(Panna Maria Svatohostýnská)

Významné mariánské poutní místo na střední Moravě,
v Olomoucké arcidiecézi, ve Zlínském kraji

Svatý Hostýn

Oficiální, denně aktualizované stránky Matice svatohostýnské a Duchovní správy na Svatém Hostýně,
které pro Vás připravujeme s vírou, nadějí a láskou. Jsou zaměřeny do duchovní i světské sféry.

Poutě na Hostýn dnes, včera a ještě dříve

 

Cesta z Hostýna na Hostyn (Texas) a zase zpět

Příběh z nedávné minulosti zaslaný do Listů svatohostýnských, pro jeho délku ale je zveřejněn jen zde

Pěší výstupy na Svatý Hostýn

Na Hostýnek podle Huberta Havránka

Provolání k poutníkům z roku 1910

Ostraváci na Hostýně v roce 1910

Jak se chovati na pouti podle knihy "Poutník Mariánský" z roku 1880

 

 

Cesta z Hostýna na Hostyn a zase zpět

Není Hostýn jako Hostyn. O tom se v létě 2012 přesvědčili manželé Jaroslava a Josef Čáslavovi z Bystřice pod Hostýnem. Poutníci, kteří pod jedním Hostýnem žijí a ke druhému dorazili při své cestě do USA. Hostyn je totiž malý kopec na jihovýchodě státu Texas. „Stojí na něm kostelík s přesnou kopií obrazu Panny Marie Svatohostýnské i popis pověsti o Tatarech,“ potvrdil přímou spojitost s naším Sv. Hostýnem Josef Čáslava. „Byl to velmi silný zážitek,“ shodují se oba manželé.
Oblast oficiálně nazývaná Český Texas se nachází v pomyslném trojúhelníku mezi městy Houston na východě, Austin na severozápadě a San Antonio na jihozápadě. Stát Texas leží převážně na rovině, ovšem jsou zde i nějaké menší kopce. Na jednom z nich, s překrásným výhledem do okolí, stojí kostel, vodní kaple, křížová cesta. To je Hostyn, zasvěcený Panně Marii. Malá kopie památného moravského poutního místa, které si v těchto dnech připomíná 100 let od korunovace sochy P. Marie. „Kostel na Hostyne je již třetí v pořadí a je ze 70. let. Stojí zde i replika toho prvního, dřevěného kostelíka,“ dodala Jaroslava Čáslavová.
Krajané se k odkazu a historii svých českých a moravských předků stále hlásí a snaží se ji uchovávat. Centrum českého kulturního dědictví v Texasu je velká nezisková organizace, která pracuje na bázi dobrovolnictví. Mnoho exponátů, od drobných předmětů po celé sbírky, pochází z darů. Ve městě La Grange je v kulturním centru velká knihovna s česky psanou literaturou, je zde i spousta zajímavých ročenek či kronik, ve kterých si lidé často hledají svůj původ. V Texaském muzeu české hudby jsou nejen nahrávky, ale i zajímavé informace ze současnosti. „Jaké bylo naše překvapení, když jsme v muzeu našli fotku cimbálové muziky souboru Malá Rusava z Bystřice pod Hostýnem!“ komentovali jeden z mnoha zážitků Čáslavovi.
Centrum českého kulturního dědictví také vydává časopis Náš český život, který je ale celý v angličtině. Přesto i při letmém nahlédnutí do zveřejněného seznamu členů, donátorů, patronů, dobrodinců a přátel centra najdete namátkou tato povědomá jména: Nesrsta, Kocurek, Konarik, Kovar, Liska, Behal, Cernosek, Krivanek, Svatek, Janik, Gajdos, Vrazel, Havlik, Janda, Konvicka, Kosarek, Bartos, Vesely, Bily, Zrubek, Vanicek, Sulak, Schovajsa či Svrcek. A tak není divu, že duší celého Českého centra v Texasu jsou manželé s krásným českým jménem Hrnčířovi, tady ovšem známí jako Mrs. A Mr. Hrncir. Pracují zde bez nároku na mzdu, stejně jako všichni ostatní, kteří se společně snaží propagovat vlast svých předků.
Mezi krajany v Texasu jsou i další velmi úspěšní a vážení lidé. „Soudce Ed Janecka nás provedl po budově soudu v Columbusu. Našel si na nás čas alespoň pár minut, aby nás česky pozdravil a prohodil s námi pár slov,“ vzpomíná Josef Čáslava. Jeho žena zase s úsměvem líčí, jak si pochutnala na českých buchtách z koloniálu Hruska, kde k radosti všech pečou různé „kolache“. A když Čáslavovi zabrousili do německé osady Weimar (Výmar), potkali se v místním kostele s panem farářem Bilym, co se před 80ti lety narodil v Praze. Ovšem v té texaské. A samozřejmě mluvil česky.
Čáslavovi navštívili i Dallas, osmé největší město USA, viděli řeku Mississippi či Mexický záliv. Fotoalbum jim připomíná cestu, na kterou se nedá jen tak zapomenout. Proto jsme se jich na závěr povídání zeptali:
Na který okamžik z cesty po Texasu nikdy nezapomenete?
Jaroslava: Jak jsme první den přijeli do města Columbus na setkání s krajany Haluskovými. V jejich domě visela česká vlajka a vítali nás tak srdečně, že jsme se opravdu cítili jako doma, i když jsme byli tisíce mil daleko.
Josef: Psal jsem si celou dobu poznámky a všechno jsme fotili, protože nechci zapomenout na nic z toho, co jsme zažili. Ale že někdy budu stát na místě, kde zastřelili prezidenta Kennedyho, to mě ani ve snu nenapadlo. Na to se prostě nedá zapomenout.

