(Panna Maria Svatohostýnská)

Významné mariánské poutní místo na střední Moravě,
v Olomoucké arcidiecézi, ve Zlínském kraji

Svatý Hostýn

Oficiální, denně aktualizované stránky Matice svatohostýnské a Duchovní správy na Svatém Hostýně,
které pro Vás připravujeme s vírou, nadějí a láskou. Jsou zaměřeny do duchovní i světské sféry.

Církevní rok - postní doba, půst – návrat k Bohu

V postní době má člověk pracovat na proměně a obnově svého života, aby mohl žít opět plně jako křesťan. Má v této době obnovit autentické vztahy, navázat znovu dialog s druhými, odpočinout si a vrátit se k tomu, co činí život křesťana křesťanským. Nemělo by ale jít pouze o lidské úsilí, neboť křesťanská teologie a spiritualita považuje půst za Boží milost, kdy člověk naslouchá Božímu slovu a svůj život podle něho uzpůsobuje.

Postní doba je též obdobím přípravy katechumenů na křest a provázejí je v tuto dobu zvláštní liturgické obřady. Mezi dny postní doby, které nesou tradiční označení, patří ještě 4. neděle postní, zvaná Laetare, a 6. neděle postní, běžněji Květná neděle, jako připomenutí dne vjezdu Ježíše do Jeruzaléma.

Liturgická barva postní doby je fialová. Začíná Popeleční středou, trvá (nepočítaje v to neděle) 40 dní a celá doba vrcholí Svatým týdnem, při němž si křesťané připomínají ukřižování Ježíše Krista a končí velikonočním triduem (to začíná na Zelený čtvrtek večer, pokračuje Velkým pátkem a Bílou sobotou, posledním dnem postní doby, a vrcholí Velikonoční vigilií ústící do neděle Zmrtvýchvstání Páně). Celá postní příprava směřuje k radostné oslavě Velikonoc, které jsou pro křesťany svátky Kristova vzkříšení z mrtvých.

 

Venkovní křížová cesta na Svatém Hostýně

 

1. Ježíš je odsouzen

Také nám se to stává: naše okolí na nás doráží, hrozí, slovy bije do tváře, stojíme jakoby uprostřed uzavřeného kruhu, z něhož není úniku a nenajde se ani jeden hlas, který by měl odvahu pozvednout se na naši obranu.

A nebo my sami jsme součástí kruhu uprostřed něhož stojí náš bližní a jediným slůvkem nepřijdeme na pomoc.









Pane Ježíši, dej nám sílu mlčet bez pocitu hořkosti a odvahu v pravý čas se ptát “proč biješ?”

 

 

 

2. Ježíš bere na sebe kříž

Člověk si může svůj kříž vyrobit i sám. Podle svého vkusu, malý či velký, hladký nebo nápadně zdobený, pohodlný, na míru. Může jej ukrývat na dně své duše nebo nosit všem na očích.

S takovým křížem se trmácíme, stavíme na obdiv své skutečné nebo domnělé utrpení a snažíme se svým já zakrýt toho, který bez okázalosti, avšak v pravdě, přijal kříž, ne ze své ruky, ale z ruky svého Otce.







Pane Ježíši, nauč nás přijímat a nosit jen takové kříže, které nám ve své lásce nabízí a sesílá Boží vůle.

 

 

 

3. Ježíš klesá poprvé

Někdy v tom nejlepším úmyslu přeceníme své síly lidské přirozenosti a naložíme nebo necháme si naložit náklad požadavků a úkolu, které neuneseme, pod jejichž tíhou padáme.

V takovém případě buď všechno odložíme a utečeme, nebo se snažíme to, co je naší povinností a zodpovědností, nastrčit a uvalit na někoho jiného a zabít dvě mouchy jednou ranou.






Pane Ježíši, když na nás přijde takové pokušení, připomeň nám, že tobě při tvém pádu pomáhali jen kopance a urážky.

 

 

 

 

4. Ježíš potkává svou matku

Jestliže na své strmé cestě, ve svých trápeních potkáme nám drahou a blízkou osobu, obyčejně nám nestačí jenom pohled na ni, toužíme po doteku, po konkrétní pomoci a povzbuzení.

A právě tak je to s námi, když se musíme dívat na bolest těch, které milujeme. Přemýšlíme, jak bychom jim mohli přispět v neštěstí, zmírnit jejich soužení. Přemýšlíme tak usilovně, že už nevidíme je, ale jenom sebe.




Pane Ježíši, vlej do našich srdcí takovou lásku, jakou měla Maria. Aby setkání s námi bylo posilou pro tebe, který trpíš v našich bližních.

 

 

 

 

5. Šimon Cyrénský pomáhá nést kříž

Jsme-li vyzváni, abychom přiložili svoji ruku k nějakému dílu, obyčejně nás ze všeho nejvíc zajímá, co za to dostaneme, co za to budeme mít. A žádáme-li někoho o pomoc, nejdřív mu slíbíme odměnu.

Nemusí to být vždycky hmotná odměna, někdy postačí, jen když se o našem činu hodně mluví, když se nám dostane hlasitého uznání, když nás druzí obdivují a hledí na nás s respektem.





Pane Ježíši, Šimonu z Cyrény se nedostalo ničeho z toho, ani jsi ho nechválil a nedával někomu za příklad. Kéž i naše přátelství umí být nezištné.

 

 

 

 

6. Veronika utírá Ježíšovu tvář

Každý z nás vlastní nějaký obraz, umělecké dílo, kterého si považuje a na něž se dívá raději a častěji , než na ostatní. A prožívá velkou bolest, když mu člověk nebo jiný zásah ono dílo zničí.

A nebo má svého hrdinu v románu či ve filmu, kterému se chce podobat, či umělce, kterého si váží, a o kterém sbírá všechny možné informace, aby se dozvěděl co nejvíce o jeho životě.





