RAJ se sídlem v Kroměříži.
Veškeré převody stánků, které byly prováděny, se děly až po roce 1950, přičemž nikde nebylo prokázáno vlastnické právo převodce. V pozemkové knize, až do roku 1961 je vlastníkem pozemků p. č. 93/1 st. pl. s kramářskými boudami MSH. Do majetku fyzických osob byly krámky převáděny v letech 1961 – 1990, kdy vlastníkem byl stát. Dnešní majitelé stánků tvrdí, že mají všechny doklady o vlastnictví v pořádku. Na Geodézii byly např. zjištěny podivné převody majetku (stánků) před rokem 1989. Z jedné nabývající listiny cituji: „Dnes se dostavila paní XY, bytem XY na zdejší notářství ohledně prodeje stánku na Svatém Hostýně. Tato paní místopřísežně prohlašuje, že stánek č. XY ji patří a chce jej prodat paní YZ. Státní notářství neshledává žádnou překážku a proto se doporučuje a sepisuje kupní smlouva“. Z toho je patrné, že kupní smlouvy se prováděly pouze na základě místopřísežného prohlášení, bez jakýchkoliv nabývacích listin. Na Státním notářství v Kroměříži tehdy pracoval i JUDr. Skácal, majitel jednoho ze stánků a do roku 1993 právní zástupce stánkařů na Hostýně. Od roku 1993 byla zastupováním stánkařů pověřena JUDr. Palatinová.
V roce 1992 tehdejší superior P. Holas píše: …“S úpravou celého vrchu souvisí také problém prodejních stánků. Budou soustředěny na vhodné místo a jeho cílem bude služba poutníkům a ne honba za korunou. Sortiment nabídky bude spočívat jak v nabídce občerstvení, tak vhodných devocionálií a literatury. Ostatní věci, jako trička, sukně a jiné nevkusné předměty, zde nemají co dělat a kvůli tomu sem opravdoví poutníci ani nechodí“.
Už v roce 1986 se pomalu rozvíjí iniciativa MěNV v Bystřici pod Hostýnem zrušit veškeré stánky nesloužící prodejním účelům Většina z nich byla využívána k rekreačním účelům, aniž by byly dodrženy jakékoliv hygienické, stavební či požární předpisy. Jejich využívání k rekreačním účelům bylo také v rozporu s vyhlášenou klidovou zónou. Tehdejší duchovní správce kanovník Různar na jednání se zástupci NV upozornil, že nejen pozemky, ale i na nich stojící krámky jsou majetkem MSH. Společně se tedy rozhodli na postupné likvidaci stánků a vybudování nových.
V červnu 1992 se konal Státní stavební dohled v záležitosti prodejních stánků. Bylo zjištěno, že všechny mají elektroměry, ale mimo stánek č. 1 a 2 nebyly připojeny. Duchovní správa požádala v návaznosti na předchozí jednání o demoliční výměr na „zchátralé šopy“ evid. č. 1 – 42, které považovala za majetek MSH. Stavební úřad podporován i referátem kultury OÚ v Kroměříži v této věci zahájil řízení, ale v zápětí jej musel přerušit z důvodu nutnosti doložení vlastnických vztahů.
Koncem roku 1993 vydal Památkový ústav v Brně požadavky na budoucí řešení areálu Svatý Hostýn. „Hlavní schodiště jako monumentální celek je považováno jako symbolické a stánky, jejichž půdorys se před bazilikou nálevkovitě rozšiřuje, jako jeho nedílná součást. Pouze by se měla provést regulace počtu prodejních buněk. Případná dostavba provozních objektů nesmí v žádném případě narušit ústřední prostor kolem poutního místa. Použité materiály by měly vycházet z charakteru poutního místa a již zde použitých přírodních materiálů (kámen, dřevo, štípaný šindel). Veškeré další počiny zde musí být podřízeny rukopisu D. Jurkoviče“.
V roce 1995 vznesl Památkový ústav v Brně připomínky k předložené urbanistické studii Svatého Hostýna. „Nebyla max. respektována koncepce úprav vypracovaná Jurkovičem, řešení na část duchovní a komerční a při výtvarném řešení prodejních stánků se mělo vycházet z dochovaných návrhů Jurkoviče“. Ještě téhož roku, po připomínkách PÚ, byl dopracován územní plán zóny Svatého Hostýna jen s několika menšími změnami. V tomto plánu se navrhuje odstranit stávající stánky degradující svojí architekturou i umístěním hlavní prostor poutního místa a umístit je na plochu mezi Útulnou, parkovištěm a u zastávky autobusů. V těchto místech měla být umístěna i úschovna kol a u křižovatky silnice se schodištěm, na místě prvních stánků, bylo počítáno s vybudováním informačního centra. Prostor mezi Ovčárnou, navrhovanými stánky a rybníčkem měl být vyhrazen pro občerstvující funkce v době největší návštěvnosti. K rybníčku měla být přemístěna i socha svatého Antonína, druhotně osazeného u kostela.
Doplněk územního plánu z roku 1998 navrhuje ponechání stánků na stávajícím místě s menšími úpravami.