Příběh českých emigrantů

Velká vlna českých a moravských emigrantů dorazila z Hamburku do přístavu Galveston na jihu Texasu už po roce 1860. Odtud vedla železnice do měst La Grange a Columbus, kterými protéká velká řeka Colorado. Příznivé podmínky pro farmaření byly hlavním důvodem, proč se Češi a Moravané právě v této oblasti usadili. Nejprve pracovali na německých farmách, protože v této části Texasu bylo i hodně emigrantů z Německa. Až vydělali peníze, koupili si vlastní pozemky. A jejich rodiny na nich mnohdy farmaří dodnes. Lidé si své nově zakládané osady začali pojmenovávat podle svých rodných vesnic nebo míst jim blízkých, která byli nuceni kvůli bídě opustit. Oblast dnes nese označení Czech Texas a najdete tady názvy jako Hostyn, Praha, Hovezi, Dubina či Komensky. Čeština je zde třetím nejpoužívanějším jazykem, po angličtině a španělštině (je to blízko mexických hranic). Česky mluví už několikátá generace emigrantů, často mají jazyk jen naposlouchaný od svých rodičů či prarodičů, protože ve školách se nikde nevyučuje.. Hůře je na tom němčina, protože po II. světové válce přestali němečtí emigranti doma mluvit německy. Svou původní národní příslušnost vnímali po Hitlerově řádění v Evropě jako nějaké stigma, a začali mluvit jen anglicky.

Několik ilustračních odkazů:
http://www.fayettecountyhistory.org/communities2.htm#hostyn http://www.fayettecountyhistory.org/hostyn_catholic_church.htm http://www.fayettecountyhistory.org/hostyn_catholic_cemetery.htm

Zpravodaj města Bystřice p. Host.

 

 

