Po okupaci naší vlasti 15. března 1939,

kdy beznaděj a zoufalství mnohé už přemáhaly, putovali moravští věřící na Svatý Hostýn, aby zde našli útěchu a posilu. Německé úřady procesí zakazovaly, ale lidé toho nedbali a chodili na svatou horu ojediněle nebo v menších skupinách bez kříže a bez korouhví, bez kněze v bohoslužebném oděvu, ale v počtu ještě větším než před válkou, a modlili se za osvobození těžce zkoušené země. Přijížděli na bystřické nádraží ze všech koutů naší vlasti, z celé Moravy, Slezska a Čech. Aby nebudili zbytečnou pozornost, často zamířili na Hostýn boční cestou od železničních závor kolem trati ke hřbitovu, nebo vystoupili v malé stanici Hlinsko p/H a odtud putovali na svatou horu polními cestami a lesem. Poutní dům byl pro české občany zavřen, do roku 1945 tam sídlila hlučná mládež, jejímž odznakem byl hákový kříž a která se netajila svým nepřátelstvím k věřícím. Hostýnský chrám v této době přišel o tři zvony, z poutního domu byla odvezena velká část vnitřního zařízení. Ve válečném období se tu poprvé v historii Svatého Hostýna konávala noční pobožnost pracující mládeže ze Zlína a okolí, a to vždy v noci na Silvestra. Vzhledem ke složité situaci se mohly konat jen skromné oslavy 700. výročí porážky Tatarů na Svatém Hostýně - v pondělí 12. května 1941 byla sloužena slavnější mše a zpíváno Te Deum.
Počet jezuitských kněží se za války zvětšil o ty, které Němci vypověděli z jejich dřívějších působiště, protože pro okupanty byla jejich činnost nežádoucí. Považovali je za zvlášť nebezpečné odpůrce. 25 členů Tovaryšstva Ježíšova z Prahy bylo uvězněno v Dachau, Mauthausenu, Bernau, Terezíně, Pankráci a Zásmukách. Z těchto vězněných ve vazbě zemřeli P. František Vlk, superior T. J. v Praze a František Malimánek, bohoslovec. Kromě nich byli na Svatém Hostýně německou tajnou státní policií zatčeni P. Josef Bartoník, superior T. J. a P. Augustin Baar, kteří prošli vězeními ve Zlíně a v Uh. Hradišti. První byl osvobozen, druhý měl být vězněn v Budyšíně a pak na Mírově, trest mu pro nemoc odložili, aIe P. Baar nakonec zemřel na následky zhoršení nemoci ve vězení v únoru 1946. V letech 1943-44 pracovalo v duchovní správě na Svatém Hostýně 21 členů řádu, v roce 1946 tu bylo 16 členů.
Mezi první významné poválečné události na Svatém Hostýně patřil pracovní sjezd katolického duchovenstva, uskutečněný 21. srpna 1945 na Svatém Hostýně. Více než 80 kněží tady posuzovalo závažné otázky související s dobou okupace jako udavačství v době protektorátu, dále úlohu církve po osvobození aj. Po skončení války proudila k posvátné hoře každý týden velká procesí věřících. Jednu z největších poutí mužů krátce po válce zorganizoval důstojný pán Karel Plevák z holešovské farnosti. V čele dlouhého průvodu, který vyrazil z Holešova, a procházeje Dobroticemi, Jankovicemi a dalšími obcemi neustále mohutněl, byly vedle církevních insignií neseny také vlajky vítězných mocností. Ve vzpomínkách pamětníků zůstala také první poválečná orelská pouť, které se zúčastnilo na 80 tisíc orlů.
V roce 1945 se na Svatém Hostýně opět plně ujímá správy řád Tovaryšstva Ježíšova, který dělá mnoho pro obnovení duchovního života. Svědčí o tom různé kurzy křesťanské nauky, duchovní cvičení kněží i věřících, vytvoření střediska Junáka na Svatém Hostýně. Řád Tovaryšstva Ježíšova uspořádal také ve vesnicích Slavkov, Brusné, Chomýž a Chvalčov týdny duchovní obnovy, věnované mládeži a dospělým. Rok 1945 byl ve znamení děkovných poutí. Svatý Hostýn navštívilo asi 294 tisíce poutníků, ke sv. přijímání přistoupilo asi 123 tisíce lidí. V roce 1946 přišlo 213 tisíc návtěvmíků, sv. přijímání bylo podáno 106 tisícům věřících. V roce 1947, kdy se pomalu začaly projevovat změny společenského klimatu, navštívilo svatou horu téměř 265 tisíc lidí, z nichž 116 tisíc přišlo ke sv. přijímání.

