(Panna Maria Svatohostýnská)

Významné mariánské poutní místo na střední Moravě,
v Olomoucké arcidiecézi, ve Zlínském kraji

Svatý Hostýn

Oficiální, denně aktualizované stránky Matice svatohostýnské a Duchovní správy na Svatém Hostýně,
které pro Vás připravujeme s vírou, nadějí a láskou. Jsou zaměřeny do duchovní i světské sféry.

Jezuité ve světě i na Svatém Hostýně

Řád Tovaryšstva Ježíšova vznikl v 16. století (r.1540), kdy vznikaly nové tzv. apoštolské řády. Založení Tovaryšstva Ježíšova je spojeno s postavou baskického šlechtice Ignáce z Loyoly (1491–1556). On sám toužil po vojenské kariéře, ale zranění nohy ve válce Španělska proti Francii ho upoutalo na dlouhou dobu na lůžko a tam si krátil dlouhou chvíli čtením knih „Život Kristův“ a „Legendy o svatých“, protože jiná literatura nebyla k dispozici. Přitom uvažoval o tom, že i on by chtěl „pomáhat duším k větší slávě Boží“. Po studiích v Barceloně, Alcale a Salamance získává titul magistra filozofie na pařížské Sorbonně. Shromažďuje kolem sebe univerzitní studenty a získává je pro svůj cíl. Původní záměr sloužit poutníkům ve Svaté zemi, jim překazila válka mezi Benátkami a Tureckem. Protože se do Svaté země nemohli dostat, nabídli své služby papeži. Papež Pavel III. s radostí jejich nabídku přijal a po jejich rozhodnutí, že by se stali novým řádem, potvrzuje 27. září 1540 bulou „Regimini militantis Ecclesiae“ řád Tovaryšstva Ježíšova a dovoluje sv. Ignáci, který byl zvolen prvním generálním představeným, vypracovat Konstituce.
Nový řád se vyznačuje tím, že kromě tří obvyklých řeholních slibů chudoby, čistoty a poslušnosti, má ještě zvláštní slib poslušnosti vůči papeži. Jeho heslem je „Omnia ad maiorem Dei gloriam“. Zvláštní důraz se klade na ctnost poslušnosti. Mimo obvyklé formy apoštolátu je pro Tovaryšstvo specifické dávání duchovních cvičení podle instrukcí, které vypracoval jeho zakladatel sv. Ignác. Dále je to výuka katechizmu, především mládeže a dětí. Řád se rychle šířil a v době smrti sv. Ignáce již měl asi 1000 členů, přes sto kolejí a domů v jedenácti provinciích. V roce 1556 přichází jezuité také do Prahy a postupně do Českých zemí. Přivádí je sem na přání císaře Ferdinanda I. provinciál Hornoněmecké provincie Petr Canisius. Roku 1623 bylo již v Českých zemích tolik členů Tovaryšstva Ježíšova, že mohla vzniknout Česká provincie, která dala Tovaryšstvu generálního představeného. Byl jím František Retz z Prahy (1730-1750).
V roce 1773 na nátlak některých politických kruhů bylo Tovaryšstvo zrušeno. To se citelně dotklo především duchovní správy a školství. V době zrušení měli jezuité v Českých zemích 43 řeholních domů. Tovaryšstvo Ježíšovo přežilo v Rusku a Prusku, kde panovníci těchto zemí nedovolili číst breve o zrušení Tovaryšstva. V roce 1814 si veřejné mínění vyžádalo obnovení řádu Tovaryšstva Ježíšova. Jezuité z Českých zemí byli začleněni do Rakouské provincie. Samostatné Československé provincie se dočkali až 8. prosince 1919. Tato provincie se 5. ledna 1939 rozdělila na Českou a Slovenskou provincii.

Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova je součástí světového Tovaryšstva, které má dnes více než 19 tis. členů 112 národností a je tak nejpočetnější katolickou řeholí. Tovaryšstvo Ježíšovo (Societas Jesu), založené roku 1540, je výhradně mužským řádem (nemá ženskou větev) a jeho členové jsou buď kněží nebo bratři (jezuité nevysvěcení na kněze). Podle územního dělení patří naše provincie do tzv. Východoevropské asistence.
Členové Tovaryšstva Ježíšova působí v mnoha oblastech života. V historii jim byla svěřována především péče o školy a proslavili se jako misionáři v Americe i Asii; byli vždy činní na poli vědy, filosofie a teologie, pracovali mezi chudými a nemocnými; dnes, po II. vatikánském koncilu, patří mezi hlavní poslání jezuitů služba víře a šíření evangelní spravedlnosti solidaritou s chudými, mezináboženský dialog, ekumenismus, výchovná, vzdělávací a vědecká činnost, sociální apoštolát i práce ve společenských sdělovacích prostředcích. Prioritou číslo jedna tohoto řádu ale vždy bylo a je dávání exercicií (duchovních cvičení), tedy snaha pomáhat lidem osobním vedením na poli jejich duchovního zrání. Naše Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova disponuje v současné době 92 muži, kteří se snaží naplnit dané úkoly také v naší vlasti.