Pěší výstupy na Svatý Hostýn

Většina poutníků svatohostýnských přijíždí vlakem, autem či autobusem. K dosažení vrcholu posvátné hory využívají ponejvíce autobusů. Dříve této vymoženosti nebylo a většina poutníků putovala pěkně po svých.... I dnes je pěší cesta z Bystřice pod Hostýnem zajímavá, zkusme si ji popsat.
Z bystřického nádraží ČD se k východisku cesty na Svatý Hostýn dostaneme po cestě podél trati směrem na Valašské Meziříčí. Po cestě dojedeme až ke hřbitovu. Na parkovišti u hřbitova měl za totality vyrůst památník ateizmu, jako protiklad k svatohostýnské tradici.
Moderní obřadní síň ing. arch. Pastrnka navazuje na hřbitov, jeden z nejpěknějších na Moravě. Svůj věčný sen zde sní mnoho slavných osobností, jako např. Hanuš Schwaiger, František Ondrúšek, František Táborský a jiní.
S "civilním" hřbitovem sousedí bezprostředně hřbitov "Laudonský". Jsou na něm pochováni příslušníci tohoto rodu, žijící dlouhá léta v bystřickém zámku. Této části hřbitova vévodí kaple s Schwaigrovým Laudonským triptychem. Mimochodem, postavy na fresce mají skutečnou podobu příslušníků rodu.
A ještě jedné věci si mohou poutníci všimnout. Na hřbitově, ale nejen na něm, mohou spatřit zajímavé keře a stromy. Bystřice pod Hostýnem kdysi měla agilní okrašlovací spolek. Jeho členům nebylo lhostejné, jak město vypadá.
Půjdeme-li po hostýnské silnici dál, uvidíme asi po stu metrech starobylou boží muku. Je nejstarší v okolí. Pochází z roku 1680, kdy ji nechal postavit zdejší farář Tobiáš Schwach, rodák z Fryštáku, jako vděk za uchránění Svatého Hostýna před zpustošením a obsazením Turky v roce 1680, kteří při obléhání Vídně dělali nájezdy na jižní a východní Moravu. Tato památka je chráněna památkovou péčí. Obrázky na Boží muce zobrazují čtyři zastavení křížové cesty: Ježíš na hoře Olivetské, Ježíš bičován, Ježíš padá pod křížem a Ježíš ukřižován. Po další chůzi přijdeme k Černému potoku. Za můstkem se dáme vlevo a po místní asfaltové komunikaci stoupáme vzhůru. Pod lesem nás vlevo zaujme areál, jemuž vévodí valašská dřevěnice s věžičkou. Jdeme kolem evangelického střediska "Sola gratia". Nebojme se ekumenismu a navštivme toto místo. V areálu najdeme krásné budovy, staré košaté stromy a milé lidi. Budeme okouzleni výhledem na Bystřici. Až se dostatečně nasytíme tohoto pohledu, vrátíme se na cestu a budeme spěchat vzhůru. Projdeme částí Lázně. V minulosti se zde léčilo především čerstvým vzduchem a žinčicí. Přejdeme silnici na Hostýn a kolem bývalého hotelu Stračinský (později zvláštní školy internátní, dnes bezútěšně chátrajícího, se dostaneme na konec obytné zástavby. Po levé ruce nám zůstane zajímavé stavení bývalého hostince "Ranč".
Vystoupíme-li o něco výše, uvidíme po pravé straně veliký lom. Dnes se zde těží jen velmi málo, protože nejsou povoleny odstřely. Lesní cesta nás zavede nad lom. Mezi bujnou vegetací se postupně cesta ztratí a nás vede dál jen pěšina přímo po spádnici. Vrchol se zdá na dosah, ale máme se ještě hodně co zapotit. Asi po 250 metrech se dostaneme na cestu, které se říká "stará hostýnská" nebo "císařská". Dne 1. září 1897 po ní přivezli na Svatý Hostýn císaře Františka Josefa I., který se v bystřickém okolí zúčastnil vojenských manévrů.
Přeskočíme vodoteč, svádějící přepad vody z Vodní kaple, a po krátké chůzi se dostaneme k obrázku Panny Marie Nanebevzaté v železném podstavci (v současné době je obraz poničen vandaly). Je náhradou za sochu sv. Antonína, kázajícího rybám. Socha byla často terčem vandalů, a proto byla přemístěna po opravě před "kaplanku" na Svatém Hostýně. Opravu sochy provedl bystřický sochař Jan Kozel.
Ale vraťme se k obrazu. Železný podstavec zhotovil dnes již zemřelý sochař a restaurátor Bořivoj Krejčí z Prahy, obraz namalovala jeho žena, malířka Bedřiška Znojemská, která k tomuto kraji přilnula a často zde vystavuje.
Od obrazu Panny Marie můžeme stoupat přímo vzhůru (srdcaři pozor!) nebo delší cestou opíšeme ve svahu oblouk. Cesta je zde dobře vidět, protože les, který vytyčovala, byl před nedávnem vykácen. Tato cesta nás již dovede ke spodnímu napajedlu pod Vodní kaplí. O poschodí výše již stojí první krámky. Na lavicích si můžeme odpočinout, napít se příjemně chladné vody, omýt si obličej a začneme soustřeďovat své myšlenky. V nejvyšším patře postojíme v rozjímání před Vodní kaplí.
Dále stoupáme po schodech. V ohbí schodů uvidíme po levé ruce známou sochu Krista sochaře Čeňka Vosmika (Já jsem cesta...). Repliku této sochy můžeme vidět v pražské svatovítské katedrále.
Po překročení cesty, přetínající schody, se dostaneme mezi stánky. Konec naší cesty uzavírá bazilika. Na konci schodů se dostaneme do prostoru před nádhernými bronzovými dveřmi s reliéfy světců a světic sochaře Španiela. Vpravo vidíme areál Matice svatohostýnské s ubytovacími a stravovacími prostorami. Zleva slyšíme jemný svist vrtule větrné elektrárny a za ní tušíme rozhlednu.
Kolem vrcholu se jako koruna vine Jurkovičova a Koehlerova křížová cesta. Tu si společně s dalšími památkami a zajímavostmi prohlédneme po mši svaté. Po takové pouti budeme jistě dlouho vzpomínat nejen na setkání s Pannou Marií, ale také na krásy krajiny, kterou jsme proputovali. Budeme jistě osvěženi na duchu i na těle. Jasně si uvědomíme, že oběť eucharistická spolu s obětí tělesnou by měly být cílem každé pouti.
Pavel Malének

