|
NAPŘIMTE SE A ZVEDNĚTE HLAVY!
"Vážený pan František, bratře můj, jak se máš? Doufám, že máš se dobře ve všech sektorech života. Stalé na Tebe myslím a vzpomínám. Pro zatím nenášel jsem takový kamarad jako jsi Ti tady v Evropě, jestli to venku a nebo tady ve kriminale. Proto jsem rád, že pan Bůh nás umožňoval to, že jsme si seznamili," píše cizinec arabského původu v dopise faráři Františku Liznovi. Za vraždu dostal dvanáct let vězení. "Příteli, ve vězení ve Valdicích potkal jsem si se Salaj Miroslav, on má romskou národnosti, ale on s Tebou seděl za totality a když jsem o Tobě zminoval on Ty znal a vkladal o Tobě mnoho dobrých věci. Když jsem se mu zeptal, proč nedopisujete spolu, říkal, že je hříšník a se stydí s vámi spojit."
František Lizna má takových dopisů čtyři napěchované šanony a také jich stovky do vězení poslal. "Je to farář vyděděných," napsal o něm před časem časopis Dialogy.
VE VYŠEHORKÁCH
Štíhlá věž kostela ve Vyšehorkách je z tmavého dřeva a trčí k nebi jako vztyčený prst. Kdyby zrovna nebyla mlha, byla by vidět i z nedaleké Mohelnice. Ve všední den dopoledne se na vesnici obvykle na mši nechodí. V podhůří Jeseníků začal navíc padat sníh s deštěm a v promrzlém kostele je asi ještě větší zima než venku.
Přesto se uvnitř svítí. V lavici se do kabátu chumlá žena šedivých vlasů a nalevo od oltáře stojí mladý muž. Předčítá z Bible. Odřená bunda je mu těsná přes ramena i v pase a z krátkých rukávů leze svetr. Kněz sedí na stoličce a vedle něj si hoví pes nejisté rasy, ovšem spokojeného vzhledu. Nehne se z místa, ani když farář vstane a ujme se slova. "Napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vykoupení je blízko!" Výzva z Lukášova evangelia se rozlétla kostelem. Žena i mladík se pokřižovali, pes na stoličce vrtí ocasem.
Oltář je vytesaný z kamene a na stěnách okolo vystupují z omítky staré malby. Kostel tu stojí od čtrnáctého století. V padesátých letech vyhořel zasažený bleskem a komunisté tehdy nedovolili, aby ho církev znovu opravila. Už devět let však farnost zase žije. V roce 1995 sem nastoupil jezuitský kněz, disident v dobách totality a rebel v současné církvi František Lizna. Za kopcem totiž leží Mírov, hrad s nejtěžší věznicí, a právě ten sem faráře přivedl.
Bohoslužba se chýlí ke konci. František Lizna dělá krok od oltáře k lavicím a spodní lem sutany odkrývá zánovní turistické boty. "Pozdravte se pozdravením pokoje," vyzývá ženu i mladíka v těsné bundě a vzápětí je obejme. Pes příliš pokojný není. Seskočil ze své sedačky, motá se pánovi pod nohama a žárlivě kňučí.
V JÁCHYMOVĚ
Příchod do kraje pod Jeseníky byl pro Františka Liznu vlastně návratem domů. V roce 1941 se narodil v Jevíčku a po válce se s rodiči stěhoval do nedaleké Moravské Třebové a později do Velkých Opatovic. Otec byl lidovec a ortodoxní katolík, takže to po únoru 1948 netrvalo dlouho a skončil ve vězení. "Odpor vůči komunistům byl u nás doma stejně pevný jako víra v Boha," vzpomíná na svou výchovu František Lizna. Bylo tedy jen otázkou času, kdy ho komunisté pošlou za mříže také.
Poprvé se to stalo v devatenácti letech. Zamiloval se do děvčete ze sousední vesnice, a když tam jednou přišel na schůzku, jejího otce právě zatkli. Byl to sedlák a nechtěl do družstva. Mladý František strhl z národního výboru rudý prapor, rozerval ho na kusy a rozvěsil po stromech. Druhý den ho sebrali.