Představuje se Společnost sester Ježíšových

 

Oficiální stránky
Se svolením redakce bulletinu Jezuité přebíráme tři články z čísla 2/2011, které se přímo nebo nepřímo dotýkají našeho poutního místa:
Je poutní pastorace jezuitská?  „Lid náš rád putuje“  Myšlení je hledáním jednoty
Rozhovor se svatohostýnským superiorem
O jezuitech píše P. František Brázdil SJ
Názory Pražanů na jezuity a co na to P. Petr Kolář SJ (z vysílání Českého rozhlasu - mp3)
O státní souhlas jsem nikdy nestál, říká kněz František Lízna SJ
Rebel současné církve a ctitel Panny Marie Svatohostýnské P. František Lizna SJ
Rozhovor s P. Františkem Líznou SJ o odvaze, blízkosti smrti a záporném kontě

 

Co psaly Hlasy svatohostýnské před 100 lety (v roce 1914) -
Stoletá památka znovuvzkříšení Tovaryšstva Ježíšova (1814–1914)

Dne 7. srpna 1914 slavilo Tovaryšstvo Ježíšovo, největší a nejvýznamnější katolický řád, stoletou památku svého znovuvzkříšení. Po 233letém trvání jej papež Klement XIV. musel zrušit a v roce 1814 k velké radosti katolíků na celém světě papež Pius VII. opět obnovil. Byla to významná událost nejen pro samotný řád, ale i pro celou církev.
Jezuitský řád pracoval v našich zemích ke cti a slávě Boží přes 200 let. K dnešnímu roku (1914) vede tento řád duchovní správu na Svatém Hostýně už 27 let a 24 let na Velehradě. Mnozí čtenáři o tomto řádu mnoho nevědí a nebo díky Jiráskovu Temnu mají o něm mylné představy. Proto si vás dovolíme seznámit se stručnými dějinami tohoto řádu.
Zakladatelem Tovaryšstva Ježíšova byl Ignác z Loyoly, který se v roce 1491 narodil do staré šlechtické baskické rodiny v Loyole. Byl nejmladším ze 13 dětí. V roce 1521 jako důstojník ve službě císaře Karla V. byl při obraně pevnosti Pamplony proti Francouzům těžce raněn. Za dlouhých dnů svého léčení mnoho četl a zaujal ho životopis “Vita Christi“ a životopisy svatých. Sv. František se sv. Dominikem ho inspirovali k následování. Rozhodl se proto, že opustí světskou službu a stane se vojínem Kristovým. V roce 1522 v montseratském klášterním chrámu před oltářem Panny Marie se Ignác zasvětil službě Boží. Svůj meč, jako votivní dar, zavěsil na oltář a rytířský oděv vyměnil za žebrácký šat. Do katalánského městečka Manresy odešel sloužit do tamní nemocnice, později se uchýlil do nedaleké jeskyně, kde poprvé zakusil Boží vnuknutí a pod jeho vlivem sepsal známé dílo “Duchovní cvičení” (Exercicie). Přál si založit duchovní rytířstvo, které by bojovalo za rozšíření pravé víry a pravdy. Sám ale uznal, že pro tuto činnost si musí rozšířit vzdělání a stát se knězem. V Barceloně proto studuje filozofii, kterou v roce 1534 ukončuje na Sorbonně a u dominikánů teologii. Pro své budoucí plány získal několik nadaných mužů, mezi nimiž byl i František Xaverský. Po náležité přípravě složili slib čistoty a chudoby a zavázali se, že po skončení studií bohosloví půjdou do Svaté země hlásat evangelium mohamedánům. V roce 1537 Ignác a jeho druhové přijímají kněžské svěcení, ale plánovanou cestu do Jeruzaléma nemohou kvůli válce mezi Benátkami a Tureckem uskutečnit. Proto nabídli své služby Svatému otci v Římě. Papež Pavel III. s radostí jejich nabídku přijal a pověřil je duchovní službou v Itálii. V roce 1540 bulou “Regimini militantis Ecclesiae“ slavnostně potvrdil založení Tovaryšstva Ježíšova za řádnou církevní řeholi. Za generálního představeného byl jednomyslně zvolen Ignác. V dubnu 1541 v bazilice sv. Pavla při mši svaté složili kromě slibů chudoby, čistoty a poslušnosti ještě čtvrtý slib naprosté poslušnosti papeži. Po 15letém působení řádového generála 31. července 1556 umírá a je pochován v jezuitském kostele Al Gesú. Svatořečení Ignáce se uskutečnilo v roce 1622 papežem Řehořem XV.