Jinou cestou

Příjemným počinem pro milovníky turistiky a vycházek do přírody je opětovně zpřístupněná polní cesta vedoucí za vlakovým nádražím (odbočující před vstupem do Slobodovy ulice) podél Okrasných školek pana Horáka až na Hostýn.
Tato cesta vede přes louky pod Bedlinou, protíná silnici do Slavkova a pokračuje krajem Bedliny přes louky Lázně kolem babyky. I když babyka už na tomto místě řadu let nestojí, zachoval se zde poutač s nápisem "Babyka se dívá do kraje, jako by mu šátečkem mávala". Cesta dál vede kolem chat nad Slavkovem k císařské cestě až na Hostýn.
Tato cesta bývala dříve hojně využívána svatohostýnskými poutníky do doby, než byla uzavřena kvůli začlenění do areálu bývalého státního statku. Polní cesta byla dříve lemována vrbami, které zde rostly podél potůčku tekoucího vedle cesty a rozdělujícího srážkovou vodu z pod Bedliny na dvě části - ke Končinám a do ulice Pod Bedlinou. Likvidace mezí a potůčku se odrazila nyní na zátopových stavech při silných deštích.
V turistické mapě Hostýnských a Vizovických vrchů z roku 1975 byla modře značena turistická stezka Františka Táborského vedoucí od Černého potoka (v místě dnešní lávky) přes louky kolem zmíněné babyky vzhůru do kopce na Hostýn. U babyky se na tuto stezku napojovala i uvedená polní cesta vedoucí od vlakového nádraží. Taktéž v úseku Bedlina - Lázně byla cesta součástí žlutě značené turistické cesty vedoucí od nádraží ČD přes Chlum a Lázně do Chvalčova, která byla rovněž zrušena a v dnešních mapách se již neobjevuje. Co na to odpoví naši turisté zabývající se značením turistických cest?
Antonín Mužný

Babyka by se mohla znovu dívat do kraje

V Bystřici jistě není občana, který by neznal místo na stráni pod Hostýnem nazývané "u babyky". Dříve tam babyka stávala a František Táborský o ní psal jako o "nádherné babyce, koruně rozrostlé a košaté. Stojí osamělá, ta zdravá a silná stařenka. Ale stařenku představuje jen mohutnost jejího kmene a jejích větví, jinak je to parádnice a dívá se čile do kraje, jako by mu šátečkem mávala."
Dnes už tam nestojí. Ještě asi před dvaceti lety tam byl zbytek pařezu, který dosvědčoval její mohutnost. Na místě staré babyky dnes roste skupina stromů, v jejichž stínu si rád odpočine na lavičce každý kolemjdoucí. A co to tam dnes vlastně všechno roste? Především jsou to dvě třešně, z nichž jedna je silně poškozená a z větší části už suchá. Dále tam vidíme keřovitý hloh, jilm a - babyku!
Roste tam, asi potomek té "Táborského" babyky. Není moc nápadná, zaniká mezi ostatními dřevinami, hlavně hlohem. Její uvolnění by mohlo být trochu problematické. Nebylo by obtížné ji osamostatnit a ostatní stromy odstranit. Planá třešeň není nijak vzácná, hlohových keřů je nedaleko od babyky víc než dost. Otázkou zůstává, co s jilmem? Ten je dnes v Evropě napadán chorobou a jeho výskyt je na ústupu. Patří mezi ohrožené dřeviny, takže každého zdravého jilmu bychom si měli vážit.
Vzájemné soužití obou stromů, babyky a jilmu, bude muset asi rozhodnout sama příroda. I kdyby to nakonec vyhrál jilm, pojmenování "u babyky" zůstane kouzelnému místu na stráni asi i v budoucnu. Přestože většina kolemjdoucích ani netuší, že babyka na tomto místě už opět roste.
jep

 