Sedm měsíců v Jáchymově, hned potom vojna v Michalovcích a tam zase příhoda s vlajkou. Byl první máj a velitelé rozhodli: "Sovětský prapor ponese Lizna!" Věděli, že odmítne, ale měli za úkol "osladit" mu život, kde se dalo. Vlajka letěla do kouta a vzpurný voják do lesů pod Vihorlatem pást ovce a prasata. Napouštěla se tam zrovna Zemplínská Šírava a na protějším kopci tábořili cikáni. Pasáček Lizna nafasoval samopal. Kdyby prý chtěl někdo dobytek ukrást, aby mohl socialistický majetek ochránit. Musel by si však vystačit se slepými náboji, protože byl politicky nespolehlivý a ostré nesměl dostat do ruky.
Samopal zůstal pod palandou a František Lizna se s cikány spřátelil. Přišla však chvíle, kdy svá zvířata neuhlídal. Stádo ovcí zmizelo a další vězení bylo na obzoru. "Jestli je odehnali cikáni, už z nich neuvidím ani chlup," říkal si v duchu. Celý den bloudil v lesích a modlil se, jako snad nikdy předtím. Už to skoro vzdal, ale vtom své ovce našel. Krčily se v dolíku, jedna přitisknutá na druhou. "Bylo jich skoro padesát a já netušil, jak je těmi lesy poženu domů," vzpomíná a je vidět, že má tu situaci před očima snad už posté. "Stalo se ale něco nečekaného. Zvedl jsem ruce, ovce se ke mně nahrnuly a nepřestaly se kolem tlačit, ani když jsme vyšli k salaši. Tak jsem je přivedl až do ohrady."
Žena s šedivými vlasy nosí na stůl talíře polévky. Jmenuje se Josefka a na faře je hospodyní. "Už v tom lese jsi mohl poznat, že jednou budeš knězem," dodává Josefka k příhodě s ovcemi. František Lizna není na faře jejím jediným strávníkem. Ke stolu usedají další čtyři muži. Je mezi nimi i mladík v těsné bundě a také oblečení ostatních nezáří novotou. Mezi lidmi bez domova je fara ve Vyšehorkách známou adresou.
Lžičky zvoní o porcelán a fena Líza pod stolem čeká, jestli se s ní někdo rozdělí. Také ona přišla z ulice. "Bezdomovci venku mrznou, ale kostely a fary zůstávají zavřené. Asi tam mají strach, aby jim ti chudáci neumazali koberce," hučí do talíře František Lizna. Všichni kolem stolu vědí, že svá slova myslí vážně. "Kdyby tady zrovna seděl papež, mluvil by stejně," směje se Josefka a naběračkou rozděluje guláš.
"Mnohokrát díky za Tvoji ochotu a láskavost, že jsi mi posílal znamky a také, že mi posíláš čaje. Díky Bohu, že aspoň mám Ti venku, který mi rozumí a čte mé myšlenky. Zde ve kriminale člověk nepotřebuje než trošku čaje a par znamek k dopisování. Jinak pořad čtu a čtu, a moje nejoblíbenější literatory jsou Bible a Kuran. Bible a Kuran jsou hlavní zdroje, kde člověk vyčerpává duševní jídlo. S tím jídlem roste v nás moudrost, klid, vyrovnanost a spokojenost."
NA PANKRÁCI A BORECH
V 16. století založil ve Španělsku svatý Ignác z Loyoly Tovaryšstvo Ježíšovo a dnes je to nejpočetnější katolická řehole. Řád má na celém světě dvacet tisíc členů známých jako jezuité. Jsou to buď kněží, nebo bratři, tedy členové řádu nevysvěcení na faráře. Tovaryšstvo je výhradně mužskou záležitostí a nemá ženskou větev. Ke svému hlavnímu poslání řadí práci v misiích, dialog mezi vyznavači různých náboženství a pomoc chudým a nemocným.
František Lizna vstoupil k jezuitům v roce 1968. Pracoval tehdy jako ošetřovatel v ústavu pro mentálně postižené ve Velehradě a měl za sebou už druhé vězení. V nákladním vlaku chtěl utéct za hranice, ale v Břeclavi ho chytili a poslali na Pankrác. "V Jáchymově jsem byl mezi politickými vězni, ovšem na Pankráci jsem se už setkal s opravdovými zločinci. Tam jsem poprvé okusil to prostředí nasycené násilím, beznadějí a utrpením," vzpomíná vyšehorský farář.
