Svatý Hostýn - křížová cesta

POSTNÍ DOBA, PŮST – NÁVRAT K BOHU

Co je smyslem postní doby? Co a proč máme dělat? Jak bychom mohli postní čas dobře prožít?
Samotný název tohoto čtyřicetidenního období není zcela jednoznačný – půst jako takový totiž není jeho jedinou náplní.

Příprava na Velikonoce
Začneme od konce postní doby – od Velikonoc. Jsou to ústřední svátky všech křesťanů, neboť celé jádro a síla křesťanství spočívá ve smrti, vzkříšení a oslavení Ježíše Krista. Účast na tomto tajemství získává člověk sjednocením se s Kristem skrze svátost křtu. Proto je také jedním z hlavních úkolů postní doby vyvrcholení přípravy katechumenů na křest. Ostatní věřící by měli tuto dobu dobře využít k přípravě na obnovu křtu o Velikonocích. Postní doba je příhodným časem pro obnovu chápání křesťanského života jako velkého putování do domu Otce. Začíná udělováním „popelce“ – kněz sype popel na hlavu s výzvou: „Obraťte se a věřte evangeliu.“ (Mk 1,15) Těmito slovy zahájil Pán Ježíš své poslání na zemi, aby uvedl každého na cestu života, aby smířil lidstvo s Otcem.(Poznámka: druhá varianta doprovodných slov k sypání popela na hlavu: „Pamatuj, že jsi prach a v prach se navrátíš.“)

Cesta k Otci
Kristus nám zjevil Boha jako Otce plného milosrdenství. (Jan Pavel II.) To, co v člověku dusí víru, naději, lásku a život vůbec, je mylné přesvědčení o tom, že Bůh je s námi nespokojen, že je na nás rozzlobený, mrzutý, že nás chce trestat, nebo že je k nám lhostejný…tedy že je takový, jací bychom asi byli na jeho místě my. Bůh ale není jako my. Je Otec, původce a dárce lásky. Je milosrdný, dobrotivý, odpouští nám, přijímá nás takové, jací jsme, a chce, abychom byli v životě šťastní. O tom, jaký je Bůh a jaká je jeho láska k nám, hovoří Ježíš v podobenství o milosrdném otci a marnotratném synu (Lk 15,11). Boží otcovskou (ale i mateřskou) lásku může zakusit každý z nás. Prakticky však jen do té míry, do jaké míry se jí sami chceme otevřít. Boží láska má obrovskou moc změnit náš život. Syn vstal a šel ke svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil… (Lk 15, 20)

Hřích a pokání
Člověka dělí od Boží lásky především nedůvěra k Bohu, svévole, snaha za každou cenu dosáhnout štěstí a naplnění života pouze vlastními silami.
Toto všechno svádí člověka ke hříchu, který pak je bariérou v našem vztahu k Bohu. Obrácení (pokání) spočívá v tomto: obrátit se opět k Bohu, důvěřovat mu a v síle Jeho lásky se pak vydávat po Jeho cestách. Cesta obrácení s sebou přináší jak „negativní“ aspekt: osvobození od hříchu a zla, tak aspekt „pozitivní“: rozhodnutí pro dobro. V této perspektivě lze pak slavit svátost pokání jakožto zásadní bod cesty obrácení pokřtěného člověka.

Obnova křtu
Obrácení vede člověka k počátku a zdroji křesťanského života – ke křtu. Obnova křtu (o velikonoční noci) úzce souvisí s obnovou celého křesťanského života. Křtem Bůh člověka činí účastným na svém životě. Milost křtu je Božím darem, který se ale má rozvíjet. Proto potřebuje naši spolupráci, neboť jen tak může přinášet plody. Postní doba je obdobím přípravy na znovuprožití a obnovu křestního spojení s Bohem. „Vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista.“ (Gal 3,27)

Cesta obrácení – cesta lásky
Ježíš řekl: „První přikázání je toto: ‚… Bůh náš je jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!‘ Druhé pak je toto: ‚Miluj bližního svého jako sám sebe!‘ Většího přikázání nad tato dvě není.‘“ (Mk 12,29–31)Pravé pokání je spojeno s obnovou vztahu lásky k Bohu, k bližnímu i k sobě.