Pane Ježíši, ať je pro nás, tak jako pro Veroniku, tvůj obraz ten jediný, který chceme mít stále před očima, ať se náš život stále více podobá tvému.

 

 

 

 

7. Ježíš padá podruhé

Člověk není starý nebo mladý podle tváře, ale podle srdce. Ve vysokém věku je může mít svěží a otevřené, právě tak jako i srdce fyzicky mladé může být lhostejné, okoralé a samá vráska.

Je-li však srdce v tom správném duchu mladé, je plné elánu a nadšení. A ty sebou často přinášejí nerozvážnost a zbrklost, po nichž následují chyby a tvrdé pády.








Pane Ježíši, ty víš, jak bolí pád, zvláště takový, který nám přivodil někdo druhý. Rozumíš srdci člověka, nauč je statečně přijímat i porážky.

 

 

 

8. Ježíš napomíná plačící ženy

Jdeme po své cestě k Bohu, po cestě, kterou nám prošlapal náš Pán. Po jedné její straně je Boží spravedlnost, po druhé Boží milosrdenství. Před námi stále září maják - světlo Kristovo.

Ono je pevné a stálé, to my uhýbáme a nebo zavíráme oči. Někdy se třeseme před Boží spravedlností a odmítáme jeho milosrdenství, jindy příliš spoléháme na milosrdenství podle lidského úsloví, že spravedlnost je slepá.






Pane Ježíši, ty jsi řekl:” Neplačte nade mnou, ale nad svými hříchy!” Ty jsi však tak plný lásky k nám, že tvá spravedlnost je ještě větší milosrdenství. Děkujeme ti!

 

 

 

9. Ježíš padá potřetí

Jak rádi a jak často se chlubíme svými znalostmi, především co známe a co jsme dokázali, co umíme a co jsme udělali pro sebe i pro druhé, co všechno ještě dokážeme a také co všechno vydržíme.

Jak často a jak rádi se chlubíme také svým Pánem, jeho dary a milostmi, jimiž nás stále zahrnuje, a místo pokory a vděčnosti předvádíme svoji ješitnost a pýchu, která vždy přivodí sejití z cesty a pád.





Pane Ježíši, i ty počítáš s naší slabostí a sám jsi nejvíce pocítil naši nevěru. Odpusť nám a pomoz ztraceným synům vždy vstát a vydat se k Otcovu domu.

 

 

 

10. Ježíš je zbaven šatu

Jsme křesťané vychovaní tvrdostí doby, stojíme nohama na zemi, dokážeme hájit svoje přesvědčení a stát nesmlouvavě za svými názory. Jsme také lidé obklopení světem, který se na nás zvědavě dívá.

Co se však stane, vyzve-li nás Boží vůle, abychom se pro tento svět a právě proto, že si hrdě smíme říkat Boží děti, vzdali všeho, co je naše, co nám patří a zůstali před ním a lidmi docela nazí?







Pane Ježíši, i když ti vzali všechno vnější, stále ještě jsi byl nejbohatší ze všech bohatých, protože jsi se přibližoval k Otci.

 

 

 

11. Ježíš je ukřižován

Kam každý z nás touží dojít na své pozemské pouti? K cíli. K cíli, který si předsevzal, o který bojoval, pro nějž i mnoho obětoval.

To je smysl našeho prostého života. Takový cíl si určuje každý z nás a dokud jej naše oči vidí, bývají i naše kroky rozhodné a jisté. Ještě častěji se ale stává, že moudrost Otcova pro naše dobro změní náš směr. Jeho záměr zkříží náš plán a nám se zdá,jako bychom byli podvedeni a ošizeni, v prázdnotě.




Pane Ježíši, ty znáš takovou prázdnotu, víš jaké to je, přijít o všechno, nevnímat nic než bolest. Bůh Otec ti dal poznat dokonalou samotu, abys nikdy nezatoužil nás opustit. Kéž ani my tebe neopouštíme.

 

 

 

 

12. Ježíš na kříži umírá

Každý to ví, všichni si toho jsme vědomi, ale žádný z nás si to nedovede představit a proto se toho neznámého více či méně bojí. Jaké to bude poslední den, tu poslední hodinu, která nám bude na této zemi dopřána?

Co se stane s těmi, kteří nás obklopovali, milovali a na kterých jsme záviseli my? Kam přijdou naše myšlenky, práce, dokončená díla i nedokončená?






Pane Ježíši, až se tak stane a v našich dveřích se objeví posel s pozváním před Boží soud, kéž jako ty nemusíme říkat víc než:
“Do tvých rukou, Pane, poroučím svou duši.”

 

 

 

13. Ježíše položili do Mariina klína

Ne, cítíme to. My nebudeme mít tolik síly a odvahy, jako Kristus, abychom vyslovili ona slova.:Do tvých rukou Pane...” Náš život není tak bezelstný a čistý, abychom si jej troufli nabídnout Otci.

Co si tedy počne provinilé dítě, které se bojí přijít otci na oči? Jde nejdřív za matkou a jí se přizná a ona již zmírní otcům hněv i za cenu, že jeho rozhořčení nechá vylít na sebe.





Pane Ježíši, to nám připomeň na našem odchodu. Že také my máme tvé Matce Panně Marii se svým životem s důvěrou položit do klína - tebe.

 

 

 

 

14. Pána Ježíše uložili do hrobu

Když se nám zhatí naše plány, když nám někdo podrazí nohy a zničí naše dílo, když nás zradí přítel, když nám všechno vypadává z rukou, máme chuť trucovat, ukrýt se do nejzazšího kouta a tam si hýčkat svoje rány.


Vymýšlíme si všechno možné, hledáme na bližních chyby a slabosti, vzpomínáme, kdy se jim co nepovedlo, stále si připomínáme, kdy a kolikrát nám kdo ublížil a co dobrého jsme udělali těm druhým.


Pane Ježíši, všichni chceme jednou povstat k novému životu. To se ale nikdy nemůže stát, když budeme žít jen sami v sobě a pro sebe. Buď stále naším učitelem a průvodcem, aby již zde na zemi odumřelo pšeničné zrno našeho já pro jediné velké ty!