Účelem řádu bylo nejen zdokonalování vlastních členů, ale při svých misijních cestách hlásat evangelium a usilovně pracovat na spáse všech lidí. V zemích, kde se šířilo kacířství a bludy, zanikaly mnohé kláštery i celé řeholní provincie. Katolíci, kteří byli proti svým nepřátelům bezmocní, uvítali činnost jezuitů. Ta spočívala především v reformaci každého jejich člena – posvěcováním duchovními cvičeními, sebezapíráním, poslušností a potom teprve službami svým bližním – misiemi, kázáním, zpovídáním, exerciciemi, vyučováním a výchovou mládeže. Proto se členové Tovaryšstva Ježíšova vzdělávali v dvouletém noviciátu a devítiletým studiem. Po vysvěcení se ještě rok věnovali k svému zdokonalení třetí probací. Kromě kněží jsou v řádu ještě bratři laici, kteří zastávají různé domácí práce, jako např. práci vrátného, kuchaře, ošetřovatele nemocných apod. Kromě své rozsáhlé činnosti zakládali jezuité různé mariánské družiny a spolky, v zámořských zemích získávali pohany pro Kristovu víru. Sv. František Xaverský, jeden z velkých jezuitských misionářů, pokřtil přes 200 tisíc pohanů a šířil křesťanství v mnoha zemích. Ignác přikazoval svým členům, aby při svých cestách nejprve navštívili místní nemocnice a tam prokazovali nemocným ty nejnižší služby. Mnozí z nich při této práci, zvláště při morových epidemiích, obětovali i vlastní životy. Jezuitská činnost se také soustřeďovala na oblast vědy a vzdělávání. Zakládali koleje a noviciáty, vychovávali mládež. Pro apoštolskou práci v německy mluvících zemích, později i v Čechách se proslavil Petr Canisius. V roce 1556 přichází do Prahy a na žádost pražského arcibiskupství i císaře Ferdinanda I. s doporučením Ignáce přichází prvních 12 jezuitů. Ignác jim nařídil, aby se naučili česky. Svatoklimentská kolej – Klementinum, byla první jezuitskou kolejí v českých zemích. Katolická šlechta v Čechách postupovala proti nekatolíkům velmi tvrdě, kteří tyto výpady proti nim připisovali jezuitům. Když potom císař Rudolf II. vydal v roce 1609 “Majestát na náboženskou svobodu“, situace mezi katolíky a jinověrci se velmi přiostřila. V roce 1618 museli jezuité opustit Čechy. Vrátili se zpět až po bitvě na Bílé hoře a rozvíjeli svoji činnost. V roce 1773 měli jezuité již kolem 700 kolejí a 171 seminářů. V tomto roce byl ale papež Klement XIV. donucen prohlásit, že jezuitský řád ruší.
Co bylo příčinou, že řád, který všude ve světě vzorně sloužil, byl autoritě církve vždy poslušný, dal církvi 13 svatých a přes 70 blahoslavených, mnoho mučedníků i učenců, musel být zrušen? Sám Klement XIV. dává odpověď a vysvětlení ve svém breve “Dominus et Redemptor“, proč zrušil Tovaryšstvo. Nebyl to papežův trest, ale velká oběť, kterou přinesl s těžkým srdcem pro všeobecný pokoj. Vyhnání jezuitů z římskokatolických národů Evropy byl “triumf“ tzv. osvícenců z Francie i mnoha jiných politických tahů, vlády vyhrožovaly přerušením přátelství a odpadem od katolické církve. “Vždy byla naše vůle i náš cíl, abychom činili všechno pro pokoj a klid církve, abychom sázeli a budovali, ale také odstranili a vyhubili to, co je nám nejmilejší a nejdražší, ba co v hlubokém zármutku tratíme…“ Papež chtěl upřímně pokoj církve. Nepřátelům byl však jen záminkou – chtěli vyvrátit všecek stávající řád, rozbořit trůn i oltář. Vrhli se proto na pevné hradby, na jezuitský řád, který zachovával přísnou kázeň a oddanost Svatému stolci, byl obávaný pro svůj vychovatelský a konzervativní vliv na vzdělance a lid. Brzy ve Velké francouzské revoluci antiklerikálové ukázali, co si přáli a co se jim na krátký čas podařilo dosáhnout. Neštítili se přitom ani lsti, ani násilí. Jezuité se poslušně podrobili rozhodnutí nejvyšší hlavy církve, trpěli a doufali. Ve všech katolických zemích bylo zrušení řádu veřejně oznámeno a provedeno. Pouze v rozkolnickém Rusku carevna Kateřina nedovolila ohlášení breve, ani zrušení řádu. Tehdy část rozděleného Polska připadla Rusku a v ní i 207 jezuitů, z nichž bylo 97 kněží. V roce 1780 si zřídili noviciát, který se brzy plnil novými členy. Staří nepřátelé sice činili nové úklady, ale marně. Dne 7. srpna 1814 časně ráno papež Pius VII. se odebral do bývalého jezuitského chrámu, kde u oltáře sv. Ignáce odsloužil mši svatou a dal předčítat bullu “Sollicitudo omnium ecllesiarum“, kterou obnovil a znovu potvrdil jezuitský řád, který nevinně zanikl a po 40 letech znovu slavně povstal k životu. Přes veškerou, z počátku prokázanou přízeň, zůstalo i nadále zůstane jejich údělem trpělivě trpět protivenství i vyhnanství, jak to ostatně jejich zakladatel předpověděl.
V dnešní době má jezuitský řád přes 20 tisíc členů. Generálem řádu je P. Adolfo Nicolás. Na našem území působí Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova a provozuje osm domů. Českým jezuitským provinciálem je od roku 2013 P. Josef Stuchlý.
Podle Hlasů Svatohostýnských sestavila Olga Kozlová