MILUJ BOHA
Láskyplný vztah s Bohem lze prohlubovat hledáním Božích cest a odvracením se od zla, prohlubováním důvěry v Boží tvůrčí lásku a moc, nasloucháním Božímu slovu v Bibli, modlitbou, účastí na svátostném životě, účastí na životě církve, skutky lásky k bližním…

MILUJ BLIŽNÍHO
Tím, že jsme poznali Boží lásku (1Jan 4, 8.16), jsme uschopněni, vyzváni a posilněni tuto lásku rozdávat dál. Lidská solidarita nemůže být založená na žádném jiném poselství než na tom, že jsme bratry a sestrami, dětmi stejného Otce. Jen Otec sám je pramenem věčné lásky a on nás učí, že milovat se dá jen zdarma.

MILUJ SEBE
Pokud člověk nemá skutečně rád i sám sebe (v pravém slova smyslu), když k sobě nemá opravdovou úctu, příslušející Božímu stvoření, nemůže
se stát takovým, jakým ho chce mít Bůh. Takový člověk není schopen opravdové lásky ani k Bohu, ani k bližnímu… Kdo sám sebe nemiluje, stává se egoistou, sobcem. Lásku k sobě lze rozvíjet ve vědomí toho, že jsem jedinečné a milované dítě Boží.

Konkrétní kroky k naplnění postní doby

- modlitba

Modlitbou se sbližujeme s Bohem. Je příležitostí přezkoumat a probrat s Pánem vše důležité z našeho života. Modlitba je ale i projevem naší lásky k bližním, modlíme-li se za druhé, za známé i neznámé, za lidi, kterým tato služba může prospět.
 Tipy:
• Učiň si z modlitby zvyk: modli se ráno, večer, před jídlem.
• Modlete se společně v rodině, pro začátek alespoň při zvláštních příležitostech.
• Čti Písmo svaté, nejprve možná jen spontánně, později pravidelně.
• Hovoř o Bohu se svými blízkými (s příbuznými, přáteli).
• Účastni se postního liturgického života své farnosti: postních farních exercicií nebo duchovní obnovy, křížové cesty, bohoslužby smíření…
• Snaž se o dobré myšlenky, jsou předpokladem každého rozvoje. Modlitbou je také vědomé prožívání dne v Boží přítomnosti.

- půst

Postem zdaleka není myšleno jen odepření si jídla. Půst je zřeknutí se čehokoliv, co je v našem životě postradatelné, zbytečné nebo překážející, co nás spoutává, zotročuje. Skrze „odříkání si“ dáváme ve svém životě větší prostor Bohu a máme možnost více poznat sami sebe…
 Tipy:
• Snaž se být více zdrženlivý v jídle, pití, kouření, sledování televize, nakupování…
• Měj Popeleční středu a Velký pátek jako zvláštní den půstu: jen jednou se najez dosyta a odřekni si maso.
• Přinášej „páteční oběť“ – může mít různé formy: např. zřeknutí se masa, omezení oblíbeného jídla, vzepření se konzumu. To, co je díky této páteční oběti ušetřeno, by mělo naopak posloužit jako dobro pro lidi v nouzi. Smyslu páteční oběti odpovídají také různé formy osobní a společné modlitby, stejně jako služba a rozmanitá pomoc druhým.
• Jako postní oběť můžeš dát určitou částku peněz hladovějícím nebo jinak trpícím. Zříkáme se, když k nutkání „muset mít“ řekneme ne. Zřeknutí se znamená svobodný, zodpovědný a uvědomělý život.