Příchodem nové moci se mění i atmosféra na Svatém Hostýně

Po srpnové pouti orlů v srpnu 1948, které se zúčastnilo přes 120 tisíc lidí a která proběhla ve znamení odporu proti novému rodícímu se nedemokratickému řádu, komunisté, stejně jako předtím nacisté, zakázali procesí a zastavili vydávání Hlasů svatohostýnských. Často téměř před prázdným chrámem kázali ti kněží, kteří se propůjčili k účasti na komunisty zosnované tzv. Státní katolické akci, kdežto duchovní, kteří nepodlehli nátlaku, byli šikanováni a vystaveni komunistické zvůli. Trpělivý poutník odhalil proradnost pokusu rozbít katolickou církev a čekal na slova útěchy a povzbuzení od poctivých kněží. V té době mocenské orgány uskutečnily řadu represivních kroků vůči církvi. Zrušily jejich spolky, církevní školy a začaly omezovat výchovu kněží, církevní obřady mimo kostel, porady kněží, sbírky v kostelích musely být schvalovány. Nad těmi duchovními, kteří odolávali tlaku nové moci, neustále visela hrozba odnětí státního souhlasu k výkonu funkce. Státní bezpečnost sledovala návštěvnost kostelů a informovala o tom komunistické instituce. Příslušnost k církvi se uváděla v kádrových dotaznících a zvláště účast na církevních obřadech, o které referovaly kádrové posudky, byla chápána jako "závada" při obsazování funkcí v práci a přijímání dětí na studia. Nejzávažnější skutečností však bylo rušení klášterů a internování příslušníků mužských i ženských řádů. Celostátně bylo v rámci tzv. "akce K" internováno 2 376 mnichů.
Státní bezpečnost tvrdě zasáhla spolu s milicí také proti řádu Tovaryšstva Ježíšova na Svatém Hostýně. V noci z 13. na 14. dubna 1950 před půlnocí bylo temeno hory uzavřeno příslušníky StB, SNB a jednotek Lidových milicí z n. p. TON Bystřice p/H. Kněží řádu byli donuceni sbalit si nejnutnější věci a surovým způsobem byli vyhnáni ze svých příbytků do připravených aut, která je odvezla do místa dočasného sběrného tábora v Bohosudově v Čechách. Stejně bezohledně si represivní složky počínaly i při akci proti řeholním sestrám. Estébáci brali vše, na co přišli. Během krátké doby byla zlikvidována vzácná knihovna řádu a docházelo ke krádežím cenných kalichů. Chrám se stával mnohdy místem zhýralých kousků lidí spojených s režimem. Podle vzpomínek pamětníků Prozřetelnost později potrestala všechny, kteří si takto v prostorách chrámu počínali. Na uzavření poutního místa si však komunisté netroufali. V jeho devastaci ale pokračovali. Kázali zde nadále kněží spojeni s Katolickou akcí, pro své soukmenovce tady zřídili tzv. přípravku na vysokou školu atd.
Návštěva prezidenta Ant. Zápotockého na Svatém Hostýně na jaře roku 1953 byla mnohými věřícími považována za "spásnou". Těžko říci, co Zápotockého, který byl se svou paní na léčení v Teplicích u Hranic, na poutní místo přivedlo. Pravda je, že postupem času přece jenom opadal zájem moci na tvrdých zákrocích vůči tradici tohoto místa. To však neznamenalo, že režim zapomínal. V 60. letech po jedné tradiční dušičkové pouti StB zatkla Václava Libosvára, Františka Masaříka, Jaroslava Nesterského, Jana Vojnara a mnoho dalších. Státní moc až do 17. listopadu 1989 vždy velmi pečlivě vážila, kterého z kněží na tak významné poutní místo dosadit. Rozhodující slovo zde měli církevní tajemníci, představitelé ONV, KSČ. I když se tradiční poutě s průvody nesměly konat, přesto zbožný lid docházel na Svatý Hostýn o významných svátcích a výročích. Ačkoliv se komunisté snažili o co největší utlumení náboženského života, nikdy se jim nepodařilo jej zlikvidovat. Naopak lze zaznamenat i světlé body v temné poúnorové historii Svatého Hostýna jako je oprava chrámu započatá v roce 1972 a financovaná převážně z příspěvků věřících. V roce 70. výročí korunovace povyšuje první slovanský papež Jan Pavel II. hostýnskou mariánskou svatyni na Menší papežskou baziliku, aby byla ještě víc zvelebena úcta věřících a zajištěna přímluva Boží Rodičky.
Teprve po roce 1989 se na slavné poutní místo mohli vrátit kněží řádu Tovaryšstva Ježíšova, kteří svou prací přispějí k duchovní obnově lidu.