 

Svatý Hostýn

Po obnovení chrámu na Svatém Hostýně a dříve než se začalo se stavbou obydlí pro kněze, byly požádány různé řeholní řády o stanovení podmínek, za jakých by duchovní správu na Hostýně přijaly. Nejvíce vyhovující podmínky podal ještě tehdejšímu Družstvu svatohostýnskému provinciál Tovaryšstva Ježíšova P. Josef Milz. Když vyjádřil své požadavky ke stavbě řeholního domu, požádalo Družstvo bystřického stavitele Otto Zemana, aby podle jejich zadání vypracoval plány a rozpočet na stavbu kláštera. Jednání mezi kardinálem Fürstenbergem a řádem Tovaryšstva Ježíšova bylo ukončeno 11.1.1887 a bylo rozhodnuto, že ještě na jaře téhož roku přijdou na Hostýn dva kněží a jeden řeholní bratr. Prozatím měli sloužit poutníkům pouze od 4. neděle velikonoční do 2. říjnové neděle, zachovávat stanovený pořádek bohoslužeb, přisluhovat svátostmi pokání a eucharistie a pečovat o povznesení mariánské úcty. Družstvo dále vzneslo ke kardinálovi prosbu, aby vymezil vztah mezi řeholní duchovní správou na Svatém Hostýně a farnostmi v Bystřici a na Rusavě. Dále bylo dohodnuto, kdyby z jakéhokoliv důvodu museli jezuité Svatý Hostýn opustit a předat správu jinému řádu nebo diecézním kněžím, aby se v případě možnosti opět na toto místo mohli vrátit. 4.května 1887 přišli na Svatý Hostýn tři členové řádu Tovaryšstva Ježíšova, dva kněží P. Josef Cibulka jako superior a P. František Xav. Zimmerhackel spolu s řeholním bratrem Janem Houfem. Řeholní řád, založený baskickým šlechticem Ignácem z Loyoly (1491-1556) a 27.září 1540 potvrzený papežem Pavlem III. je řádem apoštolským. Mimo obvyklé formy apoštolátu je pro Tovaryšstvo specifické dávání duchovních cvičení podle instrukcí, které vypracoval jeho zakladatel sv. Ignác. Jezuité se ihned po svém příchodu na Svatý Hostýn pustili do práce. Jejich zásluhou byla v krátké době dokončena příprava chrámu k jeho posvěcení 15.srpna 1891. Od roku 1895, kdy byly schváleny stanovy Matice svatohostýnské velmi úzce s Maticí spolupracovali na všech potřebných stavbách i opravách, přesto tyto stavební aktivity nikdy nezastínily duchovní a náboženské akce, které se zde konaly. Před 2. světovou válkou byl Svatý Hostýn centrem náboženského života. Německá okupace sice přibrzdila slibný rozvoj tohoto poutního místa, ale nejtěžší období nastalo až po nastolení „diktatury proletariátu“. V noci z 13. na 14. duben 1950, kdy byly v celé republice přepadeny všechny kláštery Státní bezpečností a lidovými milicemi, potkal tento osud i jezuity na Svatém Hostýně. Před půlnocí bylo temeno hory neprodyšně uzavřeno, řeholníci vyzváni aby neprodleně si sbalili nejpotřebnější věci a shromáždili se spolu se svými představenými u nákladních aut a následně převezeni do sběrných táborů v Bohosudově u Teplic v Čechách. Hostýnský klášter byl vydrancován, bohatá klášterní knihovna rozebrána, inventář svatohostýnského muzea většinou rozkraden, některé archeologické exponáty přešly do kroměřížského muzea.
Prvním Superiorem (představeným) na Svatém Hostýně a zároveň rektorem baziliky (tyto funkce byly z počátku spojeny) po příchodu jezuitů v roce 1887 byl P. Cibulka Jan. V roce 1900 přechází na Velehrad.
Dále následují :
1900 -- 1907 P. Zimmerhackel Frant. Xav.
1908 -- 1910 P. Antonín Rejzek
1910 P. Rudolf Stejskal
1911 -- 1919 P. Ostrčilík Antonín
1919 -- 1920 P. Zimmerhackel Frant. Xav.
1920 -- 1925 P. Stryhal Josef
1925 -- 1928 P. Pernička Vincenc
1928 -- 1930 P. Vraštil Jan
1930 -- 1932 P. Storek Alois
1932 -- 1935 P. Vídeňský František
1935 -- 1938 P. Stryhal Josef
1939 -- 1942 P. Bartoník Josef
1942 -- 1947 P. Škarek Leopold
Od 24. 7. 1947 byl superiorem a rektorem baziliky P. Babíček František, kterého ve službě představeného vystřídal z příkazu P.Provinciála dne 29. 8. 1949 P. Škarek Leopold.
Dne 13. dubna 1950 při likvidaci řeholních domů tehdejšími státními orgány, byla duchovní správa Tovaryšstva Ježíšova na Svatém Hostýně zrušena.
Čtyřicet let zde byla duchovní správa vedena diecézními kněžími:
13. 4. 1950 -- 1. 5. 1956 Majar Vincenc
1. 5. 1956 -- 1. 5. 1959 Weihrich Jindřich
1. 5. 1959 -- 1. 7. 1960 Cikryt Vojtěch
1. 7. 1960 -- 21. 10. 1965 Cibulka Ladislav
1. 1. 1966 -- 1. 4. 1973 Weihrich Jindřich
1. 4. 1973 -- 1. 5. 1975 Král Vojtěch
1. 5. 1975 -- 1. 2. 1990 Různar František
Po ukončení komunistické totality převzal znovu duchovní správu na Svatém Hostýně Řád Tovaryšstva Ježíšova dne 7. února 1990.
Sestava obnovené řeholní komunity na Svatém Hostýně v roce 1990 vypadala takto :
P. Chromeček Jan, nar. 27. 7. 1932 v Brně, do Tovaryšstva vstoupil v roce 1949, studoval v Innsbrucku (Rakousko), před tím farář v Ivančicích a Hor. Věstonicích, jako Superior domu a Magister noviců. (Na Svatém Hostýně byl tehdy otevřen řádný noviciát, ve kterém v té době bylo celkem 17 noviců.) (P.Chromeček v roce 1991 je poslán P.Provinciálem do komunity ve Štěpánově).
P. Tomeček Vladimír, nar. 8. 11 1941 ve Vnorovech, do Tovaryšstva vstoupil v roce 1971, studoval v Litoměřicích, před tím byl v duch. správě v Luhačovicích, Jeseníku nad Odrou, Napajedlích a v Ivanovicích na Hané, jako Ministr domu (ekonom) a Rektor baziliky. (V roce 1994 odchází jako farář do Nivnice.)
P. Flamík František, nar. 5. 3. 1915 v Prušánkách, do Tovaryšstva vstoupil v r. 1932, studoval v Lyonu ve Francii, působil jako profesor na gymnáziu v Toulouse (Francie), rektor kostela sv. Ignáce v Praze, katecheta v Děčíně a farář v Lesnici, jako Spirituál domu a zpovědník v bazilice. (Zemřel na Svatém Hostýně v roce 1994).