- činění dobra, almužna

Almužnou, dobrými skutky můžeme obohatit toho, kdo je v nouzi. Almužna může také znamenat dávat sama sebe, své schopnosti, svůj čas, přátelství, zájem, trpělivost… a také hmotné prostředky těm, kteří to potřebují. Můžeme začít u vlastních dětí, životních partnerů, u rodičů a pokračovat – až po lidi osamělé, nešťastné, trpící, únavné… Zřeknutím se něčeho ve prospěch bližních realizujeme základní přikázání lásky a ztotožňujeme se s Kristem.
 Tipy:
• Pomáhej druhým nést jejich nouzi a poznávej skrytou bídu.
• Otevři oči, uši i srdce pro malomyslné, bezradné a zoufalé.
• Měj starost o staré, nemocné a postižené lidi. České slovo almužna vzniklo z řeckého elemosyné, které znamená milosrdenství, milosrdný vztah. Dobro činíme už tehdy, když s druhými sdílíme čas a pozornost, radost i bolest.

- smíření

Smíření je postoj, který nás orientuje na Boha. Zakusit smíření znamená vyměnit zlo za spásu.
 Tipy:
• Připravuj se na smíření v myšlenkách. Smíření není jen něco, co musí být protrpěno, ale něco, co musí být slaveno. Smíření s Bohem a s bližním je pramenem radosti.
• Účastni se na slavení smíření bohoslužebnou formou: především při bohoslužbě pokání a ve svátosti smíření.
• Nech v sobě působit smíření, které ti bylo dáno.
• Sám nabízej smíření: učiň první krok k novému společnému začátku – objevuj v druhém člověku to dobré – vzpomeň na to vše společné pěkné.Ježíšova výzva k obrácení míří především k obrácení srdce, k vnitřnímu pokání. Bez něho zůstávají všechny skutky neplodné a lživé. Pokání může mít skutečně velmi rozmanité projevy. „Stůjte na cestách a vyhlížejte, ptejte se, která je dobrá, po ní se vydejte a vaše duše naleznou klid.“ (Jer 6,16)

Převzato z Dómského zpravodaje Farnosti sv. Václava v Olomouci

Svatý Hostýn - Stará křížová cesta

1. Ježíš je odsouzen

Také nám se to stává: naše okolí na nás doráží, hrozí, slovy bije do tváře, stojíme jakoby uprostřed uzavřeného kruhu, z něhož není úniku a nenajde se ani jeden hlas, který by měl odvahu pozvednout se na naši obranu.

A nebo my sami jsme součástí kruhu uprostřed něhož stojí náš bližní a jediným slůvkem nepřijdeme na pomoc.

Pane Ježíši, dej nám sílu mlčet bez pocitu hořkosti a odvahu v pravý čas se ptát “proč biješ?”

2. Ježíš bere na sebe kříž

Člověk si může svůj kříž vyrobit i sám. Podle svého vkusu, malý či velký, hladký nebo nápadně zdobený, pohodlný, na míru. Může jej ukrývat na dně své duše nebo nosit všem na očích.

S takovým křížem se trmácíme, stavíme na obdiv své skutečné nebo domnělé utrpení a snažíme se svým já zakrýt toho, který bez okázalosti, avšak v pravdě, přijal kříž, ne ze své ruky, ale z ruky svého Otce.

Pane Ježíši, nauč nás přijímat a nosit jen takové kříže, které nám ve své lásce nabízí a sesílá Boží vůle.

3. Ježíš klesá poprvé

Někdy v tom nejlepším úmyslu přeceníme své síly lidské přirozenosti a naložíme nebo necháme si naložit náklad požadavků a úkolu, které neuneseme, pod jejichž tíhou padáme.

V takovém případě buď všechno odložíme a utečeme, nebo se snažíme to, co je naší povinností a zodpovědností, nastrčit a uvalit na někoho jiného a zabít dvě mouchy jednou ranou.

Pane Ježíši, když na nás přijde takové pokušení, připomeň nám, že tobě při tvém pádu pomáhali jen kopance a urážky.