Převzato z knihy "Svatý Hostýn v historii a povídkách" autora Jaroslava Pospíšila

Takto byla ukončena existence Hlasů svatohostýnských v roce 1948:

Nepředplácejte další ročník Hlasů Svatohostýnských.
Ministerstvo informací a osvěty (tiskový odbor) odňalo nám povolení k tisku Hlasů svatohostýnských "v rámci reorganizace tisku, jejímž cílem je dosažení zjednodušení poměrů v časopisectví a docílení podstatných úspor ve spotřebě tiskového papíru; vychází při tom ze zásady, že v prvé řadě je nutno docílit požadovaných úspor zrušením listů místního významu a takových časopisů, jejichž úkoly může převzíti jiný tisk." (Min. inf. a osvěty č. 31.013/48 T. O.)

Uvalení národní správy na MSH

Svatý Hostýn, dne 26. 10. 1950
Titl.
Vdp. Karel Strouhal,
Kroměříž
Na základě přípisu ze dne 01. 10. 1949, zaslaného nám ONV v Holešově, byla na Matici Svatohostýnskou dosazena národní správa.
Vzhledem k tomu, že dnem dosazení národní správy končí funkční období volených činovníků a jejich povinností je předati veškeré zápisy a záznamy, jakož i majetkové podstaty do rukou národního správce, resp. Zmocněnce národní správy, žádám Vás tímto dodatečně o laskavé zaslání veškerých písemností, týkajících se MSH, jmenovitě pokladní knihu, hotovosti a případné vkladní knížky peněžních ústavů.
Děkujeme za brzké vyřízení naší žádosti a věříme, že nám žádané co nejdříve zašlete.
Současně si dovoluji jménem národní správy poděkovati Vám za vaši dosavadní vzornou spolupráci a zůstávám s pozdravem
Pětiletce zdar
Razítko MSH přepsáno slovy: Pod nár. spr.
Zmocněnec nár. spr.

Kroměříž 31. 10. 1950
Vaši žádost ze dne 26. 10. 1950 předložil jsem vdp. Předsedovi Matice Svatohostýnské prelátu Frant. Kutalovi, proboštu v Kroměříži. Pravil: "Matice Svatohostýnská spojena s Charitou dosud úředně rozpuštěna nebyla, když jsem byl na ONV v Holešově, bylo mi řečeno, že Matice SH na Sv.Hostýně existuje dále, jen do poutního domu na Sv.Hostýně dosazena byla národní správa. Proto nemůžete žádosti národní správy o předání pokladních hotovostí a pokladní knihy vyhověti."
MSH také od 01. 10. 1949 vykonávala svou činnost vybírala od kramářů roční nájemné, pečovala o pořádek a čistotu na Sv.Hostýně, zejména v hotelu, opravila z části plechovou střechu na hotelu, provedla její nátěr, objednala, přivezla na Hostýn rezervní čerpadlo a jej zaplatila, což všechno stálo mnoho tisíc korun čs.