Nová územní studie zpracovaná v říjnu 2008 řeší problematiku poutního místa v rozsahu regulačního plánu. Navrhuje mimo jiné 2 varianty prodejních stánků – asanaci stánků a jejich novou realizaci na původním místě, asanaci stánků a jejich přemístění do svahu nad točnou autobusů a novou komunikaci od točny autobusů po vrstevnicích k poutnímu domu č. 3. Projekt na tuto silnici byl schválen už v roce 1949, ale realizace se z finančních důvodů neuskutečnila.
Varianta 1/ Hygienicky, zdravotnicky a technicky nevyhovující objekty současných prodejních stánků budou odstraněny a na jejich místě budou postaveny nové, o stejném půdorysu i výšce hřebene střechy, dřevěné, odpovídající obecně technickým parametrům a příslušným zvláštním předpisům a normám. Stavební čára bude totožná se stávající stopou, vedena v půdoryse průčelí stánků. Budou přízemní, nepodsklepené, bez podkroví. Zástavba novými stánky kopíruje stavební čáru i parcelaci. Je řadová, zalomená ve své střední části v tupém úhlu oběma směry od osy schodiště. Vytváří tak Jurkovičem uvažovanou ideu vázy, kde kyticí je kostel P. Marie. Tvar jednotlivých objektů bude samostatně navržen na obdélníkový půdorys, se šikmou nebo pultovou střechou, materiál – dřevo ve stylu vycházející z místní tradice a Jurkovičem preferované „venkovské secesi“. Toto řešení zůstane v historicky zažité podobě, kdy stánky dotvářely charakter území v komerčním a lidovém koloritu 19. a 20. století. Nové řešení posune jejich pojetí do 21. století. Dojde k odstranění hygienicky problematického provozování stánků, nápravě technického stavu a dodržení platných norem. Podmínkou je vysoká, hygienická a technická úroveň provozu stánků, s bezbariérovým přístupem a splněním všech požadavků. Umístěním stánků na původní místo by ale nebylo dosaženo původního návrhu Jurkoviče, rozdělení území na zónu komerční a sakrální, s dělící osou centrálního schodiště.
Varianta 2/ Nové umístění stánků – pod poutním domem 1 a 2, nad točnou autobusů ve svahu, po vrstevnicích. Budou umístěny na pevný základ s podezdívkou z lomového kamene, přízemní, bez podsklepení, bez podkroví. Každý stánek bude mít vlastní obvodový plášť, základy budou společné. Půdorysné rozměry dle stávajících stánků, max. počet 20, s možnými prolukami pro umístění posezení nebo zahrádky s občerstvením. Obdélníkový půdorys 4x6m se sedlovou střechou, ve stylu místní tradice „pasekářské zástavby“. Stánky budou ve 3 řadách, 1. řada umístěna pod regulační čarou WC, s průčelím orientovaným k bazilice. Plocha před nimi bude zpevněná, bude sloužit k posezení a občerstvení poutníků. Další 2 řady budou průčelím k sobě a vytvoří uliční prostor propojený i s centrálním schodištěm.
Odstraněním stávajících krámků dojde k uvolnění pohledu na baziliku přes monumentální schodiště. Rozšíří se úhel perspektivy pohledu, který nebude rozptylován souběžnou komerční nabídkou suvenýrů a občerstvení. V místech po asanovaných stáncích dojde k zatravnění a výsadbě nízké zeleně, středně vzrostlých stromů zformovaných do aleje doprovázející centrální schodiště. Mezi nové stánky, které budou řazeny vedle sebe po vrstevnicích mohou být proluky pro zahrádku se stolem a lavicemi.
Radikálním, ale potřebným řešením je odstranění stávajících prodejních stánků podél schodiště. Důvodem je zdravotně hygienický stav, požárně technická úroveň a dlouhodobě nedořešený majetkoprávní vztah mezi pozemkem a jednotlivými stavbami. Konečně by se splnily požadavky navržené už Jurkovičem z počátku 20. století. Jižní – komerční zóna, navazující na konečnou zastávku autobusové linky, je reprezentována především obchody,ubytováním, restauračním zařízením a hospodářsko-technickým zázemím. Severní – sakrální zóna je ukončena rozhlednou a větrnou elektrárnou. Je typická svými 2 křížovými cestami a horským hřbitovem. Toto území je lemováno umělým valem z doby keltského osídlení. Stezka Světla, vedená od sochy Božského Srdce Páně k rozcestí na klasicistní křížové cestě, vychází z původního Jurkovičova návrhu. Bude přístupná i hůře pohyblivým lidem a technicky zkultivuje současný stav – lesní pěšinu.
Toto je zatím ještě neschválená studie urbanisty Ing. Jana Slaniny.
Věříme, že se ještě i my dočkáme konečného vyřešení tohoto více než stoletého problému prodejních stánků ke spokojenosti poutníků, MSH i prodejců. Za dlouhou dobu své existence už zapadly do koloritu Svatého Hostýna, mnozí poutníci si jejich zrušení nedovedou představit, jiným, kteří putují především za duchovní posilou je lhostejné, kde stánky budou. Proto bude velice těžké správně rozhodnout. Dnešní havarijní stav však vyžaduje urychlené řešení.
Podle dostupných materiálů zpracovala Olga Kozlová.