 

 

 

 

Matčina bolest, rozjímání u XIII. zastavení křížové cesty

Ježíš na klín své milé Matky položen

Zastav se se mnou milý čtenáři v duchu na posvátném chlumu hostýnském u XIII. zastavení nové křížové cesty. Snad jsi již nesčíslněkráte šel kolem tohoto obrazu, ale zda jsi zcela pochopil hloubku, jež je skryta v mistrné malbě umělce J. Úprky? Tyto prosté řádky naučí tě dívati se lépe a s větším porozuměním na jeden z nejkrásnějších uměleckých obrazů z utrpení Páně, jimž je ozdoben jak krásnými perlami svatý vrch hostýnský.
Střed obrazu tvoří scéna, jež slavnému sochaři italskému Michelangelovi získala nesmrtelné jméno – Pieta – Mrtvé tělo Ježíšovo vloženo je do klína Matky Páně. Po obou stranách kalvarské tragedie jsou přidány ještě dva obrazy, jež důstojně doplňují celkový obraz tak, jak zdobí dva krásné drahokamy královskou čelenku.

Nikodem... je zobrazen po levé straně obrazu.
Tajný učedník Krista Pána, člen velerady spěchá s nádobou vzácné masti, aby pomazal ku pohřbu mrtvé tělo Ježíšovo. Miloval Ježíše. Tajně, pod záštitou noci vyhledával příbytek Ježíšův. Hledal upřímně Boha. Byl však úzkostlivě opatrnický. Bál se výtek svých liberálních kolegů, kteří Mistra nenáviděli a proto veřejně se k svému Mistru nemůže přihlásiti. Ale když nastane večer, tu spěchá zahalen v plášť ztichlými uličkami do domu, kde bydlí Ježíš. A dobrý Mistr jej neodmítá. I pro něho je místo v srdci Božím. A Nikodem na tuto lásku nezapomněl. Spěchá nyní na Kalvarii, aby splatil Mistru svou vděčnost. Již se nebojí. Smrt Kristova odstranila z jeho srdce poslední překážky, jež mu bránily veřejně se přiznati ke Kristu. Hluboká bolest jímá jeho srdce a slzy lítosti kanou po vrásčité tváři. – Kolik je mezi námi lidí, kteří se podobají Nikodemovi. I oni mají rádi Krista Pána a hlásí se k němu. A přece něco stojí v cestě jejich lásce. Bojí se veřejně vyznat své přesvědčení. I v jejich duši je něco nezdravého, co brzdí, pokřivuje jejich nadějný růst... A co jest to? Lidské ohledy! Co by tomu řekli moji kolegové, kteří jsou jiného náboženského přesvědčení. A odtud jejich dvojí tvář – venku, v zaměstnání, v úřadě a doma. Jdou s duchem doby, ztrácejí však ducha Kristova.
Křesťane! Dnes přestala pro tebe doba, aby ses musel se svou vírou skrývat a omlouvat se, že se ještě odvažuješ býti katolíkem. Události posledních let válečných nám ukázaly, co pro nás víra v Ježíše Krista znamenala. Nesli jsme statečně strádání v německých věznicích a koncentračních táborech s živelnou nadějí, že na utrpení naše padá stín kříže Kristova a kde Ukřižovaný, tam jest i jisté vítězství. Toto vědomí sílilo nás i všechny ty, kterým jsme byli posilou a oporou v našem společném utrpení.
Býti křesťanem znamená radostně se přiznat k Ježíši Kristu, jenž praví! “Kdo mne vyzná před lidmi, toho já vyznám před Otcem svým v nebesích.” (Lk 12,8).
Křesťan je vyznavač!

Setník... je zobrazen po pravé straně obrazu.
Pohanský setník kopím otevřel bok Ježíšův. Ranil mrtvé tělo Ježíšovo, ale Ježíš zranil jeho duši. Z pohanského setníka se stává jeden z prvních svědků Páně, který se po prvé modlí své Věřím slovy: “Vpravdě Synem Božím byl tento.” (Mk 15,39).
Jak různé jsou cesty milosti Boží!
Někdo slouží Bohu od útlého mládí, jiného Bůh volá k své službě po mnohéch bloudění a životním zklamání. Jedni uchýlí se ke Kristu jako malé dítě do klína matčina, druzí musí býti náhle zasaženi milostí Boží. Bůh má ve svých rukou osudy národů i osudy jednotlivců od prvního jejich počátku. On čeká na každého člověka u nějakého milníku jeho života. Bůh čekal na Šavla na cestě do Damašku. Bůh dovede čekati. Učme se i my čekati a najíti pravý okamžik pro duše, které hledají Krista. Stačí mnohdy dobré, laskavé slovo, skutek lásky, upřímný zájem o bolest druhého a led je prolomen. Duše se radostně otevře Kristu.
Cela číslo 257 v pankrácké věznici. Obývají ji tři mladí političtí vězňové – básník, kasař, kněz. Když snese se soumrak do zatuchlé cely, ozývá se celou tichá modlitba sv. růžence. “Který pro nás těžký kříž nesl...” – Jeden z nich čeká rozsudek smrti. – “Jak je to těžké umírat nyní, když člověk teprve začal žíti. – Svou smrt jsem již prožil zde... Děkuji ti kamaráde, že jsi mi pomohl dobře se na ni připraviti.” – Tak děkuje knězi ten, jenž našel Boha na prahu smrti.
A když všichni tři šťastně se vrátili z vězení, píše opět druhý knězi: “Každodenně na tebe vzpomínám, neb tak upřímného kamaráda a k tomu ještě kněze, jsem v životě nepoznal. Nejraději vzpomínám na ty večery, kdy jsme se spolu modlili růženec, modlím se jej nyní denně se svou rodinou.”