Takto byla ukončena existence Matice svatohostýnské v roce 1951:

Okresní národní výbor v Holešově
Zn. III - 262 - 1951
Dne 10. prosince l951
Spolek "Matice Svatohostýnská" na sv. Hostýně - rozpuštění

Výměr

Spolku „Matice Svatohostýnská“ na Sv. Hostýně
k rukám Msgre Františka Kutala, probošta
v Kroměříži Stojanovo nám.
Okresní národní výbor v Holešově dle unesení rady ze dne 28. listopadu 1951 rozpouští dle zákona ze dne 12. července 1951 čís. 68 Sb: a § 5 vyhlášky ministerstva vnitra ze dne 20. září 1951 č. 320, Ú.l. I - částka 105 spolek "Matice Svatohostýnská" na sv. Hostýně, jelikož došel k přesvědčení, že jeho existence výstavbě socialismu nepomáhá.
Okresní národní výbor v Holešově činí dle odst. 3 § 5 vyhlášky ministerstva vnitra čís. 320 opatření o majetku tohoto spolku, který sestává z nemovitostí.
Dále je uveden soupis nemovitostí v kat. území Chvalčov a Slavkov p.Host., majetku movitého a je uveden soubor opatření, která nepřipouštějí možnost odvolat se proti tomuto výměru z důvodu naléhavého veřejného zájmu.
Razítko a podpis referenta pro vnitřní věci a bezpečnost.

Takto byl "definitivně" ukraden majetek matice v roce 1961:

Odbor finanční okresního národního výboru v Kroměříži
vydal pod Zn.Fin-72/1-525/61/De.

Rozhodnutí
o tom, že podle § 5 vládního nařízení č.15/59 Sb. a § 11 vyhlášky min. financí č.88/59 Ú.l., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru se vyjmenované nemovitosti (příloha) včetně vnitřního zařízení převádějí z vlastnictví Matice Svatohostýnské do vlastnictví Československého státu - do správy podniku Restaurace a jídelny se sídlem v Kroměříži.
Ve zdůvodnění se uvádí, že podnik tyto objekty užívá už před 25. březnem 1959 a jsou tak dány podmínky pro přechod majetku do vlastnictví státu, jak o to podnik RaJ požádal.
V Kroměříži dne 18. ledna 1961
Razítko a podpis vedoucího fin. odboru ONV
Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 3.2.1961

Výše uvedené texty jsou autentické, byly jen přepsány vč. čísel jednacích z příslušných šanonů a nebyla užita jména těch, kteří je podepsali.

V rámci komunistické akce K, která byla celostátní a týkala se všech mužských řeholních řádů s výjimkou kapucínů a některých menších řeholních kongregací (ti přišli na řadu o něco později v tzv. druhé etapě akce K) byly v noci z 13. na 14. dubna 1950 přepadeny řeholní domy, které byly násilně obsazeny ozbrojenými složkami, čímž komunistický režim provedl první etapu likvidace mužských řeholních společností v bývalém Československu. V pozdější třetí etapě byly postiženy všechny ženské řády a kongregace, které měly nějaký druh škol a řády kontemplativní (rozjímavé).