 

Obchodní dvůr na Svatém Hostýně

Na řadě jednání o vhodnosti a stavu prodejních stánků jsme z úst některých úředníků slyšeli argument, že není možné zasahovat do jejich umístění. Jedná se prý o koncepční řešení a kulturní dědictví významného architekta Dušana Jurkoviče.
Je pravdou, že rukopis architekta Jurkoviče zanechal na Svatém Hostýně významnou stopu. Jeho dílem však rozhodně nebyly kramářské boudy, které považoval pouze za dočasné řešení a již v roce 1905 vyprojektoval zděný obchodní dvůr, který měl stát na místě současného Poutního domu č.3.
Dobové stavební plány si můžete prohlédnout na přiložených snímcích.
-zd-

     
 

 

 

Prodejní krámky – letitá bolest Svatého Hostýna aneb „Lepší krámek na Hostýně, nežli statek na Hané!“

Když se zeptáte návštěvníků poutního areálu Svatý Hostýn, co považují za jeho největší bolest, tak vedle připomínek k dopravní obslužnosti spolehlivě vítězí neutěšený vzhled prodejních krámků podél monumentálního venkovního schodiště před bazilikou. Vlastně se ani nemusíte příliš vyptávat a poukazování na tento problém často vyslechnete i tak. Pořád dokola... Proč s tím konečně už něco neuděláte? A vleče se to dlouhá léta.
Ano, vzhled některých krámků je ve srovnání s ostatními budovami tristní. Stojí přitom v zorném poli při hlavním pohledu na baziliku. Krámky hrají všemi možnými barvami, mnohé dřevěné prvky jsou tlející, linie střešního hřebenu je kvůli propadajícím se střešním konstrukcím podivně poskákaná, plechové krytiny jsou mnohdy rezivějící, falcovaný plech střídají střešní šablony z různě profilovaného plechu, místo dešťových žlabů a svodů najdete novodurové trubky, ze zadních stěn krámků trčí plastové odpadní vývody a jeden krámek má dokonce místo prodejního výkladu jakási garážová vrata. V loňském roce navíc došlo k vyhoření dalšího z krámků s následkem smrtelného úrazu.

Proč s tím Matice svatostýnská nic nedělá? 
Ale dělá. MSH v průběhu posledních 20 let v této věci konala, co mohla a uměla. Ale na rozdíl od pozemků nemá v katastru nemovitostí zapsána vlastnická práva k budovám krámků. MSH v polovině 90. let vedla právní spory u určení vlastnictví kvůli nesrovnalostem, jak se s vlastnickými vztahy zacházelo v době totalitního režimu. Dohledat však přesnou historickou linii převodů vlastnictví je doslova sysifovskou prací, a proto pro nedostatek důkazů některé právní spory nedopadly pro MSH úspěšně. Z celkového počtu 38 krámků má MSH pouze ke třem z nich vlastnické či užívací právo. Dalších šest krámků nemá zapsaného žádného vlastníka. U zbývajících krámků katastr nemovitostí za vlastníky nyní označuje různé jednotlivé soukromé osoby.
V následujících letech MSH své úsilí napnula jinam, a to směrem k zušlechťování těch staveb a prostranství, za něž jako jednoznačný vlastník nese jasnou odpovědnost. S těmito úkoly se vypořádala zdárně. Mimo jiné došlo k rekonstrukci a rozšíření podzemních inženýrských sítí v areálu, k vybudování parkoviště a nikdo nepřehlédne nádherně opravené poutní domy i s nově zřízeným Svatohostýnským muzeem. MSH se při těchto akcích na svém majetku osvědčila jako úspěšný investor a přitom získala i finanční podporu z dotačních fondů.