Na Hostýnek podle Huberta Havránka

Ó Hostýne, skvělá nádhero vlasti mé!
Pamětníku svatý slávy nemíjivé!
Jasná hvězdo, co září posvátnou Slovanům plane!
Důstojné vztyčuješ témě k bytům nebes,
odtamtud blažené čerpaje výtoky;
v té své bláze nebeským pohlížíš po zemích okem!
Fr. Sušil

Tak vzpomínám na ty krásné pouti, kterými od června začíná Hostýnu sezóna slávy. Hostýn vévodí celé západní Moravě. - Vypínaje se přímo z roviny, nejvyšší mezi okolními vrchy, pohlíží svým zářícím okem, jak se nám jeví jasný kostel, trůnící na jeho vrcholu, do širé, neobhledné roviny Hané. Připomíná celé Moravě svou dávnou minulost, a jako by ji chránil ostražitým zrakem před nepřítelem, neustávajícím bojovati proti dědictví, které nám zanechali věrozvěstové velehradští. Dokud se zraky dobrých Moravanů budou s důvěrou obraceti k Hostýnu, dotud zůstanou věrni své víře, kterou dovedou obhájiti.
Není pouť jakou pouť. Myslím, že jen pouť Moravanů na Hostýn může nadchnouti člověka pravým enthusiasmem pro víru a její vyznání, a to proto, že zde, vysoko nad všedním světem, odpoutá se duše snáze od všeho zbytečného rozptýlení a soustředění se ve svém niterném citovém žití. Musí, chtěj nechtěj, dáti citům průchod.
Kdo jednou viděl velkolepou pouť na Hostýně, poznal, že mohutnější manifestace úcty mariánské nelze si představiti. A taková pouť hostýnská zanechá po celý život hluboký dojem a hřejivé vzpomínky v každé duši vůbec, která se přirozenému cítění úmyslně a skepticky nevzpírá a nevymyká.
Na pouť na Hostýnek jsme se těšívali dlouho napřed, a když byla z kazatelny ohlášena, nastaly čilé putovní přípravy, záležející v opatření pohodlných botek, dobré hole a pravého, nefalšovaného poutnického deštníku. Každý poutník, i ten nejmenší, musil míti hůl, a s tou holí bývala často svízel. Byla vyhlédnuta mezi jejími družkami ze zásoby přednosty domácnosti, vyzkoušena na pevnost a pružnost a vyřaděna k pohotovosti. Neštítil se malý poutník sáhnouti i na majetek děda, potřebného kmeta. Ve chvíli tklivého loučení, kdy podrobnosti ucházejí pozornosti, byla ruče vsunuta v záňadří a hledělo se co nejdříve zmizeti za nejbližší roh. Tam byla podrobena zručné amputaci; - nějaký nůž, aspoň kudličku za 2 krejcary, musel přec míti každý pořádný jinoch od šesti let výše - a hůlečka vypadala tak roztomile, tak mimoděk vnucovala přirovnání s pomenším suchým krejčíkem v dlouhých šosech; teprve po pouti přišel za ni výprask od tatínka. Také ten pouťový deštník byl zvláštností. Dnešních antukasů by schoval pod sebe pět; drátky měl chudák do -ó-, nahoře pevně svázané tkaničkou, barvou hrál do zelenavěfialova. Dolejší konec se časem omlel na půl centimetru. Proto byl spodek celý takový ušňupaný s několikerou záplatou, celkem byl deštníček pěkně čapatý, usedlý a svým ztrápeně vytáhlým krkem jako by úpěl s výčitkou: "Co jsem já už vystál na světě!"
V sedm hodin vyšlo procesí. Šlo se na dva dni. K páté hodině odpoledne byli jsme na kopci. Na zádech nůši ve fěrtochu s živobytím, podpaždí deštník, na krku růženec a v ruce dlouhý "štuptychl" volně splývající, tak vypadaly naše matičky a babičky, poutnice. Šla nás vždy dlouhá řada podle stáří, s korouhvemi. Zvony nám velebně vyzváněly, hudba hrála mohutně a pan farář nás doprovázel. Bylo viděti, jak byli spoluobčané dojati, i plakali, když se procesí ubíralo ze vsi, vzkazovali Panence Marii pozdravy. za vsí se pan farář rozloučil, nemohl pro slzy mluviti, a dál šel jen pan kaplan, kostelník a ministranti. Pak se pomalu šinul volným krokem dlouhý vlak lidu cestou mezi vysokým, zeleným obilím. Ještě dlouho zaléhaly za námi hned silnější, hned slábnoucí vlny zvonů, jak to válící se žito v žírných lánech, až umlkly docela a my teprve nyní jsme si uvědomili, že jsme jako loď, plující od přístavu rodné vsi širým mořem zeleně. Hlavním pořadatelem byl starší bratr. Míval černý, delší kabát, přes rameno tašku s modlitbami a na příspěvky a brejle na špičce nosu; to jinak nešlo. Musel přehlédnout procesí a do kancionálu musel hledět skrz brejle. Tím se ovšem nijak nelišil od všech ostatních starších bratrů, byli všichni jeden jako druhý a poznal jsi je na hony. Jeho vysoký hlas rozléhal se nad hlavami až do předních řad s typickým sklouzáním poslední slabiky při každém verši.