Pieta... Mrtvé tělo Ježíšovo vloženo na klín Matky Sedmibolestné. Střed obrazu tvoří výjev Kalvarského dramatu. Matka Sedmibolestná s mrtvým tělem svého Ukřižovaného Syna. Majestát smrti. Celý obraz dýše žalem velkopátečním. Všichni kolem zdrceni bolem, chýlí hlavy v usedavém lkání.
Sv. Maří Magdaléna naposledy tiskne k svým rtům bezvládnou ruku Božského Mistra.
Tu ruku, která zachytla tonoucí její duši v hlubinách hříchu, tak jako kdysi tonoucího Petra na vlnách moře. Tu ruku životárnou, jejímž pouhým dotekem vracel Kristus Pán slepým zrak, hluchým sluch, němým rozvázal vazbu jejich němoty. Tu ruku, jež všude jen žehnala a zato byla proražena hřebem nelidských katanů. Horké slzy věrné učednice Ježíšovy skrápějí naposled tuto přesvatou ruku Kristovu.
Sv. Jan, miláček Páně zadumán v tichém hoři nad propastmi Boží lásky k nám, lidem. “Tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby nikdo, jenž v Něho věří, nezahynul, nýbrž měl život věčný.” (Jan 3,16). Maria Kleofe, Josef z Arimatie se tulí k mrtvému tělu Ježíšovu, jako opuštěné siroty u mrtvoly svého otce.
Matka Sedmibolestná. V náručí svém drží mrtvé tělo svého zmučeného Syna. Ó Matko, zda vzpomínáš těch tichých podvečerů v Nazaretě, když se vinul k tvému srdci tvůj Ježíš? A nyní – jaká změna. Leží posmívaný v náručí královny bolesti, která v nevýslovném hoři sklání se k Synovi, jehož tvář jest sevřena mukami tak, jako když klečel v zahradě Agonie, když svištěly biče u kůlu, když mu byly vmeteny v tvář chrchle a sliny a do ruky dána třtina, jako když vlekl břemeno kříže úpalem popravní cesty, jako když po tři hodiny trpěl v krvi a žízni na Kalvarii a pak sňat, položen do klína Té, která šla s ním, trpěla s ním a nyní obětuje jej Otci.
Uč se drahý křesťane při pohledu na bolest své Matky, snášeti bolesti i utrpení své. Tvé utrpe-ní křesťane, není jen utrpení tvé, nýbrž je to utrpení Kristovo. Každému našemu utrpení se dostalo smrtí Spasitelovou božského posvěcení a před dlouhým průvodem těch, kteří nesou své utrpení, kráčí již od tolika století jeho přesvatá Matka, jež viděla svého Syna umírati na dřevě kříže. Pamatuj, že ten, kdo chce býti blíže Kristu Pánu, ten musí nésti též těžší kříž. Nereptej proto a věz, že až ti snad bude nejbolestněji, tehdy budeš Kristu Pánu nejblíže, tak jako byla jeho přesvatá Matka, Panna Maria Matka Sedmibolestná. Neříkej proto: “Musím trpět, nýbrž smím trpět.” Tak i tobě z bolestných trnů Kalvarského utrpení Velkého pátku vykvetou překrásné růže jitra velikonočního.
Modli se s Církví sv. ony překrásné verše z církevní sekvence na svátek Sedmibolestné Panny Marie:
Prosím o to, Matko milá, bys mi rány v srdce vryla,
dej by můj byl Kristův kříž, každá rána, jež mu dána!
Muka Páně požehnaná se mnou, Matko, rozděliž.

P. Jan Formánek SJ

Autorem postního zamyšlení je jezuitský kněz P. Jan Formánek (1917–2000), který působil na Svatém Hostýně krátce po druhé světové válce a pak od roku 1990 až do své smrti. Zemřel na Svatém Hostýně 26. listopadu 2000 ve věku 83 let. Zde na lesním hřbitůvku je také pohřben.
Převzato z časopisu “Zprávy se Sv. Hostýna“ (duben 1946), který po druhé světové válce nahradil “Hlasy Svatohostýnské”.

 

 

Církevní rok - Velikonoce

 

Od Květné neděle do První neděle po Velikonocích

Následující řádky popisují Velikonoce zejména z hlediska lidových zvyků a obyčejů

6. NEDĚLE POSTNÍ (Palmarum )
Neděle Květná též Květnice je dnem, v němž se připomíná památka Kristova vjezdu do Jeruzaléma. S tím se v řadě zemí, především v Německu a Rakousku, ale místy i u nás, pojilo procesí, v němž se na památku této události táhl dřevěný osel na kolečkách, na němž seděla figura Krista nebo dokonce přestrojený člověk. Gotické vyřezávané dřevěné figury osla se sedícím Kristem se v Německu dochovaly již ze 13. a 14. století, i když zvyk je zřejmě ještě staršího původu.
"Radostí všichni plesejte a Pána Krista vítejte, přijel na tichým hovádku, dnes máme toho památku." (Ze 17. století)
Květná neděle nese název od květů, neboť přijíždějícího Krista vítali mnozí palmovými ratolestmi. V krajích, kde rostou palmy, se na paměť světily palmové listy, u nás převzaly tuto funkci větvičky jívy "kočičky" (klokoče, berany, ratolesti, košťata). Se svěcenými kočičkami se prováděly rozmanité praktiky, hraničící z hlediska církve až s pověrou. Posvěcené kočičky se zastrkovaly za domácí křiž ve světnici, za svaté obrázky nad stolem, staré se pálily. Na Písecku ovíjeli pruty jívy kolem dlouhé tyče zvané "beran", jejíž výška dosahovala někdy několika metrů. Bylo věcí prestiže mít nejvyšší ve vsi. Kočičky se také zapichovaly na okraj pole k ochraně úrody, dávaly se do sklepa, aby chránily "před jedovatinami", někde lidé dokonce jednu až tři posvěcené kočičky polykali na ochranu před bolestmi krku a zimnicí. Také se jimi vytíraly oči, aby nebolely.
Obchůzky s "lítem" se mnohde přenášely ze smrtné neděle na Květnou, stejně jako i vynášení smrti.
Lidé v ten den na sebe oblékali nejlepší či nové šaty, v okolí Hořic se každý snažil mít alespoň jeden kus oděvu nový. Ve vsích okolo Městce Králové vymetali ze stavení zelenými ratolestmi neřest. Nesmělo se péct, aby se nezapekl květ, protože potom by se neurodilo ovoce.