Jak ale nyní dále?
Jednoduché dřevěné stavbičky prodejních krámků s problematickým vlastnictvím mezitím o dalších 20 roků zestárly. Technická životnost takových staveb bez provedení jejich generální rekonstrukce je asi tak 50 roků. Tyto stavby tady stojí a stárnou již více než 100 roků. Tato životnost již byla dávno překročena a stejně tak je tomu i s jejich životností morální. Na to zareagovala nová územní zastavovací studie poutního areálu Svatý Hostýn, která byla zpracována z iniciativy a finančních prostředků Zlínského kraje. Je v ní jednoznačně navržena asanace (demolice, zbourání) prodejních krámků a výstavba nových krámků z kamene a dřeva ve stylu přizpůsobeném Jurkovičově architektuře – buď ve stávající poloze nebo v poloze ve svahu pod poutními domy.

Je možná dohoda?
MSH na tuto studii navázala a pokouší se s krámkaři nějak dohodnout. Proběhlo několik jednání. Za obě strany byly ustanoveny dvojice vyjednavačů. Krámkaři nejprve dali najevo, že myšlenka asanace krámků je pro ně nepředstavitelná, a přišli s návrhem, aby MSH nechala vypracovat projektovou dokumentaci, podle níž by údajně svoje stavby jednotně opravili.
K tomuto příslibu však nemá výbor MSH důvěru. Až na výjimky se totiž krámkaři dosud o tento soubor staveb řádně nestarali. Neprovedli dokonce ani nátěr střech stejnou barvou. Zatímco MSH nelenila, budovala a opravovala, krámkaři využívali svá vlastnická práva, povinnosti vlastníků však přitom zanedbali. Kde je jejich spoluzodpovědnost za vzhled poutního areálu? Zdá se, že jejich hlavním motivem je zisk z prodeje podle rčení: „Lepší krámek na Hostýně, nežli statek na Hané!“ Výbor MSH se tak obává, že někteří krámkaři nemají chuť do nich investovat a jiní zase nemají dostatek finančních prostředků pro jejich důkladnou opravu. 
Kdyby měl výbor MSH volné ruce, postupoval by podle územní studie. Přistoupil by k asanaci zastaralých krámků a k vybudování krámků nových, pravděpodobně v nové poloze pod poutními domy. Dá se předpokládat, že by MSH opět dosáhla i na finanční podporu z dotačních titulů a jistě by do realizace vložila i potřebné vlastní finanční prostředky. Byla by zárukou toho, že novou úpravu prodejních krámků provede v jednotném duchu s ostatními stavbami v areálu. Ale dostáváme se opět tam, kde jsme již byli. Problémem je, že většina krámků má nyní podle katastru nemovitostí jiného vlastníka.

Návrh střídá návrh
V této situaci výbor MSH přišel s kompromisním návrhem. Vzdá se představy na okamžitou asanaci stávajících krámků, resp. odloží tento záměr o dalších 20 let. Nabídne dohodu o dlouhodobé spolupráci spočívající v tom, že krámkaři převedou vlastnictví krámků na MSH a za to recipročně získají adekvátní náhradu – břemeno jejich okamžité opravy a jejich následné údržby po dobu 20 let přejde na MSH. Současně bude krámkařům poskytnuta významná úleva v podnikání – bude jim odpuštěno nájemné z pozemku čítající 5000 Kč ročně a umožněno bezplatné poskytování souvisejících služeb. Po uplynutí 20 letech těm, kdo o to projeví zájem, bude umožněno pokračovat v podnikání v nových krámcích za obvyklých obchodních podmínek.
Tento kompromisní návrh byl ze strany krámkařů prozatím také zamítnut. Suma sumárum – nesouhlasí s asanací a vybudováním nových krámků a nyní ani s převodem vlastnictví krámků na MSH za výše popsaných podmínek. S poukázáním na to, že se prý ve špatném stavu nachází jen některé krámky, naopak vznesli požadavek na odkoupení pozemků pod krámky a opět slíbili, že se budou finančně podílet na potřebných opravách. 
Jaké záruky však MSH dostává? Vypadá to tak, že krámkaři nebudou respektovat názory odborníků dané územní studií a místo toho budou udržovat stav dožilých staveb těsně pod hranicí, kdy by mohl stavební úřad z moci úřední nařídit jejich odstranění. Kdo nakonec tento gordický uzel rozsekne?

Za výbor MSH Ing. Zbyněk Domanský a Ing. Ivo Buráň