Cesta ubíhala poeticky. Příroda voněla pohodou, slunečko jásalo s námi a jasná hvězda Hostýna oslnivě svítila, povzbuzujíc mysl a povznášejíc ducha k výšinám - Excelsior! Zastavili jsme se v Břestě na snídani a v Hlinsku na obědě, pojedli ze zásob, odpočinuli si a pak jsme se vydali na nejdelší kus cesty přes Bystřici na Hostýnek. Vítaly nás všude přívětivě zvony; bylo to tak milé, jako by nás znaly, však také že znaly své každoroční poutníčky, a za Bystřicí jsme již byli v ovzduší hostýnské nálady. na sto kvílivých kolovrátků hrálo nám do nohou a šlo se to vesele kupředu až k patě hory. Tam ještě malý oddech, koláč, hrnek studené kávy a pak chutě do kopce. Teď došlo vlastně na tu hůl, která byla nyní vydatnou oporou rozviklaným nohám. Dorazili jsme ke studánce - ta vytryskla ze země, když křesťané od Tatarů obklíčeni trpěli žízní. Hezoučká kaplička a poutníků kolem ní jako včel v roji; myli se tu a plnili si lahve. ještě poslední "pastrohón", jak říkali strmě se zvedající špičce nad kapličkou (nyní vedou odtud široké pohodlné schody až ke kostelu; sbírali na ně dlouho, také naše městečko má svůj schod) a již jsme hleděli tváří v tvář velebné svatyni hostýnské, která rozhlaholila své vítězné zvony v dojemných akordech, prorážejících jásavé zvuky naší mohutné hudby k vzájemnému pozdravu.
A širokým portálem přijala svatyně oddanou čeleď Matky Svatohostýnské ve svých zdech, v nichž se rozléhala s příchodem hudby, mísící se do velebného chorálu stříbrných píšťal varhan, strhující píseň poutníků - canticus canticorus "Tisíckrát pozdravujeme Tebe!". Oko nezůstalo suché při těch ohlušujících zvucích majestátní hry a nadšeného zpěvu, jímž se zdálo, že puká rozložitá klenba kostela. To prochvělo každou duši k pokornému doznání své nicoty před vznešeností Matky Boží, jejíž skvělý reliéf ve hvězdné glorioře a v třpytu bleskových šípů díval se tak mile, živě na své věrné dítky. Nedozněla ještě naše píseň a již v patách další a další procesí bez konce plnila širé prostory svatyně, vždy za vstupních, celým chrámem otřásajících fanfár a zpěvu písně mariánské a pořád bylo místa dosti. Byli jsme jako u vidění. Vše se hemžilo, rojilo, tetelilo proudícími hlavami, ten lomoz všech možných písní, vždy nové obrazy pestrých krojových skupin slováckých, zlatem "mekotající" překrásné prapory s pestrými fábory, sta korouhví a ověnčených křížů, ani pomyšlení, aby se byl kdo z toho dostal ven; proud lidu zmítal s námi v rozvlněných náporech, vznášeli jsme se v bezmoci, stále dopředu k zábradlí a dále za oltář, do sakristie, do postranní kaple, vytlačili nás vzhůru na oratoř a hle, ještě jakási dvířka; - povolila - chodbička, i tam vpěchoval dav jednu utištěnou duši; záclonka, drobná verandička, vzdušná, se stříškou...
"Matičko Vambeřecká, deť su na kazatelnici!" křižuje se matička, "jak včel ven?" Však nepropustný zástup ucpal chodbičku; nezbývá než si sednout, skrčit se v povýšeném zajetí hodinu, dvě? "Deť be mě ledi pomlovile: "Ehe, Kočéřečena, vylezlo to až na kazatelnicu!" Snad se jí podaří dostat se časem dolů, aspoň na noc. Před oltářem vítací proslovy družiček, litanie, modlitby a zase zpěvy až dlouho do noci. Již si každý také hledá koutek někde za oltářem k nočnímu poloodpočinku a ještě potom při svíčkách v hloučcích konají poutnice své pobožnosti tišeji, tišeji - až k půlnoci zmlkají unavené hlasy.