P. Pilík Jaroslav, nar. 26. 9. 1926 v Libčicích u Příbrami, do Tovaryšstva vstoupil v r. 1957, studoval v Praze, svěcen tajně, působil ve Vnorovách a Hradisku u Kroměříže, jako zpovědník v bazilice. (Zemřel na Svatém Hostýně v r. 2005).
P. Weichsel Karel, nar. 15. 11. 1923, do Tovaryšstva vstoupil v r. 1947, působil jako pomocný kněz v Hranicích na Moravě, jako Exercitátor a zpovědník v bazilice. (V roce 1992 přechází jako exercitátor na Velehrad.)
P. Zachrla Pavel, nar. 29. 3. 1955 ve Zlíně, do Tovaryšstva vstoupil v roce 1981, studoval v Litoměřicích, jako kaplan v bazilice. (V roce 1992 přechází do Polné).
Fr. Machů Josef, nar. 21. 6. 1929 Vysoké Pole, do Tovaryšstva vstoupil v r. 1969, řeholní bratr určen jako Hospodář domu.
V roce 1991 přichází do komunity:
P. Formánek Jan, nar. 23. 2. 1917 v Praze, do Tovaryšstva vstoupil v r. 1936, působil jako profesor náboženství na biskupském gymnáziu v Brně, potom jako duch. správce u řehol. sester v Mendrice, jako Socius magistra noviců a zpovědník v bazilice. (Zemřel na Svatém Hostýně v roce 2000).
Od 15. srpna 1991 dochází ještě k těmto změnám:
Místo P.Chromečka je ustanoven Superiorem domu (a od roku 1994 také Rektorem baziliky) P. Holas Antonn, nar. 12. 2. 1926 v Mor. Písku, do Tovaryšstva vstoupil v r. 1943, studoval v Lovani v Belgii, naposledy v duch. správě v Sedleci u Kutné Hory a ve Štěpánově u Olomouce. (V roce 1995 se vrátil do Štěpánova.)
Magistrem noviců se stal P. Krink Jindřich, nar. 31. 10. 1944, do Tovaryšstva vstoupil v roce 1972, studoval v Litoměřicích. (V roce 1992 je celý Noviciát přemístěn do Kolína.)
Sociem magistra noviců se stal P. Jakubec Josef, nar. 1. 9. 1932 v Praze, do Tovaryšstva vstoupil v roce 1949, studoval v Innsbrucku, naposledy působil jako generální vikář u biskupa Otčenáška v Hradci Králové. (V roce 1992 odchází s Noviciátem do Kolína, potom do Prahy, kde v r. 1995 umírá.)
V roce 1992 přichází do komunity na Svatém Hostýně:
P. Vašíček Rudolf, nar. 31. 10. 1913 v Boskovicích, do Tovaryšstva vstoupil v r. 1939, předtím farářem na Velehradě, ve Švábenicích a Luhačovicích, jako zpovědník v bazilice. (Zemřel na Svatém Hostýně v r. 1993.)
V roce 1994 rozmnožili řeholní komunitu:
P. Jeřábek Josef, nar. 30. 10. 1914 v Budči u Dačic, do Tovaryšstva vstoupil v roce 1935, studoval v Praze a v Londýně (Anglie), předtím duch. správce řehol. sester v Oseku u Duchcova, jako zpovědník v bazilice. (Zemřel na Svatém Hostýně v r. 1999.)
Fr. Machů František, nar. 26. 6. 1917 ve Vysokém Poli, do Tovaryšstva vstoupil v r. 1942, jako řeholní bratr pracoval v klášteře v Oseku u Duchcova jako zahradník. Byl povolán pro výpomoc v domě.
Od 15. 5. 1995 nastaly v řeholní komunitě na Svatém Hostýně tyto změny:
Místo P. Holase přichází znovu P. Chromeček Jan jako Superior domu a Rektor baziliky.
Jako Ministr domu přichází P. Ježík Václav, nar. 23. 9. 1948 v Přerově, do Tovaryšstva vstoupil v roce 1973, studoval v Krakově (Polsko), předtím působil na Velehradě. (V roce 1997 odchází do Českého Těšína.)
Dále přichází P. František Měsíc, nar. 2. 12. 1933 v Podhradní Lhotě, do Tovaryšstva vstoupil v roce 1949, studoval v Litoměřicích, předtím působil v Čehovicích a na Velehradě, jako Exercitátor a zpovědník v bazilice. (V roce 1996 odchází do Všechovic.)
V roce 1997 místo P. Ježíka příchází P. Vedral Antonín, nar. 27. 12. 1934 v Praze, do Tovaryšstva vstoupil v roce 1949, studoval v Litoměřicích a Olomouci, předtím v Praze a na Velehradě, jako Ministr domu. (V roce 1999 odchází do Olomouce.)
Od 1. 9. 1999 nastaly v řeholní komunitě na Svatém Hostýně tyto změny:
Do komunity přichází P. Brázdil František, nar. 16. 5. 1940 v Brně, do Tovaryšstva vstoupil v roce 1980, studoval v Litoměřicích, ve Vratislavi a v Lublině (Polsko), působil v Nivnici, na Velehradě, v Kolíně a Českém Těšíně, jako Superior domu.
P. Chromeček Jan zůstal na Svatém Hostýně jako Ministr domu a Rektor baziliky.
Dále přišli:
P. Böhm Josef, nar. 16. 7. 1922 v Kuřimi, do Tovaryšstva vstoupil v r. 1944, studoval v Rožňavě na Slovensku, předtím působil v Petřvaldě u Nového Jičína, jako zpovědník v bazilice. (Zemřel na Svatém Hostýně v r. 1999.)
P. Prchal Josef, nar. 2. 3. 1959 v Uherčicích, do Tovaryšstva vstoupil v roce 1977, studoval v Litoměřicích, předtím v Perné a na Biskupském gymnáziu v Brně, jako kaplan a zpovědník v bazilice.
Vrátil se P. Měsíc František, jako Exercitátor a zpovědník v bazilice.
P. Karel Říha, nar. 11.5.1923 v Radkově, do Tovaryšstva vstoupil v r.1946, na kněze vysvěcen v r. 1967. Studoval v Innsbrucku (1968-1972), postupně působil v komunitách TJ Innsbruck a Vídeň (1972-1990). Od roku 1990 kaplanem ve Štěpánově u Olomouce a docentem filosofie na Bohoslovecké fakultě v Olomouci. Od 1.9. 2002 působí jako zpovědník na Svatém Hostýně.
Od 1.9. 2002 působí P. Josef Prchal jako kaplan v jezuitském kostele v Brně a je O. provinciálem přiřazen do brněnské komunity TJ.
V červenci 2003 přichází do Komunity Tovaryšstva Ježíšova na Svatém Hostýně P. Stanislav Peroutka, nar. 21. 9. 1933 v Krumvíři, do Tovaryšstva vstoupil v roce 1949, studoval v Innsbrucku (Rakousko). Než přišel na Svatý Hostýn byl farářem v Újezdě u Třebíče, v Mohelnici a na Velehradě. Na Svatém Hostýně zastává funkci zpovědníka a exercitátora.