Zatímco pokus o emigraci nevyšel, sblížení s jezuity přineslo možnost odejít z vlasti a už se třeba nikdy nevrátit. Uvolněné poměry roku 68 nijak nebránily, aby řád poslal čerstvého novice do koleje v Anglii. Odtud měl František Lizna putovat do misie v Rhodesii, ale nakonec skončil v rakouském Innsbrucku. A tam požádal představené o návrat domů. "Bylo to zvláštní. Na přechodu v Břeclavi mě policajti vytáhli z vlaku a odvedli do kanceláře, kterou jsem už dobře znal. Vyslýchali mě tam, když jsem před tím utíkal," usmívá se František Lizna. "Tentokrát chtěli pro změnu vědět, proč prý se vracím."
Ani dnes není snadné dostat z faráře na tuhle otázku jednoznačnou odpověď. Jednoduché věty o rodné zemi od něj neuslyšíte. Je ovšem možné, že přání stát se knězem doma skutečně sehrálo roli. Poměry už sice zase začaly přituhovat, přesto se František Lizna stačil zapsat do semináře v Litoměřicích a v roce 1974 ho církev vysvětila.
První mše byla však i poslední. Okamžitě po primici mu komunistické úřady odebraly státní souhlas, bez kterého duchovní nesměli veřejně působit. Dnes o tom mluví jako o požehnání. "Teprve, když vám sebrali souhlas, dostal jste se ke skutečným kořenům křesťanství. Pohodlí fary bylo pryč a každou chvíli hrozilo, že vás zase zavřou."
A to se také stalo. V roce 1977 patřil František Lizna k prvním, kteří podepsali chartu, a začátkem osmdesátých let dostal dvacet šest měsíců za šíření samizdatu. Tentokrát ho čekaly plzeňské Bory. Komunisté tam tehdy věznili také Václava Havla a přestože se oba disidenti mohli potkat už dříve, na Borech se viděli poprvé.
Za krádeže tam seděl i jeden ze čtyř bezdomovců, kteří teď u stolu ve Vyšehorkách dojídají guláš. Když však chce ke vzpomínkám na Bory také něco přisadit, paní Josefka ho okřikne: "Ty tady moc nemudruj! Vždyť jsi tam byl na Havla nasazený, abys na něj donášel. A tady na Františka beztak taky," směje se hospodyně.
Muž se sice chabě brání, ovšem zdá se, že o své nevině sám příliš přesvědčený není. Od té doby byl ve vězení ještě několikrát, ale nakonec zakotvil na faře. Chodí Josefce nakupovat a nosí dopisy na poštu. Ze svých sociálních dávek přispívá na jídlo a zbytek si odkládá, aby měl na letenku. Na jaře chce cestovat na Nový Zéland. "Už mám té Evropy plné zuby," vyprskne najednou a tentokrát to zní věrohodně. Podobně už si našetřil na letadlo do Dominikánské republiky a dvakrát byl ve Spojených státech. Pokaždé se však na faru vrátil. Vždy bez koruny, vyčerpaný a hladový jako všichni, kteří tu hledají útočiště, když nevědí kudy kam.
V BRNĚ
První veřejnou mši od ztráty státního souhlasu sloužil otec František pár dnů po 17. listopadu. Nebylo to v kostele, pozvali ho studenti filozofické fakulty v Brně. V aule nebylo k hnutí a farář tam vstupoval s bušícím srdcem. Svou jedinou mši pro veřejnost měl před patnácti lety. Od té doby byl zvyklý jen na hrstku lidí při tajných bohoslužbách v bytech nebo někde na louce. "V té aule to byla navíc první mše od chvíle, kdy byla postavena," vzpomíná na svůj oficiální návrat František Lizna.
Několik měsíců působil na faře v Dolních Věstonicích, potom dostal farnost právě v Brně. A pustil se do práce. Po první bohoslužbě vytkl kostelníkovi, že při svém čtení z Bible vystoupil na kůr, místo aby zůstal dole mezi lidmi. "Stál tam nahoře a lidé na něj zespodu hleděli, jako by si hrál na Boha," vypráví o tom farář. "A tak jsem se tam zapsal. Hned si naštvat kostelníka, to nebyl dobrý start."