A venku k večeru jak by máku nasel. Tolik krojů v pestrých chumáčcích, vějířovitě rozložených suknic a strakatých fěrtochů Slovaček; vysedají, rozbalují, přičesávají se, ovazují červené šátky; šohaji s kosírky a s rukávci a střapatými, žlutými, červenými, modrými bambulemi za živůtcích; hudby hrají u svých, hrají a zpívají se nyní písně k obveselení, písně slovácké, bujné, jadrné, o závod, která hudba s kterou, jedna přes druhou, břinčivé zvuky činelů, hromy bubnů, vřískavé melodie trub a klarinetů otřásají vzduchem, celý vrchol chrlí sopkou k nebesům výbuchy jásotu a nadšení k oslavě Matky Svatohostýnské. - Však není v tom jásotu nějaké nekázně. Ten jásot plyne z upřímného zápalu prostomyslného venkovského srdce pro hold vzletné úcty mariánské, z jakéhosi mystického opojení duše. Zde na kopci, vysoko nad světem, kde se tak volně dýše, zde se ta zanícená srdce otvírají k neudržitelnému projevu vnitřního povznesení. Myslíte, že ta Matka Vítězná nepřijímala ty spontánní projevy oddanosti s láskou a libým uznáním? Vždyť ty hvězdy nebeské samy s jasným měsícem svítily jim na noty a třásly se radostí.
Ráno hned časně bylo zpovídání. Zde i ti, jichž svědomí bylo po létu ohlušeno v proudu života, přistupují, aby vyrovnali Bohu starý dluh. Potom sv. přijímání a venku snídaně. Nyní je čas, aby se každý volně rozhlédl po kopci. Někteří konají v hloučcích křížovou cestu. Hostýnská křížová cesta je známým, vysoce cenným dílem; každé zastavení má svůj zvláštní typ kapličky, oltáříčků umělecky vyřešených, s reliéfy nebo mosaikou. Vůkol překrásné lesy jehličnaté, hovořící svatým šelestem, a dolů k západu jedinečná vyhlídka do širé Hané s četnými bílými vesničkami a městy, vše jako na šachovnici. Tam je ticho a svatý mír při pohledu, ale pilno v práci na polích, kdy znavené zraky stáčejí se k Hostýnu, čerpajíce tam odtud útěchu a posilu. Pár kroků cesty od kostela vyčnívá nad vrcholy stromů rozkošná rozhledna.
Odtud je teprve pohled volně otevřen. Toť svěřenství Hostýna. Oko sklouzá z kopců do údolí. Orientujeme se na kruhu s vyznačenými místy, poznáváme dědinky, města, vrchy, říčky, posíláme jim pozdrav a cítíme, že naši z rodných vísek hledí toužebně k nám. Kdysi tu ukazovali s tajemnou úctou podpis císaře Františka Josefa, který odtud pozoroval manévry. Zatím doleji pod kostelem kupují pouti; perníková srdce budou mluviti za dosud ostýchavá srdce, která se tu shlédla poprvé. S ruměncem v líci a plachým zákmitem štěstí v mluvícím oku přijme dívka ten amulet lásky, které Matka Boží požehná; pro drobotinu doma, která dnes od rána nastokrát dychtivě pozírala na bělostnou hvězdu hostýnskou na obzoru, koníčka s dragounem nebo panenku, pro ostatní po obrázku se zlatými prolamovanými kraječkami a každému po perníkovém růženci na krk - to bude pozdrav z Hostýna těm, kterým se nedostalo toho štěstí navštíviti letos nejkrásnější misto Moravy a vzdáti hold Královně vyznavačů; však se vystřídají napřesrok.
V deset hodin byla sloužena slavná mše sv. s asistencí v průvodu celého orchestru. Z našeho městečka jediní nesli sem po každé všecky hudební nástroje i basu. Ze zapadlých vesnic kopaničárských viděli a slyšeli tu poprvé, co je - missa solemnis - a cítili blízkost výšin nebeských, tušili rozkoš nadpozemské blaženosti. Měli jsme u nás dobře secvičený sbor pana kapelníka Kašpera, na jehož produkci těšili se mnozí po celý rok, a také proto z mnohých vesnic odkládali pouť, aby se sešla s naší.
Čím více se blížila mše ke konci, tím bylo teskněji v duši. Okamžiky plynuly rychle v minulost a nastalo bolestné loučení s tímto svatým místem, které nás k sobě navždy připoutalo. Teď i ty písně na rozloučenou byly tak dojemně naladěny a svíraly srdce. Zarosené zraky ohlížely se co chvíle, stále přitahovány divným poutem k tomuto místu útěchy, už jen slabounké harfové tóny vzdálených varhan jak vox caelistis - hlas nebeský - doprovázely naše váznoucí kroky, až se rozplynuly v němé harmonii, a s posledním pohledem na svatyni jako by bílá ruka mávala něžně na shledanou.
Hubert Havránek - z knihy "Duše Hané"