Zatčení řeholníků a jejich násilný odvoz ze Svatého Hostýna

V noci z 13. na 14. dubna 1950 o půl jedné po půlnoci se najednou ozvalo prudké klepání a bouchání na dubové dveře brány hostýnské rezidence. Nějací lidé netrpělivě hartusili. Tento hluk a údery probudily vrátného Františka Václava Vaníčka. Vyskočil z postele, a tak, jak byl, vyšel na chodbičku a ptá se: Kdo je tam? - Státní policie. - Co chcete? - Otevřete, chceme mluvit s vaším představeným. Jak hned neotevřete, budeme střílet.
Sotva bratr odemkl dveře, tyto byly zvenku zhurta otevřeny, a pět mužů v civilu vrazilo dovnitř- na chodbu před branou. Vtom přispěchali ještě jiní: bylo jich celkem osmnáct v uniformě SNB a jiní v civilu; byli ozbrojeni samopaly a revolvery. Kolem Hostýna bylo v pohotovosti i nějaké vojsko a milice, neboť kolem kostela leželo množství vojenských batohů. První, kteří vnikli do rezidence, sebrali klíče bratru vrátnému a postavili u brány hlídku. Někteří šli nahoru k P. superiorovi do prvního poschodí, ostatní se rozeběhli po domě, pobíhali sem a tam a v temné noci křičeli povely: Hned vstaňte, oblečte se a všichni do jídelny!
Rozespalí a vyděšení řeholníci vycházeli ven a ptali se, co se děje.
Když se všichni sešli v jídelně, vedoucí akce, mladý estébák, nejdříve přečetl seznam členů, kteří měli být v tomto domě. Hned na to ohlásil: Následkem posledních událostí a protože váš provinciál se provinil proti lidově demokratickému zřízení, jsme nuceni vás ještě této noci převézt do Bohosudova, kde budete soustředěni a školeni. Za hodinu tam budete odvezeni. Rychle se sbalte, vezměte si s sebou to nejnutnější. Všechny ostatní věci budou správně za vámi odeslány. Za půl hodiny ať jste všichni připraveni.
S každým řeholníkem šel pak do pokoje jeden strážný a ostražitě ho pozoroval při oblékání a skládání věcí do kufříku. Také s P. superiorem Leopoldem Škarkem šel jeden příslušník a řekl mu: S vámi bude jiné řízení. Teď nám odevzdejte všechny klíče a všechno nám ukažte.
Pak s ním byl v pokoji, hlídal jeho strojení a balení a bystře se díval, co všechno si dává do kufříku. Když byl hotov, tak mu přikázal: Zůstaňte nyní zde, my s vámi sepíšeme protokol a budete také odvezen. Neřekl mu však, kam. Na Svatém Hostýně bylo mezi řeholníky dost starých lidí a balení těchto starců se zdálo esenbákům pomalé. Poháněli je hrozbou: Jak nebudete za dvacet minut hotovi, postřílíme vás jako kočky.
Někteří strážní byli obzvláště hrubí. P. ministr Vondra (hospodář domu) požádal velitele akce, aby tu směl zůstat a pomáhat P. Škarkovi při inventarizaci, zejména peněz a účtu, protože on se v tom vyzná. Chudák P. Vondra si vzpomněl jistě na příchod gestapa v době druhé světové války v roce 1942 do Benešova, kde také nařídili odjezd všech za několik hodin, ale jeho, ministra, tam ponechali ještě několik týdnů, aby tam dal všechno do pořádku. Tito byli horší; velitel briskně odpověděl: Nic, pojedete s ostatními, my už to zde spravíme sami.
P. Škarek k tomu ve svých Pamětech dodává: Logické! Čím méně přehledu a evidence, tím lépe pro zloděje. Po hodině všechny hostýnské jezuity kromě P. Škarka dole v chodbě spočítali a odvezli na stanoviště, kde stál autobus a několik osobních aut. Poručili všem nasednout do autobusu. K nim se přidali dva příslušníci SNB s automaty a jeden civilista StB -ještě úplný mladík.
Fráter Marek, kostelník, chtěl se ještě mermomocí dostat do kostela, že tam má klíče. Snad to byl jen fingovaný důvod, aby se dostal do svatyně na poslední pozdrav a Zdrávas Matičce. Stroze jej však odbyli: To nevadí, klíče si najdeme.
Ani druhým nedovolili, aby se ještě kratičko rozloučili s chrámem, Spasitelem a jeho Matkou. Ale své šedesátileté působiště (jezuité přišli na Svatý Hostýn 7. 5. 1887) opouštěli klidně a odevzdaně. Byli to řeholníci vzešlí z prostého lidu, kteří nezištně pracovali pro dobro poutníků. Byli plni naděje, že se sem zase vrátí.
Cestou udělali k ránu zastávku v jednom hostinci a strážní všem poručili kávu. Měli před sebou dlouhou cestu do Bohosudova. Bylo jich tam uvězněno devatenáct.
Po odjezdu ostatních z Hostýna vyzvali pracovníci StB P. superiora Škarka, aby šel s nimi - do té doby ho drželi zavřeného v jeho světnici. Procházeli všechny pokoje a spisovali hlavní věci v této světnici. Tento protokol pak podepsali oni a P. Škarek. Pak žádali, aby byli zavedeni do kostela. P. superior Škarek se však vymluvil: Pánové, já se nevyznám v klíčích, nevím, který k čemu patři, protože to všechno měl na starostí náš bratr kostelník. O to jsem se nestaral. To byl jemu svěřený úkol a všechno bylo vždy v pořádku, takže jsem se o to ani zajímat nemusel.
Nato jej páni od StB vyzvali, aby se zřekl úřadu superiora domu na Svatém Hostýně a aby to písemně potvrdil. P. Škarek krátce napsal: Zřeknu se úřadu představeného jedině, když k tomu budu vyzván P. provinciálem nebo P. generálem řádu a když to pak ještě schválí nejdůstojnější pan arcibiskup v Olomouci.
Pánové viděli, že ničeho nedosáhnou, sbalili si své papíry a šli se "posilnit" do klášterní spižírny. P. Škarkovi ovšem nic nedali. Když se trochu rozednilo, posadili jej do auta a odvezli do Uherského Hradiště na stanici SNB. Tam už byl P. Ševela z Velehradu a jeden páter františkán, zřejmě kvardián kláštera v Uherském Hradišti. Tam zůstali celé dopoledne. Až odpoledne je opět naložili a odvezli do internačního tábora v Želivi.
Po cestě si P. Skarek vytáhl růženec, tuto maličkost při balení věcí nezapomněl, a modlil se růženec za růžencem. Strážný policejního doprovodu se nad tím rozčiloval. P.Škarek mu s klidem řekl: Nemějte strach, já se jenom modlím. V jiné chvíli se P. Škarek naklonil trochu k P. Ševelovi a šeptem mu latinsky citoval Písmo svaté: Beati,qui persecutionem patiuntur propter iustitiam. Gaudete et exultate. (Blažení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost. Radujte se a jásejte.)
Esenbák ho vztekle okřikl: Držte huby, aby z toho nebyly nepříjemnosti. Tak vzpomíná na konec svého pobytu na Svatém Hostýně a na cestu do Želiva P. Leopold Škarek ve svých pamětech Hrst vzpomínek z mého života.