V Brně vydržel pět let. Staral se o farnost, dopisoval si s vězni a setkával se s těmi, které z vězení propustili. Už v Brně měli dveře na faru otevřené. Když s něčím v církvi nesouhlasil, na rovinu to všem řekl. "Co je to za faráře, který odmítne pohřbít cikána jenom proto, že celý život nechodil do kostela? Jednoho odmítne a spousta dalších už nikdy nepřijde," říká kněz. Když při posledním sčítání lidí došel ke kolonce národnost, napsal tam: "romská".
Nakonec cítil, že už pro něj v Brně není místo, a rozhodl se odejít. Celý život pracoval v ústavech a nemocnicích, pečoval o lidi, kteří se často nemohli ani pohnout, nebo byl mezi vězni. A teď ho to tam zase táhlo, blíže k těm, nad kterými ostatní zlomili hůl.
Požádal proto o přeřazení. Připravil si tři varianty, které ho nejvíce lákaly: romské ghetto Chánov na severu Čech, misii někde v Rusku nebo nejtěžší věznici v zemi. Jezuitský provinciál rozhodl, že to bude Mírov. "Přidělte mi celu. Ať tu můžu být i v noci," vyrukoval na ředitele věznice, když tam poprvé přišel. Protože to české zákony nedovolují, musel se spokojit s opuštěnou farou ve Vyšehorkách a odtud do Mírova dojíždět.
"Drahý Františko. Rád bych Ti nějakou formou revanžovat, ale jak to sam znáš podminky, kde se nacházím. Přesto všeho můžu říci děkuji Allaha za to, co mi dal a davá, za silu, odvahy a rozum abych mohl dodržovat jeho kazani alespoň v minimálmím měřítkam. V současné době, aby člověk mohl dodržovat Boží kazaní potřebuje mnoha síly a pevnou vůli. Pro zátím můžu dovolovat a říci, že jsem na uprostřed, čili na transformačni bod mezi dobro a zlo, mezi život a smrt. Častěji přeju z Allaha smrt, už těším, abych mohl potkat s náším osudem."
NA MÍROVĚ
Kdo jednou uviděl mírovský hrad, jen těžko na ten pohled zapomene. Vládne okolní krajině a vzhledem i historií vzbuzuje tajemnou úctu. Už v 16. století sloužil jako vězení. O dvě století později tu čtyři roky čekal na smrt děkan Lautner, oběť čarodějnických procesů. Za druhé světové války byl mučírnou a věznicí gestapa a od padesátých let si tu komunisté vyřizovali účty s odpůrci režimu, včetně farářů.
František Lizna se stal zaměstnancem vězeňské správy a co druhý den sem chodil do práce. Setkával se s vězni, kteří o to stáli, nosil jim knihy a rozmlouval s nimi o Bohu, o vině a trestu i o všedních věcech. Ve vězeňské kapli sloužil mše. Strohou vrátnicí vcházel pravidelně do hradu a myslel na svého oblíbeného básníka Jana Zahradníčka, který tady byl za komunistů zavřený.
Když v Dubu na Moravě umlátil vrah sekerou pátera Vrbíka, byl mezi prvními, kdo ho ve vazbě navštívili. "Boj se zlem chce trpělivost. Nevěřím na náhlá obrácení," říká František Lizna. "I ti nejubožejší ze všech však mají duši. A to je ten motor, který mě pohání, abych jim byl nablízku. Znovu a znovu jim chci říkat, aby si už konečně dali pozor, jinak s nimi bude amen."
Oběd skončil, bezdomovci se rozešli po svých a paní Josefka servíruje čaj. Na stole leží ručně vyřezávaná šperkovnice potažená červenou látkou z vězeňských tepláků. Působí středověkým dojmem. Podobných předmětů je tady více, všechny dostal František Lizna darem. Obraz, lepená schránka na bibli vykládaná tepaným plechem, báseň.
Od loňského května byl farář za zdmi hradu jenom několikrát, protože už tam nepracuje. Vedení věznice mu oznámilo, že je v důchodovém věku a že už ho nepotřebuje. Za pár dnů nato mu z Nadace charty 77 oznámili, že dostal cenu Františka Kriegla. Nejvýznamnější domácí ocenění v oblasti lidských práv obdržel za působení ve věznicích.