4. Ježíš potkává svou matku

Jestliže na své strmé cestě, ve svých trápeních potkáme nám drahou a blízkou osobu, obyčejně nám nestačí jenom pohled na ni, toužíme po doteku, po konkrétní pomoci a povzbuzení. 

A právě tak je to s námi, když se musíme dívat na bolest těch, které milujeme. Přemýšlíme, jak bychom jim mohli přispět v neštěstí, zmírnit jejich soužení. Přemýšlíme tak usilovně, že už nevidíme je, ale jenom sebe.




Pane Ježíši, vlej do našich srdcí takovou lásku, jakou měla Maria. Aby setkání s námi bylo posilou pro tebe, který trpíš v našich bližních.

5. Šimon Cyrénský pomáhá nést kříž

Jsme-li vyzváni, abychom přiložili svoji ruku k nějakému dílu, obyčejně nás ze všeho nejvíc zajímá, co za to dostaneme, co za to budeme mít. A žádáme-li někoho o pomoc, nejdřív mu slíbíme odměnu.

Nemusí to být vždycky hmotná odměna, někdy postačí, jen když se o našem činu hodně mluví, když se nám dostane hlasitého uznání, když nás druzí obdivují a hledí na nás s respektem.

Pane Ježíši, Šimonu z Cyrény se nedostalo ničeho z toho, ani jsi ho nechválil a nedával někomu za příklad. Kéž i naše přátelství umí být nezištné.

6. Veronika utírá Ježíšovu tvář

Každý z nás vlastní nějaký obraz, umělecké dílo, kterého si považuje a na něž se dívá raději a častěji , než na ostatní. A prožívá velkou bolest, když mu člověk nebo jiný zásah ono dílo zničí.

A nebo má svého hrdinu v románu či ve filmu, kterému se chce podobat, či umělce, kterého si váží, a o kterém sbírá všechny možné informace, aby se dozvěděl co nejvíce o jeho životě.

Pane Ježíši, ať je pro nás, tak jako pro Veroniku, tvůj obraz ten jediný, který chceme mít stále před očima, ať se náš život stále více podobá tvému.

7. Ježíš padá podruhé

Člověk není starý nebo mladý podle tváře, ale podle srdce. Ve vysokém věku je může mít svěží a otevřené, právě tak jako i srdce fyzicky mladé může být lhostejné, okoralé a samá vráska.

Je-li však srdce v tom správném duchu mladé, je plné elánu a nadšení. A ty sebou často přinášejí nerozvážnost a zbrklost, po nichž následují chyby a tvrdé pády.

Pane Ježíši, ty víš, jak bolí pád, zvláště takový, který nám přivodil někdo druhý. Rozumíš srdci člověka, nauč je statečně přijímat i porážky.

8. Ježíš napomíná plačící ženy

Jdeme po své cestě k Bohu, po cestě, kterou nám prošlapal náš Pán. Po jedné její straně je Boží spravedlnost, po druhé Boží milosrdenství. Před námi stále září maják - světlo Kristovo.

Ono je pevné a stálé, to my uhýbáme a nebo zavíráme oči. Někdy se třeseme před Boží spravedlností a odmítáme jeho milosrdenství, jindy příliš spoléháme na milosrdenství podle lidského úsloví, že spravedlnost je slepá.

Pane Ježíši, ty jsi řekl:” Neplačte nade mnou, ale nad svými hříchy!” Ty jsi však tak plný lásky k nám, že tvá spravedlnost je ještě větší milosrdenství. Děkujeme ti!

9. Ježíš padá potřetí

Jak rádi a jak často se chlubíme svými znalostmi, především co známe a co jsme dokázali, co umíme a co jsme udělali pro sebe i pro druhé, co všechno ještě dokážeme a také co všechno vydržíme.

Jak často a jak rádi se chlubíme také svým Pánem, jeho dary a milostmi, jimiž nás stále zahrnuje, a místo pokory a vděčnosti předvádíme svoji ješitnost a pýchu, která vždy přivodí sejití z cesty a pád.