Velikonoce - pašijový týden

Poslední týden čtyřicetidenního půstu před velikonocemi se nazýval pašijový (též svatý, veliký). Velikonoce jako nejvýznamnější svátek křesťanské církve, spojený s památkou umučení a vzkříšení Krista, ovlivňovaly řadu od nich odvozených svátků pohyblivých.
Oslavy velikonoc měly velice starou tradici, původem ještě z doby předkřesťanské. Navazovaly pravděpodobně na židovský svátek pesach (odtud latinské označení pascha), jenž byl památkou vysvobození Židů z egyptského zajetí. Pesach připadal na den prvního jarního úplňku (podle židovského kalendáře 14. Nisan ).
Velikonoce jsou pozůstatkem roku řízeného současně sluncem (slunovrat) a měsícem (úplněk), který je pohyblivý, což působí rušivě v pravidelném běhu juliánského a gregoriánského kalendáře. Od počátku se křesťané snažili oddělit velikonoce od židovského svátku pesach, navíc propukaly spory o příslušné datum mezi Alexandrií Římem.
Alexandrijský způsob výpočtu data velikonoc byl nakonec v 6. století přijat obecně. Vychází ze zásady slavit velikonoce po jarní rovnodennosti (stanovené na 21. březen) v neděli po prvním jarním úplňku. Takto stanovená neděle velikonoční může být v rozmezí od 22. března do 25. dubna. Přesné tabulky pro určování velikonoc sestavil již v 5. století patriarcha Kyrill, doplněné později římským opatem Dionysiem Exiguem a anglosaským mnichem Bedou Venerabilis.
Protože lidé dříve neuměli astronomicky vypočítat datum prvního jarního úplňku, je v Dionysiových tabulkách k jeho stanovení užito devatenáctiletého kruhu. Léta měsíčního cyklu, označovaná čísly od 1 do 19, jimž se pro jejich důležitost říkalo zlatá (numeri aurei), se ve středověku užívala i v dataci listin jako vedlejší časové určení.

SAZOMETNÁ STŘEDA
Středa před Božím hodem velikonočním patří liturgicky ještě k postní době. V lidovém prostředí se jí říkávalo škaredá, sazometní či smetná, protože se toho dne vymetaly komíny. Škaredá prý pochází od toho, že se Jidáš škaredil na Krista; proto se podle lidové víry nesmí nikdo toho dne mračit, jinak by se škaredil po všechny středy v roce.

ZELENÝ ČTVRTEK
Dobu mezi čtyřicetidenním postem a Božím hodem velikonočním označuje liturgie jako "velikonoční třídení". Ve starokřesťanském pojetí se od 2. století k němu počítal Velký pátek, Bílá sobota a Neděle Zmrtvýchvstání jako jednota smrti a vzkříšení. Ve středověku pod tlakem mystikou prodchnuté zbožnosti zvítězila myšlenka zdůraznit jako samostatný celek umučení Páně, z něhož byla vydělena velikonoční neděle a jako náhradní den přidán Zelený čtvrtek. Teprve po druhém vatikánském koncilu bylo obnoveno starokřesťanské pojetí velikonoc; velikonoční třídení začíná večerní mší na Zelený čtvrtek a končí nešporami o Neděli Zmrtvýchvstání. V lidovém prostředí se však k němu často řadil celý Zelený čtvrtek, jak svědčí četné lidové zvyky.
Název Zelený čtvrtek je v Německu doložen již ve 12. století, odvozen snad od zeleného mešního roucha, jež se toho dne užívalo. Toho dne se měla jíst zelená strava (špenát, různé druhy zelí), aby byl člověk celý rok zdráv.
KOSTELNÍ ZVONY zní toho dne při mši naposledy, pak umlknou až do Bílé soboty, "odlétají do Říma". Mnohde existovala pověra, že když naposledy zvoní na Zelený čtvrtek zvon, má člověk cinkat penězi, aby se ho držely. Jinde zvonili paličkou o hmoždíř, aby stavení opustil hmyz a myši.
Hlas zvonů nahrazovaly o velikonocích nejrůznější klapačky, řehtačky nejen malé do ruky, ale především na jihovýchodní Moravě i velké klapačky na trakařích. Jejich hluk se rozléhal po celé vesnici, na mnoha místech se říkalo, že děti honí proradného Jidáše.
Již ze 16. století je dochována obchůzka s popěvky, namířenými proti Jidášovi a Židům, kteří ukřižovali Krista. V některých východočeských i západočeských venkovských kostelích bylo zvykem, že jeden z chlapců, jakmile kněz začal mši, vyběhl ven a pelášil pryč. Ostatní děti s klapačkami a řehtačkami za ním. Dbalo se, aby honěný chlapec, představující Jidáše, byl zrzavý. Někdy vybíhali chlapci společně a Jidášem byl pak nejlepší běžec či ten, kdo vyběhl z kostela jako prvý. Často se při pronásledování volalo: "Jidáše honíme, klekání zvoníme, při tom se modlíme ...." Méně často se Jidáš pronásledoval v jiné velikonoční dny.
PŘI MŠI na Zelený čtvrtek umýval biskup a řeholní představení nohy 12 starcům nebo řeholním bratřím, po obřadu je pohostili a obdarovali. Tento liturgický úkon je symbolicky spojen s Poslední večeří Páně, kdy tak Kristus stejně učinil svým učedníkům - apoštolům. Lidé toho dne často vstávali časně ráno, rodina se společně pomodlila, potom se všichni omyli rosou, jež měla zabránit onemocnění lišeji a dalšími neduhy. Jinde se tato pověra spojovala s Velikým pátkem.
Rubrika pražského misálu z roku 1482 popisuje, že po mši ve Svatovítské katedrále se Největší svátost odnese do Svatováclavské kaple a uloží do hliněné nádoby na oltáři. V pozdějších dobách (zhruba od konce 16. století) se ukládala do jednoho z vedlejších oltářů na paměť Kristovy úzkosti na Olivetské hoře v místě zvaném Getsemanská zahrada. Tento zvyk souvisí se zaváděním tzv. Božího hrobu v kostelích.
Na Zelený čtvrtek vstávaly hospodyně časně, aby zametly dům ještě před východem slunce; smetí se odnášelo za humna či na křižovatku cest, aby se v domě nedržely blechy. Kdo prý snědl před východem slunce pečivo nebo chléb pomazané medem, bude bezpečný před uštknutím hadů a žihadly vos a sršňů. Med měl ve velikonočních pověrách vůbec zvláštní místo. V podhůří Orlických hor házeli lidé do studní chléb namazaný medem, aby se v nich celý rok držela voda. Odpoledne bylo zakázáno pracovat.
V okolí Hořic bylo zvykem, že se proutkem svěceným na Květnou neděli doma šlehalo po podlaze a peřinách, přitom se volalo: "Ven hosti bez kosti." Tak se zaháněly blechy. Po západu slunce vykropil hospodář svěcenou vodou z nového dosud nepoužívaného hrnečku dům i jeho okolí. Obvykle nesměl kropit rukou, ale věchýtkem slámy; tak chránil obydlí před čarodějnicemi.