"Ale vždyť si za to může sám, že ho vyhodili," volá z kuchyně hospodyně. "Pořád tam něco nosil, a přitom věděl dobře, že se to nesmí. Kdybyste viděli, co se tady dělo, když šel ráno do práce. Ještě ten prý potřebuje kafe, ten zase cukr...," žaluje Josefka. Čtyřicet let pracovala na Velehradě v ústavu pro postižené, ale pak se rozhodla, že se přestěhuje do Vyšehorek. "Musela jsem na něj dohlédnout. Jinak by ho ti jeho chudáčci ukradli i s farou." Kněz však mávne rukou. "Ty máš tak co mluvit. Kdybys tam chodila se mnou, nosila bys jim taky."
V magazínu Policista, který je měsíčníkem Ministerstva vnitra, vyšla v červnu 2000 reportáž o mírovské věznici. "Odtud se neutíká," stálo v titulku a článek končil slovy: "...a třebaže za tlustými červenými zdmi žije všelijaká čeládka, v podhradí mohou klidně spát." Za čtvrt roku na to zmizel Jiří Kajínek, který měl v hradu strávit zbytek života. Podhradí bylo na nohou a policie i armáda měly manévry. Fara ve Vyšehorkách byla jednou z prvních, kam pronásledovatelé slavného vězně vtrhli. Ve farní zahradě potom samopalníci hlídkovali několik dní. "Kajínkův útěk byl požehnáním pro české vězeňství," prohlásil tehdy v novinách František Lizna a myslel to stejně upřímně, jako když se kdysi pustil v Brně do křížku se svým kostelníkem.
"Příteli, vím že jsi křesťan a já jsem Musliman, ale zradím Ti o věc, které mi trápí a to, že nejsi musliman. Protože jak jsme se dohodli, až odcházím ze vězení nachystáme cestu do Mekky, do velký pouť. Vím, že máme stejného vytvořitele, stejného Boha, ale jen tolik, abys mohl s mnou do Mekky a myslím si to vyžaduje, aby v budoucnosti o tom uvažoval."
NA CESTĚ
"Máte dobré boty," utrousí František Lizna, když si všimne pohorek na mých nohou. V koutě stojí nové boty, ve kterých teď chodí i do kostela. Jednak je v nich teplo, jednak je potřebuje pořádně rozšlápnout. Po Velikonocích se chystá na dlouhou cestu, ovšem Mekka to nebude. Tři tisíce kilometrů do španělského Santiaga de Compostela má být třiašedesátiletému muži další životní zkušeností.
Do slavného poutního místa pod Pyrenejemi chce farář z Vyšehorek vyrazit sám. Od svého provinciála si vyžádal doklad a ten by mu měl cestu usnadnit. Není to však vstupenka na fary, která by mohla znamenat pohodlné bydlení. Francouzsky a německy se tam pouze píše, že František Lizna je poutník, aby mu úřady nekomplikovaly cestu. Hlavně v Německu nevidí policisté rádi, když někdo přespává pod širým nebem.
Na první pohled totiž nikdo nepozná, že ten muž ve sportovním svetru je knězem. František Lizna kolárek nenosí ani při slavnostních příležitostech. Když na Pražském hradě přebíral od prezidenta Havla medaili T. G. Masaryka, vzal si na krk kravatu, kterou mu na Mírově daroval jeden z vězňů. "Všichni po mně pokukovali. Chtěli vědět, odkud mám tak parádní šlajfku," vzpomíná.
Putování do Španělska nebude první velkou cestou, na kterou se František Lizna vydá. Přesně před dvaceti lety šlapal z Františkových Lázní na svatý Hostýn a o rok později se na Hostýn vydal znovu. Tentokrát však vyrazil z vrcholu Kremence na pomezí Slovenska, Ukrajiny a Polska. Prošel tak napříč celým Československem a dodnes na tu cestu vzpomíná jako na jeden z největších životních zážitků: "Na Borech jsem byl často na samotce a tam mě to napadlo. Obrovská touha rozrazit stěny kobky, projít ten prostor a tím se osvobodit!"
"Když se jednou rozhodl, tak určitě půjde," nepochybuje Josefka, když chystá svému faráři a jeho bezdomovcům večeři. Těší se, že si tou dobou trochu odpočine. "Alespoň tady bude chvíli klid."
Převzato z Hospodářských novin, 26. března
2004
|