Pane Ježíši, i ty počítáš s naší slabostí a sám jsi nejvíce pocítil naši nevěru. Odpusť nám a pomoz ztraceným synům vždy vstát a vydat se k Otcovu domu.

10. Ježíš je zbaven šatu

Jsme křesťané vychovaní tvrdostí doby, stojíme nohama na zemi, dokážeme hájit svoje přesvědčení a stát nesmlouvavě za svými názory. Jsme také lidé obklopení světem, který se na nás zvědavě dívá.

Co se však stane, vyzve-li nás Boží vůle, abychom se pro tento svět a právě proto, že si hrdě smíme říkat Boží děti, vzdali všeho, co je naše, co nám patří a zůstali před ním a lidmi docela nazí?






Pane Ježíši, i když ti vzali všechno vnější, stále ještě jsi byl nejbohatší ze všech bohatých, protože jsi se přibližoval k Otci.

11. Ježíš je ukřižován

Kam každý z nás touží dojít na své pozemské pouti? K cíli. K cíli, který si předsevzal, o který bojoval, pro nějž i mnoho obětoval. 

To je smysl našeho prostého života. Takový cíl si určuje každý z nás a dokud jej naše oči vidí, bývají i naše kroky rozhodné a jisté. Ještě častěji se ale stává, že moudrost Otcova pro naše dobro změní náš směr. Jeho záměr zkříží náš plán a nám se zdá,jako bychom byli podvedeni a ošizeni, v prázdnotě. 




Pane Ježíši, ty znáš takovou prázdnotu, víš jaké to je, přijít o všechno, nevnímat nic než bolest. Bůh Otec ti dal poznat dokonalou samotu, abys nikdy nezatoužil nás opustit. Kéž ani my tebe neopouštíme.

12. Ježíš na kříži umírá

Každý to ví, všichni si toho jsme vědomi, ale žádný z nás si to nedovede představit a proto se toho neznámého více či méně bojí. Jaké to bude poslední den, tu poslední hodinu, která nám bude na této zemi dopřána?

Co se stane s těmi, kteří nás obklopovali, milovali a na kterých jsme záviseli my? Kam přijdou naše myšlenky, práce, dokončená díla i nedokončená?







Pane Ježíši, až se tak stane a v našich dveřích se objeví posel s pozváním před Boží soud, kéž jako ty nemusíme říkat víc než:
 “Do tvých rukou, Pane, poroučím svou duši.”

13. Ježíše položili do Mariina klína

Ne, cítíme to. My nebudeme mít tolik síly a odvahy, jako Kristus, abychom vyslovili ona slova.:Do tvých rukou Pane...” Náš život není tak bezelstný a čistý, abychom si jej troufli nabídnout Otci.

Co si tedy počne provinilé dítě, které se bojí přijít otci na oči? Jde nejdřív za matkou a jí se přizná a ona již zmírní otcům hněv i za cenu, že jeho rozhořčení nechá vylít na sebe.

Pane Ježíši, to nám připomeň na našem odchodu. Že také my máme tvé Matce Panně Marii se svým životem s důvěrou položit do klína - tebe.

14. Pána Ježíše uložili do hrobu

Když se nám zhatí naše plány, když nám někdo podrazí nohy a zničí naše dílo, když nás zradí přítel, když nám všechno vypadává z rukou, máme chuť trucovat, ukrýt se do nejzazšího kouta a tam si hýčkat svoje rány.








Vymýšlíme si všechno možné, hledáme na bližních chyby a slabosti, vzpomínáme, kdy se jim co nepovedlo, stále si připomínáme, kdy a kolikrát nám kdo ublížil a co dobrého jsme udělali těm druhým.

Pane Ježíši, všichni chceme jednou povstat k novému životu. To se ale nikdy nemůže stát, když budeme žít jen sami v sobě a pro sebe. Buď stále naším učitelem a průvodcem, aby již zde na zemi odumřelo pšeničné zrno našeho já pro jediné velké ty!

Od Květné neděle do první neděle po Velikonocích