VELKÝ PÁTEK
V katolické liturgii je dnem hlubokého smutku; nekoná se mše a bohoslužba je složena jen ze čtení textů a zpěvu. Důležitou součástí pobožnosti je odhalení a uctění svatého kříže. Původní prostý a střídmý ráz liturgických oslav pozměnila až doba protireformace, kdy se zvýraznil význam oslav Velkého pátku jako dne, kdy je třeba myslet na spásu. Zejména jezuité se zasadili o rozvinutí forem, jimiž bylo věřícím umožněno konat další pobožnosti. Právě oni zavedli "Boží hrob"; zatímco původně v něm byl jen kříž, umístili tam monstranci zakrytou rouškou, kolem ní květy a mnoho svící, do dutiny pod oltářem sochu představující mrtvého Krista. Takováto úprava "Boži'ho hrobu" již byla provedena v 80. letech 16. století v Praze (předtím vůbec poprvé roku 1577 v Bavorsku). V 17. a 18. století se zvyk rozšířil obecně.
V barokní době vypjaté exaltovanosti a mystické symboliky se k poctě zemřelého Krista skládaly kantáty, jezuité zaváděli divadelní pašijové hry, vycházející ze středověké tradice (hra o třech Mariích apod.). Do okruhu předloh patří i středověká hra Mastičkář, jedna z nejstarších dochovaných českých divadelních her. Od středověku tyto hry předváděli především studenti. V některých oblastech se staly pašijové hry velikou a na pohled nesmírně atraktivní podívanou. V Hořicích na Šumavě se až do 1. světové války hrály německy, dívat se přicházeli lidé z blízkého i vzdáleného okolí.
Pašijové hry se předváděly i v jižních a západních Čechách, ať již místními věřícími pod vedením duchovního správce, nebo ochotníky za vedení učitele či jiného nadšence. Většina z nich realisticky přibližovala události posledních dnů Kristova života a jeho Zmrtvýchvstání, i když jsou od renesance známy i hry prostoupené navíc veselostí a šprýmy.
V různé dny během velikonoc, někdy již o Zeleném čtvrtku, častěji ale na Bílou sobotu o Vzkříšení, se pořádaly obchůzkové pašijové hry či spíše torza z nich. Chlapci, jeden přestrojený za Jidáše, jiný za židovského kněze, obcházel i s krátkými veršovanými proslovy stavení, potom přišel obvykle čert, který dostal od hospodáře poplatek, za nějž odvedl proradného Jidáše s sebou do pekla.
Na Velký pátek vstávali lidé před východem slunce a odcházeli se omýt k potoku, aby byli uchráněni před nemocemi. Někteří se ve vodě i potápěli, mládenci z okolí Volyně se pokoušeli vytáhnout ze dna v ústech oblázek, který pak hodili levou rukou za hlavu, což chránilo proti bolestem zubů. Děvčata zase stírala v osení rosu, aby byla chráněna před sluncem.
Hojně rozšířený zvyk, zvláště v krajích s rozvinutou plátenickou výrobou, byl předení pašijových nití. Kdo měl na šatu alespoň několik stehů ušitých těmito "čarovnými" nitěmi, byl uchráněn před uhranutím i zlými duchy. Košile ušitá z plátna takto upředených nití chránila před bleskem.
Řada pověr byla spojena s vírou v čarodějnice a hledáním ochrany před uhranutím. Na Velký pátek se nemělo nic půjčovat z domácnosti, protože s takovými předměty by se dalo čarovat. Především na dojačku a sítko k cezení mléka měly hospodyně dávat bedlivý pozor, pokud chtěly ochránit krávy před nečistými silami. Nesmělo se hýbat zemí, proto se nepracovalo na poli ani v sadu. Nesmělo se také prát prádlo; pradleny říkaly, že by ho místo do vody namáčely do Kristovy krve.
V některých vsích chodívali odpoledne chlapci s košíkem a sbírali vajíčka. Bývali tři s klapačkou v ruce, jeden převlečený za kněze, druzí dva za ministranty. Ve stavení odříkali verše o tom, že honí Jidáše, pak ministrant řekl: "Vajíčka v košíčku ještě nejsou", což bylo pobídkou hospodyni, aby nějaké darovala.
S Velkým pátkem byla spojena víra v magickou sílu země a zázraky, které se toho dne dějí. Podle lidové víry se země otevírala, aby odhalila na krátkou dobu ukryté poklady. Proto bylo večer o Velkém pátku vidět v lesích, u zřícenin hradů a na dalších opuštěných místech hledače pokladů. Poklad prý označovalo světélko, jindy zářící a kvetoucí kapradí, případně otvor ve skále či zdi, z něhož vycházela zvláštní záře. Toho dne se podle pověsti otevíral na několik hodin i Blaník. Jinde věřili, že mohou na souš vycházet z vody vodníci a prohánět se na koních.