Převzato z knihy Jana Pavlika, T. J., BUDOU VÁS VYDÁVAT SOUDŮM, vydané v nakladatelství Societas v Praze v roce 1995)- ze vzpomínek P. Bernarda Pitruna

Uplynula doba dosti dlouhá od provedení Akce "K"; t j. soustředění řeholníků a je možno na neveselé věci vzpomenout i veseleji a bez emocí. K tomu nám může přispět i Archiv Mv H - 718, č. arch. 3, str. 89-90. Je to část zprávy z Oseka, kde bylo tehdy dvě stě dvanáct osob - řeholníků včetně jezuitů:

Central. středisko klášter Osek - poznatky MNB, velitelství SB, 2. sektor, 3. odděl., Praha
8. března 1952, TAJNÉ

/.../ Další poznatky, kterých bylo opět získáno jsou ty, že není právě výhodné přidělovat řeholníky do takových továren, které jsou po stránce výkonnosti jedny z posledních v kraji. Toto se zejména dobře projevuje v tom, že zde mají řeholníci stále primát v pracovním výkonu. Rozhodně není bývalý živnostník, který byl přidělen do továrny příslušným prac. úřadem, nebo bývalý úředník vhodným soupeřem při pracovním úsilí s řeholníkem, který je již z kláštera veden k tomu, aby pracoval. Zde je v důsledku možno pozorovat, jak řeholníci mají zkreslenou představu o skutečném výkonu naší dělnické třídy a velmi ostře kritizují tuto skutečnost. V podniku pravda dosahují proti civilním zaměstnancům mnohem lepších výkonů, ale ještě lepších výkonů dosahují tehdy, když se jim podaří s někým hovořit, neb mohou klidně dokazovat, a to zcela po pravdě, jak pracují oni a jak druzí. /.../
Krajské velitelství Stb
velitel 2. oddělení šstržm. W.
Vyhotovil: stržm. H.