 

Provolání

Veledůstojní páni a též pp. starší bratři vůdcové průvodů na Svatý Hostýn se uctivě žádají, aby se vždy průvod u vodní kapličky seřadil a tak za zpěvu písní do chrámu Páně vešel, používaje výstupu po levé straně schodiště, jakož aby se vždy předem processí u Duchovní správy na Svatém Hostýně včas ohlásili, má-li se mu zvoniti a v ústrety jíti.
Zároveň se uctivě žádá, aby se vůdcové průvodu zapsali do knihy v sakristii vyložené s udáním osady a počtu svých poutníků.
Hlasy svatohostýnské č.8 rok 1910

 

Ostraváci na Hostýně - ze záznamů o poutích

Kolem třetí hodiny tu byli ctitelé Matky Svatohostýnské z Moravské Ostravy, kteří přijeli zvláštním vlakem. Poněvadž se o Ostravě tolik mluví , dali jsme si na Ostravské zvláště pozor. Přede vším měli Ostravští štěstí; nebo jen vešli do svatyně, a zatmělo se, zablesklo a už se lilo. V Mor Ostravě jsou zvláštní poměry, už proto, že mezi obyvatelstvem, zvláště mezi horníky a hutníky jsou zastoupeny tři národy, Češi, Němci a Poláci. Odtud všecky ohlášky kostelní čili tak zvaný informátor děje se ve třech jazycích. Všichni v městě i v okolí naříkají na tamější poměry sociální.
Než dp. Leop. Bureš, čilý vůdce pouti, dovedl se znamenitě zastávati Ostravanů, alespoň lepších. Však i Ostravané sami to dobře dovedou. Je nás na šest set, pravila jedna poutnice v sakristii. Když jsme začali v r. 1889 bylo nás čtrnáct, potom to stoupalo každým rokem, že jsme si najali i zvláštní vlak; vloni nás bylo přes tři sta a letos je nás tedy už na šest set; tak to jde v před. A hned se k ní přidružila druhá, která přinášela balík velkých oltářních svící, řkouc; ne, Ostrava není tak zlá.
A vskutku soudíme-li podle poutníků, jichž po odečtení těch, kdo byli z okolí, jistě bylo na čtyři sta, má Moravská Ostrava také silný dobrý živel.
Poněvadž v neděli a v pondělí skoro ustavičně pršelo, musili býti poutníci Ostravští ponejvíce v kostele a vydrželi to. To se toho můžete pomodlit, řekl kdosi; načež odpověděli: Však toho také potřebujeme. Skoro všichni byli u sv. zpovědi. V neděli odpoledne měli křížovou cestu a večer světelný průvod v kostele. V pondělí ráno měli jako jiní poutníci společné sv. přijímání .a pak kázání; před polednem pak výklad historie a výzdoby Svatého Hostýna. Mnozí koupili si popis svatyně a přihlásili se za odběratele Hlasů svatohostýnských. Po polednách odcházeli, a to se srdcem pohnutým.
Tak oslavili Ostravští u Matky Svatohostýnské spolu slavnost sv. Prokopa (4. července) patrona horníků, jejž v Mor. Ostravě slavně oslavují. V dolech a továrnách se nepracuje a na náměstí jsou služby Boží.
Milý, svatý Prokope, čiň, ať darmo nekope
v zemi kovkop ubohý zbav ho smutné mátohy,
zažeň všecky satany, děsné lidstva katany.
Hlasy svatohostýnské č.8 rok 1910

 

Jak se chovati na pouti podle knihy "Poutník Mariánský"

Kniha vyšla v roce 1880 v Opavě a obsahuje dále poutní písně a motlitby. Následují otisky prvních čtyř stran s důtklivým připomenutím poutníkům.
Text je psaný švabachem.