K 1. 9. 2005 byl jmenován superiorem komunity P. Ing. Jiří Šolc z Českého Těšína. Nar. 22. 3. 1945 v Červeném Kostelci. Do Tovaryšstva vstoupil v r. 1968 ještě za studia VŠ strojnické v Liberci. Teologii musel studovat tajně v řádu a s pomocí bratří Františkánů, protože "nebylo v celospolečenském zájmu, aby studoval druhou vysokou školu" - tedy teologii v Litoměřicích. Pracoval proto od roku 1969 do r. 1990 jako technik v několika strojírenských závodech. Svěcen tajně 13. 3. 1982 v Bratislavě - Petržalce O. b. Janem Chr. Korcem SJ. Do duchovní služby vstoupil až po revoluci 1.2.1990 a působil nejprve v Jablonci nad Nisou, potom v Lounech a okolí, následovalo Lidečko, Praha, Český Těšín. Je i rektorem baziliky.
Dosavadní hostýnský superior ThDr. ICLic. P. František Brázdil odešel do Českého Těšína a pak do Olomouce.
K tomuto datu se stal novým kaplanem P. Ing. František Kuběna (57 let) nar. v Hukvaldech. Absolvent VŠ ekonomické v Praze, 19 let ekonom ve Státní bance. Do Tovaryšstva tajně přijat v září 1980. Kněžské svěcení udělil nynější kardinál, Ján Chryzostom Korec v srpnu 1987 v Bratislavě. Třetí probace ve španělské Salamance a poslední sliby v roce 1995 v kostele sv. Ignáce v Praze. Jako kněz působil v Českém Těšíně, Praze a deset let ve farnosti Lidečko. Na misii do Indie nastoupil počátkem listopadu 2005.
Ke složení komunity ještě patřili: P. Jan Chromeček, P. Stanislav Peroutka - ministr domu, zpovědníci - P. František Měsíc a P. Karel Říha a řeholní bratr Fr. Josef Machů.
Fr. František Machů zemřel 13. června 2007 v Kroměříži.
P. Jan Chromeček zemřel 4. prosince 2014 v Kroměříži.

Kněží, kteří působí na Svatém Hostýně k datu 31.12. 2015:
P. Ing. Jiří Šolc, SJ (1945), superior komunity a rektor baziliky
P. Mgr. MVDr. Richard Greisiger, SJ (1961), kaplan
P. Ing. Václav Ježík SJ (1948), SJ, kaplan
P. Stanislav Peroutka, SJ (1933), kaplan
P. František Měsíc, SJ (1933), kněz – důchodce
P. doc. PhDr. Karel Říha, SJ (1923), kněz – důchodce, zemřel 13. června 2016

Fr. Josef Machů zemřel 13. října 20016 v Kroměříži.

Kněží, kteří působí na Svatém Hostýně k datu 31.12. 2016:
P. Ing. Jiří Šolc, SJ (1945), superior, duchovní správce a rektor baziliky
P. MVDr. Mgr. Richard Greisiger, SJ (1961), kaplan
P. Ing. Václav Ježík, SJ (1948), výpomocný duchovní
P. Stanislav Peroutka, SJ (1933), výpomocný duchovní
P. František Měsíc, SJ (1933), důchodce

 

Jezuitský řád má svého generálního představeného

Kdo je nový generální představený?