Převzato z bulletinu Jezuité č.1/2001

Korespondence řádových sester na konci 40 a počátku 50 let

Při listování ve staré pokladní knize Matice svatohostýnské bylo objeveno několik autentických dopisů, ze kterých je možno doplnit si kamínek do mozaiky vědění o tom, co se tehdy dělo.
Dopisy nebyly nijak upravovány a byly jen zařazeny přibližně tak, jak byly psány. Nebyly psány taky všechny na Sv. Hostýně - řádové sestry byly později násilně převezeny na "převýchovu" jinde.
Na jedné straně je to čtení smutné, ale na druhé straně je zde i naděje, že bezpráví nemůže trvat stále.

Na Sv. Hostýně 3. října 1949
Veledůstojný pane rado!
Děkujeme srdečně za Vás milý dopis i pozdrav od sl. Gabriely.
Prohlédla jsem pokoje ve II. poschodí a zjistila, že pokoj u naší klausury má nápis: Marie Říhová, uč. v.v. Kostice. Nápis je jen papírový. Zjistila jsem též, že pět pokojů v témže poschodí nemá nápisy. Snad byly papírové a jsou pryč. Nevím, zdali již dostaneme smaltové nápisy. Ale nemohlo by se to napsat olejovou barvou na plechové tabule? Tehdy za války jsme to jinak nemohli. Rovněž ten nápis paní učitelky by se mohl opravit.
Vzpomínáme na Vás, veledůstojný pane rado, v modlitbách a vyprošujeme uzdravení.
Srdečný pozdrav též slečně Gabriele.
Píši již místo m. s. Gemmy. Přijela jsem na Sv.Hostýn 16. Září a převzala úřad po ní.
Dovolujíc si uctivý pozdrav
Jsem v Kristu Pánu
Vaší Důstojnosti oddána
s.M. Gabriela

C.J.A. et R.!
Ve Filipově 5. března 1951
Veledůstojný pane rado!
Současně Vám dovoluji si poslati peníze a prosím o laskavé odsloužení mší sv., jichž úmysly připojuji. Může to, prosím, býti, jak Vám to vyhovuje.
Vzpomínáme na Vá¨s, na Vaše zdraví. Jistě zase nyní přes zimu nebylo valné. Kéž Vás Panna Maria svatohostýnská ještě pozdraví a posílí, abyste ještě i k Ní mohl putovati.
Nyní jsme převzaly práci v továrně. Jezdí nás denně 16 do jiříkova do textilky. Vozí nás továrním nákladním autem. Týdně míváme návštěvu naší paní zmocněnkyně. Od které se všelicos dovíme. Byla u nás také návštěvou paní profesorka ze Šluknova a měla pro nás přednášku o míru.
Těšily jsme se již na jaro, ale je tu jako o vánocích. Mrzne a sněží. Všechno je to však od pána Boha.
Vzpomínáme na Váš nový byt i na slečnu, jestli si již zvykla. Když je to však v přízemí, není to tak namáhavé.
Srdečně Vás, veledůstojný pane rado, i slečnu Gabrielu pozdravuji, prosím o vzpomínku v modlitbách i o kněžské požehnání, uctivě děkuji a zůstávám Vaší důstojnosti
V Kristu oddána
s.M. Gabriela

Veledůstojný pane rado, velice pěkně pozdravuji slečnu Gabrielku. Tak to zdraví ji neslouží. Není divu, vždyť těch starostí má dost a dost. K jejímu svátku již teď ji přeji všechno nejlepší, co jí Kristus pán chce dáti, hlavně sílu a zdraví a Boží požehnání, již teď budu na ni pamatovat v modlitbě.
Vám veledůstojný pane rado, tisíckrát pán Bůh zaplať za modlitby a vzpomínky při mši svaté za nás. Však to cítíme, že se za nás modlí a nám požehnání posílají služebníci Boží.
Mařka Kohoutková, pradlena na Sv.Hostýně, myslím si ji pamatujeme, nám psala, že je MSH zrušena a všechno připadlo olomoucké konsistoři a P.Majár, že je tam starobinec. Co je na všem pravdy nevím, snad se to dozvíme od někoho.
Veledůstojný pane rado, kdybyste uviděl Msgr Kutala, a všechny vdp. Kanovníky, kteří chodili na Sv.Hostýn, velmi srdečně je od nás pozdravujte. Na všechny vzpomínáme.
Také Vás, veledůstojný pane, co nejsrdečněji pozdravujte, za Vás se modlí, hojného zdraví Vám vyprošuje a dá-li Pán Bůh na šťastné shledání se těší
Vaší Důstojnosti v Kristu a pánu vděčně oddaná
s.M. gemma Langrová
P.S. Veliký a srdečný pozdrav zasílají všechny ostatní Vám známé sestry