BÍLÁ SOBOTA
V různých křesťanských církvích získala během staletí odlišnou tvářnost a mnohé z obřadů přešly do všeobecného povědomí. Příkladem toho je svěcení ohně (resp. světla), které je zachováno v různých liturgiích, včetně etiopské.
Obřadu spojenému s žehnáním světla, při němž se zpívají žalmy, se říkalo lucernarium. Doloženo je také ve slovanských bohoslužbách sv. Cyrila a Metoděje na Velké Moravě i sv. Prokopa v sázavském klášteře.
Bílá sobota nebyla ve starém křesťanském světě dnem liturgickým, konala se jen noční bohoslužba vigilie. Před vigilií se posvětil oheň, od kterého se zapálil paškál (velikonoční svíce) a jím se světlo přeneslo do kostela. Svěcení ohně se postupně stalo slavnostním obřadem a římský císař Konstantin Veliký dokonce počátkem 4. století nařídil, že má , být celé město osvětleno ohni.
V českém prostředí se na Bílou sobotu světil oheň před vchodem kostela. V mnoha vsích byl zvyk, že se doma uhasila všechna ohniště. Před kostelem vložila hospodyně na hraničku vlastní polínko a když kněz oheň posvětil, vzala žhavý oharek domů a zažehnala jím oheň nový. Z ohořelých dřev se zhotovovaly křížky, které věřící nosili do pole, aby dobře rodilo; popelem z posvěceného ohně se sypaly louky. Někde bylo zvykem dávat uhlíky za trám domu na ochranu před požárem. Aby se zabránilo různým pověrečným praktikám, platil ještě počátkem 20. století příkaz církevních úřadů, že se má ohniště po vykonání liturgického posvěcení ohně zalit vodou, aby se popel znehodnotil a ohořelé zbytky se měly pod dohledem odnést.
Vzkříšení je původem slavnost mimoliturgická, oblíbená v celé střední Evropě. Z "Božího hrobu" v kostele se vyzvedla monstrance s Největší svátostí a také Kristova socha nebo obraz, které se v průvodu nesly obcí. V době baroka se nad monstrancí nesl baldachýn, průvod se honosil četnými korouhvemi, svátečním krojem lidu a později uniformami spolků.

BOŽÍ HOD VELIKONOČNÍ
V rámci svátku se provádělo okázalé svěcení velikonočních pokrmů beránka, mazance, ale také vajec, chleba a vína. Toto svěcení mělo kromě symbolického významu i praktický podtext. Po období dlouhého půstu by mohl náhlý přechod k tučné stravě přivodit obtíže. Proto se světily určité pokrmy, které měly tělo na návrat k běžné stravě pozvolna připravovat.
Na Chodsku jedli věřící pokrm posvěcený v kostele vždy stoje. Pokud kdokoli přišel do stavení, ať vrchnost nebo žebrák dostal kousek z posvěceného jídla. Ve východních Čechách obětoval hospodář kus svěceného mazance, vejce a víno zahradě, poli a studni, aby byla dobrá úroda, hojnost ovoce a zdravá pitná voda. Na Šumavě lidé věřili, že vzpomínka na to, že člověk jedl o Božím hodu velikonočním posvěceného beránka, pomůže nalézt ztracenou cestu zbloudilci v lesích.
Obyčej se v polovině 19. století na Bechyňsku popisuje: "Mladé hospodyňky a vyšňořené dcerky v národním kroji ... v levé ruce modlitby se šátečkem, v pravé uzlík sněhobílý a v něm talíř s mazancem a vejci, červeně, modře, žlutě i jinak barvenými. Při "hrubé" postavila v kostele každá svůj uzlík před sebe a když bylo po mši, kráčely všechny k hlavnímu oltáři a kladly uzlíky své, poněkud je uvolnivše, na oltář, ku posvěcení. Když se tak stalo, odstoupily opět do lodi chrámové, pan farář vystoupil ze sakristie a jakmile vystoupil, spustili hudebníci na kůru pochod a hráli jej tak nadšeně, jako by o nějakém svatebním průvodu. Zatím světil pan farář mazance a vejce, a když bylo po svěcení, hospodyňky a dívky si požehnané věci opět vzaly a odnesly. Doma je postavily na stůl, hospodář požehnav ještě křížem věci ty, ukrojil před obědem každému domácímu po krajíčku mazance a dal každému i po vejci."