V pátek 14. října 2016 dopoledne se Arturo Sosa stal třicátým prvním generálním představeným Tovaryšstva Ježíšova. Ve vedení nejpočetnějšího mužského řeholního společenství nahradil Adolfa Nicholáse, který byl zvolen na 35. generální kongregaci řádu (2008) a ve svých osmdesáti letech se rozhodl na úřad rezignovat z důvodu vysokého věku.
P. Arturo Marcelino Sosa Abascal se narodil 12. listopadu 1948 ve Venezuele. Do Tovaryšstva Ježíšova vstoupil 14. září 1966. Po dvouletém noviciátu studoval v letech 1968 až 1972 filozofii na katolické univerzitě Andrés Bello v Caracasu. V letech 1974 až 1977 pokračoval studiem teologie na Papežské gregoriánské univerzitě v Římě. Poslední sliby složil 12. prosince 1982. Roku 1990 dokončil doktorské studium politických věd na venezuelské univerzitě v Caracasu.
V letech 1978 až 1996 působil v rodné Venezuele, kde zastával funkci šéfredaktora periodika SIC, vydávaného Centrem Gumilla. Roku 1996 se stal představeným venezuelské provincie a tuto funkci vykonával osm let až do roku 2004. V letech 2004 až 2014 byl rektorem katolické univerzity Táchira ve venezuelském San Cristóbalu. Od roku 2014 P. Sosa působí v Římě. Dosud byl jedním z konzultorů otce generála a zastával funkci delegáta pro jezuitské mezinárodní domy v Římě, mezi které patří například Papežská gregoriánská univerzita a Papežský biblický institut, ale také Centrum Aletti či Vatikánská observatoř.

 

29. nástupcem Ignáce z Loyoly v čele největšího katolického řádu je španělský jezuita P. Adolfo Nicolás. Byl zvolen 19. ledna 2008 v tajné volbě.
Narodil se 29. dubna 1936 ve španělské Palencii a v roce 1953 vstoupil v Aranjuez v provincii Toledo do jezuitského řádu. Po studiích filosofie v Alcalá a Madridu odjel do japonských misií a v letech 1964–1968 studoval teologii v Tokiu. Zde také 16. března 1967 přijal kněžské svěcení. Do roku 1971 pak pokračoval ve studiích teologie na římské Gregoriánské univerzitě a ve stejném roce se stal profesorem systematické teologie na universitě Sophia v Tokiu.
V letech 1978–1984 zastával P. Nicolás funkci ředitele Pastorálního institutu v Manile. Poté v letech 1991–1993 působil jako rektor jezuitských studentů v Tokiu. Od roku 1993 do roku 1999 byl japonským provinciálním představeným. Dříve než se stal jezuitským generálem zastával ještě v letech 2004–2007 úřad moderátora Jezuitské konference východní Asie a Oceánie. Plynule mluví 5 jazyky: španělsky, japonsky, anglicky, francouzsky a italsky. Navzdory svému věku se těší velké autoritě především v jihovýchodní Asii.

 

Josef Stuchlý převzal úřad českého provinciála

Novým provinciálem České provincie Tovaryšstva Ježíšova se od neděle 3. února 2013 stal Josef Stuchlý SJ. Jezuité, jejich spolupracovníci a příznivci i další věřící tuto událost oslavili mší svatou v 9:00 v kostele sv. Ignáce na Karlově náměstí v Praze. Při mši, které se zúčastnil také provinciál Slovenské provincie Spoločnosti Ježišovej Peter Bujko SJ, společně prosili za nového představeného české provincie i za celé Tovaryšstvo.
Josef Stuchlý převzal úřad provinciála po dosavadním představeném Františku Hylmarovi, který stál v čele provincie od 16. května 2004 po celkem tři funkční období. Josefa Stuchlého jmenoval do této funkce generál jezuitského řádu Adolfo Nicolás již v polovině října loňského roku. Představení provincií Tovaryšstva Ježíšova jsou do své funkce jmenováni na tři roky; zpravidla ji zastávají dvě funkční období.
Josef Stuchlý se narodil 10. srpna 1966 v Ostravě, kde také v roce 1990 promoval na Vysoké škole báňské jako strojní inženýr. Do jezuitského řádu vstoupil v roce 1991 a noviciát absolvoval na Svatém Hostýně a v Kolíně. V letech 1993-1996 studoval filosofii v Krakově. Pak do roku 1997 působil v Olomouci, kde mimo jiné dohlížel na stavební úpravy budov nové komunity a Centra Aletti. V Dublinu a Londýně vystudoval v letech 1997-2002 teologii.
Kněžské svěcení přijal z rukou arcibiskupa Jana raubnera 6. dubna 2002 v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Svatém Hostýně. V následujících letech 2002-2004 studoval psychologii v Bostonu. Po návratu do České republiky se stal představeným jezuitské rezidence a studentským kaplanem v Brně. Slavné sliby složil 19. března 2011.