C.J.A. et R.!
Broumov 30. Ledna 1952
Veledůstojný pane rado!
Děkuji Vám srdečně za milý dopis. Již tak dlouho nic o Vás nevíme. Každá zpráva, kterou jste napsal, nás zajímala a zvláště se těšíme, že již se Vám ve zdraví lépe daří. Dopis jste asi ještě poslal do Filipova. Ctihodná sestra Gabriela mi jej dnes poslala, abych Vám na něj odpověděla, poněvadž ona tam ještě v únoru nebyla. Na Váš dotaz odpovídám, že jsem od žádného hostinského z Chvalčova likér nekupovala, tím méně "Klášterní tajemství", takový likér se na Sv.Hostýně neprodával. Brala jsem příděly z družstva a od pana Zábranského z Chvalčova. Ani žádného hostinského ve Chvalčově neznám. Likéry, které jsem kupovala, byly vždy na Poutní dům, nikdy na MSH. Všechno jsem zaplatila, vůbec si nepamatuji, že bych byla někde nechala nějaký dluh. Jak je to možné v 52 roce upomínat za rok 1949. Neplaťte nic, ať ten dotyčný mi přímo napíše, kdo to u něho bral, na koho to bral, kolik toho bylo. Já jsem tam nikoho pro nic neposílala. Komu likér dali, ať si to také zaplatí.
A teď něco nového o nás. Důstojný pane rado, ještě asi nevíte, že jsme již z Filipova pryč. Klášter teď tam stojí opuštěný. Byly jsme rozděleny na tři skupiny. Jedna z nich - nejstarší sestry - odjela do Jiřetína u Rumburka do charitního ústavu. Druhá zůstala v Jiříkově a bydlí v internátě továrny Flanely, kde jsou sestry zaměstnané u tkalcovských stavů. Do továrny teď mají několik kroků. Z Filipova jsme tam měly skoro hodinu pěšky a před odstěhováním jsme obě cesty šlapávaly. V Jiříkově zůstala ctih. sestra Garbiela, Alacogue, Amalie, Helena, Jiřina. Tyto znáte. Dohromady je jich tam 33. Třetí skupina byla 30. listopadu odvezena sem do Broumova. Z nás znáte milou sestru Aloisii, Ludviku, Terezitu a mne. Nás je tu poměrně málo jen 16. Tu jsme všechny tak trochu vyřazené. Bydlíme tu v slavném benediktinském opatství. Poněvadž jsme sem přijely poslední, tak bydlíme již v menším jednopatrovém domě mimo vlastní klášter. Býváme naproti gymnáziu, na kterém studoval pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Tehdy to byla ještě klášterní škola. Později zde studoval Balbín, Jirásek, Rašín a jiní. Ctihodné sestry Notre Dame, křížové, dominikánky a karmelitky bydlí ve vlastním klášteře. Jsou tu i ct..sestry premonstrátky, všech je nás přes 350. Vaří se pro všechny ve společné kuchyni, kterou vedou ct.s. Notre dame. Stále čekáme na zaměstnání. Chrámové družstvo soustředilo sem sice pečení hostií, ale tam jsou většinou zaměstnány ct.sestry dominikánky, naše jen čtyři.
Veledůstojný pane rado, kdybyste viděl ty krásné, ohromné budovy. Vše stojí na skále a vyrůstá vlastně z ní, neboť sklepy jsou vytesány ve skále. Basilika je tak nádherná, že se to nedá jen tak opsat, to se musí vidět. Mši sv. míváme denně. Slouží ji stařičký vdp.benediktín, zůstali tu tři. Nejmladší je děkanem v městě a druhý pan profesor vypomáhá zpovídati a slouží mši sv. pro ty sestry, které chodí do továrny. My v kapli zpíváme z Boží cesty.