PONDĚLÍ VELIKONOČNÍ
Z hlediska zvyků českého lidu bylo nejvýznamnějším dnem velikonočního cyklu pondělí velikonoční, i když se k němu žádné významné liturgické úkony neváží. Toho dne se odbývala pomlázka, velikonoční hodování, mrskút (proto "mrskaný pondělek"). Zvyk sám je zřejmě velice starého původu, stejně jako zdobení vajíček kraslic. Původně šlo zřejmě o magický obřad, jehož se účastnili dospěli, teprve časem se posunul do polohy zábavy.
Dům od domu chodívali mládenci za děvčaty, později hlavně děti, se spletenými pomlázkami (dynovačkami, mrskačkami, šlehačkami, binovačkami, na Moravě též tatary) obyčejně z vrbového proutí, zdobenými stuhami. Jimi šlehali dívky i ženy v domácnosti, vinšovali a dostávali malovaná vajíčka. Toto základní schéma velikonoční pomlázky mělo řadu místních variant. I když dívky při mrskání křičely, na oko utíkaly a durdily se, byla by se velice hněvala ta, za níž by nějaký hoch nepřišel vymrskat ji. Na Slovácku je dokonce pomlázka znamením přátelství mezi rodinami; dítě nechodilo k těm sousedům, s nimiž se jeho rodiče hněvali. Mnohde bylo zvykem, že v úterý chodila na oplátku s pomlázkou děvčata, někde místo ní polévala chlapce vodou, aby byli svěží.
V mnoha vsích bylo prastarým obyčejem číhat na děvčata v pondělí zrána (obvykle když šla do kostela) a vyšlehat je, aby byla celý rok zdravá, veselá a pilná. Na Chodsku i na Boleslavsku vyšlehal hospodář všechnu čeládku i rodinu, aby nebyli líní.
Dynovačka se čepejří, ať mi má Andula nevěří poženeme se do dveří, a ze dveří do kuchyně, a z kuchyně šup do síně: budeme se šlehat upřímně.
O stáří velikonoční pomlázky a její po staletí nezměněné podobě svědčí vzpomínky pražského kazatele Konráda Waldhausera; žijícího ve 14. století, že se manželé a milenci v pondělí a úterý velikonoční šlehají metlami, tepají i rukou. Ospalé i lenivé prý časně z rána házejí do vody nebo alespoň polévají. Deník z doby vlády Rudolfa II. uvádí, že v Praze se před velikonocemi prodávaly po ulicích pestrobarevné metly, s nimiž pak všichni venku pobíhali. Potkal-li prý kdo pannu, šlehal ji po ramenou i rukou, aby dostal velikonoční vejce. Této kratochvíli se oddávali i zemští úředníci.
Hody, hody do provody, dejte vajíčko malovaný. Nedáte-li malovaný, dejte aspoň bílý, slepička vám snese jiný.
Koledníci dostávali vajíčka namalovaná i jednobarevná (nejčastěji červená), stejně jako bohatě malované a i jinak zdobené kraslice. Od pohanských dob bylo vejce symbolem života, snad právě proto se spojovalo s oslavou jara.
Lidová legenda z Blešna u Hradce Králové vysvětluje vznik tradice malovat velikonoční vajíčka: Když Ježíš se svatým Petrem chodili po světě, přišli do jednoho statku a poprosili hospodyni o kousek chleba. Ta však neměla v celém stavení ani skývu. V tom uslyšela kdákání slepice, seběhla ke kurníku a našla vejce. Upekla ho v teplém popelu a jím nakrmila oba pocestné. Když odešli, chtěla smést koštětem pohozené skořápky. Jaké bylo její překvapení, když uviděla, že se proměnily ve zlato. Selka potom každého pocestného častovala vejci, ale žádná skořápka se ve zlato neproměnila. Časem začala vejce rozdávat na výroční den návštěvy oněch dvou pocestných.
Michelangelo Neverici Tomas.jpg (53494 bytes) S vajíčky provozovali o velikonoční pondělí a někdy i v následující dny dospělí i děti různé hry.
Běžné bylo "sekání" do vajec. Jeden chlapec uchopil vejce do dlaně, aby jen špička vykukovala mezi palcem a ukazovákem. Druhý hoch vzal krejcar a mrštil jím proti vejci. Pokud se krejcar zasekl, patřilo vejce házejícímu chlapci; pokud se svezl či se vůbec do vejce netrefil, zůstalo vejce tomu, kdo ho držel. Méně často se krejcar zasekával do vejce položeného na zem (do důlku ).
Při ťukání" dva hoši lehce udeřili špicí " svých vajec proti sobě. Čí špice se rozbila, ten prohrál a musel dát vejce soupeři. Někteří chlapci podváděli a přinesli vejce vyfouknuté a naplněné smolou, které se nerozbilo. Pokud ostatní takový podvod zjistili, bylo pochopitelně s nepoctivcem zle.
"Koulení" mělo různé varianty. V jedné z nich se vajíčka dala do řady a chlapci k nim z větší dálky kutáleli "kudrnu" (kouli slepenou z volských chlupů). Kdo zasáhl vejce, mohl si ho vzít. Jiným způsobem koulení bylo spouštění vajec po nakloněném šindeli či dřevěným žlábkem na rovnou zem. Komu se podařilo zasáhnout jiné vejce, získal ho. Existovaly varianty, při nichž byl vítězem ten, jehož vejce se dokutálelo nejdále. V okolí Vamberka se pro tento účel připravovalo speciální valbisko" s přesně stanovenými rozměry (6,5 m x 0,5 m), na němž se dalo soutěžit 10 vejci najednou. Stavitel valbiska dostával od hráčů zaplaceno za přípravu jeden nebo dva krejcary. Na Chodsku se scházela mládež na návsi a házela vejce buď do výšky nebo jím přehazovala střechu tak, aby dopadlo na měkký drn. Pokud se vejce od některého děvčete chlapci rozbilo, sklidila dívka posměch a hoši říkali, že bude nestálá.
Spojení obrázku zajíčka se svátkem velikonoc nemá dlouhou tradici, ujalo se koncem 19. století a rychle se rozšířilo. Vychází z německého prostředí, v českém ji rozšířila povídka K. Schmidta "Kraslice", v níž vykládá, že kraslice snáší v poli pro mravné děti zajíček. Od té doby se začali zajíčci objevovat v cukrárnách, pekárnách, papírnictví na nejrozmanitějším zboží.

BÍLÁ NEDĚLE
První neděle po velikonocích se tak nazývá proto, že mnohde nosili toho dne novokřtěnci naposledy bílé křestní roucho. Dnes je často dnem slavnostního prvního sv. přijímání.
Od roku 2000, kdy byla svatořečena Faustyna Kowalská, se tato neděle slaví jako neděle Božího milosrdenství.

Převzato z knihy Vlastimila Vondrušky "Církevní rok a lidové obyčeje"