 

O státní souhlas jsem nikdy nestál, kněz František Lízna SJ má duši bojovníka

Katolický kněz, jezuita František Lízna (1941) měl od dětstvé dvě zásadní zkušenosti s totalitním režimem. Po převratu v roce 1948 byl z politických důvodů uvězněn jeho otec a rodina se musela vystěhovat z domova. Jako mladík navštívil dívku, jejíž otec, sedlák, byl právě zatýkán, jelikož nechtěl vstoupit do družstva. Lízna tehdy na protest strhl rudou vlajku, která visela na národním výboru; dostal za to několikaměsíční vězení.
Vojnu absolvoval u trestného útvaru a brzy po jejím skončení šel do vězení znovu, tentokrát za pokus o nedovolený přechod hranic. P. Lízna se v době politické oblevy dostal na teologickou fakultu (1968), byl vysvěcen, ale neobdržel tzv. státní souhlas s kněžskou činností. Patřil mezi první signatáře Charty 77, pracoval v různých dělnických povoláních a staral se o nemocné. Za vydávání samizdatových publikací se ve vězení ocitl potřetí (1981).
Po 17. listopadu 1989 se stal rektorem jezuitského kostela v Brně, kde působil až do roku 1995 – staral se znovu o nemocné, o vězně, bezdomovce a o Romy. Pak se stal knězem ve věznici na Mírově. Později se usadil na faře ve Vyšehorkách, kde působí dodnes.
V roce 2001 propůjčil tehdejší prezident ČR Václav Havel Františku Líznovi Řád TGM za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie a lidských práv. Roku 2003 mu byla udělena cena Františka Kriegla, získal ji spolu s dalším vězeňským kaplanem Tomášem Vlasákem.
Pořad vysílaný na ČT2

 

Tajně svěcení jezuité

Tajné svěcení? Co to je? Nějaký podivný rituál? Pokusme se na dvou příkladech: přiblížit tento jev. V dnešní době se i naše jezuitská provincie raduje Ze svěcení a veřejných primicí, ale v čase budování zářných zítřků to bylo jiné.

Při svěcení dávali hokej

Ing. Jiří Šolc jel v březnu 1982 do Bratislavy. V kapse měl svatý obrázek. Nikdo netušil a ani nesměl tušit že je na něm nenápadná značka. Podle ní měl pan biskup Korec, jezuita, poznat, že doručitele posílá český provinciál, P. Jan Pavlík, ke kněžskému svěcení. Pan biskup, který pracoval jako údržbář, bydlel na sídlišti v Petržalce a byl neustále hlídán: Paní, která přišla panu biskupovi uklidit asi tři týdny před návštěvou ing. Šolce, zažila šok. Když chtěla odemknout dveře, poznala, že v zámku je zevnitř klíč. Zazvonila tedy. Nikdo se neozýval. Za okamžik ale přišli z ulice soudruzi od STB a odvedli ji. V bytě totiž v té době pracovali jejich kolegové, kteří zřejmě vysílačkou žádali, aby je zbavili nevítané návštěvnice.
Po tomto incidentu byl pan biskup ještě ostražitější. Dlouholetá zkušenost se "strážci socialistické zákonnosti" jej naučila, že když chce někomu udělit kněžské svěcení, musí udělat vše pro to, aby obřad proběhl v klidu. V případě prozrazení bylo uvěznění celkem jisté. Rozhodl se proto pro nejkratší možnou formu obřadu tedy beze mše svaté. Jen polohlasem nad svěcencem pronášel modlitby, zatímco v pozadí běžela televize. Dávali hokej. Když nemohl zdůraznit vážnost chvíle hlasem, aspoň při vkládání rukou pořádně přitlačil.
Tak se stal Ing. Jiří Šolc 13. března 1982 jáhnem a knězem. Po chvíli díkůčinění (hokej stále běžel) následovala slavnostní hostina sušenky a káva.
Nový kněz byl poslán na vinici Páně, aby žehnal, modlil se, přinášel Nejsvětější oběť a apoštolsky působil zatím pro většinu lidí jako laik při civilním zaměstnání.

Ornát z pytlů

Před Vánocemi 1958 měli jezuité v Leopoldově problém: Jak zajistit kněžská svěcení svého spolubratra Jaroslava Pilíka. Režim se postaral, aby o biskupy nebyla ve vězení nouze, ale patřičné liturgické knihy jakýmsi nedopatřením nedodali. Text si bohužel nikdo nepamatoval natolik, aby bylo možné obřad provést. Ale chyběly i jiné věci: kalich, patena, dalmatika, ornát,a především svaté oleje. Zdálo se, že kandidát kněžství zůstane kandidátem ještě dlouho.
Pak přišla spásná myšlenka provést svěcení podle východního ritu. Pan biskup Hopko měl při zatčení u sebe malý pontifikál. Ten teď ležel skoro na dosah ruky ve skladě spolu s ostatními osobními věcmi vězňů. Kromě toho na Východě nepoužívají při ordinaci olej, ale ruce kandidáta světí přímo vkládáním Těla a Krve Páně. Během obřadů se svěcenci postupně oblékají liturgická roucha. Ta se dala snadno udělat z pytlů, které kněží v Leopoldově spravovali pro slovenské mlýny. I ostatní nutné pomůcky mohli poměrně snadno tito již zkušení kriminálníci improvizovat. Zbývalo tedy jen dostat se k Hopkovu pontifikátu.
Bohudíky i mezi personálem káznice byly dobré duše. Ve skladě pracoval jeden právník z Bratislavy, dobrý katolík. Ten knihu "vypůjčil" a poslal na izolované kněžské oddělení. Pavel Hučko, bazilián, který celé svěcení zajišťoval, text opsal a pontifikál obratem vrátil. 26. prosince, v době, kdy většina vězňů šla na hodinovou vycházku, zůstali konspiratéři na cele.
Tak tedy přijal Jaroslav Pilík jáhenské a kněžské svěcení. Co na tom, že to bylo ve staroslověnštině, a to podle byzantsko-slovanského ritu?

Pavel Gábor, SJ, Převzato z bulletinu Jezuité